Odsun Němců z Československa III

Edvard Beneš

Moje očekávání se splnilo. Dalších šest měsíců války nás i naše Němce o mnohém poučilo, i když doba ta byla vyplněna velkými válečnými vítězstvími Německa ve válce proti Polsku a Francii. Jaksch přišel znovu ke mně na rozmluvu bezprostředně před uznáním naší prozatímní vlády londýnské. Bylo to 4. července 1940, kdy věc našeho uznání byla dosud tajná a kdy veškerý politický svět byl zaměstnán porážkou Francie a očekáváním, co se bude dít dál.

Jaksch mne však překvapil sdělením a správným svým rozhodnutím, že diskuse o osudu našich Němců zatím není možná, že se o tyto otázky nyní tolik nestará, že nyní jde opravdu jen o válku a o vítězství nad Hitlerem; ode mne také zatím nežádá žádný program pro budoucnost nebo nějaká prohlášení o našich Němcích, že prostě prohlašuje bezvýhradně, že je s naší věcí solidární a že je ochoten s námi spolupracovat tam, kde se o tom společně dohodneme. - Myslím, že sdělení to bylo tehdy velmi upřímné.

Rozhodl jsem se tudíž povědět mu více o našich plánech. Sdělil jsem mu, že v krátké době bude utvořena a uznána britskou vládou naše prozatímní vláda, že situace však není tak zralá, abychom mohli s našimi Němci něco pozitivního a konečného už dojednat, že ve vládě Němci proto hned nebudou, ale že vytvoříme současně jakýsi quasi-parlament - Státní radu - v níž bude zastoupena celá naše emigrace, že do řady jejích členů mám v úmyslu povolat i naše Němce a pak s nimi začít politickou rozpravu; chceme řešit potom podle vývoje událostí po etapách všechny jejich otázky, neboť pro spolupráci s našimi antifašistickými Němci jsme zásadně a rozhodně. Bez Angličanů ovšem všecky věci s tím související řešit nemůžeme; půjde přece především také o likvidaci Mnichova, a to se našich Němců bude podstatně dotýkat. Musíme se dále dohodnout také s národem doma. "Nechceme to vše provádět bez vás a vítáme tudíž vaše dnešní prohlášení" - dodal jsem nakonec.

Sdělení působilo na Jaksche velmi silně. Mezi našimi Němci v emigraci se tehdy totiž intenzívně politicky pracovalo a kolovaly mezi nimi názory a zprávy často velmi fantastické. Mnozí byli zásadně proti všem kompromisům s námi, věříce stále svému programu velkoněmeckému; jiní pozorně sledovali naši akci, zejména vojenskou, velmi ji kritizovali a ze silně protiněmecké nálady mezi našimi vojáky vyvozovali velmi ostré závěry proti nám a našemu hnutí vůbec. Nebylo tudíž dlouho podstatnějších hovorů mezi námi. Jaksch byl mimo to ve styku s Angličany a domníval se - jsa o tom některými z nich utvrzován - že bez dohody s našimi Němci se v naší věci nic podstatného nestane.

V září roku 1941 se Jaksch znovu ohlásil (22. září 1941). To už bylo po vstupu Sovětského svazu do války proti Německu, po našem definitivním uznání Velkou Británií a Sovětským svazem. Mohl jsem tudíž mluvit už jasněji a definitivněji.

Pověděl jsem mu především, jaká je situace u nás doma vůči našim Němcům a nijak jsem mu neskrýval krajně radikální náladu v našich zemích pod dojmem brutálního postupu Němců proti všemu českému. Přečetl jsem mu depeše z domova, jak tam naši plánují řešení německého problému. Prohlásil jsem přesto naše opravdu demokratické Němce za rovnoprávné naše partnery a žádal jsem o jasné jejich prohlášení - bez jakýchkoli rezerv a podmínek - ve prospěch naší zahraniční vlády a pro republiku v historických předmnichovských hranicích. Sdělil jsem dále, že jsem sice pro jmenování německých zástupců do Státní rady, že však toto jmenování bude vzhledem k situaci u nás doma - jak si to naši z domova výslovně přejí - zatím odloženo a že Jakschova strana má mezitím postupovat s námi paralelně; my při tom nebudeme nutit německé naše příslušníky v Anglii ke vstupu do naší armády. Také vylikvidování válečných viníků z řad našich Němců u nás doma se stane v rámci všeobecné odplaty po této veliké válce a v plné rovnosti s viníky z řad Čechů a Slováků. Budu mít brzo příležitost všecky tyto otázky znovu s ním a s jeho přáteli definitivně probrat a vyjasnit, a doufám, že se o zásadách i o postupu dohodneme.

Pozval jsem pak Jaksche a ostatní zástupce našich Němců k sobě na čaj 7. ledna 1942 k všeobecné výměně názorů o situaci válečné vůbec a naší zvlášť. Vykládal jsem jim tehdy, že bych definitivní porážku Německa očekával asi roku 1943 - byl jsem tehdy o rychlém spádu událostí válečných i já poněkud příliš optimistický - a že třeba se na to připravit. Také my všichni mezi sebou a u nás uvnitř musíme být připraveni. Musíme ovšem očekávat veliké revoluční změny sociální, a to znamená zároveň velké změny i v našich věcech národnostních.

Žádal jsem je, aby chápali ten ohromný a neodčinitelný obrat, ke kterému došlo u nás pro postup Němců a jejich režimu, vylupování a rozkrádání - materielní i kulturní - celé země, všeobecný teror atd. Řekl jsem jim: ,,Něco takového v historii naší země dosud vůbec nebylo a nikdy se na to u nás nezapomene. To všecko nemůže tedy zůstat a nezůstane bez velikých důsledků."

Upozornil jsem je, že nacionální radikalismus u nás denně stále stoupá také pro hrůzný a nepředstavitelný teror v koncentračních táborech, kde úpí patrně už statisíce našich lidí a kde mřou naši lidé v celých desetitisících. Vůbec protektorát je jedna veliká mučírna, jejíž hrůzy se prostě nedají vylíčit. U nás z toho vzniká hrozivá touha po pomstě a nejméně, co všichni žádají, je nejen veliká revoluční odveta na konci války, v níž se kdekdo chystá zbavit se násilím našich Němců z Čech a z Moravy bez rozdílu a bez výjimky, nýbrž i definitivní náš rozchod s Němci, jejich transfer do Říše, prostě - konec!

"Já sice nevěřím, že k těmto krvavým extrémům dojde; znám náš lid a vím, že tak krvežíznivý není. Ale vůdci naší německé emigrace musí tím spíše počítat, že k jejich poválečným plánům a uspořádáním u nás uvnitř, které mi na počátku války předložili a které dosud ve svých publikacích diskutují, také nedojde a dojít nemůže. Já všecky ty věci důkladně promýšlím, jednotlivé plány na řešení těchto otázek zkoumám a kombinuji, a to minimální, k čemu přicházím je, že v sociální revoluci, k níž určitě dojde, bude třeba zbavit naše země veškeré německé buržoasie, pangermánské inteligence a fašismu propadnuvšího dělnictva. To bude naše konečné a pro nás vůbec uskutečnitelné řešení: spojení revoluce sociální s revolucí nacionální. "

"Musíme mít odvahu otevřeně si to říci" " vykládal jsem tehdy dále Jakschovi a jeho druhům. - "A zvláště vy, sociální demokraté, musíte tuto odvahu mít; je v tomto plánu i kus marxismu a jeho dialektiky v revolučním procesu, který se za této nezbytné změny sociální struktury národa, z veliké světové katastrofy vzniklé, musí nezadržitelně dostavit. Po první světové válce napsal jsem knížku o smyslu československé národní revoluce a předpověděl jsem, že u nás německá nacionální buržoasie se jednou pokusí o kontrarevoluci; a že nebude mezi námi pokoj, dokud tato buržoasie nebude přinucena podobnou revolucí, jakou prožili už v dřívějších stoletích Češi, skutečně projít.6) Projde jí určitě nyní, po této druhé válce světové. A bude přitom u nás zásadně řešena celá naše revoluce národnostní."

Vyzval jsem zároveň své hosty, aby tuto ideologii dobře promyslili, aby pochopili, že oni by měli býti nositeli této ideové proměny mezi Němci a spojit se k této práci i s německými komunisty. Říkám jim všecko otevřeně, celý svůj plán; nechci a nebudu nic skrývat. Přijdou-li do Státní rady, musí vědět, s jakými plány a diskusemi se tam nutně setkají. Musím ovšem otázku Mnichova a našich hranic dojednat s Angličany; očekávám, že do několika měsíců to bude hotovo. i to jim otevřeně říkám, že to se spojenci projednávám a jistě i dojednám.

Pokračování