Od pangermanismu k nacismu

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

O kořenech nacismu a henleinofašismu vypovídá integrální nacionalismus a pangermánské spolky 19. století v Německu i v Rakousko-Uhersku. Už v programu Všeněmeckého spolku v Německu a v Lineckém programu z roku 1882 se žádá jednotný německý stát, ve kterém by žili všichni Němci v Evropě, tedy i za hranicemi své vlasti. Krize civilizace, zejména pokles lidských hodnot v letech první světové války také přispěl ke zrodu fašistického hnutí. Pojem hnutí se používá proto, že nešlo jen o politické spolky a o politickou stranu, ale o široký soubor nejrůznějších nepolitických organizací. V našem pohraničí to byly turnerské organizace, pěvecké a školské spolky, zájmové organizace apod. V těchto organizacích byla značná síla a demokratický režim, dbalý svých zásad, neměl odvahu toto profašistické podhoubí zakázat. Není náhodou, že Konrád Henlein byl tělocvikář! Německý nacionalismus v Německu, Rakousku i u nás vyvolal v první světové válce velké očekávání a vyvolal imperialistické iluze o nadvládě nad Evropou. Porážka na frontě jen vyvolala revanšistické touhy znova se připravit na nové střetnutí a to již vyhrát. K tomu ovšem fašismus již nepotřeboval monarchy, ti se kompromitovali, bylo nutno hledat nová hesla, nové prapory a nové bubeníky. Jedním z nich se stal Adolf Hitler, u nás Konrád Henlein a Karl Hermann Frank.

Sociálním nositelem fašismu byl voják nespokojený s porážkou, ale také s tím, že se nedovede a někdy pro nedostatky kapitalismu ani nemůže zařadit do mírové společnosti. Má autoritu hrdiny, ale společenské postavení tomu po prohrané válce neodpovídá. Po masakrech v zákopech často ani nevěří v Boha a hledá novou orientaci, nový kult, nové poslání, novou víru, nacistický mysticismus ji má nahradit. Teprve po nástupu Adolfa Hitlera k moci byli katoličtí biskupové 28. 3. 1933 při-nuceni odvolat svá dřívější varování před nacistickou stranou. Kdo tak neučinil, tomu hrozil koncentrační tábor za narušování jednoty německého národa a jeho světonázoru. Sociálním nositelem byla také německá lumpenburžoazie a jak se ukázalo také kriminální elementy, naplno se to projevilo ve strážích SS – smrtihlavů a ve strážích koncentračních táborů.

Určité šovinistické a militaristické vybavení nacismu poskytly poválečné freikorps – sbory dobrovolníků. Také v českém pohraničí se organizovaly podobné sbory s teroristickou aktivitou proti demokratické republice a proti antifašistům.

Řádění teroristických skupin v Německu benevolentně sledovala armáda a značná část policie a soudní orgány. V nacismus byla viděna záloha konzervativních a reakčních sil. V Československu jistou blahovolnost vykazovalo ministerstvo vnitra v rukách agrárníků, vždyť také dovolilo „pořádkové sbory“ podle hesla, že jsou lepší Sudety hnědé než rudé, myšleno sociálně demokratické a komunistické.

Až z feudálního středověku se táhla linie antisemitismu, rovněž doplňující program nacistů. V letech 1941–1945 dokonce vyústila do pojmu židoplutokraté a židobolševici – což naznačovalo, že v USA i v SSSR vládnou Židé. Na Židy bylo sváděno vše a v zacházení s nimi jim byla upřena lidská hodnota.

Versailleský mír se chápal jako nespravedlivý diktát a nálady tohoto typu zasáhly i Němce v ČSR. Viděli se již v úloze panského národa, vládnoucího nad střední Evropou, případně nad celým světadílem a najednou porážka a tím i ztráta dominantního postavení. Proto nemohli republiku milovat. Dodnes německá revanšistická propaganda vychází z negativního postoje odsunutých Němců k Československé republice. Není to nic specifického, stejnou nechuť cítila velká část Němců ke své vlastní demokracii a republice z let 1918–1933. Mnozí publicisté poukazovali, že Německá republika byla republika bez republikánů a demokracie bez demokratů. I čeští Němci měli negativní postoj k republice a k demokracii, když přišli o privilegované postavení, demokracie jim již postavení panského národa nemohla zajistit. Představa, že se Němcům stala porážkou křivda, zcela zaplašila rozšíření kritiky monarchismu. Ten byl chápán jen jako málo úspěšný, neboť nedokázal vyhrát válku. Podstata reakčnosti zůstala, jen se modifikovala do moderní podoby, do nacismu a henleinofašismu. Dnes také chybí krajanským spolkům kritický rozbor doby jejich vrcholné angažovanosti a dějiny pro ně začínají až odsunem v roce 1945. O příčinách nechtějí nic slyšet. V tom je zárodek budoucího příklonu k fašistickému hodnocení dějin i restauraci hnutí s cíleným návratem před rok 1918.

V Německu byly reparace chápány jako zdroj zbídačení německého národa, v ČSR Němci bědovali nad ztracenými výnosy z válečných půjček, tak štědře upisovaných rakouské vládě. K tomu přičtěme bídu způsobenou nezaměstnaností a vykreslí se nám obraz sociální nespokojenosti vedoucí k fašistickému chápání světa. Dělnická třída v Německu a v Rakousko-Uhersku nebyla nikdy vládnoucími elitami považována na plnohodnotnou složku společnosti, ale byla ceněna od okamžiku, kdy se plně podřídila nacionalismu, stala se poslušnou masou ochotnou krvácet za imperialistické cíle. Proto ta pozornost, věnovaná nacismem a henleinofašismem právě dělnictvu. Adolf Hitler, působící jako konfident v sociálnědemokratických organizacích, si uvědomil přitažlivost socialistických myšlenek a v podvodné formě je za-sadil i do svého programu, dokonce i do názvu strany – Nacionálně socialistická německá dělnická strana. Se socialismem pochopitelně jeho hnutí nemělo nic společného, byl to jen sprostý podvod, jako řada jiných věcí. K tomu jeden postřeh. Před uchopením moci se Adolf Hitler nesnažil vybudovat své vlastni masové odborové hnutí, hrozilo by to konfliktem s podnikateli. Německou pracovní frontu, aby měl dělnictvo pod kontrolou a vyždímal z něj nejvyšší produktivitu, organizuje až v podmínkách totalitního státu.

Z nacionálních pozic razil nacismus heslo o boji proti třem internacionálám, které neměl pod kontrolou. Rudá internacionála představovala marxistickou opozici nacis-mu, zlatá internacionála se skládala z židovských kapitalistů a černá internacionála symbolizovala opozici v radách křesťanů.

Nacismus v Německu a henleinofašismus v ČSR se zrodil z morální, politické a sociální deprese, vyrostl z negativních stránek kapitalismu. Byl vládní formou k udr-žení imperialistického charakteru kapitalismu a odstraňuje demokratickou liberálnější formu z obav, že by na svůj úkol nestačila a byla by jen překážkou pro novoimperia-listické cíle agresivních velmocí a států.