Odkaz Soudu národů stále aktuální

Perex:
Před 75 lety po letech válečných útrap, barbarství vražd a neslýchané genocidy, kterými měla být dle zvrácených představ nacistů být vybudována „Nová Evropa“ stanuli pohlaváři nacistického Německa před soudem národů, aby se zodpovídali z barbarských zločinů v rozměrech v dějinách lidské civilizace dosud nevídaných.

Od konce dosud nejstrašnější války dělí lidstvo neuvěřitelných sedmdesátpět let. Poté co utichly její výstřely a těžce zkoušené evropské národy poprvé plnými doušky užívaly znovunabyté svobody svět se postupně dozvídal o neslýchaném barbarství a zločinech strůjců nejen válečných hrůz, ale i zločinů kterých se nacistické Německo během té doby dopustilo a které si nikdo ani v té neodvážnější fantazii nedokázal v žádném případ představit. Oběti válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy, zmučených a porobených se stali žalobci a právem se dožadovali spravedlnosti v podobě potrestání původců a vykonavatelů aktů barbarství a brutality. Vítězové podporováni všemi, kteří hrůznou válku a nacistickou diktaturu přežili a z nichž mnozí ztratili své nejbližší, mnohdy všechny své blízké, učinily důležitý krok. Rozhodli se vytvořit mezinárodní vojenský tribunál, před nimž se měli zodpovídat z válečných zločinů, zločinů proti lidskosti, genocidy, zotročování a mnoha dalších hlavní představitelé mocnosti, která tento konflikt rozpoutala a nesla hlavní vinu - nacistického Německa. Tribunál byl ustanoven na základě londýnské dohody o stíhání válečných zločinců z 8. srpna 1945 uzavřené mezi USA, SSSR, Velkou Británií a Francií.

Jeho vzniku předcházelo velké množství jednání a práce na právním rámci, který se teorii právní vědy ani v justiční praxi dosud nevyskytoval. Poprvé v historii lidstva byly kodifikovány do právních norem pojmy válečný zločin, zločin proti lidskosti a stanoven postih za jejich spáchání, možnost zodpovídat se před tribunálem, který svým byl nadřazen svým charakterem jurisdikci států a kterému byl jménem národů vítězných mocností, krev a slzy jejichž obětí, zavražděných a umučených katany nacistického Německa, svěřen spravedlivý soud. Proces s hlavními aktéry začal v Justičním paláci v Norimberku dne 20. listopadu 1945. Uprostřed smutných trosek sídelního města císařů svaté říše římské národa německého, poté kultovního místa, kde se pořádaly pompézní sjezdy NSDAP a v jejichž zdech za svitu pochodní a zpěvu písní zněl "pevný krok" sevřených šiků SS a SA, kde se rodil duch germánské pomsty a ovládnutí světa.

Překrásné chrámy slavného středověkého města symbolizující lásku a pokoru atributů křesťanské víry se staly němým svědkem vzkříšení a snů teutonské lačnosti po světovládě a krvavé lázni. Skončily v troskách, stejně jako ono město a přišel čas účtování. "Soud národů", jméno, které mu přiřkla historie, probíhal celý rok. Předstoupily před něj stovky svědků, byly předloženy sta stran dokumentů, promítnuty kilometry filmového materiálu, aby obžalovaní byly ze své nepředstavitelné viny usvědčeni v míře dostatečné. Přesto řada z nich, neprojevila ani náznak lítosti či připuštění zločinnosti nebo přinejmenším nemorálnosti svého počínání. Na lavici obžalovaných před tváři obětí i pozůstalých po těch, které nacistický režim zavraždil se neocitnuly jen konkrétní osoby, ale i celý jimi vytvořený zločinný systém reprezentovaný nejen nacistickou stranou, ale i státním aparátem zahrnujícím i represivní orgány - policií, zpravodajské služby, SS a gestapo a kriminální policii. Byl tehdy vnímán jako počátek nezbytného procesu denacifikace, obsahující potrestání viníků a očisty Německa od krvavého dědictví zločinného režimu včetně přijetí odpovědnosti ve smyslu právním i historickém. Patřilo do něj i vytvoření všech potřebných mechanismů a nástrojů, které by v budoucnosti zabránilo recidivě podobných hrůz a to jednou provždy. Denacifikace byla důsledně realizována pouze do té doby, když byla prováděna spojeneckými mocnostmi. V okamžiku vzniku Spolkové republiky Německo byl její proces zmírňován a rozvolňován, což se projevilo nejen tím, že byli potrestaní zločinci pouštěni na svobodu, soudní procesy byly protahovány, nebo pozastavovány pro "nedostatek důkazů", a do vedoucích pozic v korporacích státní a veřejné správě, justici se dostávali lidé, kterým byly svědecky prokázány válečné zločiny. Závěry plynoucí z nálezů tribunálu byly zpochybňovány poukazem na důkazní nouzi a údajnou kolektivní vinu.

Prožíváme dobu, kdy právě ze strany nejvyšších ústavních představitelů současného Německa jsou neslýchaným způsobem bagatelizovány zločiny, vina směřována na oběti a zamlčovány okolnosti vypuknutí války včetně snižování viny tehdejšího nacistického Německa a jeho vedoucích představitelů. Záměrně je zdůrazňováno utrpení německého lidu a úmyslně upozaďovány statisíce a milióny obětí nacistického teroru a vyhlazování. Historie je bezprecedentním způsobem přepisována a bohužel hrozí její faktická revize se všemi důsledky z toho plynoucími. Zejména mladá generace je podrobena tomuto vymývání mozku a mazání historické paměti, odřezání od pupeční linie odkazu našich předků.

Toto dění je realizováno sofistikovaným způsobem na základě algoritmu sestavených pomocí nejmodernějších metod z mnoha vědeckých disciplín. Děje se tak pod záminkou tzv. pravdivého a objektivního zkoumání dějin. Samozřejmě se v žádném případě o výklad historie nejedná. Máme co do činění s doktrínou spíš jedovatým mixem polopravd, demagogie, snůškou tvrzení nesoucích rysy rukopisu mistra lži Dr. Geobbelse. Okolnosti a zodpovědnost za odkaz našich předků, o jejichž památku pečujeme, by nás mělo zavazovat k tomu, abychom v této věci podnikali co je v našich silách. Neměla by nás odradit ani skutečnost, že se může na první pohled jednat o zdánlivě marný boj. Odkaz „soudu národů“ je dnes po dlouhých 75 letech stále živý a inspirativní k nekompromisnímu zápasu za historickou pravdu a památku nejen našich předků, ale všech četných obětí nacistického teroru, represí a genocidy.

Milan Vichta, předseda Historicko – dokumentační komise ÚV ČSBS