Odkaz Karla Gotta
Je to zvláštní. Nikdy jsem si nekoupil desku Karla Gotta, nikdy jsem nebyl na jeho koncertu a nikdy jsem nebojoval o jeho fotku s podpisem. Kupoval jsem si Matušku, Zelenáče, Plavce a Ladislava Vodičku. Gott byl ale v mém životě všudypřítomný. Jeho písničky zněly všude a byly krásné. Nevadily mi a některé jsem poslouchal vyloženě s chutí a rád jsem se k nim vracel. Později jsem si vážil toho, jaký je člověk, jak jedná s lidmi, jak je ceněný v zahraničí a dovede si dělat legraci sám ze sebe. Později jsem vnímal i příběh jeho emigrace. Zase z toho Zlatý slavík vyšel se ctí. Jistě by nebyl problém, aby dosáhl závratné kariéry v zahraničí. Na výzvu československých úřadů se ale vrátil. Ne že by tak miloval režim. Byl si prostě vědom, kdo je, kam patří a kde jsou lidé, kteří ho mají rádi, tleskají mu a rozumějí jeho hlasu a jeho repertoáru. Cosi jako anticharta pak bylo jen chvilkovou epizodou bez hlubšího významu. Ostatně, jak se ukázalo po roce 1989, byli mezi chartisty i takoví, kteří si kritiku zasaloužili. Ovšem vedle čestných a statečných lidí, kterým opravdu šlo o zlepšení poměrů v Československu.
Když přišla zpráva o jeho skonu, nebyl jsem překvapen. Dalo se to čekat ale přesto se mě to dotklo více, než bych byl ještě nedávno ochoten si připustit. Odešel někdo, kdo byl samozřejmou součástí celého mého dosavadního života a vlastně i života celé mé generace. Najednou tu prostě nebyl a došlo mi, že mi bude něco scházet.
Pochopitelně se objevila řada vyznání, rozhovorů a nekrologů. Většina z nich byla slušná, korektní a na úrovni. Objevilo se však i dost článků, rozhovorů a vyjádření jiného druhu. Urážlivé, nechutně vtipkující, odsuzující, jízlivé. Od lidí vlivných, veřejně činných, známých ze stránek tisku a televizních obrazovek. Jak si nevzpomenout na temné období 1938 – 1939, Druhou republiku! Tehdy špína, kterou kdysi prezident Masaryk nazval patologickou sedlinou, štvala Karla Čapka, pomlouvala prezidenta Beneše a zpochybňovala dílo T. G. Masaryka. Současně rozněcovala nenávist proti Židům a socialistům i proti stoupencům demokracie. Takovou příchuť má i kampaň, vedená v těchto dnech.
Těchto pár sprosťáků ale zůstává osamoceno proti mohutné účasti lidí na posledním rozloučení s Karlem Gottem a stopě, kterou zanechal v české národní kultuře. Odkaz Zlatého slavíka zůstává totiž s námi. Velké množství nahrávek, videoklipů a filmů, ve kterých si zahrál, zůstává. Zůstává i jeho památka vlastence a dobrého, laskavého a moudrého člověka. Člověka s rozhledem, vtipného a sečtělého.
Skon Karla Gotta nám ale ukázal něco, čeho si nelze nevšimnout. Ukázal, kdo je kdo. Kdo je slušný a alespoň ohleduplný člověk a kdo je špína. Dnes už o tom není pochyb.
Karle Gotte, i za toto poznání děkujeme.
Jiří Pondělíček, Národní socialisté