Od Hronu k Vltavě 2

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa

Komandér Max Rausch byl krutou a bezohlednou osobou, právě takovou, jakou nacisté na přelomu roku 1944—1945 v Brně potřebovali. Velitel brněnské vojenské posádky generálporučík Poel po něm žádal neodkladnou evakuaci všech vězňů mimo město. Obával se totiž, že by ozbrojenou akcí mohlo dojít k jejich osvobození a přeměně v ohnisko protiokupačního povstání. Vyšetřující soudce tzv. Lidového soudního dvora, který měl svou úřadovnu v budově zabavené právnické fakulty i představitel Německého zemského soudu v Brně dali Rauschovi na srozuměnou, že nadále už nebudou od gestapa přejímat žádné soudní případy a připravují svou evakuaci. Venkovní pobočky požadovaly instrukce, jak mají nakládat s osobami ve svých věznicích. Otrlý Max Rausch je osobně poučil rázně: Každý zkušený policista si v takových situacích vždy ví rady. Vězeň se přece může pokusit o útěk! Této rady vedoucí venkovních služeben bohatě využili. Podle svého názoru, že nyní při jednání s vězni musí jít všechny průtahy a ohledy stranou, dal Rausch v Kounicových kolejích zřídit nové popraviště. Po střeleckém stavu a šibenicích bylo v pořadí třetí formou likvidace nacistických odpůrců. Mezi kolejním A-blokem a jídelnou dal navézt a rozprostřít vrstvu písku, na níž byli vytypovaní vězni vražděni střelou do týla. Kolik statečných partyzánů "na písečku", jak zjemněle ostatní vězni popraviště nazývali, zahynulo, nevíme. Poválečný odhad se ustálil na počtu asi 120 popravených.

Likvidace vězňů po malých skupinách na písku nepřinesla žádaný efekt. Provést hromadný sonderbehandlung - zastřelení několika set protivníků najednou na nádvoří kolejí se gestapáci neodvážili, ačkoliv o tom velice vážně uvažovali. Jednak se obávali reakce domácího odboje na takový čin, jednak si nevěděli rady s tím, jak uklidit mrtvoly a zahladit stopy takového barbarského činu. Ne že by to bylo proti jejich svědomí, ale obávali se poválečného mezinárodního ohlasu i toho, že by se důsledky mohly obrátit proti německé menšině. Z těchto důvodů dostala přednost praxe přesouvání hromadných vražd do koncentračních táborů. Na 24. leden 1945 připravili gestapáci odsun 833 vězňů do koncentračního tábora Flossenbürg, kam transport dorazil 26. ledna. Současně s nimi opouštěl Brno i vyšetřující rada dr. Weber i s rozpracovanými akty Lidového soudního dvora (Volksgerichtshof). Do transportu bylo zařazeno 708 Čechů a 125 příslušníků jiných národností. Na aktech 200 z nich byla už předem uvedena zlověstná zkratka SB - tedy smrt bez jakýchkoliv průtahů. První popravy v táboře začaly již 6. února 1945. Další byly prováděny také v Norimberku a v různých pobočkách tábora, kam byli vězni přemístěni. V likvidačním díle pokračovala tyfová epidemie a nakonec 20. dubna nastoupený pochod smrti. Flossenburg byl osvobozen o tři dny později. Kolik mužů toto martyrium přežilo, to ještě nikdo nevypátral. Bylo jich poskrovnu.

Zanedlouho zaplnili Kounicovy koleje vězni odeslaní sem venkovními pobočkami a protipartizánskými komandy pro zvláštní použití a historie s přeplněnou věznici se opakovala. V noci ze 6. na 7. dubna 1945 vyvolali vězeňští dozorci z cel bezmála 200 mužů na transport. Ráno k nim přidali asi 55 žen z věznice na Cejlu a společně je odeslali ve dvou nákladních železničních vagónech přes Jihlavu do Mauthausenu. Transportní listinu měl u sebe vedoucí transportu kriminální zaměstnanec gestapa Johann Baar z Přízřenic u Brna (1913). Samozřejmě si o převozu nic nepamatoval, avšak při poválečném vyšetřování připustil, že přepravovaných mohlo být i 240 osob. To by odpovídalo tehdejší normě 120 stojících lidí na jeden vagón. Po příchodu do tábora byl z transportu vyňat pouze jeden Rakušan. Ostatní bez výjimky byli 10. dubna 1945 zavražděni v plynové komoře. Poněvadž oběťmi byli vesměs partyzáni a jejich spolupracovníci, dostal transport spontánně ustanovený název - partyzánský. Tento zločin byl proveden v době, kdy Rudá armáda, jak bude uvedeno později, bojovala již na řece Moravě.

Další evakuaci vězňů z Kounicových kolejí po železnici z Brna přes Jihlavu znemožnili partyzáni tím, že 10. a 11. dubna zničili mosty u Beranova a Kralic. Poslední dva transporty vypravené 10. a 17. dubna musely proto jet po trase Brno-Česká Třebová-Praha a dál ve směru na Plzeň, čímž se stále víc dostávaly do bojového pásma 3. ukrajinského frontu Rudé armády, který postupoval od Vídně vstříc svazkům 3. americké armády gen. George Pattona. Nakonec uvázly v Mirošově u Rokycan v bývalé donucovací pracovně. Po útěku stráží se 765 brněnských vězňů dočkalo 5. května 1945 svobody.

O poslední vagon, určený pro zbývající vězně v Kounicových kolejích se na nádraží v Brně-Slatině (vlastní město už bylo po bombardování neprůjezdné), pohádali se gestapáci sami mezi sebou a nakonec si jej vynutili pro sebe a své rodiny. Stovka posledních heftlingů musela zpět do věznice a počkat až na 19. duben, kdy stráže uprchly a tím barbarská věznice v Kouničkách zanikla. Úplně nakonec zanechalo gestapo po sobě 14 popravených. To ale nebyl konec jeho katanského díla. Po osvobození Brna v něm pokračovalo jinde.

Protože silnice z Brna do Jihlavy byla už částečně v rukou Rudé armády, měli prchající nacističtí pohlaváři k dispozici poslední volnou komunikaci ve směru na Svitavy. Odtud velkým obloukem přes Havlíčkův (tehdy Německý) Brod ujížděli ke svým jihlavským kolegům. Komandéru bezpečnostní policie Maxu Rauschovi a vedoucímu služebny gestapa Hansu Krausovi poskytl útulek přímo v budově gestapa jeho tamější šéf Rudolf Blume. Velitel četnictva SS-Standartenführer, plk. G. Attenberger a jeho nástupce plk. četnictva Haischman, jakož i Oberlandrat Groer a další se ubytovali v kasárnách. Na právnické fakultě, kromě velikého nepořádku, zůstal po nich výhružný nápis: "Wir kommen wieder! Aber dann!" - "Přijdeme opět! Ale pakl" Škoda, že nezůstal zachován. Opravdu už nemá lidem co připomínat?