Od Hronu k Vltavě 5

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa

Přesuny sovětských vojsk neušly pozornosti německého štábu skupiny armád Střed a jako protiopatření vydal F. Schörner 16. dubna směrnici, aby hlavní německé sily dislokované v Brně byly v noci ze 17. na 18. duben přesunuty na výšiny nad Židlochovicemi (Výhon - kóta 355), odkud bylo možné vést účinnou palbu do širého okolí. Rudá armáda tento zámysl včas rozpoznala a s předstihem před nepřítelem Výhon obsadila svou 243. střeleckou divizí a tím jej vyloučila z vážnějších bojů. Pro plastičtější pohled zrekapitulujme celkové postavení 50. střeleckého sboru: jeho 243. divize tedy ovládla Výhon nad Židlochovicemi; 42. gardová divize zaujala obranu na řekách Dyje a Jihlava, aby chránila levý bok útočících vojsk a 6. orelská divize uprostřed sestavy měla útočit ve směru Rajhrad-Modřice-Horní Heršpice-Brno a podél Svratky, ovšem proti jejímu proudu, bojovat o jihozápadní a západní okraje Brna.

Za rozbřesku 18. dubna dala se jezdeckomechanizovaná vojska do pohybu a zamířila údolím Jihlavy na západ. Proti všemu očekávání projela 15. jezdecká divize generála Bělousova téměř bez výstřelu až do Ivančic a tam podle rozkazu přešla do obrany na úseku Ivančice-Neslovice. Její průzkumné a zajišťovací hlídky ji na vzdálenost mnoha kilometrů předjely, nikde nenarazily na vážnější odpor, přesto se však podle rozkazu vrátily za stanovenou linii obrany. Čím byla tato situace způsobena? Romantické údolí řeky Jihlavy představovalo v dané době rozmezí mezi oběma německými skupinami armád Jih a Střed. Dotykový prostor nebyl dostatečně zajištěn a tím mezi oběma armádními skupinami vznikla vážná nezacelená mezera. Právě tou pronikli nyní kozáci do Ivančic a nebýt rozkazu k přechodu do obrany, mohli snadno pokračovat v jízdě až někam do středních Čech. Jenže rozkaz byl neúprosný a Bělousov jej plně respektoval. Nakonec v obraně u Ivančic setrval až do konce války. Historie osvobození Ivančic a jejich obrana je malým příspěvkem do diskusí různých postbitevnich rozumbradů o tom, kam která z armád měla postupovat anebo ustupovat, z jakých "záhadných" pohnutek tak neučinily, jakých "chyb" se dopustili jejich velitelé a co všechno stálo v pozadí... Skutečnost byla naprosto prozaická: maršál Malinovskij potřeboval zajištěný bok a tak na určené linii 15. jezdecká divize "tvrdla", ať se to komu zamlouvalo či nikoliv.

Po stažení předsunutých jednotek za linii obrany u Ivančic vzniklo před nimi rozsáhlé "území nikoho", kam střídavě dojížděly malé německé i sovětské skupiny vojáků na průzkum, nebo na zásobovací akce. V osvobozených Ivančicích ihned vznikl Revoluční národní výbor, který chtěl vytvořit řádnou československou vojenskou jednotku. Za tím účelem vyhlásil mobilizaci tři odvodních ročníků, celkem asi 250 mužů. Jejich kasernování, stravování, jakož i výstroje narážely na velké potíže. Hlavně však chyběly zbraně. Trofejních bylo málo a Rudá armáda jich v dané chvíli neměla nazbyt. Za těchto okolností bylo od formování vojenské jednotky upuštěno a ponecháno na jednotlivcích, jestli se dobrovolně přidají k partyzánům.

Nedaleko od města žila v lesích pod velením kpt. Antonína Řepky partyzánská jednotka nesoucí jméno Josefa Hybeše. Jakmile se o ní dozvěděl generál Bělousov, poslal do partyzánského tábora majora Fesenka, aby zjistil jejich početnost a akceschopnost. Zprávy byly příznivé a proto povolal kpt. Řepku s částí partyzánů do Ivančic. Tam v součinnosti s důstojníky RA vytvořil štáb partyzánských a místních revolučních skupin. Domácí bojovníci prokázali v následujících týdnech diviznímu velení spoustu dobrých strážních, průzkumných i ženijních služeb, dokonce podle svých zkušeností a výzbroje vstupovali po boku rudoarmějců do bojů s nepřítelem. Tato aktivita vede některé historiky k úvahám, zda tady na Ivančicku nezačalo dnem 18. dubna české národní povstání.

Ve stejnou dobu jako k Ivančicím vyrazili kavaleristé spolu s tankisty k obchvatu Brna. Jízda ostrým tempem postoupila obloukem přes Mělčany, Silůvky, Prštice a Radostice až do Popůvek na silnici 1. třídy z Brna do Jihlavy. Souběžně se přes Bratčice, obcházejíce Ořechov, prodíraly tanky 63. mechanizované a 41. tankové brigády, které k večeru u Veselky rovněž vstoupily na silnici k Jihlavě, čímž ji vyřadily jako možnou ústupovou cestu nacistů z Brna. Připomeňme, že partyzáni železniční spojení na Jihlavu přerušili kombinovanou destrukcí tratě už 10. a 11. dubna. Čelo tankového průniku se však u Veselky nezastavilo, skupina čtyř tanků T 34 pokračovala v jízdě po přímé silnici k brněnskému ústřednímu hřbitovu. Velitelský tank podporučíka P. I. Filimonova, hrdiny Sovětského svazu i. m., zničil nepřítel v Bosonohách. Další dva stroje podlehly v boji u krematoria a poslední z původní čtveřice sjel kolem hřbitova na Vídeňskou ulici a unikal k Modřícím, kde tušil záchranu u svých. Tam ale nedojel, byl zničen na přejezdu tratě z Brna do Střelic. Rusové u Ústředního hřbitova! Němečtí vojenští činitelé si teď plně uvědomili, že koncepce obrany města je před zhroucením.