Od Hronu k Vltavě 6

Podíl 2. ukrajinského frontu Rudé armády na osvobození Československa

Rozhodující střetnutí

Všeobecný útok na Brno stanovil maršál Malinovskij na 25. duben 1945. Vojska západně od Svratky (Plijevovo křídlo) měla zahájit boj v 8.00 hodin východoevropského (moskevského) času. Na opačném břehu měla střelecká vojska generála Managarova zahájit zteč v 11.00 hodin po 25 minutové soustředěné dělostřelecké přípravě. Po prolomeni nepřátelské obrany nadcházela doba pro mechanizovaná vojska. Počátek jejich nasazeni stanovil maršál Malinovskij na 12.00 hodin. V noci na 23. duben přijel v obrněném transportéru a kombinéze řadového mechanika maršál Malinovskij za svými vojsky na jižní Moravu. Své velitelské stanoviště měl v Modré na Slovensku a jeho cesta k Brnu byla jediným maršálovým pobytem v českých zemích po zbývající dobu války v Evropě. Ještě před zahájením útoku chtěl s veliteli armád posoudit připravenost jejich vojáků na rozhodující střetnutí s nepřítelem. Nejprokázanější je jeho jednání s generálporučikem I. A. Plijevem na jeho velitelském stanovišti v Žabčicích, v domě č. 29 u Josefa Říčky. Po splnění inspekčního účelu své cesty vystoupil maršál na kopec Čertoraj nad Křepicemi, aby odtud, z pozorovatelny gen. Afonina, sledoval zahájení a rozvinutí útoku. Jakmile kolem dvanácté hodiny vyjely na bojiště mechanizované brigády, popřál přítomným velitelům úspěch v dalších bojích a vrátil se zpět do Modré.

V rámci přípravy na generální útok dal Issa Alexandrovič Plijev (jméno Issa naznačuje že byl národností Osetinec) nejprve od nepřítele vyčistit různé strže, hájky a návrší a po dohodě s gen. Katkovem soustředil všechny 4 brigády 7. mechanizovaného sboru kolem Střelic. Bylo to výhodné místo, které tankisté drželi už od 18. dubna a také sbor po značných ztrátách potřeboval maximální koncentraci svých sil a jejich efektivní využití. Aby jim byl co nejblíže, přemístil gen. Katkov své velitelské stanoviště do křoví u Střelic. Všechny čtyři brigády 7. mechanizovaného sboru opustily v 11.00 hodin svá výchozí postavení a vstoupily do boje mezi Troubskem a Ostopovicemi. Jejich další postup směřoval k Lískovci a odtud k řece Svratce. Jezdecké části 6. sboru pronikly 23. dubna až na horní okraje Žebětína, k osvobození celého městečka došlo ovšem později. Odpoledne 2. dubna přišel rozhodující čas pro jízdu 4. sboru u Ořechova. Odpoledne prudkou ztečí smetla zbytky německé obrany, čímž dokončila jeho osvobození a připojila se k vojskům operujícím už na okrajích Brna. Rozvinutí bojů na západním křidle fronty sledoval genpor. F. V. Kamkov ze svého velitelského stanoviště v Syrovicích na návrší u kostela, kam za ním v rozhodujícím čase přijel i velitel celé jezdeckomechanizované skupiny genpor. I. A. Plijev.

Na úseku 6. orelské střelecké divize nedošlo 23. dubna k žádným výraznějším změnám. Snad také pro depresivní atmosféru, která měla svůj původ v tragické události u Rajhradu. Kolem poledne přijíždělo od Židlochovic k předním pozicím auto gardového generálmajora a hrdiny SSSR Maxima Jevsejeviče Kozyra, zástupce velitele 50. střeleckého sboru. V důsledku spletité situace a nepřesných informaci přiblížilo se jeho vozidlo k nepřátelským pozicím natolik, že bylo zasaženo protivníkovou palbou a generál byl na místě usmrcen. Jeho ostatky byly 2. května 1945 pohřbeny v Brně na Náměstí Rudé armády (nyní Moravské náměstí) a odtud počátkem roku 1946 převezeny do Prahy na čestné pohřebiště rudoarmejců na Olšanech. Osud jeho doprovodu známe jen zčásti. Spolujedoucí zdravotnice Nina Andrejevna Kuťkovová z Taganrogu byla zajata a při výslechu v Rajhradě umučena. Je pohřbena na místním hřbitově.

Od frontového náletu sovětských letadel dne 12. dubna, utichly brněnské ulice a život přešel do úkrytů a sklepů, někteří lidé dali přednost rychlému útěku mimo město. Přesto nelze přehlédnout poslední aktivity okupantů. Především se snažili co nejvíc německého obyvatelstva odsunout někam na západ. Ještě 20. dubna kolem 18.00 hodiny projížděl městem rozhlasový vůz vyzývající Němce, aby se dostavili na určená seřadiště k posledním evakuačním transportům. I tato kvóta německého obyvatelstva vyhnaného z Brna vlastními předáky, je jistě pečlivě zakalkulována německými revanšistickými organizacemi do tzv. "divokého odsunu" v poválečné době. Německá obrana Brna se neustále obávala protiokupačních nálad a možností jejich přeměny v nějaké ozbrojené akce. Snad na naléhání velitele generálporučíka Poela, pokud to není výmluva gestapa z vlastní odpovědnosti, začalo gestapo vyhledávat v ulicích podezřelé osoby. Při tom zadrželo několik lidí, kteří vybírali na nádraží z rozbitých vagónů potraviny. Byli obviněni z rabování a uvězněni.

Dne 19. dubna 1945 zřídil velitel bezpečnostní policie Max Rausch na právnické fakultě stanný soud a pět ze zadržených bylo jím odsouzeno k smrti. Aby bylo dosažena většího zastrašujícího účinku, odsoudil 21. dubna stanný soud k smrti 14 mužů a 1 ženu. Jejich popravu provedli příslušníci gestapa ten den odpoledne na střelnici v Bmě - Medlánkách a tam také mrtvoly zahrabali v hromadném hrobě. Poprava měla být plakátována, avšak žádná tiskárna už nebyla schopna plakáty vytisknout. Popravení byli na podzim 1945 exhumováni a pohřbeni na čestném pohřebišti Ústředního hřbitova v Brně.

V průběhu bojů došlo rovněž k uplatňování ústupového plánu A-R-L-Z (Auflockerung-uvolnění, Räumung-vyklizení, Lähmung-ochromení a Zerstörung-zničení). Ustupující jednotky prováděly poslední fázi plánu - ničení. Docházelo k tomu téměř pravidelně asi dvě hodiny před ústupem a převažovalo zakládání požárů v průmyslových objektech. Z obsáhlého přehledu takto způsobených škod uvádíme jen pro ilustraci malý výňatek. Destrukční skupiny zapálily například sklad obilí v Židlochovicích, bývalou rafinerii (v té době sklad vojenského materiálu i potravin) v Hrušovanech u Brna, sladovnu v Rajhradě, lihovar v Syrovicích, mlýn v Rosicích, cukrovar v Sokolnicích, sladovnu v Újezdě u Brna. V Brně samém těžce poškodily I. brněnskou strojírnu, Zbrojovku a další podniky. Zničení neměly ujít ani uhelné šachty na Oslavansku. U dolu Julius přestřílela destrukční skupina lana těžní věže, takže těžní klece se roztříštily v hloubce 800 metrů. Současně byla zničena elektrická ústředna a tím zastavena čerpadla, takže důl zaplavila voda. Po osvobození převažovaly pochybnosti o tom, jestli je vůbec reálné těžbu obnovit.

Některé objekty se podařilo ubránit. Hybešovi partyzáni ochránili před zničením oslavanskou elektrárnu a revoluční ozbrojená skupina šachtu Františka v Padochově. V kritické chvíli ustoupila do podzemí dolu, její chodby, průchody a větrací šachty dokonale znala a mohla v prostoru nepostižitelně manévrovat. Za té okolností se destrukční skupina k dolu nepřiblížila a ustoupila bez provedení destrukce. Co je proti miliardovým škodám způsobeným okupací a válkou počínání některých rudoarmějců, kteří si "na památku" vynutili na obyvatelích některé drobné osobní předměty.