Estébák Živčák zavedl studenty na Národní třídu, kde čekalo bicí komando. Tam byli zmláceni a Živčák dělal mrtvého. Mezitím už média a umělecká scéna stály na straně změny, začala mediální masáž, vystoupili disidenti apod. Hlavní věci byly řízeny, určitě sdělovací prostředky. Pokud by se stařecká klika zažraných komunistů nějak vzpříčila, byla připravena sovětská vojska provést zásah ve prospěch změn. Jestli se podařilo všechno, co v pozadí stojící síly chtěly, nevím. O tom všem bylo napsáno mnoho textů a tak to nemusím opkovat. Jen zdůrazním, že mocní poznali, že svět se jistým směrem vyvíjí a tomu se nedá odporovat. Proto zde tento obecný vývoj stručně popíši, abychom pochopili esenciálně pozadí událostí.

Dlouhodobý vývoj vyspělého světa vede k izolaci jednotlivce od kolektivů, který lze nazvat individualizace – vymýšlení různých práv člověka bez zodpovědnosti ke společnosti. Tento proces je zase součástí širšího procesu odpřirozenění, které nastává odpoutáním člověka od přirozených principů, odklon od přírody do mikrosvěta obydlí, odpoutáváním se od manuelní práce, neschopnost pochopit přírodu a její potřeby (drancování půdy), odpoutání od lidské přirozenosti (typické je neplození dětí, předání starostlivosti o staré rodiče státu), odpoutání se od rodných kolektivů do jakéhosi sebevědomého osamocení, vzrůst sobectví atd. Takový odloučený jednotlivec má potom jen starost o sebe a svůj hédonický život. Tito lidé, většinou městští intelektuálové, potom vymýšlí svoje nepřirozené ideologie navazující na liberální a marxistický odkaz západní civilizace. Spojovacím znakem je touha po svobodě OD, čili osvobození se od všeho, hlavně od povinností. Tento proces ve svém konečném stavu vede k nezájmu o společné věci – k souboru nespolupracujících jednotlivců, k politice dělané čistě ve prospěch nějakých skupin a jednotlivců, k hédonismu a ničení přírodních zdrojů, ke korupci a nakonec k neschopnosti státu existovat. Je to tedy zhoubný proces. Tento proces nepodporovali komunisté, ale bránili mu. Nevím, proč mnozí říkají „za komunistů bylo líp“, když to zcela dokazatelně není pravda ani po materiální stránce, ani z hlediska svobody. Možná, že v tom má svoji míru přesvědčení, že komunistický režim vytvářel jakési větší jistoty, vznikaly přirozeně rodiny, nerozpadaly se a národ nevymíral. Možná i hodnotí též lepší mezilidské vztahy, zvláště kamarádské skupiny a obecní sounáležitost v družstvech.

Individualizace je způsobena též postupem vzdělání a lepší možností existovat osamoceně, prostředím měst a odloučením od přirozenosti jaksi automaticky. Komunisté se snažili tento vývoj zastavit a vytvořit nějaké kolektivní vědomí. Toto vědomí mělo být třídní, což je největší omyl, protože třídní vědomí je materiálního charakteru a zanikne zbohatnutím dělníků, není to emotivní idea spojující lidi niternou sounáležitostí. Komunisté občas využívali národního vědomí, ale ve skutečnosti byli internacionální, a pokud národní vědomí zvítězilo (viz obrodný proces v r. 1968), rychle ho potlačili. Třídní vědomí zmizelo s likvidací tříd, takže komunistický režim si uřezal větev, na které seděl a která ovšem stejně neměla hlubší základ. Marxismus jako náboženství se stal směšným, protože oproti jiným náboženstvím vyžadoval víru v nedokonalé lidské konstrukce, které zanikaly a nefungovaly.

Marx ve své době měl sice velkou snahu pomoci dělnické třídě, ale filozoficky nedošel ani tak daleko, aby poznal základní přirozené principy, kterými se řídí svět, a tak jeho význam je spíše jen v kritice kapitalismu, která byla potřebná, ale jak víme, kritizovat nestačí, musí být realistický plán. Ten chyběl a nevytvořili ho ani bolševici, ani kdokoliv z opravdových komunistů, ne že by snad neměli plán, ale ten nebyl reálný. Režim nefungoval sám, pokud se ideologicky nezasahovalo, rozpadal se. Největší část energie byla spotřebována na udržení režimu, nikoliv na jeho rozvoj. To režim vnitřně velmi vyčerpávalo a s jeho expanzí potom docházelo stále více k vyčerpání a konec se blížil. Všichni komunističtí reformisté pochopili, že je zapotřebí se opřít o přirozené principy (o tržní ekonomiku, o obecní sounáležitost – družstva, o národní vědomí) a tím se vlastně dostávali do blízkosti daleko přirozenějšího kapitalistického světa, který už v té době vytvořil svoje sociální systémy.

Disidenti, o kterých se předpokládalo, že převezmou moc, většinou bývalí reformní komunisté z r. 1968, tenkrát odstavení od moci, shromáždění později v Chartě, byli od začátku vedeni v duchu současného západního módního směru, v žádném případě tam nebyli nějací obnovovatelé první republiky, příznivci Masaryka nebo někdejších národoveckých směrů. Nový stát se měl řídit západním univerzalismem ještě intenzivnějším, než byl současný na Západě. Havel takto vystupoval, další disidenti vytvářeli díla, která dehonestovala český národ a odsuzovala národovectví, vytvářel se ideový základ kosmopolitního univerzalismu, který nesnesl nějaké národní vědomí, nějaké hrdiny, nějaké konzervativní ideály. Citový vztah k národu měl vymizet.

Listopadový převrat nepřinesl hledání střední cesty, ale následující vládnoucí kamarila zavedla kapitalismus běžný na Západě, což znamenalo vytvoření všech vrstev obyvatelstva v kapitalistických zemích obvyklých, tedy střední třídu, drobné podnikatele, velké podnikatele, banky a všechno přesně tak jak to fungovalo, protože každá odchylka od funkčního vzoru mohla být kritická. Rychlá realizace tohoto plánu vyžadovala jednak rozdat státní majetek lidem v kupónové privatizaci a určité poměry „divokého západu“, jinak by se požadovaná struktura nevytvořila včas. Klaus a jeho klika odporovali tlakům vyprodat západním společnostem náš průmysl, snažili se o českou cestu privatizace, vytvoření nových struktur z našich lidí. To se nepodařilo zcela, nicméně se dosáhlo stavu, který byl možný.

Dnešní ekonomická závislost na Západě vyplynula z našeho ekonomického postavení v r. 1989, z postavení uzavřeného státu, který se náhle otevřel cizímu zboží, kterému domácí nebylo schopno konkurovat; vývozy do RVHP nebylo možno realizovat a tak většina podniků bankrotovala nebo se restrukturalizovala cizím kapitálem. Zhroucený stát byl nucen vytvořit zcela jinou strukturu a díky tomu se ocitnul do značné míry v cizích rukách.

Listopadový převrat vznikl na základě podmínek, které přišly zvnějšku. To je rozdíl oproti Obrodnému procesu v r. 1968, který vyvěral z čistě vnitřních poměrů. Na podzim r. 1989 lidé viděli, co se děje v Polsku a Maďarsku, byli odvážnější ve svých projevech, protože věděli, že už se jim zase tak moc nestane. V zákulisí byl tajnými službami připraven plán, nejspíše ve spolupráci s KGB. Disidenti byli odchovanci Západu a komunisté neměli nikoho, kdo by byl alternativou, protože již dávno všechny reformisty odstavili. Další síla nebyla. Chyběla tedy nějaká normální občanská struktura, jako byl za první světové války Sokol, která by převzala moc. Všechny mocenské prvky byly diktovány zvenčí a celý převrat byl v rukou neznámých sil neovlivněných národem. Lidé vítali změnu a tleskali každému, kdo vystoupil a mluvil proti komunistům. Když dobře mluvil, hned byl jejich člověk. Tento způsob je velmi nebezpečný, ale v této chvíli jiný nebyl. Komunisté doplatili na to, že nepovolili alternativní organizace už dávno předtím, že nevznikly přirozené podmínky pro převzetí moci, alespoň takové jak vznikaly v r. 1968 postupným uvolňováním a nárůstem spontánně vzniklých organizací. Převrat byl rychlý a moc převzali lidé vynořivší se z temnot.

Získali jsme svobodu proto, že jsme se zařadili do západního světa, který má jiné parametry. Moc není vykonávána totalitní vládou vysvětlující svoji nadvládu ideologicky, ale penězi; zároveň svoboda jednotlivce vládnoucí struktuře nevadí, pokud jej zbaví peněz, stane se neškodným. Tento režim je tedy mnohem mírnější, jeho metody nepotřebují koncentrační tábory, většinu lidí si získá tím, že je zařadí do pracovního nebo podnikatelského systému a odpůrce trestá nezaměstnaností a bezdomovectvím, nebo alespoň životem v marginalitě; nedá jim prostředky se projevovat (viz dnešní cenzura na facebooku, selekce osob vyskytujících se v pořadech na ČT a ČR). Rovnost příležitostí je tedy jen v jisté ideologicky dané oblasti.

Dnešní reptání na polistopadový vývoj je jen jakési „bzučení mouchy“ nemající žádný význam. Tenkrát se mohli lidé rozhodnout. Pokud by někdo namítal, že byl manipulován, můžeme mu odpovědět, že byl hloupý, když se nechal manipulovat. Informace měl k disposici a rozhodoval se svobodně. Lidé si vybrali současný směr. A to neplatí jen pro listopadový převrat, ale pro všechny další volby. Lidé mohli vytvořit velkou polickou stranu s mnoha členy bez nutnosti financování sponzory, aby nebyla korupce, lidé mohli volit známé morální osobnosti, které by vytvářely opravdovou demokratickou politiku. Lidé to nedovedli, nedovedou se takto sdružit ani dnes. Je to výsledek procesu individualizace, odloučení od přirozených kolektivů, od národa, obce, rodiny. Nechali se ovlivnit univerzalisty, věřili jim, svoje děti nevychovali k lásce k vlasti, k nutnosti zajistit trvalou existenci národa, k nutnosti sounáležitosti.

Dnes můžeme děkovat Listopadu za svobodu, kterou nám přinesl. V podstatě jsme mohli být opravdu svobodným národem, kdybychom uvažovali vlastním rozumem, kriticky hodnotili současné ideové trendy Západu, nepodléhali jim a opřeli se o naše tradice, to znamená, navázali na Masarykovu ideu národního státu, obnovili v té době ještě nepříliš narušené vlastenectví, nenechali se tak hluboce zatáhnout do evropských struktur. V hospodářské oblasti jsme nemohli v podstatě dělat nic jiného, pouze zachovat cla na hranicích a zachránit ledasco z našeho zemědělství, bankovnictví a vybudovat síť supermarketů z našich kapitálových zdrojů.

Listopad sám o sobě lze hodnotit pozitivně jako převrat, který byl přinesen přirozeným vývojem, nikoliv ovšem figury, které přinesl, které byly připraveny nás zatáhnout tam, kde jsme. Je otázkou, do jaké míry ovšem za to disidenti mohou, do jaké míry byli schopni věci rozeznat a předvídat. Disidenty lze také hodnotit pozitivně pouze jako bojovníky proti totalitě, mnozí si užili pronásledování a věznění. Ale v době převratu nebyli bezpodmínečně nutní, nevíme, jak by se chovali, kdyby šlo o skutečný boj, a nevím, kdo z nich by s automatem a praporem šel na barikády. Stali se však přirozenými vůdci po příchodu převratu, protože chyběly přirozeně vzniklé občanské organizace.

Havel byla figura, která ukázala zcela jasně, o co jde, a mohl nám být prorokem nové doby, jakési nihilistické úpadkové éry: Člověk, který vlastně nikdy nepracoval, který si rád užíval alkoholu a sexu, který nezaložil svoje ideály na ničem tradičním, který se nechal manipulovat svými přáteli (Albrightovou, Clintonem) bez ohledu na státní zájmy, který odmítl mít děti (s Olgou mít děti nemohl, ale se svojí milenkou – Jitkou Vodňanskou, dítě čekal, ale nechtěl je). Prorok morálky rozkladu, morálky univerzálního člověka odloučeného od zodpovědnosti k přirozeným kolektivům (rodině, národu, státu), pseudomorálky falešných řečí o lidských právech bez povinností ke společnosti. Havlovo neuznávání kolektivní viny je nesmysl, kterému dodnes mnozí věří, je to vlastně odmítnutí potrestání viníků totalitních režimů kolektivně, jako osobám se jim nic nedokáže, zločiny byly přece páchány tak, aby svědci nebyli. To platí pro jakékoliv zločince, jak nacistické, tak komunistické vyšetřovatele StB. Havel s takovou výbavou se stal onou figurou, kterou akceptovali i komunisté a která vyhovovala německé politice.