Český ministr zahraničí Petříček oznámil, že Česká republika hodlá přijmout opatření k posílení bezpečnosti svých diplomatů v Rusku poté, co zde proběhly protesty proti demontáži památníku maršála Koněva v Praze.

Petříček sdělil, že ČR vyšle pracovníky bezpečnosti z ministerstva zahraničí do českého velvyslanectví v Moskvě. Zmínil se o akcích levicových radikálních organizací, které se uskutečnily u budov českého velvyslanectví v Moskvě 5. dubna a generálního konzulátu v Petrohradě 16. dubna, kdy účastníci rozvinuli transparenty s urážlivými hesly a zapálili dýmovnice. Jednu z nich hodili na území ambasády. Podle ČR to byla vážná hrozba diplomatům.

Petříček poskytl rozhovor RBK, v němž zaznělo: „Chci podtrhnout, že památník není majetkem českého ministerstva zahraničí ani vlády a nehodlám na toto téma spekulovat. Je zřejmé, že se současná situace negativně odrazila na našich dvoustranných vztazích, které si i bez toho nestojí nejlépe. … Naši občané mě platí za to, abych se zabýval budoucností naší země a ne abych vytahoval staré spory. Říká se, že pro tango jsou potřeba dva a bez vzájemnosti ze strany Ruska bude těžké vést dialog.“

Jakou vzájemnost si Češi přejí, není jasné. Ruské úřady projevují k zástupcům ČR přímo nevídaně širokou duši. Od počátku roku 2000 se na území RF objevilo množství památníků vojákům Československého sboru, i těm, jejichž vzpoura byla katalyzátorem občanské války v Rusku. Monumenty jsou v Buzuluku, Vladivostoku, Jekatěrinburgu, Krasnojarsku, Kultuku, Kunguru, Nižnim Tagilu, Penze a v dalších městech.

Porovnávat české legionáře se sovětskými vojáky osvobozujícími ČSR od fašismu je mírně řečeno nekorektní. Bojovníci Československého sboru zasahovali do cizí konfrontace, zapsali se loupením a vraždami a za sebou zanechali krajně špatný dojem. Proto se památníky v řadě ruských měst stavěly tajně, aby nedráždili veřejnost. Ale tam, kde je postavili, je střeží přísně i přes negativní vztah k nim.

Srovnejte to s tím, co se stalo s památníkem maršála Koněva v Praze. Je to úplně směšné, když oficiální úřady ČR tvrdí, že neměly páky na ty, kteří si to vymysleli. Nikdo z vysoce postavených českých úředníků nezvedl ani palec k tomu, aby se to vyřešilo. Zato ve shora uvedeném rozhovoru pan Petříček naříkal, že se o československé hroby v Rusku dostatečně nestarají: „Podtrhl bych, že na rozdíl od našich vojáků, kteří zahynuli v Rusku v době občanské války, nezemřel maršál Koněv v Praze, ale jeho socha přitom nestojí na vojenském pohřebišti.“

Pojďte to upřesnit: Někteří z československých vojáků zemřeli a byli zabiti v Rusku právě v tu chvíli, když se chystali zabít Rusy. Maršál Koněv a jeho vojáci přišli do Československa ne zabíjet místní obyvatele, ale zachraňovat je před smrtí.

Že Rusko zareaguje na demontáž památníku osvoboditele Prahy, že zareaguje bolestně, bylo předem známo. České úřady se nechtěly omluvit a místo toho vykládaly o jakémsi Rusovi, který přivezl ricin, aby otrávil iniciátory odstranění sochy. Nejsou pro to žádné důkazy, česká strana žádné nepředložila. Ono to zřejmě není nutné, v Praze se stále ujišťuje o ruské hrozbě a o zasahování do českých záležitostí.

Rusko s ČR nemá problém, to ČR má problém s přístupem k vlastní historii. Za chvíli budou tvrdit, že Hitlerova okupace byla nádherná, místní kolaboranti, že se řídili dobrovolnou volbou lidu a jen zasahování špatné ruské armády tuto idylu zhatilo. Památník maršála Koněva není první monument bojovníků proti fašismu, který dopadl podobně.

Ve Stromovce stál památník antifašisty Julia Fučíka popraveného nacisty za odbojovou činnost v roce 1943. Fučík byl autorem Reportáže psané na oprátce přeložené do devadesáti jazyků a vydané třistakrát. Posmrtně obdržel Mezinárodní cenu míru. Napsal: „Nebojte se nepřátel, mohou jen zabít, nebojte se přátel, mohou jen zradit. Bojte se lidí lhostejných, právě za jejich mlčenlivého souhlasu se ve světě dějí všechny nejhorší zločiny. … Lidé, měl jsem vás rád, bděte!“

V socialistickém Československu byl Fučík uznávaným hrdinou. V roce 1989 se s ním stalo totéž, co ve stejných letech po pádu sovětského režimu se Zojou Kosmoděmjanskou, Alexandrem Matrosovem a dalšími hrdiny boje s fašismem. Bylo rozhodnuto roli spisovatele v historii přehodnotit.

Fučík byl členem ilegálního ÚV KSČ a pochopitelně nemohl takto být hrdinou v nových reáliích. Objevily se „výzkumy“ v nichž se uvádělo, že spolupracoval s gestapem, prozrazoval své soudruhy a že ani knihu nenapsal. Jeho památník demontovali. V roce 1991 novinář Jan Jelínek zakládal Společnost Julia Fučíka a chtěl dokázat, že všechna jeho obvinění jsou pomluvou. Po několika letech řekl do českého rozhlasu: „Jeho nevina byla dokázána už dávno. Skupina historiků, opravdových profesionálů, pod vedením docenta Janáčka prozkoumala všechny dokumenty a protokoly z gestapa. Nikde nebylo nic, co by svědčilo o jeho zradě někoho z antifašistů. Naopak mnohé lidi kryl, třeba Jana Švermu. I to, že nebyl autorem Reportáže, bylo dávno vyvráceno. Jeho autorství potvrdila expertíza rukopisu v kriminalistickém ústavu. Další fáma byla, že jej nevěznili, že žije ve skutečnosti v Bolívii. Ani to se nepotvrdilo, tentokrát ale bohužel. O ukončení jeho života v berlínském vězení dne 8. září 1943 jsou rovněž doklady.“

Památník byl nakonec v roce 2013, tedy čtvrt století od demontáže, postaven. Ale postavili jej na Olšanských hřbitovech, asi aby svoji přítomností nermoutil nespokojené antikomunisty. Samotní Češi přiznávají, že v sousedním Německu je Fučík známější i čtenější než ve vlasti.

Český ministr zahraničí se nemá co bát o bezpečnost svých diplomatů v Rusku, bude zajištěna. Mnohem více otázek vyvolává budoucnost země, v níž není místo pro maršála Koněva, kde je do ústraní přemístěn Fučíkův památník a hrdiny vidí v kolaborantech z ROA, protisovětské Ruské osvobozenecké armády Vlasova. A kdo ví, zda jednou namísto památníku sovětskému maršálovi se neobjeví památník hrdinně položivšímu život šéfovi Protektorátu Čechy a Morava, obergruppenführerovi SS Heydrichovi.