Obrana národa

a jazyka českého

Obrana jazyka slovanského, zvláště českého

Bohuslav Balbín

„Těžký tudíž a před potomstvem neomluvitelný zločin na sebe uvalují ti, kdo buď nadějíce se vítaných hodností, buď strachujíce se nějakého tyranského ducha, buď toužíce dosíci milosti nebo jakoukoli jinou ctižádostí dohnáni, rady své propůjčují na zradu a zmar vlasti, společné matky, nepřátelům, a kdo cizí lakotě a pomstě mlčením aneb, což horší jest, pochlebováním plachty rozestírají;“

(O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království Českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá)

Z kap. 7: Jaká chyba a jaký škodlivý zločin nepomáhati vlasti a snažiti se o změnu jazyka a dávných mravů

…Těžký tudíž a před potomstvem neomluvitelný zločin na sebe uvalují ti, kdo buď nadějíce se vítaných hodností, buď strachujíce se nějakého tyranského ducha, buď toužíce dosíci milosti nebo jakoukoli jinou ctižádostí dohnáni, rady své propůjčují na zradu a zmar vlasti, společné matky, nepřátelům, a kdo cizí lakotě a pomstě mlčením aneb, což horší jest, pochlebováním plachty rozestírají; neboť se nesmíme domnívati, že jazyk některé země pokojné a tiché rušiti možno, jak níže povím jasněji, bez ukřivdění dávným obyvatelům a všem stavům.

Pamatuji se, že jsem kdysi u Lipsia četl, že mění–li se jazyk, jest to nekrajnějším a téměř otrockým ponížením; „neboť tak," dí často vychvalovaný Commineus, „družina panovníka, mravy dvořanů, způsob života, kroj, nepřizpůsobí–li se obyčejům poddaných, sotva, ba ani sotva, budou trpěny, a následuje povstání nejnebezpečnější."

V jaké nebezpečí vrhá se panovník, v jaké vlast, když všecko, jakoby v nové vlasti, na rub se převrací, když se národ nutí k novému jazyku, k novým zákonům a k novému zřízení? Takové poměry horší jsou než každé bezvládí.

O dome starý, jak nerovný pán tobě vládne! Ó přeslavný pastýři stádce! Ó ty vtipem svým velký, neboť mnozí za vtipného tě mají, rozumným však nikdo tě nenazve! O, pravím, ty velký reformátore státu! Dům a staré království jsi rozkotal, nového nepostavil. Běda tobě! Jak jednou pykati budeš vlasti, jak králům, jichž dědictví, jež záleží v zámožnosti poddaných, podle zdání všech rozumnějších politiků, tak hanebně jsi zmrhal! Šlechtu jsi potlačil, z měst královských nadělals městečka, z městeček vsi, ze vsí rozedrané chatrče, v nichž bydlí lidé polonazí, otrhaní, hladem téměř umoření, všech věcí potřebných zbavení. Ó ty pravý otče vlasti! Žádný statkář by nedal tak nakládati se svým dvorem, jako ty nakládáš s královstvím českým, kdysi hojně kvetším, jehož všecky ozdoby, záštity, důchody jsou dány v plen – neboť nemohu jinak nazývati násilné vydírání a denně před očima mizejí, když vídeňský dvůr, navnaděn sladkostí českých peněz, denně jícnem nenasytným volá: „Přinášej! Přinášej!" Smím se domnívati, že se vyznáš v umění vladařském, když neznáš ani první čárky řádné správy a politické schopnosti? Neboť, ať mluvím s filozofií, nemůže–li být žádné vědy bez předmětu a je–li dle Aristotela, sv. Tomáše, Contzena a jiných, kdo o politice pojednávají, předmětem, cílem a nejvyšším zákonem politické moudrosti: blahobyt národa, jeho bezpečnost, zámožnost, bohatství, pokoj a všech věcí potřebných k životu krásnému, veselému a líbeznému dostatek, láska knížete k lidu a naopak lidu ke knížeti a jiné toho druhu věci: můžeme–li za to míti, že rozumíš politice ty, jenž jsi dokázal vše jiné a vypočítaným tu věcem přímo opačné, který z trápení ubohých a chudých vesničanů i měšťanů peníze jsi vydral?

Z kap. 18 – závěr Obrany

Ať se honosíš jakýmkoli jménem, ať proslavený jsi byl titulem buď rady, buď komisaře, buď aktuára, písaře, tajemníka, buď vizitačního neb revizitačního legáta neb legátova náměstka, jestliže jsi radou a pomocí přispíval, aby chudí byli utiskováni, aby z nešťastných sedláků sáli a srkali krev a pot, aby některým bylo ulehčeno, jiným pak přitíženo, a mlčel–lis pro uvarování hněvu panovníkova neb z pochlebenství, strachu nebo pro zisk, když jsi mohl mluviti a zastávati se vlasti tak zkormoucené, nebo dokonce potvrzoval–lis to vše jazykem a perem prodejným: krev nešťastných padne na tebe a na syny tvé!

Dělej co dělej, i kdybys denně obětoval a obětovával Bohu, denně unavoval zpovědníky, denně přijímal tělo Kristovo a krev, své zatracení jíš a piješ, zneuctívaje tělo boží; praví sv. Augustin: „Tělo Kristovo, toť jsou chudí na tomto světě!“ Nešťastníče, dříve vydej a vyvrhni krev chudiny, které jsi se nasrkal! Pod napřaženým ramenem spravedlnosti boží stojíš, žije i umíraje, vinen tak mnohým zlem, které žádným pobožnůstkářstvím nemůže býti odpykáno, leč toliko nápravou spravedlnosti. Bůh každému odplatí dobře či zle, jakou zásluhu má o vlast.

Toť jest moje žaloba. Přichází–li snad pozdě, jistě jest pravdivá a spravedlivou býti nepřestane nikdy.

Ty, z patronů země české nejpřednější a největší, Václave! Vratislavem buď a Čechám svým navrať dávnou slávu! Opět postav nás na to místo, z něhož jsme padli nezaslouženě, vlastní netečností a zločinnou zlobou jiných neb pochlebnictvím mnohých, nejvěrněji až do skonání sloužíce tobě i nejsvětější víře, i králům! Ty národa našeho záštito a podporo! Zahyneme–li, tobě zahyneme! Od nových obyvatelů bys marně očekával té pocty, kterou tebe země česká od tolika věků velebí a miluje. Tudíž v pokoře prosíce, toto opakujeme:

Nedej zahynouti nám i budoucím!

Neráčíš–li snad vyslyšeti synů zvrhlých, slyš a vyslyš prosby předků, kteří orodovali za potomstvo své a v nebi na tebe hledí! Svatý Václave, mučedníku Kristův, jediný dědici země české, oroduj za nás!

***

Bohuslav Balbín (1621–1688), jezuita jeden z nejhorlivějších, měl pro minulost českou, ovšem jen pro minulost státní a národní, smysl a cit, uprostřed světovládných snah svého řádu zachoval si a vypěstoval v sobě vřelé cítění národní. Na minulost naši hleděl nejen jako katolík, nýbrž i jako Čech. Ze zbytků národa, zubožovaného i vyvražďovaného v průběhu třicetileté války, a rozhodnutím katolických vítězů zbaveného též značné části svých intelektuálních elit, chtěl mít nejen katolíky, nýbrž i Čechy.

Dílo, vznikající v letech 1672 až 1673, vzhledem k jeho kritičnosti k pobělohorským „pořádkům“, vládnoucímu bezcitnému cizímu panstvu a jejich domácím přisluhovačům, kteří společně usilovali, aby nám vyrvali rodný jazyk a zahubili naši zem, nemohlo za života autora vyjít. Dobu „temna“ našeho národa, s jistou zdrženlivostí můžeme snad i tvrdit, nám B. Balbín, ač jezuita, do určité míry vykreslil ještě dávno před A. Jiráskem. Teprve po více než celém století, r. 1775, Balbínovu Obranu vydal český osvícenec František Martin Pelcl. Ze zlou se však potázal. Vytištěny spis byl zničen, censor, který jej propustil, přišel o své místo, a vydavatel F.M. Pelcl byl potrestán třídenním vězením. Osvícenecká doba v Čechách, její české národní úsilí, teprve však vycházela z temnoty.

I dnes je čeština hanobena, zanedbávána. Část elit přestává cítit s národem, odcizuje se mu a některými svými rozhodnutími mu i škodí. Proto jsou výše uvedené věty z „Obrany“ aktuální i dnes. Kéž by oslovily celý náš národ!

Připravil dr. O. Tuleškov

Čas boje o český jazyk

Odsunutí Němci zpravidla hodnotí období Rakouska–Uherska velmi pozitivně. Někteří jejich představitelé dokonce tvrdí, že rozbitím monarchie, nejen Němci, ale i Češi a i další slovanské národy, žijící v jeho rámci, přišli o hodně, a proto ztráty „Malé Evropy“ lze jen litovat.

Přečtěte si pozorně následující text. Přesvědčivě mluví o nadpráví Němců a nerovném postavení Čechů, i ostatních slovanských národů, v Rakousko–Uhersku.

Výklad našich dějin, který nám podávají tzv. sudetští Němci, je více či méně zkreslený, často velmi vzdálený od skutečnosti, od objektivní historické pravdy. Nepřebírejme jej! –red.

***

V druhé polovině devatenáctého století, bylo obrození českého národa dokončeno. České pohraničí bylo natolik poněmčené, že v něm se o obrození nedá mluvit. Naopak vyhraněný německý šovinismus tam prožíval svůj vrchol.

Jestliže ve středních oblastech, kde se čeština udržela se jí s milostivou benevolencí mohlo vedle němčiny v úřadech také užívat, v německy mluvících oblastech to možné nebylo.

Čeští zástupci v říšském sněmu ve Vídni se několikrát pokusili dát na program jazykové zákony. Vždy byli německou většinou přehlasováni a jejich návrhy smeteny se stolu.

V říjnu 1895 se rakouským ministerským předsedou stal haličský hrabě Kazimír Badeni z Rudlu. Začátkem roku 1897 byly v Rakousku parlamentní volby. Badeni hledal cestu, jak vytvořit většinu, která by jej udržela u moci. Mladočeši byli ochotní jeho vládu podpořit, ale požadovali za to, aby nová vláda do které vstoupí, konečně prosadila jejich požadavky, to je zavedení české řeči jako úředního jazyka i v německy mluvících oblastech zemí České a Moravské, vždyť i na ryze českých územích, byla němčina též řečí úřední.

Tak vznikla koalice, ve které měli: 60 mandátů Poláci, 60 mladočeši, 80 němečtí katoličtí liberálové, složení z křesťanských sociálů a klerikálů, dále 14 Italů, několik Slovinců a tzv. divokých, což představovalo v 425 členném parlamentě 260 hlasů, tedy skoro 2/3. Do opozice byli vytlačeni němečtí šovinisté představovaní radikální Německou pokrokovou stranou, vedenou poslancem Schönererem, jak ukáže budoucnost největším nepřítelem všeho českého. Jeho hlavní síla spočívala v českém pohraničí, kde za ním byla většina německého obyvatelstva.

Badeni splnil slib a dne 5. dubna 1897 vydal vládní jazyková nařízení pro zemi českou, o něco později i moravskou. Nařízení měla 16 paragrafů. V zásadě se jednalo o to, že na úřadech i soudech, budou případy projednávány v té řeči, v jaké byly podány a není třeba překladů. Z toho byly vyňaty vojenské a policejní orgány. Následovala prováděcí vyhláška o pěti paragrafech, ve které byl nejdůležitější, jež úředníkům nařizoval, aby se do 1. června roku 1901 naučili druhý jazyk.

Už týž den, tedy 5. dubna, na zasedání chebské městské rady, si vzal slovo Dr. Fridrich Major, hovořil proti připravovaným nařízením, označil je za vpád Čechů do uzavřeného jazykového území a navrhl rezoluci, která byla s aplausem přijata. V ní městská rada vyzývala německé poslance v parlamentu i v zemském sněmu, aby nenechali Němce v Čechách ve štichu a porazili jazykové zákony a doporučila svolání protestních shromáždění.

Už 7. dubna přinesl chebský Egerer Zeitung článek "Jazyková nařízení jsou tady". Seznamoval s obsahem a vyslovil první výhrady.

Poslanci podnět rádi přijali. 9. dubna se Iro obrátil s interpelací na vládu. Napadl zveřejněná jazyková nařízení, žádal jejich odstranění, označil je za atentát na německý národ v Rakousku a vyhrožoval. že tento národ má ještě dosti sil je odvrátit. Vyhlašoval. že němectví se už několikrát ubránilo takovým frivolním útokům, tvrdil. že patriotismus není vychováván. ale utlačován, prohlásil, že situace nutí k vytvoření germánské iredenty a nakonec se zeptal, zda národ půjde touto cestou.

Poslanec Funke jej podpořil a označil vydaná nařízení za porušení ústavy. Badeni odpověděl, že by mohl vše nechat na obou národnostech, aby své vztahy jazykové řešily samy, ale je ve veřejném zájmu, tuto důležitou otázku projednat v parlamentě a končil tím, že se ze své cesty nenechá odradit.

Hlavními útočníky proti nařízením byli poslanci Německé pokrokové strany: Schönerer, Iro, Wolf a další. Cituji Schönererova slova, která v parlamentě pronesl na adresu mladočechů: "My nejsme tak frivolní jako vy, my jsme první němečtí muži, kteří vystoupí pro práva národa s důkladností a tlakem. Vy se smějete, že žerete z vládního koryta."

Otázku ještě omílal Wolf, během řeči jej předseda napomínal,   aby pamatoval na pořádek. Když vystoupil mladočech Dr. Pacák, byl takový rámus. že zapisovatelé napsali jenom, že nebylo rozumět ani slovo.

Následující návrh na uzavření debaty dostal 299 hlasů a zdálo se, že osud jazykových nařízení byl rozhodnut. Bohužel, kolik ještě bylo v parlamentě bouřlivých schůzí, kolik padlo urážek a kolik žlučí překypělo.

V pondělí 12. dubna 1897 se v chebské restauraci Frankenthall sešla schůze, svolaná poslancem Reinigerem. Chebané se sešli, aby proklamovali německou solidaritu. Byl tam starosta města Gschier, okresní náčelník Krümling, říšský poslanec Dr. Zdenko Schücker a další. V úvodu přečetli tři dopisy zaslané schůzi. Křesťanští sociálové odmítli účast s tím, že sami svolají shromáždění, za což sklidili hlasité "fuj". Pozdrav poslance Ira a souhlas německého spolku v Tachově, byly přijaty potleskem.

Hlavní řečník, Dr. Reiniger, to vzal ze široka. Začal tím, jak Germáni poráželi Římany v Teutonském lese, až se dostal na postrach Evropy Napoleona. Poukazoval na to, že už v létech 1880 a 1890, byla podobná jazyková nařízení smetena se stolu. Ale nyní, že je německý úředník zahnán do kouta a Češi mají volnou ruku. Obává se, že Němci budou vzati ze státní služby a nahrazeni cizinci. Samozřejmě sklidil potlesk.

Pak to strašné bezpráví, jaké se jim stalo, za neustálého volání bravo a potlesku zdůvodňoval Dr. Schücker. Hovořili i další, všichni ve stejném duchu. Nakonec si zazpívali Stráž na Rýně a posíleni se rozešli do dalších bojů.

17. dubna, klub poslanců Německé pokrokové strany vydal vyhlášku k Němcům v Rakousku s částí řeči Schürera k jazykovým nařízením v parlamentě. Tam tvrdil, že vystupuje z pozice juristy. Pozastavil se nad tím, že vyhláška byla uvedena v platnost v den vydáni a že se nikdo za čtyři roky nemůže naučit česky. Samozřejmě jako advokát se hodně zabýval soudnictvím.

Proč vlastně tak zuřivě protestovali proti zavedení češtiny jako druhého jazyka na svém území. Měli k tomu prostoduchý důvod. Tvrdili, že „Když chce Badeni Čechům něco dát, musí to Němcům vzít.“ Zapomněli, že když Čech chtěl dostat místo v úřadě i na českém území, bylo jeho povinností ovládat němčinu. Samozřejmě, vidina učit se češtinu, byla pro německé úřednictvo nepředstavitelnou zátěží.

Úkolu vše rozeštvat na ostří nože se s ochotou ujaly tehdejší německé šovinistické noviny. Útoky proti Badenimu a jeho zákonům rychle nabývaly na síle. Tisk organizoval rozhodující akce.

U soudu došlo k prvnímu praktickému střetu 7. května. Tehdy c.k. okresní soud v Chebu, projednával žalobu na 66 zlatek, kterou podal český sedlák od Klatov, na inspicienta Dr. Otakara Pirsche, přestěhovaného do Chebu. Zástupce žalujícího Dr. Hirsch, chtěl diktovat česky. Okamžitě zasáhl státní zástupce Dr. Zuckermann, že to nedovolí. Soudce chtěl tento konflikt odložit, ale nakonec vydal rozhodnutí, že bude jednáno v obou jazycích a zavolal soudního adjutanta Neuhausera jako tlumočníka. Zuckermann zase protestoval a odvolal se, že žaloba byla podána v němčině a tak se nakonec jednalo německy.

Tisk mělo o čem psát, rozněcování národnostních vášní velmi rychle dostávalo ten správný říz. Celé Chebsko touto otázkou žilo. Proti jazykovým nařízením protestovali i pražští němečtí profesoři na universitě, své stanovisko s cílem zabránit, aby se v tomto území mluvilo česky vydala i obchodní komora v Chebu. Podle nich: "Nyní hloupý Čech kladl své požadavky."

Redakce Egerer Zeitung vydala výzvu všem Němcům bez rozdílu politické příslušnosti, aby všechny německé spolky i stolní společnosti posílaly rezoluce na podporu německých poslanců. Protestovala i Německé pokroková strana. Titulky v novinách zněly: "Ohnout nebo zlomit – hrubé násilí – Opoziční strategie – Valí se kámen ."

9. června otiskly provolání, že na 13. června je do Chebu svolán velký Volkstag (Národní sněm), na nějž jsou pozváni zástupci všech německých měst v Čechách. Již příští číslo však oznámilo, že byl novým hejtmanem von Stadlerem z Wofersgünu úředně zakázán. Doporučovaly tedy, tlačit na vládu, ignorovat vládní nařízeni a přestat platit rozpočtové poplatky a daně.

Otiskly také zprávu o tom, že na schůzi mladočechů v Hradci Králové, Dr. Kaizl označil situaci za výbornou a prozradil, že Badeni uvažoval o zavedeni jazykových nařízení už před volbami, ale počkal na jejich výsledek a že celá věc spěje k decentralizaci.

Přes zákaz už 12. června přijeli do Chebu poslanci Schönerer, Iro a Reiniger. Zvláštní vlaky přivezly spoustu lidí. Byli vítáni na nádraží a pak šel průvod za zpěvu Stráž na Rýně. V čele Schönerer, Iro a Reiniger, šli od nádraží k náměstí.

Zastavili u sochy Josefa II. nahoře na náměstí, Iro tam plamenně hovořil. Pak holdovali domu U dvou vévodů a zase táhli dolů Kamennou, Křížovnickou a Poohřím, až k dnešní Myslivně, kde bylo veselo. Četníci odtáhli. Zpívali národní písně, posilovali se chebským pivem a když tam přišla židovská rodina, tak ji přinutili odtáhnout. Při bujarém návratu zjistili, že v Mayerově zahradě hrají katoličtí ochotníci divadlo, tak jim ho trochu narušili.

Padlo rozhodnutí, uspořádat národní sněm v neděli 11. července.

V německých novinách byly otiskovány články s výňatky řečí jejich nacionalistických řečníků. Snad nejdivočejším byl poslanec Dr. Zdenko Schücker. Ten v jednom projevu přirovnával Badeniho k Alexandru Makedonskému, že chce také vše rozseknout jedním švihem a český znak urážel výrokem, že bezzubý český lev začal švihat oběma oháňkami.

Lahůdkou pro tisk bylo oznámení, že na místa vedoucích pozemkových knih v Aši a ve Skalné, nastoupili noví úředníci, oba Češi. Zprávu doplnili gratulacemi německým poddůstojníkům armády, že jejich čeští kamarádi se stanou úředníky a na ně zbudou místa poslíčků, nebo dozorců vězňů. Připomněli, že neznalost češtiny už je nedostatkem. Zdůrazňovali, že německé řeči patří priorita, protože je řečí státní.

Po svém předkládali čtenářům zprávu o srážce v Mostě. Tam český spolek uspořádal slavnost. K hostinci, kde se měla konat, asi k České besedě, se stáhlo mnoho Němců. Když se přiblížila skupina sokolů a ženy v národních krojích, začala převaha zpívat Wacht am Rhein. Provokatéři výzvu vládního komisaře k rozejití nejdříve uposlechli, ale někteří pronikli policejním kordonem, který uzavíral Okružní ulici, a začala bitka, na kterou policejní asistence nestačila a místo musela vyklidit eskadrona dragounů.

Samozřejmě, že i Národní sněm ohlášený na 11. července okresní hejtman zakázal. Napětí stoupalo. Egerer Zeitung rozebíral Stadlerův zákaz a prohlašoval, že v něm sviští bič. To že není pokyn, ale carský ukaz. Shromáždění pod širým nebem má charakter demonstrace. Tu v policejním státě je možné zakázat, ale občan musí zůstat svobodným. Připomínali duch Metternichův.

Hejtman Stadler prý porušil zákon tím, že věc předem neprojednal se starostou, ale že není zakázána demonstrace proti zákazu. Stadler zdůvodňoval zákaz tím, že nejde o uzavřené shromáždění, jak stálo v žádosti o povolení, jelikož bylo pozváno příliš mnoho hostí.

V sobotu před srazem noviny oznamovaly, že už přišla posila 50 četníků, že má býti uzavřena hranice do Bavor i Saska, že v Aši má být vyhlášen výjimečný stav a protože zdejší vojáci nejsou spolehliví, má je nahradit 35. pěší pluk z Plzně. Zároveň hlásily, že na slavnost přijedou zástupci ve zvláštních vlacích ze všech stran, vyzývaly občany, aby vyzdobili své domy černo–žluto–červenými prapory a lidé si připjali oblíbenou květinu císaře Viléma, chrpu.

Hejtmanství očekávalo demonstrace, od středy už ve městě hlídkovali četníci. Ve Františkových Lázních visely plakáty zakazující jakékoli demonstrace a shromaždování. Noviny se tomuto opatření vysmívaly, to že by se ani dámy nesměly shromaždovat u pití vody, ani lázeňští hosté při kolonádním koncertu. Citovaly německé říšské noviny, které psaly o chaosu v Čechách a že tak to vypadá se státem, v němž mají převahu Slované a klerikálové. Monarchie prý může být silná jen svým němectvím. Německo se však nechce míchat do záležitostí sousedů.

Faktem bylo, že zatím co chebští měšťané pucovali své domy a vyvěšovali prapory v německých barvách, se do Chebu stahovaly další policejní posily. Nejvydatnější byla z Prahy. Vlak je přivezl už v pátek večer. Zemský místodržící hrabě Thun, poslal panu von Stadlerovi na pomoc šedesátičlenou skupinu pražských jízdních policistů i s jejich oři. Chebané okamžité reagovali. Starostové protestovali u hejtmana. Němečtí železničáři odmítli eskadronu vyložit. Hladové mužstvo nesmělo z vagonů ven. Nakonec se našel rozumný německý železničář, který se odvážil pro pražské policajty přinést jídlo. Později se mu Chebáci odměnili.

Byl z trestu přeložen do Českých Budějovic. V noci se však přece jen podařilo jezdce i s koňmi z vagonů dostat. V sobotu, kolem poledne se objevili ve městě. To ještě nikdo netušil, že budou nejnenáviděnější policejní jednotkou, která musila zažít nejvíce nadávek a provokací, které nadávali povidlový cirkus, či čeští biřici z Prahy, která nedostala nikde najíst a na kterou Egerlendři dlouho nezapomněli. V sobotu se město oblékalo do slavnostního. Byli vítáni hosté z jiných míst. Vlaky jich přivážely stále více. Přijeli také poslanci Schönerer a Iro, na nádraží je vítaly stovky lidí.

Odpoledne byla konference, na níž byla přijat manifest k německému národu, pak porada v Městském domě. Příliv hostí přeplnil všechny hotely, hospody i privátní domy až po střechy. Vlálo mnoho vlajek, hajlovalo se, četníků byly plné ulice a vyzývali chodce k rozchodu.

Byl pěkný večer, před teplou nocí, po níž následoval horký den nejen meteorologicky, ale i následujícími událostmi.

Probudila se neděle 11. července 1897, byl krásný den. Na chebské nádraží přijížděly vlaky a vyplivovaly spoustu návštěvníků. Jen saský ranní vlak jich přivezl více jak tisíc. Všichni měli na klopě oblíbenou květinu císaře Viléma Velikého. Každý zdravil "Heil!".

Na všech domech vlály vlajky, jen na úředních budovách ne! Městské domy však byly vyzdobeny. Zákaz určitě nikoho neodradil, sešlo se asi 10 000 lidí. Náměstí bylo plné.

V devět hodin se dal protestní průvod do pohybu. V čele říšští a zemští poslanci s místní honorací. Šli dolů Kamennou, pak Křižovnickou. Ženy je z oken zasypávaly květinami, pochodující odpovídali mohutným "Heil! ". Pod hradem holdovali staré císařské falci. Došli k uzavřené Střelnici. Před ní stál kordon četníků a finančníků s nasazenými bajonety a dva jízdní policisté. Velel komisař Khal z Prahy. Poslanci jménem 73 říšských poslanců vyžadovali vstup. Když jim nebylo vyhověno, šla deputace k okresnímu hejtmanovi. Pan von Stadler na zákazu trval. Nechali tedy protest zaprotokolovat. Když se vrátili s nepořízenou, dav ocenil policii hlasitým "fuj", ale nastoupil cestu zpět k náměstí. Zase padaly kytky a hajlovalo se.

Sněm konali v městském domě, dnes je tam muzeum. Poslanci se shromáždili na pavlači, zástupci měst se tísnili na dvoře. Nejdříve plamenně hovořil Dr. Funke. Pak Dr. Pergelt přečetl připravený protest proti zákazu. Zavazoval poslance, že budou dále bojovat i když budou oběti, dokud vláda bude ohrožovat německý národ. Pak se zase ujal slova Funke. Také vyzýval k boji dokud se nevrátí právo a tvrdil, že jde o historický den. Rozčílil se, že čeští biřici a orgány finanční stráže nasadili bajonety na německé hrudě. Hajlovalo se německému národu v Čechách a v celém Rakousku.

   

Už dopoledne se na náměstí odehrálo divadlo. Jezdili tam na koních pražští policisté. Policejní prezident Lukáš si podřídil městskou policii, proti čemuž starosta protestoval, že porušil autonomii města. Pak četníci a finanční stráž vytvořili řetěz přes celé náměstí a vytlačovali. davy do postranních ulic, které potom uzavřeli a nikoho na náměstí nepouštěli. Ve městě bylo více stráží jak lidi. Zase na náměstí rajtovala jízdní policie. Chebáci jásali a volali bravo, když si některý jezdec nechtěně vyměnil sedlo za dlažbu.

Bylo rozhodnuto přeložit schůzi do nedalekého Waldsassenu. Šlo tam deset tisíc lidí. Silnice na Wiesa se rovnala pochodujícímu mraveništi. Do Wiessu se také stáhlo četnictvo, ale nezasáhlo. Po překročení hranice se obraz změnil. Po bavorských strážích se slehla zem. Za několik minut byl Waldsassen velkoměstem. Poslanci už čekali v hospodě Zum Lamm (U beránka). Bavorský četník přišel upozornit, že z rakouské strany je oznámena schůze na Kostelním náměstí, ale že nebyla 24 hodin předem hlášena. Přesto se konala.

Místo je malé, vše se tam nevešlo, byly okupovány i nízké střechy a okolní stromy. Každý chtěl slyšet řečníky. Hovořilo několik poslanců. Všichni velmi ostře. Vysvětlovali, že sem nepřišli dobrovolně, ale že k tomu byli přinuceni bajonety. Stěžovali si Němcům v říši, jaké násilí je na nich pácháno. Lehr navrhl vytvoření "Notwehr "(Nouzové obrany).Jiní varovali před provokacemi Badeniho cirkusu a veřejnými násilnostmi stráže. Nakonec si zazpívali Wacht am Rhein a Deutschland, Deutschland über alles....

Večer přijel z Waldsassenu do Chebu mimořádně dlouhý vlak, přivezl 4 000 demonstrantů. Na nádraží je čekalo dalších 6 000 lidí. Za řevu a hajlování došli až k náměstí. Tam je zastavil kordon četníků a za nimi vojáci. Všichni nabité zbraně a nasazené bajonety. Na ulici vznikla zácpa. Navíc zezadu zaútočila jízdní policie. Jezdci bili šavlemi na plocho, rozzuření egerlendři do koní píchali holemi a deštníky a shazovali jezdce z koní. Policajti hnali koně do davu. Nejsprostější nadávky padaly z obou stran. V mele došlo k několika zraněním. Byli popícháni, zranění ranami šavlí na plocho i pažbami vojáků, ba i pošlapaní. Přihlížející z oken prý omdlévali. Zatčeno bylo 21 demonstrantů, z toho 15 předáno do věznice a na zásah starosty už druhý den propuštěno.

Příští Egerer Zeitung přinesl vyjádření starosty Gschiera, který chválil městskou policii, že se ničeho zlého nedopustila a protestoval proti zásahu a městská rada rozhodla, aby protokoly se zraněnými byly využity k propagaci v tisku a byly předány státnímu nadvládnímu k podání žaloby na příslušníky stráže, která provedla zásah. Obžalován byl i český četník, který z okna ubikace vyvěsil tři kusy látaky, v barvách bílá–červená–modrá. Když odmašíroval nechal tento provizorní prapor na místě a teď byl sejmut a měl posloužit jako corpus delikti obžalobě proti Václavovu synovi.

Jezdci i četníci měli potíže se zásobováním, nikdo jim nechtěl a nesměl nic prodat. Bylo zřízeno tiskové středisko, aby události večera mohly být co nejlépe žurnalisticky využity: Noviny měly co psát, nadávalo se na Badeniho a na Čechy.

Chebáci měli lidový sněm za sebou. Úřady jej mohly zakázat. ale ne rozrajtovat. Přece se konal. že by v lidovém duchu? Roznesl zostření národnostního boje do daleka. Cheb dostával četné souhlasné telegramy.

František Ladislav Rieger navštívil Badeniho. Jednali o vyrovnání. Nad návrhem na změnu volebních obvodů nebyl Badeni nadšen. Rieger chtěl přizvat i staročechy a docílit sjednocení v Čechách. Pak byl přijat císařem, ani monarcha neměl pro jeho návrhy pochopení, ale přál si docílit vyrovnání co nejdříve.

Chebská městská rada se rozhodla protestovat přímo u císaře, kam vypravila deputaci. aby předala proklamaci a doklady o násilnostech. Vládní tisk psal, že sněm němectví v Čechách neprospěl a za to byl šovinisty označován za největší lháře.

Na události však nejvíce doplatila malá chebská česká menšina. Jestliže v roce 1881, když byla zakládána v Chebu Česká beseda, se na listinu podepsalo asi 800 lidí, nejen Čechů, ale i Němců a spolek měl kolem 300 členů, teď se všichni egerlendři obrátili proti nim.

V tisku se začaly objevovat výzvy k vyhnání Čechů z německy mluvících oblastí. České Národní listy psaly, že v německých jazykových oblastech neprojde den, aby nebyly páchány násilnosti na českém obyvatelstvu. Poukazovaly na to, jak mírná je exekutiva, pokud se jedná o provinivšího se Němce, ale proti jiným národnostem dovedou použít moc. Vyličovaly, jak je prováděn bojkot proti Čechům. To se týkalo i úředníků ve státní službě, pokud byli českého původu. Z chebského gymnasia musili odejít čeští profesoři. Všude čeští zaměstnanci dostávali výpovědi, nejen z práce, ale i z bytů. Majitelé domů dostávali pokyny, aby v domě nesnesli Čecha. Totéž se dělo i v jiných místech českého pohraničí. Chebské noviny přinesly následující článek: VÝPOVĚĎ

"Když Češi věří, že to Němci s hospodářským bojem nemysli vážně, tak budou zklamáni. K soudu došlo mnoho výpovědí českým rodinám. Doufejme, že žádný pan domácí nezůstane zpátky a postaví se jako muž v národnostním boji. Kdo tak neučiní, bude na něj pohlíženo jako na zrádce a nesmí se divit, že bude postaven na pranýř a bude sociálně bojkotován. Polovičatosti nesmějí být trpěny."

V té době zanikla nejen Česká beseda, ale i malá chebská česká menšina. Byla vypuzena nenávistí a hospodářským nátlakem. Několika stům českých lidí nezbývalo než město na západní hranici jejich země opustit. Dokonce byla napadána i smíšená manželství.

V Egerer Zeitungu najdeme i tři "Prohlášení"z té doby. Pan Czapek se ohání tím, že měl německé školy a jeho strýc byl v Chebu děkanem. Pan Jílek, původem z Křimic, sládek v měšťanském pivovaře, že už jediného Čecha, kterého zaměstnával, vyhodil a že vždycky pracoval jen v německých oblastech a ať si každý na něho posvítí, jaký je Němec. Pan Johan Kodl, lakýrník a písmomalíř prohlašoval, že se vyučil u německých mistrů, nestýká se s Čechy a rodinu vychovává německy. Tak si někteří čeští lidé musili zradou zachraňovat vlastní kůži.

Mosteckým uhlobaronům bylo vyčítáno, že dávají chleba českým dělníkům.

Německé noviny zatím denně přinášely zprávy o ukrutnostech Čechů. Typu: "Český dvouocasý lev řve a ozbrojuje se klacky, kameny a noži. Ušlechtilá německá krev teče proudem. Msta za nevinné oběti. Voláme po válce na nože a boji bez slitování. My proti tomuto ksindlu bojujeme čestně a udatně, hrud proti hrudi. Naší nejlepší zbraní je vyhladovění českých pracovních batalionů, které našly práci v německých župách. Docílit, aby Češi stáli ještě na nižším postavení. Pryč s nimi z našich měst, pryč z německé mzdy." Jiná výzva: "Vyhladovět Čechy a koš plný chleba pověsit hodně vysoko, aby odtáhli, hnát je do Čech. Každý falešný soucit je kopáním vlastního hrobu. Nechceme umřít ani chcípnout, proto vzhůru k obraně."

Útoky postihly i chebského hejtmarta von Stadlera. I on dostal v Chebu výpověď z bytu a musil se přestěhovat do Františkových Lázní a když přišel do některé chebské hospody, nedostal ani najíst, ani pivo.

V chebských hospodách četníci zabavili několik tabulek zakazujících mluvit česky. Jedna byla zvlášť povedená: "Pro Čechy žádné pivo, žádné přátelské slovo, každý Čech bez piva a odpovědi musí pryč!" Jiná: Čechům nebude přineseno žádné pivo, také zde nebudou mluvit! Heii, Heil...

Olej do ohně přilévaly noviny zprávami o útocích Čechů na Němce v převážně českých městech. Jako o bouřích v Plzni, kde 18. srpna došlo ke rvačce s německými studenty, bylo rozbito 1 000 až 1200 okenních tabulek a když to strážnici nezvládli, muselo rychlým krokem přijít vojsko. Takových zpráv z různých míst bylo více.

Kraválem, rvačkou a zraněnými skončil výlet vzdělávacího spolku z Hostomic do pohraničí. Mnohé srážky končily řadou zranění. Nenávist se přenesla i do Saska. Když v Žitavě jakýsi opozdilec chtěl na poslední chvíli chytit vlak a zeptali se jej kam jede, odpověděl česky, že do Liberce. Nechali ho čekat do příštího vlaku, aby si to rozmyslel, jak se Liberec jmenuje německy.

V této době teroru musili z pohraničí odcházet i čeští lidé, kteří se zde narodili i ti kteří zde žili už dlouhá léta.

V sobotu 21. srpna 1897 došlo ke střetu na pražském předměstí v Plzni. Byla tam vytlučena okna školy německého spolku. Školník musil utéci přes zeď. Starý hejtman byl odvolán a přišel nový. Vojsko obsadilo domy na přístupových cestách od uhelné pánve, odkud byl očekáván příchod horníků. Uzavřeny byly hotely Plzeňský a Německý dům. Všechny německé podniky musely být hlídány vojskem. Přišli pěšáci a přiklusali dragouni. Horníci, kteří nemohli postupovat dále, leželi v polích s ostatními dělníky. Situace byla na bajonety. Večer byly znovu kravály u německé školy, zasáhlo tam vojsko. V Líních se bouřili horníci. Neklid byl i v tkalcovně Simon v Dobřanech, tam zasáhla pěchota, myslivci i dragouni, byly slyšet detonace salv.

Volkstag (Lidový sněm) v Aši byl svolán na neděli 22. srpna. O jeho svolání se zasloužil vydavatel tamního Ascher Zeitung, Carl Tins. Jako v Chebu i tam byl zakázán. Nepřekvapilo to, byl docílen pravý opak. Manifestace byla připravena velkolepě.

Už v sobotu byla ve městě slavnostní nálada, ale vlaky přivezly 14 četníků a policistů, nejvíce z českých oblastí. Když v sobotu večer přijeli na ašské dolní nádraží, očekávalo je několik učitelů se školními dětmi a přivítali je hajlováním a voláním: "Lumpen , Lumpen, Heil Wilhelm, Heil Bismarck!". Cestou do města slyšeli zpívat Stráž na Rýně a z vikýře jednoho domu jim do pochodu troubili "Lumpen, Lumpen…“

Starosta Schindler žádal jejich odvolaní. Nepomohla ani jednání mezi zástupci města a vedoucími státních úřadů Dudkem a z Prahy dorazivším radou místodržitelství Müllerem. Ze vzdálených oblastí Čech přijížděli pozvaní hosté a na ulicích byly prodávány odznaky slavnosti. Večer už skoro všichni nosili chrpy.

Večerní déšť přinesl krásné ráno. Na domech vlály černo–červeno–žluté vlajky, ale i prapory říšskoněmecké, bavorské a saské. Přijelo hodně Sasů i Bavoráků a velký počet lidí z Chebska. Ranní vlak z Chebu měl pro nával hodinu zpoždění, přivezl 2000 hostí. Z poslanců říšského sněmu přijeli Schücker a Iro, ze zemského Leo Theumler a Josef Walter. Všude jásot, hajlováni a zpěv Wacht am Rhein. Nejmohutnější Heil, zaznělo vždy u hejtmanství.

Pošta doručovala pozdravy dalších poslanců. Městem procházely průvody, policie a četníci obsadili vše, co se dalo. Obchody byly částečně otevřeny, hotely a hospody přeplněny. Přijelo asi 5 000 cizích hostí, i z Plavna, Lipska, Saské Kamenice, Berlína, Mnichova a dokonce až z Hamburku. Dík včerejšímu vyjednávání vše probíhalo celkem klidně.

Už dopoledne padlo rozhodnutí, že se potáhne do Bavor. Kolem 13. hodiny se na náměstí začaly shromaždovat lidské masy. Odtud v jednotlivých skupinách odcházeli do půl hodiny vzdáleného Wildenau. Všechny cesty které tam směřovaly byly plné. Ať se člověk podíval kamkoli, všude táhli nespokojenci. Provolávali mohutné Heil a zpívali národní písně. Cesta vedla kolem nádraží Aš–město, v jehož čekárně byla soustředěna skupina četníku. Na hranicích byli jen čtyři četníci.

Ve Wildenau, na veliké louce před Grünovou hospodou se shromáždilo 10 000 demonstrantů a stále to nebralo konce. Poslanec Iro hovořil z okna, říkal, že když se nesměli shromáždit doma, šli na svobodnou půdu do Bavor. Sdělil, že vládní asesor z Rehau oznámil, že se schůze na Bavorské půdě konat nesmí, protože nebyla včas ohlášena. Nemůžeme tedy zneužít bavorské pohostinství, nemohu tady držet žádnou řeč. Připomněl, že také nechtějí přijít k žádným obtížím v Aši a provolal Heil Germania! Pak zazpívali Deutschland, Deutschland über alles a začali se stahovat zpátky.

Protože na místě zůstalo ještě hodně lidí, vzal si slovo poslanec Zdeno Schücker. Prohlásil, že poslanci za lidem stojí, aby proti Badeniho pokusům ochránili jeho práva, že neustoupí ani krok, že jde o německou čest. Bylo toho ještě více a nakonec provolal Heil městu Aši i německému národu.

Starosta Aše Schindler přečetl připravenou rezoluci. Byl to ohnivý protest proti brutálním násilnostem Čechů, už nejen ve smíšených územích, ale také v uzavřených německých oblastech. Naříkali si na potlačování němectví v Rakousku, že se probudila česká ješitnost a z ní vzešla nešťastná jazyková nařízení, která vyhecovala politické nesnáze. Oni nepřestanou dokud nařízeni nezmizí.

To tam bylo ještě asi 5 000 lidí. Ti se v hospodách posílili silným bavorským pivem a raději se dali na zpáteční cestu.

Na hranicích se Iro postavil mezi dva hraniční sloupy a řečnil. Řekl, že když jsou Němci nuceni demonstrovat, je nejvyšší čas na záchranu jejich práv. Když německý Michl není dost vzrušen, musí dostat kopanec a teprve když se lekne, tak se probudí a pochopí, na jaké půdě žije. Tento rod nikdy netrpěl nouzí, ani mu nikdo nenasazoval pouta. Padlí Němci nikdy nedovolí, aby cizinec na německé půdě znásilňoval Němce. Pak vyzval, aby se všichni chovali klidně a nezavdali příčinu k zásahu.

Na hranicích je čekal vládni komisař Prusek z Kraslic a koncipient místodržitelství z Prahy Průcha a vydali zákaz jakéhokoli shromaždování na rakouské půdě. Nějací nezralí kluci na ně vyrazili a vysmáli se jim. Ti dva se chtěli postavit na odpor, ale byli zadrženi a ztlučeni. Prusek byl povalen na zem a měl dvě modřiny v obličeji. Přiběhli policajti z nádraží, ale ti dva zmizeli v davu.   

V 17,15 řečnil Schücker na nádraží před odjezdem vlaku. Děkoval městu Aši za přijetí a postoj. Pak nastoupili a odjeli. V Chebu na nádraží na ně čekaly stovky lidí, využili toho a táhli průvodem k náměstí.

V Aši asi 100 četníků uzavřelo nádraží. To vyvolalo nespokojenost, při každém spatření četníka na veřejnosti, byl provokativně pozdravován hajlováním.

Kolem půl sedmé večer přišla zpráva, že rada místodržitelství povolal prapor landwehru z Chebu. Proč hned 450 mužů? Když byla zpráva ověřena, zase se začaly shromaždovat davy, napětí stoupalo.

Četníci se stáhli k ašskému hejtmanství. Tam velká masa demonstrantů za ohlušujícího řevu, v němž vynikaly hlasy chlapců a děvčat, protestovala. Proti příchodu vojska protestoval i starosta, ale ještě byl na hejtmanství, když tam vletěl oknem kámen. Odebral se tedy s místodržícím Müllerem na ulici, uklidňovat rozzuřený dav. Začaly létat kameny proti četnictvu. Státní místodržící nařídil prostranství vyklidit. Nikdo se nechtěl hnout, ani když proti shluku postupovaly dvě řady četníků s nasazenými bajonety. Ve 21,15 byla situace nejkritičtější. Jeden z četnických důstojníků volal: "Neházejte kameny, nebo střílíme!" Poté stráž prostranství částečně vyklidila.

Mezi demonstranty byli ranění. Jurista Mlady z Chebu byl třikrát bodnut do ruky a jakýsi Kraus do zad.

Vojsko přimašírovalo pod velením majora Berky. Šlo s nasazenými bajonety. Dav řval Heil a nechtěl ustoupit. Vojáci se rozdělili a vytlačovali demonstranty do postranních ulic. Kluci házeli kamení. Berka dostal do boku, nadporučík Rziha pod bradu a jeden z mužů dvě rány do obličeje.

Okna musela být uzavřena, četnictvo uzavřelo ulice, ale kdo šel domů mohl projít. Později byly vyklízeny hospody. Úředníci slušně žádali hosty, aby do deseti minut odešli. Ve 24 hodin byly uzavřeny všechny lokály. Ve dvě hodiny v noci přijela jako posila ještě jedna rota. Už od jedné v noci byl klid, jen občas se ozvalo Heil, nebo zpěv Wacht am Rhein. Vojsko si zřídilo bivak před hotelem Geier a část četníků též nocovala venku.

Druhý den se našly výmluvy. Scény prý zavinili především nezletilci, kluci a holky a také opilci. K těm se přidaly různé nespokojené živly, provokující kraválem. Ani tehdy ještě dělnická Sociální demokracie nezůstala ušetřena, prý demonstrantům její lidi nadávali a smáli se jim, že alespoň poznají jak se s dělníky v Rakousku zachází každý týden. Ašští občané prý stáli daleko od demonstrací.

V pondělí ještě Aš vypadala jako válčiště. Na ulicích vojsko, pušky postavené do kozlů, všude hlídkovali četníci. Když došlo k uklidnění, stáhli se vojáci do stanových táboru a četníci do škol, kde měli ubikace. Všude bylo plno čumilů, jako by se nic nestalo. Sešla se městská rada, žádala stažení pořádkových sil, marně. Vyhláškou byly po 22. hodině zavřeny hospody. Schůze byly zakázány a obyvatelstvo žádáno, držet děti doma.

Ašský Volkstag skončil, němectví v Rakousku bylo zase posíleno. Chebský hejtman von Stadler byl odvolán a nahrazen pro Němce povolnějším.Do Prahy byla na 26. srpna Badenim svolána konference, na které měla být situace projednána. V pražském Německém domě se předem sešli němečtí poslanci a rozhodli se jí nezúčastnit. Připravili však požadavky, které zpracoval poslanec Schücker.

Do situace se míchaly i saské noviny. Psaly, že se hrozí, že by na Dunaji byl slovanský Německu nepřátelský stát. Takovému by nemohli poskytovat hospodářskou pomoc a spolupracovat s ním. Nevěří, že by s ním Německo mohlo mít smlouvu o přátelství.

Byla využita i tendenčně napsaná zpráva, že v Praze před porotou, která řešila konflikt. českého redaktora plzeňských novin Hrachovce s nějakým Němcem, když začal Němcův obhájce mluvit německy, ozvali se čeští porotci, že nerozumějí. Nebo i to, že Jan Svoboda v českém mládežnickém časopise zveřejnil článek oslavující českou zem a zmínil se o tom, že pod horami v pohraničí žijí Němci, kteří k nám kdysi přišli rabovat, vypalovat a krást dobytek. Stejně, jestliže vandrák přepadl Němce a zjistilo se, že je Čech, byl případ politicky využit.

V tomto čase německé šovinistické noviny neustále útočily na Badeniho, Čechy a ostatní Slovany v Rakousku. Hovořilo se o rozšíření jazykových nařízení také do Slezska, kde dělalo starosti to, že země byla tříjazyčná. Ozývali se i Slovinci.

Noviny měly o čem psát. Na Chebsku vydávané časopisy napadaly a kritizovaly vládu. Vládní tisk do této oblasti nepronikl. Proto úřady trafikantům nařídily, že když nechtějí ztratit licenci, musí mít vládní noviny v prodeji. To rozzuřilo zdejší redaktory. Situaci neustále promílali ze všech stran. Především dávali rady, jak Čechy z německých území vypudit. Napadali i to, když se v českých novinách objevil názor, že nepotřebujeme Schichtovo mýdlo, ani liberecké šátky, ani nakupovat u Němců. Vraceli se k chebským i ašským událostem a apelovali na národní cítění Němců

23. září byla zahájena schůze poslanecké sněmovny. Když přišla vláda, její poslanci volali „Hoch", ale opozice „Nieder" (dolů) Poslanec Wolf provokoval, ptal se Badeniho, zda je ve sněmovně policie a při tom ministerskému předsedovi sprostě nadával. Ten už si to nenechal líbit a vyzval Wolfa na souboj. Souboje byly v Rakousku zakázány. Badeni navštívil císaře a vyžádal si zvláštní povolení. Sekundanti dohovořili podmínky souboje. Mělo se střílet na 20 kroků, tři vteřiny na míření a tři série za sebou. Badeni předem sepsal testament a svou demisi.

K souboji došlo 25. září v 9,00 v prostorách jezdeckého pluku ve Vídni. Střílelo se jezdeckými pistolemi. Padly dva výstřely. Badeni byl zasažen do mířící pravé paže. Střela vnikla předloktím a uvízla před ramenem. Sekundanti prohlásili boj za ukončený a oba soupeři si podali ruce!

Byl z toho poprask. Badeni demisi nepodal. I jeho protivníci uznávali, že se choval čestně a odvážně. Získal sympatie. Když se ve sněmovně objevil s ovázanou rukou, měl velké ovace, především svých příznivců. Aféra se soubojem přinesla na kratičký čas uklidnění a přiblížení Němců k Badenimu, který dokázal obhájit svou čest. V českých novinách byl zbožňován jako kavalír, že si nenechal nadávky líbit. Podle některých měl Wolf vystřelit předčasně, ještě před povelem, za to byl označován jako vrah a celá věc jako atentát na ministerského předsedu. Němci doufali, že teď, když dostal tu krvavou cedulku, bude opatrnější a nebude obhajovat myšlenky Čechů, Slovinců, Chorvatů, dráteníků či jiných národů.

Neuplynul ani měsíc a němečtí šovinisté šli do generálního útoku. Jako hlavní prostředek boje si zvolili obstrukce v parlamentě. Udělali vše pro to, aby sněmovna nebyla schopna přijmout jakýkoli závěr. Výpady byly neustálé. Poslanec Lecher si vzal slovo a hovořil plných dvanáct hodin a prý stále k věci, kolikrát se opakoval není zaznamenáno.

Jindy byl v parlamentě řev, který přerostl v pranici. Funke tloukl pěstí do řečnického pultíku, předsedající jej uklidňoval. Češi a Poláci se hrnuli k předsednictvu. Wolf se zmocnil zvonku, snažil se zvonit, v čemž mu bránil Březovský. Polák Potoczek zvonek vyrval. Dole řvali, shoďte ho dolů! Nahoře se za toho strašného řevu rvali. Slovinec Šukja a český rukavičkář Březovský zaútočili na Wolfa, vzali jej pod krkem až mu spadl cvikr. Vychodil jej zpracovával pěstmi, Wolf dostal do obličeje, někdo jej držel za vlasy, skoro mu roztrhli kabát. Galerie řvala "fuj". Schönerer běžel kolegovi na pomoc s čímsi v ruce a útočil na rvoucí se. Na Schönerera se vrhl štýrský klerikár Hugenhoffer. Pak zaútočili Češi. Na to profesor Pferche vytáhl nůž a křičel: "Když mě nepřestanete bít, musím vytáhnout nůž". Čech Novák mu ho sebral. Kdosi křičel: "To je ten Žid Pferch, co jde na to s nožem.“ Od předsednického stolu byli rváči poléváni vodou určenou k napití. Wolf volal: "Příště si přineseme revolvery".

Noviny kritizovaly Vídeňáky, že ač je ve Vídni skoro dva miliony Němců, ti si s klidem pijí svoje pivo a boj mezi Slovany a Germány je nezajímá.

Když přišel Badeni 27. listopadu do parlamentu, přivítal jej řev, výkřiky ven s vámi, kočičí muzika a stálé ven, ven, ven... Obstrukce neumožnily sněmovně jednat.

Pak jako blesk přišla zpráva: Badeni se ztratil! 28. října 1897 podal demisi. Jeho nástupce klerikár Gautsch, který navrhoval jazyková nařízení pro Moravu, byl sice Němec, ale Němci mu nevěřili. Josef Řehka

Přesto demise Badeniho byla považována za velké vítězství německé věci. Po ohlášeni v Chebu byla osvětlena okna jak o vzkříšení, na vítězství procházely průvody a konala se shromáždění u sochy Josefa II. na náměstí. Na Střelnici bylo svoláno národní shromáždění na které bylo rozdáno 1 500 vstupenek. Hodinu a čtvrt tam hovořil Schücker a přijali rezoluci požadující odstranění jazykových nařízení.

Podobná shromáždění byla hlášena z Hazlova, Aše, Karlových Varů, Tachova i Žatce. Němečtí studenti oslavovali v Praze, Vídni a Štýrském Hradci, kde batalion Bosňáků střílel do demonstrantů a byli čtyři mrtví.

Vítězství šovinistů však nebylo okamžité. Jazyková nařízení přece jen byla odvolána vyhláškou v zemském zákoníku ze dne 17. října 1899.

Boj o jazyková práva však neskončil.

Jaké problémy trápily naše předky v jazykové otázce na počátku našeho století, prozrazuje brožurka, vydaná v roce 1908 pražskými advokáty Valentou a Kasandou, kterou pojmenovali "Jazyková otázka chebská".

Uvádějí praktický příklad. Usnesením z 23. září 1907 vrátil c.k. okresní soud v Chebu žalobu, kterou podal pražský advokát JUDr. Lhota, jenom proto, že byla sepsána česky. Samozřejmě odvolací Krajský soud v Chebu, jeho odvolání zamítl. U zemského soudu se věc projednávala dvakrát. Poprvé stejně zamítavě a až při druhém projednávání, došel vrchní soud k závěru, že čeština je u soudu v Chebu jazykem obvyklým a nařídil projednání i vyhotovení písemností v češtině.

Podobné případy byly v Mariánských Lázních, ale i v jiných okresních městech v pohraničí. Koncem roku 1907 byla dokonce tato otázka projednávána jako interpelace v parlamentě. Odpověď ministra spravedlnosti vyzněla v teoretické uznání češtiny, ale praxe vypadala jinak. Už při zavedení jazykových zákonů v roce 1897, všechny okresní soudy v českých městech dostaly upozornění, že případy podané v němčině, jsou povinny projednávat v této řeči. Když byla v roce 1899 jazyková nařízení odstraněna, ještě týž den, presidia krajských soudů posílala nové pokyny soudům nižších instancí.

Čeští advokáti se bránili tím, že soudci nemůže být trpěno, aby připravoval strany o jejich jazyková práva a nepřijme–li podání v jazyce českém, odpírá straně práva ústavou zaručená a staví stranu do nevýhody.

Nejvyšší soud k této otázce zaujal stanovisko 21.1.1908, že „..má pro Čechy ten význam, že každý z jazyků v této zemi obvyklých, jest stejně oprávněn, netoliko ve svém obvodu, nýbrž v celé zemi."

   Bylo by nudné otisknout vše, co brožurka přinesla. Podstatná část závěru ukáže, o co ještě po deseti letech šlo. "Nestačí míti právo, jest nutno, právo toto používati, právo vykonávati, aby zůstalo živé, jinak zakrní a konečně zanikne naprosto. Odpůrci znají dobře naší povahu a spoléhají na to, že nás unaví, že popustíme a nakonec se spokojíme s jejich stanoviskem. Dokažme jim, že se mýlí. Když oni dovedou houževnatě státi na bezpráví, že my s nemenší houževnatostí dovedeme trvati na svém právu."

Boj o jazykové zákony byl posledním velkým bojem staré garnitury vedoucích činitelů našeho národa s rakouským byrokratismem.

Přinesl poučení a cenné poznatky. Ukázal, že český národ v lůně habsburské monarchie se nemůže úspěšně dále rozvíjet, že stále bude nad ním bdít a brzdit jej vládnoucí národnost. To byl jeden z důležitých impulsů pro Masaryka, Beneše, Kramáře a další, aby se postavili v 1. světové válce otevřeně proti Rakousku–Uhersku, za zájmy československého lidu a za osvobozeni naší vlasti.

Po vytvoření ČSR zůstala Němcům v pohraničí všechna jazyková práva. Měli německé školy, i vysoké, měli spolky, politické strany, tisk, divadla, kina, rozhlas, sportovní jednoty, právo německy mluvit na úřadech a dokonce i v československém parlamentu. Zase však nebyli spokojeni.

Z Deutsch–Böhmen, českých Němců, se přejmenovali na Sudetendeutsche (sudetské Němce), masově přijali ideologii nacizmu. V obecních volbách v červnu 1938 dali 90 % hlasů Henleinovi.

Když porovnáváme akce, které byly v době boje o jazykové zákony organizovány proti českým lidem v pohraničí, vidíme jistou podobnost s akcemi henleinfašistů. Také používali lži, pomluvy, nadávky, stížnosti. hrozby, fyzické násilí a snad ještě lépe hospodářský boj, nejen proti Čechům ale i vůči demokratickým Němcům, s cílem české obyvatelstvo z pohraničí vypudit a německé demokraty likvidovat v koncentračních táborech, což se jim u Čechů ještě před hitlerovskou okupací podařilo.

V říjnu 1938 s nadšením přijali říšskoněmecké státní občanství, 4. prosince ve volbách dali více jak 99 % hlasů Hitlerovi. Henleinovi a K.H. Frankovi.

15. březnu 1939, když byla dovršena naše okupace, sudeťáci jásali. Zavedli u nás německé soudy, jejichž soudci, i když soudili české lidi na českém území a rozhodovali o svobodě či životech svých obětí ani nenapadlo, že by měli používat jazyk obžalovaných. Sudeťáci používali znalosti českého jazyka hlavně k tomu, aby dobře sloužili německému nacizmu, ať jako tlumočníci, gestapáci. špiclové. werkšucové, správci majetku po Židech, či dozorci četných českých vězňů.

Po těchto trpkých zkušenostech se nikdo Čechům nemůže divit, že bývalým spoluobčanům nechtěli vrátit československé státní občanství a rozhodli se, navěky se s nimi rozloučit. Josef Řehka

Čeština v habsburské monarchii

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Otázka postavení českého jazyka v naší vlasti za vlády Rakouska a Rakousko–Uherska se stala předmětem nového zájmu na základě podnětu pana ředitele BIS (Bezpečnostní informační služby). Pan Koudelka totiž prohlásil, že nikdo Čechy nenutil učit se německy. Je to pravda?

Nikdo také nenutil vládu a vládní úřady, zaměstnance veřejné správy, soudů a škol, aby se učili česky. Čech na veřejnosti musel mluvit německy, jinak se nedorozuměl. A tak to bylo od r. 1627, kdy vítězný pobělohorský panovník Ferdinand II. vydal „Obnovené zřízení zemské“ a v něm byl i článek o ustavení německého jazyka jako rovnoprávného s dosavadním oficiálním státním jazykem českým. A protože český národ přišel o všechny pronásledované vedoucí vrstvy, které musely zemi opustit, a byly vystřídány preferovanými vrstvami cizími, zůstal český mateřský jazyk jako prostředek komunikace jen na venkově, nevolníkům, kteří nesměli opustit půdu. Města a městečka se rychle poněmčovala. Roztrpčený hlas na obranu národa a jazyka českého zvedl tehdy Bohuslav Balbín. V letech 1672–3 napsal latinsky spis „O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá.“ Historik B. Balbín byl sice členem jezuitského řádu, ale pro své smýšlení upadl u svých představených v nemilost. Dílo, v kterém zdokumentoval pobělohorský úpadek naší vlasti pro odmítavou cenzuru za svého života zveřejnit nemohl. Vyšlo až po 100 letech, vydal je F. M. Pelcl jako příspěvek pro oživení historické paměti v zájmu českého národního probuzení.

Odnárodňovací proces za vlády Habsburků pokračoval. Dekret Marie Terezie z r.1763 konstatuje: “Čeština v království Českém a markrabství Moravském chýlí se k úpadku tolik, že největší díl starostů a úředníků jazyka toho je neznalý, ano že u zemských a vrchních soudních úřadů, jakož i při městských magistrátech velký nedostatek osob česky umějících se jeví...“ Školská reforma z r.1774, Schulordnung, zavádí povinnou školní docházku do škol s vyučovacím jazykem německým. Jen žáčci počátečních tříd triviálních škol na venkově a prvního ročníku škol hlavních ve městě se učí v mateřském jazyce. Poněmčovací stav je tím zpečetěn.

Teprve s příchodem osvobozených nevolníků do poněmčelých měst se probouzí potřeba uznání a zrovnoprávnění českého jazyka, jedna z hlavních obrozenských idejí. Je zahrnuta i mezi požadavky revolučního programu r. 1848. Revoluční petice mimo jiné žádá zavést český jazyk ve školách a na soudech vedle němčiny. Žádost je ovšem porážkou revoluce a utužením absolutismu v bachovském režimu smetena. Policejně stíhaná obroda českého národa zase na čas ustrnula.

Mimořádně erudovaný jazykovědec Josef Dobrovský (1753–1829) psal základní díla pro bohemistiku a slavistiku německy nebo latinsky. Vzdělanci jeho generace nebyli ještě schopni číst a psát česky. A sám Dobrovský ani nedoufal, že se to změní.

Představitel mladší generace, Josef Jungmann (1773–1847), již horuje pro lásku k vlasti a pro šíření českého jazyka ve společnosti. Věří v obrodu národa, jazyka, literatury. Ale není to snadné. Města jsou spravována německy, kupecká administrativa se vede německy. Neexistuje český tisk, divadlo, neexistují české školy. (Krom těch malých venkovských triviálek, v nichž málo vzdělaní učitelé znají jen češtinu nevalné úrovně). Městské vrstvy jsou asimilované s německým prostředím. I příslušníci druhé generace buditelů vyrůstali v takovém prostředí, vzdělávali se, četli a psali německy. Tyl (1808), Mácha (1810), Erben (1811), Němcová a Mánes (1820), Smetana (1824). Mácha psal své první verše německy. M.D.Rettigová (1785) radí mladičké Němcové, aby hodně četla české knihy a tak se zdokonalila v češtině. Ona sama prý také byla až do svých 34 let „spící Češka“, také uměla jen německy.

A Havlíček, když pospíchá, píše své dopisy německy. Nemá čas myslet na český pravopis. Přitom Havlíček bojuje za právo národa na vlastní jazyk a žádá, abychom čelili němčině němčinou. Dokud si nevytvoříme vlastní vzdělanost, musíme používat němčinu. (Teprve r. 1850 se otvírá v Praze první české gymnázium – akademické.)

Obrození národa v době předbřeznové umožnilo nové generaci pomyslet i na obrození politické.

Představitelem generace této vrcholné fáze našeho obrození se stal František Palacký (1798–1876), vynikající historik. Stal se i politikem. On stál v čele politického a spolkového života národa.Vedl jej. A vedl jej se svou zásadou z let mladosti: „Já aspoň, kdybych byl třeba cikánského rodu a poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“

Po pádu bachovského absolutismu došlo v habsburské monarchii k určitému uvolnění. Po vyrovnání Rakouska s Maďary žádali i Češi o vyrovnání. Setkali se však s bouřlivým německým odporem proti „poslovanění“ říše.

Napětí českých politiků ve vztahu s vídeňskou vládou se tím vystupňovalo. Co znamenalo „vyrovnání“ s Maďary, co znamenalo soustátí Rakousko– Uherska? Bylo to popření práv a tradic Českého království i svébytnosti Slováků a dalších Slovanů, kteří všichni zůstali v područí a pod nadvládou Rakouských Němců a Maďarů.

Celé další půlstoletí obnoveného ústavního života (1860–1914) v habsburské monarchii je pak plné politických půtek, národnostních manifestací a demonstrací. Postižení se brání a postižen je každý nesvéprávný národ, jeho identita, samostatnost, jazyk, vzdělávání. Škola a školství. Kultura. Tak je tomu i u nás.

Teprve r.1866 bylo v Čechách 10 gymnázií přeměněno na české ústavy. Na Moravě byla r.1867 otevřena 2 „slovanská“ gymnázia, jedno v Brně, jedno v Olomouci. Se stejnými potížemi jako při zřizování škol středních zápasili samosprávní činitelé při budování školství odborného. Všude byly favorizovány školy německé, český jazyk potlačován. Trvají zápasy o uznání českého jazyka ve školách a v úřadech, spory se vedou o zřízení každého jednotlivého českého gymnázia, každé odborné školy. R.1882 je rozdělena pražská universita na českou a německou. Ta česká byla jen velmi chudě vybavena a jen někteří profesoři tu byli schopni přednášet česky.

Postavení českého jazyka v české zemi nevyřešily ani „fundamentálky“, ani „punktace“, ani Badeniho návrhy jazykových zákonů. Vyřešila je až 1. světová válka a vznik samostatného Československa.

Tam byl konečně státním jazykem ustaven jazyk československý, ve znění českém nebo slovenském. „Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny – od skepse vlastenců, proucích se před staletím, ovšemže v jazyce německém, lze–li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární i úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa – od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího až k státu československému, až k plné samostatnosti...!“ (Josef Pekař)

Panu Koudelkovi jsou k dispozici četné spisy historiků, historiků české školy a školství a historiků české kultury, v nichž nalezne bohatství dokladů o tom, že v našich zemích v době habsburské monarchie vládla němčina a že se Češi ve městech museli z existenčních důvodů učit německy. Bude stále trvat na tom, že „nikdo Čechy nenutil učit se německy?“

Zvuč a zpívej, hlahol a bouři, ty mluvo vítězná chudého lidu!

Blogy / Ivo Krieshofer |

Překladem několika anglických vulgárních slov rozpoutal Miloš Zeman bouří vášní týkající se kultury vyjadřování. Upozornil tak mj. na všeobecný úpadek jazykové kultury.

Českým obrozencům v předchozích stoletích dalo mnoho práce navrátit českou řeč mezi plnohodnotné kulturní dorozumívací prostředky. Učili jsme se ve škole o Krameriovi, Dobrovském a o mnoha dalších. Mezi české patrioty bezpochyby patří i zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, jenž ve spolupráci s Riegerovým českým Naučným slovníkem vytvořil české tělocvičné názvosloví. (Dnes je ve fitcentrech už neuslyšíte.) A nejen to, dokonce i názvosloví vojenské, používané dodnes.

Čeština patří mezi základní prostředek národního uvědomění, je nositelkou národních tradic. Globalizace však její užívání narušuje. Zdá se, že tu není nikdo, kdo by češtinu hájil. Parlament nepřijal navrhovaný jazykový zákon, tuším, že ho navrhovala komunistka, a s těmi se přece nemluví.

Ani Ústav pro jazyk český řádně nefunguje. Namísto, aby hledal odpovídající výrazy pro nové pojmy, např. Kurzarbeit, omezuje se na úvahy, zda se má toto slovo používat v mužském či ženském rodu. Při tom se nabízí jednoduchý český novotvar zkráce atp., jemuž by každý napoprvé porozuměl. Nechává také bez povšimnutí výtvory jazykových negramotů jako např. dětská skupina, pro něž má čeština tradiční slovo útulek. Paradoxně tak tento ústav, v rozporu s obecným chápáním svého významu, čistotu jazyka spíše blokuje.

Vypadá to, že čeští politici a jazykovědci nejsou schopni se s významem národního jazyka vyrovnat. Na rozdíl např. od Francouzů, kteří už před desítkami let ruče vytvořili pro běžně používané anglické výrazy francouzské ekvivalenty. Ty se povětšině skutečně používají.

Byl to sám francouzský president De Gaulle, který odmítl tzv. franglais, směsici francouzských a anglických slov. Jako vlastenec bránící zemi před americkým (nejen) kulturním imperialismem získal mezi občany velkou popularitu. (My bychom to nedokázali?)

V Česku se šíří také jakási novořeč, již už mnozí přede mnou nazvali čeklish. Začalo to zejména s rozvojem počítačových technologií, kde např. při hrách už nenásledovala vyšší úroveň, ale level. Nikdo z profesionálních češtinářů tento vývoj nezachytil a neusměrnil. Jakýkoli zásah vyšší moci vůči poangličťování byl zřejmě považován za pozůstatek komunistické totality, a tak jsme se dostali až do současného stavu. Do situace, že v ulicích českých měst má značná část obchodů anglické názvy, že v nabídce časopisů se český název vyskytuje jen zřídka, že české televizní stanice mají módní názvy, které jsou in, jako Love, Family, Zoom … Rovněž nově budované paláce získávají čistě anglické názvy, jakoby Češi v této zemi kamsi mizeli. Dokonce i nově otevírané středisko pro rozvoj tvůrčích schopností dětí i dospělých se pyšní supermoderním názvem Creative World.

Co na to říci. Češi se za svůj jazyk stydí!!!

Nejen, že se za něj stydí, ale také ztrácejí porozumění pro vnitřní obsah slov. Nemám na mysli jen řeč politiků s frázemi jako V tuto chvíli si dovedu představit… apod., ale i publicisty, kteří by měli mít za sebou nějakou jazykovou výchovu. Ti klidně hovoří o znovuobnovení (autobusového spojení), přetransformování čehosi, o nejoptimálnějším řešení problému nebo o nejhlavnějším úkolu doby. Takových vylomenin by se dalo najít hodně. Už se těším, jak se má vnoučata budou učit, že na začátku notové osnovy je hashtag.Ale bez legrace.

Jakpak to myslel Josef Václav Sládek ve své básni? Kdysi jsme se ji museli učit nazpaměť. A co jí řeknete dnes?

Má rodná mluvo, ty drahý skvoste, jediný z velkého odkazu dědů, který jsi přetrval v svatosti prosté všechnu jich slávu, všechnu jich bědu, nádheru králů, velikost věků a vše, co do prachu shrouceno s ní — tak plna tklivosti a mužného vděku jak znělas od věků, na věky zní! Ty prostá dceruško doubrav a nivy, kde jsi se zrodila jako zpěv ptačí, jako šum hvozdů plný a snivý, jak olšin stýskání; — v smíchu i pláči vždy stejně upřímná, velká a svatá, když slunce svítilo, když hořel blesk, v svobody ruměnci, v okovy spjatá, i když ti nezbylo nic, než tvůj stesk. Když bouře zničila květno tvých luhů, když třeskot oněměl v přílbách i meči, ty jsi nám zvonila radlicí pluhů, ty jsi k nám mluvila pohádek řečí: — pastorkou ve hradech,— pod nízkým krovem, co šlechtic zapomněl, — co nechtěl král, ty jsi k nám mluvila tím ryzím kovem, jehož se nedotkly rez ani kal.

Tys u nás zůstala, ty mluvo sladká; kdy všechno zapadlo v bolu a tísni, na dětské rty tě šeptala matka, ty jsi nám zvučela v milenců písni, ty jsi nám plnila modlitbou chrámy — tebou se ozýval luh náš i les, a strážným andělem zůstalas s námi, když anděl smrti se přes Čechy nes'. Lupínek pozlátka na zpustlém hrobu, korunou zapadlou v jezerním klínu: tys byla pokladem chudému robu, který mu svítil do mrákot stínů; — lupínek pozlátka na starém štítu, na vetché kronice lesk zlatých spon, ty jsi se vmlouvala do jeho citu, až hlas tvůj vzbudil jej jak velký zvon. O zvuč a zpívej, hlahol a bouři, ty mluvo vítězná chudého lidu! Když hlas tvůj urdoušen v krvi a kouři, hlahol nám u krbu v domácím klidu — až jednou zabouříš jako hlas hromu od horstva k horstvu přes český luh — bude zas dědicem ve vlastním domu ten, jehož dědicem chtěl mít zde Bůh!

Ivo Krieshofer

Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 682. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 27. března 2020

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz

e–mail: vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske–narodni–listy.estranky.cz

FB: https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9–n%C3%A1rodn%C3%AD–listy–107618950706191/?modal=admin_todo_tour