„Kdekdo si myslí, že stát se změnil v oslíčku, otřes se, a já bych nerada, aby to byli občané, kteří budou za osly a budou ze svých peněz zachraňovat nadnárodní korporace,“ tvrdí ekonomka Ilona Švihlíková. Podle ní se do světa, jaký byl v únoru letošního roku, už nevrátíme. A v rozhovoru upozorňuje, že na příjmové straně rozpočtu vše stojí na DPH, které ale nejvíce dopadá na nejchudší. Spolu se zdaněním zaměstnanců se jedná o mix, v němž není možné, aby obnovu ekonomiky zaplatili právě nejchudší a zaměstnanci právě na daních. Řešením je prý zdanění kapitálu a posílení majetkové daně.

Krize často otevírají okno příležitosti. V našem případě se v tom pozitivním smyslu slova nabízí využít koncentrace změn ve světové ekonomice a přeměnit naši ekonomiku – posílit postavení domácích subjektů, pustit se do strategických otázek, jako je definice potravinové soběstačnosti a kroky k ní směřující. Platí ovšem, že řada ekonomických hráčů ví, že krize je výjimečná událost. A těch, kteří si naopak přejí zakonzervovat pozici České republiky v subdodavatelské pozici, taky není málo. V současné situaci, kdy se ukazuje zranitelnost dlouhých výrobních řetězců, se pro ně bude nabízet přesunout výrobu do střední Evropy, využít přetrvávajících nižších mzdových nákladů a prohloubit naše postavení subdodavatelské ekonomiky. Toto riziko je zcela reálné.

Teď jsme stále ve fázi formulace, upřesňování a vyhodnocování nouzových opatření – sem patří třeba program Antivirus, podpory pro firmy a tak dále. Ale zároveň je patrné, že už nyní se mohou vytvářet podmínky pro strategické úvahy – v jakých podnicích by stát měl mít podíl, například. Jak podpořit a ochránit moderní české firmy, které v krizi ukázaly svou sílu – třeba v oblasti 3D tisku. Těmto tématům se nevyhneme.

„Bude nutná silnější role státu v ekonomice, ještě více se ukáže nesmyslný daňový mix, který dnes plní státní rozpočet. Jde o to, tu šanci využít,“ sdělila jste také. Máte na mysli rázné změny v daňovém systému? Jejich snížení, zvýšení, zjednodušení?

Kroky státu na podporu ekonomiky povedou nutně ke značnému navýšení deficitu a dluhu, a to nikoliv pouze v tomto roce. Jedna věc je, komu a jak stát pomůže, těch subjektů, které už dneska stojí s nataženou rukou, slušně řečeno, a mají pocit, že jejich zájem je veřejný zájem, není málo. Je ovšem třeba se podívat, kdo by nesl náklady státní pomoci – tedy kdyby ke změně daňové struktury nedošlo. Na příjmové straně státního rozpočtu vše stojí a padá s DPH, s daní, která nejvíce dopadá na nejchudší příjmové skupiny. A pak je tu zdanění zaměstnanců. To je daňový mix rozvojové země. Není možné, aby náklady obnovy ekonomiky nesly takovou měrou tyto skupiny. Musíme výrazně zdanit kapitál a posílit majetkové daně.

Zákaz volného pohybu náhle skončil. Opatření se postupně uvolňují, teď tedy nastane čas pro obnovování ekonomiky. Slýcháme obavy, že bude trvat roky, než se vrátí na stejnou úroveň jako před krizí. Vidíte to stejně? A jak docílit rychlejšího „ozdravení ekonomiky“?

Platí, že máme co do činění s bezprecedentní situací, která nemá historické srovnání. Existuje opravdu velké množství prognóz, Mezinárodní měnový fond například hovoří o tom, že krize vzniklá kvůli koronaviru bude podobné síly jako velká recese. To jistě není povzbudivé. Stát může pomoci vhodnými stimulačními a záchrannými opatřeními, plus také záleží na tom, jak si povedou další země. Oživení ve tvaru „V“, to je hluboký pokles a následné vystřelení ekonomiky vzhůru je možné. Ale nehovořila bych o stejné úrovni – možná v HDP na hlavu, ale bude to jiná ekonomika. Do světa a la únor 2020 se nevrátíme.

Ministryně financí Alena Schillerová oznámila schodek letošního rozpočtu v minimální výši 300 miliard korun. Překvapilo vás to číslo? Domníváte se, že je konečné?

Nepřekvapilo. A jen na okraj zmíním, že prostorem putují všelijaké návrhy na podporu firem, od úvěrů a záruk až po odpuštění všeho možného. Kdyby došlo na odpuštění pojistného plošně, tak se můžeme za půl roku dostat ke 250 miliardám korun. Já vůbec nejsem nakloněna operacím na příjmové straně rozpočtu – jsou velice plošné, velice drahé a není jasné, komu to vlastně pomůže.

Všechny vlády se snaží podpořit ekonomiku už jen proto, že se jedná o zásah takzvané vyšší moci. Určitě je ale třeba udělat ve všech stimulačních opatřeních pořádek, sledovat průběžně náklady a efekty, které přinášejí. Kdekdo si myslí, že stát se změnil v oslíčku, otřes se, a já bych nerada, aby to byli občané, kteří budou za osly a budou ze svých peněz zachraňovat nadnárodní korporace.

Dotace na solár, toť exemplární příklad dobývání renty. Nedokážu říct, do jaké míry je právně možné toto udělat. V tuhle chvíli bych si dávala hodně pozor, aby současná krize nebyla zneužita zase pro nějaké jiné takzvané soláry, třeba pro trvalé změny daní. Na to už se někteří klepou.

„Vzpomeňte si na rok 2008, 2009, když byla krize. Stát nedal nikomu nic,“ hájil Babiš současná opatření, jako jsou dávky pro OSVČ, kurzarbeit, podpora firem a tak podobně. Prohlásil také, že za minulé krize tehdejší vláda dala důchodcům jen almužnu. Souhlasí podle vás tento popis? A lze srovnávat tehdejší krizi a tu současnou?

Krize mají jiný původ, velká recese měla své kořeny ve financializaci ve Spojených státech, kdežto ta současná je typický exogenní šok. Ještě horší než krize 2008/2009, která zastihla tehdejší vládu zcela nepřipravenou (a do poslední chvíle popírající dopad velké recese na českou ekonomiku), byla ta následná politika škrtů. Vedla až ke zcela zbytečné druhé recesi 2012/2013. V tomto ohledu si současná vláda uvědomuje nutnost podpůrných opatření. Jenže ono jde o to, jak rychle, komu a co? A pak, kdo to nakonec zaplatí – čímž se vracím zase k tomu, kdo u nás platí daně.

Vláda hledá řešení za pochodu. Je rozhodně co vylepšovat, zejména program COVID I nelze označit za úspěšný. Proto také bohužel ony stupňující se tlaky na odpuštění DPH a pojistného a bůhvíčeho ještě. Práce vlády není koncepční. Určitě je vhodné sledovat podpůrné programy v zahraničí a jejich efektivitu, ale s vědomím, že ne vše můžete automaticky převést. Například nemáte úředníky, kteří jsou schopni agendu zvládat nebo se prostě bojí cokoliv podepsat – a pak většina žádostí skončí mezi neúspěšnými. Stačí se podívat na COVID I.

Pokud budou evropské státy cíleně motivovat své občany, aby v zájmu zachování zdravé ekonomiky konzumovali domácí produkci, co to udělá s panevropskými idejemi? Čeká nás návrat k volnějšímu uspořádání? Je možné, že tu část této národovecké, soběstačné rétoriky již zůstane?

Nevím, proč označovat úsilí o soběstačnost v klíčových sektorech za národovectví. Podle mě je to projev zdravého rozumu. V krizích se ukazuje, že jestli někdo umí reagovat, je to národní stát. A je to jeho vláda na rozdíl od úředníků v Bruselu, která za kroky, které činí, nese plnou politickou odpovědnost. Posílení národních států považuji za velmi správný krok, který vůbec nevylučuje mezinárodní spolupráci, ale vylučuje tupý diktát.