A opět perlí občan Schwarzenberg, v zahraničí kníže – Fürst, Seine Durchlaucht (Jeho jasnost). U nás občan, podle nikdy nezrušeného zákona masarykovské republiky o šlechtických predikátech, který soustavně a pilně porušují proněmecká, prorestituční a prosudetská média.

Tentokrát si občan kníže vzal na paškál obhajobu maršálka Rakousko–Uherska Radeckého z Radče, který byl psán v úředních dokumentech monarchie jako Radetzky. Občan kníže o něm praví : "byl Čech jako poleno". Dobrá, tak pro některé loajální poddané habsburské monarchie zajisté, pro jiné zase byl porakouštěný šlechtic, pilně sloužící jako generál habsburské monarchii – i za cenu válečné krutosti, za kterou by ho – přesně v intencích občana knížete o presidentu Benešovi! – "dnes poslali na válečný soud do Haagu"!

Jaká ironie dějin vrací políček občanu knížeti! On, který vytýká prezidentu Benešovi neprokázaná "zvěrstva" na odsunutých Němcích a posílá jej posmrtně do Haagu, velebí na druhé straně skutečného vojenského válečného vraha.

Je zcela lhostejné, že občan kníže obhajuje pomník Radeckého jen proto, že , jak jen on sám praví, "byl Čech jako poleno", což nejapně vytýká "zavilým odpůrcům! Zde se občanu knížeti podařilo to, co praví klasik národa Werich – historicky se znemožnit sám. Z hlediska historické faktografie je to naprosto irelevantní.

Tak o jaké válečné krutosti to zde hovoříme? O velení Radeckého (Radetzkyho podle starorakouských referencí) v Itálii v době jara národů let 1848–1849. Tato krutost a nelidskost pana starorakouského maršálka se týká ohavné likvidace povstání proti habsburské monarchii v Miláně a v Benátkách. Nejlepší svědectví o tomto řádění rakouské soldatesky pod příkazem a velením Radeckého podal německý poslanec I. ČSR Karel Kreibich ve své monografii "Němci a česká revoluce v roce 1848" ( Brno, Rovnost 1950, str. 33.) když citoval dobový videňský revoluční list(!) "Der Radikale" o trojlístku vraždících generálů – Windischrätzovi v Praze, RADECKÉM v Miláně a Castiglionovi v Krakově! Bylo pro Habsburky typické, že do vzbouřených porobených národů poslali k persekucím vždy v zemi cizí velitele. Jako staří Římané, takto potlačovali rebelie v provinciích...

Vraždění Italů pod velením Radeckého se dostalo dokonce i do umělecké literatury, jak o tom svědčí román "Taliánský marš" Jaroslava Pecháčka (KOD Albatros Praha 1982, kapitoly Rebelie v Miláně, Poslední dny ve Veroně, Bitva u Custozzy, Kdo s koho – Bonapart nebo Radecký).

Zavraždění nejen povstalců, ale dokonce i civilních rukojmí z rozkazu maršálka Radeckého ,svědčí o jediném – byl to zaslepený sluha habsburské dynastie, neváhající zakrvavit si ruce v jejích službách až po loket válečným vražděním.

V Benátkách jsem měl možnost shlédnout pamětní desky na tyto masakry Rakušanů pod Radeckým, a pomník by měla odsoudit rovněž ambasáda republiky Itálie u nás! Ne, pro nás, ctitele republiky a nepřátele Habsburků, může být pouze jediné stanovisko – pomník Radeckého patří do Vídně a ne do Prahy.

A občan kníže jako v obdobných případech, kdy je políben záchvatem diletování do historie, opět střelil kozla, anebo jak se říká v Brně místním argotem – "betelně do křa"...