Německo na cestě ke sjednocení a k nové imperiální politice

Již krátce po pádu berlínské zdi se snažil F. Mitterand znovusjednocení Německa blokovat. Snažil se ovlivnit Rusko a dosáhnout trvalého rozdělení Německa. V prosinci 1989 řekl Mitterand v Kyjevě: „Oba německé státy musí respektovat rovnováhu v Evropě. V budoucnosti by se jim nemělo dovolit dělat samostatnou a společnou politiku.“

Mitterand vedl rozhovory s Garbačevem a M. Tchatcherovou. Tvrdil, že pouze jednotná politika Londýna, Paříže a Moskvy může vznik Čtvrté říše „udusit“ v době klíčení.

Michail Gorbačov, ten uspěchaný reformátor („Kdo přijde pozdě, toho potrestá život“.) i F. Mitterand, „kníže pomalosti“ („Času se musí nechat čas“.), byli politickým zemětřesením ve střední Evropě stejně otřeseni. Centrální systémy se roztříštily a Německo rozpoznalo svou šanci vklínit se do „vakua moci“. Jeho politika ze začátku roku 1992 – uznání Chorvatska a Slovinska – ukázala jasně, kdo vstal z popele a stal se vedoucím hráčem na poli Evropy.

Bývalá premiérka Velké Británie M. Thatcherová nevěnovala do podzimu roku 1989 anglicko – německým vztahům žádnou pozornost. Poté však při slově „sjednocení“ slyšela houkat sirény. Na rozdíl od Gorbačova a Mitteranda byly jí důsledky německého sjednocení okamžitě jasné. Stejně jako jednomu z jejích předchůdců Disraeli, který v únoru 1871 řekl: „Sjednocení (Německa

- red.) znamená úplnou změnu Evropy.“

Železné lady se přes všechno úsilí nepodařilo přesvědčit Gorbačova, že jeho proněmecké názory a jednání podkopou jeho autoritu v Rusku. Stejně bezvýznamné bylo její jednání s Mitterandem, který německou realitu vzal postupně na vědomí. Nepodařilo se ho přesvědčit, že má francouzsko – německou osu „vyhodit do vzduchu“ a tím zachránit Evropu. Lady Thatcherová již tehdy jasně viděla, že ve spojené Evropě se vliv sjednoceného Německa pouze zvýší, nikoli omezí. Lady Thatcherová prohlásila: „Německo je jednoduše řečeno moc velké a mocné, aby na evropské hrací ploše bylo pouze jedním z hráčů. Jenom úzká spolupráce mezi Francii a Velkou Británii může vytvořit rovnováhu k síle Němců“.

Mitterand bohužel nepochopil. Lady Thatcherová začala proto jednat sama, aby vyšlo najevo, co Francouze a Němce dělí. V létě 1990 se k ní připojil ministr obchodu Velké Británie Nicholas Ridley. Ten poskytl rozhovor časopisu „Spectator“, který je velmi čten zejména konzervativní inteligencí. Ridley doslova řekl: „Němci přebírají Evropu a Francouzi jsou jejich pokojoví psíčkové. Evropská unie je gaunerským tahem Němců a Francouzi jsou tak hloupí, že to nepoznali. A teď jsou pudlíky Němců. To jsme se naší svrchovanosti mohli hned zříci ve prospěch Adolfa Hitlera.“

Timothy Ash, nový hrdina britské konzervativní strany, volá: „Zapomeňme na Evropu. Velká Británie není na EU hospodářsky závislá. Dívejme se směrem k Číně. Na Dálném východě leží mnohem větší zisky. Nechme Evropu Němcům a vezměme si svět.“. Jen Daily Expres se ptá, kdo zastaví tažení císaře Kohla?

Koncem roku 1993 řekla M. Thatcherová Spieglu: „Vy, Němci, nechcete zakotvit Německo v  Evropě, vy chcete zbytek Evropy zakotvit v Německu.“

Události probíhají stejně jako po založení Říše v roce 1871. Znovusjednocené Německo chce narušit evropskou rovnováhu. Neboť národní scénář Němců nemá za cíl uspokojení demokratickým národním státem, ale vytvořením středoevropské velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě. Tak tomu vždy bylo a bude. Je to nutkavý sen Němců obnovit impérium Římské říše.

Program této mocenské politiky je jednoduchý a téměř stupidní. Jde o věčný trojskok: nejprve Evropa, pak svět a konečně válka. Tento program stojí na nevykořenitelné představě o ohrožení, vyplývající ze zeměpisné polohy, a odtud objektivně odvozené nezbytnosti stát se přední evropskou velmocí.

(Výňatky z knihy „Německo a příští válka“, Wolfgang Michal, Berlín 1995) ČNL