Někteří němečtí politici časem zapomínali na to, že po válce vítězní spojenci v Německu vykonávali svrchovanou moc. Spojenci proto měli právo jménem Německa jednat a zavazovat se. Proto nelze zpětně argumentovat, že Německo na spojeneckých konferencích nebylo zastoupeno a tudíž rozhodnutí tam učiněná Německo nebyla pro Německo závazná.

Uvedeme alespoň jeden příklad. Spojenci na Krymské konferenci rozhodli, že věcné reparace budou na Německu vymáhány v třech formách a jednou z nich bude i použití německé práce. Jen si vzpomeňme na to, jak Němci žehrali, že museli vykonávat, jak oni říkali, nucené práce. Bylo po válce. Do posledních hodin války, a někde ještě poté, německé uniformované jednotky ničily obrovské materiální hodnoty i životy nevinných lidí. Bylo samozřejmostí, že němečtí zajatci, civilisté budou nasazovány na odstranění největších škod, které bránily obnovení provozu železnic, silniční dopravy, obnovení průmyslové i zemědělské výroby. Dokonce někteří němečtí požadovali za takovouto práci odškodnění. Byl učiněn i pokus o odškodnění Němců, kteří museli nucené práce vykonávat. Jako finanční zdroj měl posloužit Česko–německý fond budoucnosti, z něhož by někteří z Němců byli odškodněni. Až tak daleko to došlo. Naštěstí uvedený pokud skončil nezdarem.

Pokud jde o Polsko, zdůrazněme, že hned na začátku kapitoly o Polsku je uvedeno: „Úplným osvobozením Polska Rudou armádou vznikla nová situace.“ Takže tehdy všichni spojenci plně uznali,nemohli ani jinak, že Polsko osvobodila Rudá armáda. Ani celá desetiletí tuto skutečnost nemohou změnit. Tvrzení např., že Osvětim osvobodili Američané, je hlubokou nepravdou, případně i lží. Historii nelze měnit podle politických záměrů. Kdysi ve středověku bojovali mnozí za to, aby filosofie nebyla služkou teologie. Dnes musíme stát na stanovisku, že historie nemůže posluhovat politice.

V kapitole o Polsku je ještě jedno zásadně důležité ustanovení. „Šéfové tří vlád soudí, že východní hranice Polska musí jít po Curzonově linii.“ Tedy ještě v době války uznali představitelé USA a Velké Británie, že hranice mezi SSSR a Polskem musí sledovat Curzonou linii, stanovenou v r. 1920. Původně ji nerespektovali ani sověti, ani Poláci v době, kdy spolu válčili.

V září roku 1939 vtrhli Němci do Polska. Válka začala. Rudá armáda v době, kdy polská armáda byla již v podstatě poražená, vstoupila do Polska a zastavila se na Curzonově linii. Obsadila tak oblasti osídlené z valné části Ukrajinci, Bělorusy. V očekávaném a nevyhnutelném střetnutí Německa a Sovětského svazu to bylo rozhodnutí, jež mělo velký strategický význam. Právě tuto hranici mezi Polskem a SSSR západní spojenci na Krymské konferenci uznali. Tím mimo jiné potvrdili, že postup sovětských vojsk na Curzonovou linii v září 1939 nemohl být agresí, jak mnozí „historikové a politici“ toto jednání Sovětského svazu označují. Dnes hranici mezi Polskem a Ruskem, ležící na Curzonově linii, neuznávají jen zarytí revanšisté nebo soudobí přepisovatelé dějin. Není jich málo. Jsou však hodně slyšet díky služebnosti médií hlavního proudu protiruskému tažení, zatím jen verbálnímu.