Vzhledem k již letité proněmecké a sudetofilní politiky vedoucích představitelů KDU–ČSL dovedu pochopit tvrzení o křivosti, udavačství tzv. lidoveckých politiků, tedy i zásadně nesprávné užití pojmů lidovectví a lidovec.

Jen jeden malý příklad. Předsedou české Zemské organizace ČSL byl Msgre. Bohumil Stašek. V kázání na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic, která se konala 10. srpna 1939, jíž se zúčastnilo na 100 tisíc lidí, řekl: „Co slíbíte a řeknete své matce české? Slibme ji a přísahati budeme v této památné chvíli jménem svým a všeho českého lidu, že ji nikdy neopustíme, nezradíme … Přísahati budeme, že svou prací, svorností, národní jednotou… postavíme opět vlast svou na onen stupeň cti, blahobytu a slávy, jakou prožívala v nejslavnější své minulosti.“ (Z kázání Msgre B. Staška, na pouti u sv. Vavřinečka u Domažlic.) I za toto vlastenecké kázání byl Stašek již v září 1939 poslán nacisty do koncentračního tábora, odkud se vrátil s podlomeným zdravím a v roce 1946 na následky útrap věznění zemřel.

Vše začalo jen několik měsíců po listopadu 1989, když předsedou strany se stal Josef Lux. O tom, jak probíhaly volby na sjezdu, o jeho zákulisí nechci mluvit. Vše bylo dokonale připravené. Málokdo v té době jen tušil, že Josef Lux, s bodrým úsměvem na tváři, je fokolarín. Byl členem tohoto původně italského hnutí samozřejmě již před listopadem 1989. Na Ústřední politické škole v Klínci se svěřil několika kolegům, že je členem politické větve fokolarínů. Jeho cílem bylo ovládnutí Československé strany lidové. A to se mu podařilo.

Již v době, kdy předsedou ČSL byl J. Bartončík, Ústřední sekretariát strany navštěvovaly nejrůznější osobnosti, delegace. Představitelé německých nadací např. Hans Seidel Stiftung a Konrád Adenauer Stiftung byli pochopitelně mezi nimi. Jejich ruka byla otevřená. Návštěvy z německé strany časem sílily. Jednání s nimi jsme se zúčastnil i já. Vím, že nám platili nejrůznější akce nebo na ně přispívali. Kontakty s s nimi byly jak veřejné, tak důvěrné. Noví funkcionáři ČSL jim šli plně na ruku.

Lux místo, aby spolupracoval s ČSSD, která byla hlavní složkou tzv. Osmičky politických stran, v níž jsem delší dobu zastupoval ČSL, opovrhnul nabídkou dr. Horáka, tehdejšího předsedy ČSSD, aby Osmička vytvořila volební uskupení, a pokud by byla úspěšná, slíbil Luxovi funkci předsedy nové vlády. Lux mlčel a nakonec stranickou loď, tehdy téměř sto tisícovou, kormidloval k ODS a V. Klausovi. Po znecitlivění vztahu ČSL k naší státnosti a českému národu, luxovská politika ztratila i sociální náboj.

Postupně jsme se dostali do opozice vůči Luxovi a jeho politice. V ČSL vznikla křesťanskosociální platforma, za kterou se stavěli celé místní organizace ČSL, mnozí funkcionáři strany i značná část stranického aparátu. Důležitý okamžik nastal, když dr. R. Sacher a dr. J. Bartončík předložili stávajícímu ústřednímu výboru návrh na oficiální ustavení křesťansko–sociální platformy. Byl většinou členů ÚV zamítnut. Josef si umyl ruce prohlášením, že vše nechal na ÚV strany. Skutečnost však byla jiná. Nebudu však odbočovat. A tak křesťanští sociálové, skuteční lidovci, ztratili ve straně možnost uplatňovat se v celostranické politice v rozsahu odpovídajícím jejich reálné síle.

Z ČSL vznikla KDU–ČSL. Skuteční lidovci se dostali do rozporů s tzv. křesťanskými demokraty. Začali jsme vydávat Křesťanského sociála, tiskový orgán opozičních lidovců, který počátkem roku 2020 dosáhne XXIX ročník. Vydávali jsme ho původně v nákladu více než 1000 kusů. V době, kdy docházelo k rozhodujícímu měření luxovského vedení a vedení Křesťansko–sociálního hnutí, které jsme později ustavili, zklamal jeden náš významný funkcionář. Dohodli jsme s ním, že vzhledem k jeho možnostem, uspořádá tiskovou konferenci KSH, na které odpovíme na všechny útoky proti nám, odpovíme na stovky dopisů od opozičně laděných lidovců, vyzveme křesťanské sociály, aby v místech zakládali organizace KSH atd. Termín tiskové konference dr. Bohumil Svoboda několikrát odložil, údajně ještě nenastala ta správná chvíle, až jsme pochopili, bohužel pozdě, že žádná tisková konference nebude. Dobu, nakloněnou pro uplatnění původně šrámkovské lidovecké politiky, jsme řádně nevyužili.

Když dr. P. Bělobrádek se začal ucházet o funkci předsedy KDU–ČSL, vydával se za lidovce, dříve užívaný termín křesťanský demokrat osiřel, a dost původních lidovců se do strany vrátilo. Žili v domnění, že lidovci budou dělat lidoveckou politiku. Ale k tomu nedošlo. Právě naopak. Bělobrádek se stal předsedou strany a právě v jeho době nejen bělobrádkovská politiika, ale i sobotkovská, se orientovaly na tzv. strategický dialog, který nás měl přiblížit k Německu ve všech oblastech co nejvíce. Termíny lidovec a lidovectví Bělobrádek, který sám sebe označoval za sudetského Čecha, dále pošpinil. Takže je asi velmi těžké nyní požadovat na kriticích této germanofilní a sudetofilní politiky, aby rozlišovali mezi lidovci a „křesťanskými demokraty“, když Bělobrádek a jeho lidé sami sebe považovali za lidovce, ač jimi nikdy nebyli a nejsou.

Málo kdo v současnosti ví, že Jan Šrámek byl zakladatelem Křesťansko–sociální strany na Moravě a ve Slezsku, že byl prvním významným křesťanským politikem, který se prohlásil pro samostatný československý stát, že strana, do jejíhož čela byl zvolen, se v době ještě před vyhlášením republiky jmenovala Československá strana lidová.

Málokdo ví, že to byl dr. Jan Šrámek, kdo rozhodující měrou napomohl Dr. E. Benešovi ke zvolení prezidentem republiky. Šrámek byl též předsedou čs. exilové vlády v Londýně. Když začala dekretální normotvorba, jedním z rozhodujících míst v té době byla právě vláda. Státotvornou politiku dělala ČSL jak za první republiky, tak i po roce 1945. Byla pro přesídlení německého obyvatelstva z ČSR. Pod dekrety prezidenta republiky byly i podpisy Šrámka a dalších lidoveckých ministrů. Když agrárníci požádali prezidenta E. Beneše o radu, do které strany by měli vstoupit, odpověděl pan prezident, že Šrámek je socialističtější než národní socialisté. Následovníci Šrámka byli a jsou skutečnými lidovci, kteří stojí za lidoveckou politikou, často označovanou jako křesťanskosociální. Současná politika kádeuáckých veličin nemá s lidovectvím nic společného. Falešně se označují za lidovce a tím šrámkovskému lidovectví vznikají značné újmy.

Zatímco Jan Šrámek úspěšně převedl křesťanskou politiku z 19. do 20. století, kádeuáci se přičiňují o to, aby politiku KDU vrátili nejen do 20. ale v některých směrech až do 19. století. Pan Daniel Herman při jedné své návštěvě Vídně, položil květiny na hrob Františka Josefa I. Byl to také on, kdo připustil, že by Česká republika se mohla stát jednou ze zemí SRN. Jeho projev na „sudetoněmeckém sjezdu“ je v r. 2016 je příkladem toho, jak by český politik nikdy neměl mluvit a jednat. A proto je s podivem, že se mohl v nedávné době stát členem Rady vlády pro lidská práva. K vysvětlení tohoto dalšího kariérního růstu pana D. Hermana, který pro své excesy nebyl zvolen ani do Poslanecké sněmovny PČR, může alespoň trochu napomoci fakt, že nejen on, ale i prof. Helena Válková, jež stojí včele Rady vlády pro lidská práva, jsou členy Česko–německého diskusního fóra. Všichni víme, oč jde. Další slova jsou zbytečná.