Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) se zřejmě jen úzce zabývá uvedenou problematikou. Průzkum je v podstatě jen souhrnem určitých dat, aniž by zkoumající vzali v úvahu řadu faktů, které již dlouhodobě zásadním způsobem ovlivňují výsledky takovýchto či podobných průzkumů.

Co bychom si především měli uvědomit? V úvahu bychom měli vzít řadu faktů, jimiž je poznamenaná polistopadová doba. Zatímco po Postupimské konferenci vítězných spojenců Československo vplynulo do oblasti vlivu Sovětského svazu, listopad 1989 a jiné obdobné převraty v dalších východoevropských státech, začal rozdávat odlišné karty. Uplynulo pouhých několik od „sametu“ a politická situace na evropském kontinentu se podstatně změnila.

O tom nejlépe vypodobí dílo „Velká šachovnice“, vyšla v r. 1997 v New Yorku, z péra Z. Brzezinského. O čem se můžeme dozvědět? „Je krutá pravda, že západní Evropa, a čím dál tím víc i Evropa střední, zůstávají převážně americkým protektorátem, kde spojenci připomínají vazaly a poddané z dávných dob. Tento stav není dobrý ani pro Spojené státy, ani pro evropské národy.“ (c.d., str.65)

Rovněž tak autor „Velké šachovnice“ se zmiňuje o Německu. „V intenzivní angažovanosti pro Evropu spatřuje Německo možnost své historické očisty, restauraci morální a politické důvěryhodnosti…Přes počáteční neochotu sjednocené Německo nakonec (z amerického podnětu) formálně uznalo hranici na Odře a Nise a tento krok odstranil nejvýznamnější výhrady Polska, jež bránila rozvoji užších vztahů s Německem… Přes Polsko mohl německý vliv rychle postupovat na sever – Po Pobaltí – a na východ – na Ukrajinu a do Běloruska…

Skutečnost, že střední Evropa přijala vůdčí roli Německa – což nebylo zejména u menších středoevropských zemí tak jednoduché –, dosti usnadnila na první pohled zřejmá německá snaha, aby se klíčové evropské instituce posunovaly i směrem na východ.“ (c.d., str. 67–76 ) „Tento úkol od Spojených států vyžaduje, aby se jasně angažovaly v konečném přijetí Evropy jako globálního partnera Ameriky.“ (c.d., str. 77)

Francie ani Německo nejsou dostatečně silné, aby vybudovaly Evropu samy bez cizí pomoci a aby s Ruskem vyřešily otázku jejího sporného geografického rozsahu. Tento úkol od Spojených států vyžaduje , aby se energicky, cíleně a rozhodně do vymezování ˇevropské geografie´ zapojily, v první řadě s Německem, a aby se zapojily i do jednání o definitivním postavení pobaltských republika a Ukrajiny v evropském systému, což je, obzvláště pro Rusko, velmi citlivá problematika.“ (c.d., str. 77–92)

Takže z vůle hvězdnatého nebe, Spojených států, se Německu dostalo vůdčí role v Evropě. Věřím, že to nebylo jednoduché, aby toto nové postavení Německa uznaly menší středoevropské státy. Ale stalo se, jak víme. Takže aniž bychom věděli, kdo za ČR vůdčí roli Německa uznal, kdy konkrétně k tomu došlo a jakou formou, můžeme konstatovat fakt, že v německé sféře vlivu se nacházíme. Stále silněji jsme tam zakotvováni. Řada politologů mluví o tom, že jsme ekonomicky německou kolonii, protektorátem či „druhou republikou“, někteří dokonce určitým způsobem tendují k cíli, aby ČR se stala jednou ze zemí SRN. Ovšem značná část z nás s těmito „zásadními“ pohledy nesouhlasí. Naopak jsem pro přestavbu evropského superstrátu, v němž hrají první housle Němci, a jeho imperiálních snah, ve společenství spolupracujících svobodných svrchovaných a demokratických národních států.

Nechci se dále zabývat globální politikou, ale pouze některými odrazy uvedené, zřejmě nám vnucené, skutečnosti. Vítězní spojenci v Postupimi rozhodli o přesídlení německého obyvatelstva z Československa, Polska a Maďarska. V Paříži spojenecké státy uzavřely reparační dohodu. I vůči nám, jako jednomu ze signatárních států, mělo Německo povinnost zaplatit válečné reparace. O tom všem i o dalším spojenci jednali již v průběhu války.

O rozhodnutí spojenců v Postupimi přesídlit německé obyvatelstvo jsme byli informování diplomatickou cestou. Stejným způsobem jsme odpověděli, že souhlasíme s přesídlením Němců. Celý proces přesídlení usměrňovala Spojenecká kontrolní rada (SKR). Určovala, kolik Němců z jakého státu bude přesídleno v určené době do té či oné okupační zóny a zároveň stanovovala podmínky pro toto přesídlení. My jsme sklidili za přesídlení nejvyšší pochvalu od amerického a sovětského představitele SKR. Pro přesuny německého obyvatelstva spojenci používali termíny přesídlení, transfer a odsun. Zdrcující většina Čechoslováků se s odsunem ztotožnila.

O výše uvedeném mnozí autoři ve své době, ještě v průběhu 90. let minulého století, psali v souladu s historickou pravdou. Ale v průběhu času jsme s nevolí zaznamenávali texty, které skutečnost převracely na hlavu. Je jich nyní stále více. Pravda se stává nedostatkovým „zbožím“. Předskokani přepisování dějin se stali sudeti. Tehdejší jejich stanovy i program uvedené dokazovaly. Řada německých ústavních činitelů je začala podporovat, a to dokonce i v nárocích vůči nám.

Vezměme nejprve termín přesídlení. Němci záhy vytvořili jiný pojem, který začali užívat – vyhnání. Tento termín užívají celkem běžně i mnozí současní němečtí politici. Ale nejen tito. Také i v projevech řady českých ústavních činitelů termín vyhnání zdomácňuje.

Proč to trvání na uvedené rozdílné terminologii, když mezinárodní poválečné dohody zcela jasně mluví o přesídlení, transferu a odsunu? Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc., to vysvětluje jasně. "Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je–Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

Takže podaří–li se, v situaci vedoucí roli Německa ve střední Evropě, ale také i v EU, abychom konečně, nejen několik germanofilů a sudetomilů, uznali, že jsme Němce z jejich domovů vyhnali, pak tito mohou nabýt právo na návrat do své „vlasti“ a na odčinění způsobené újmy.

Nedávno paní kancléřka A. Merkelová zdůraznila, že pro vyhnání Němců jsme neměli žádné politické, ani morální důvody. O něco dříve na jednom ze sjezdů „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ prohlásil H. Seehofer, tehdy bavorský premiér: 70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti.

Jak píší naše média? Ve většině proněmecky. Jen alternativní média se snaží být historicky věrná. Jejich dosah je však omezený zvláště k finančním možnostem. Nadto v současnosti sílí tlaky, kdy objektivní pravda začíná být stále více nežádoucí, umlčovaná a v některých případech též kriminalizovaná. Naše nové generace vyrůstají v proněmecké a sudetofilní atmosféře. Pamětníci bojů za osvobození Československa z německé poroby umírají. V lepším případě odcházejí do mlčenlivého ústraní. Svědkové národněosvobozeneckého boje tak postupně umlkají. Proněmecká propaganda sílí. Bude–li to takto vše pokračovat ještě několik let, pak je velmi samozřejmě, že mladí lidé, kteří budou znát jen propagandistické výlevy, nikoliv historickou pravdu, budou stále více hlasovat proněmecky. Je to pochopitelné. Nepotřebujeme k tomu průzkumy, konané CVVM.

Pravdě by CVVM mohl však udělat velkou službu. Když by se ve svém výzkumu zabýval dějinnou pravdou a souladností projevů médií s ní. A teprve na tomto podkladě by české veřejnosti sdělil, jaký vztah mají Češi k přesídlení německého obyvatelstva z republiky.

Ve volně navazujících částí na tento článek přineseme některé projevy „našich“ prosudetoněmeckých a germanofilních politiků. Jejich vliv na naši mladší generaci nelze podceňovat.

Závěrem bych rád zdůraznil. Svět je těhotný novými událostmi. Jednopolární svět se hroutí. Multipolární svět se formuje. Důsledkem mohou být a také budou další významné geopolitické změny, které mohou být pro nás i Evropu příznivější. Nic nevzdávejme, držme své pozice, abychom jednou je mohli obnovit tak, jak to udělali naši předkové v r. 1918 a v roce 1945!