Položení věnců k památníku obětem agrese NATO na hoře Straževica, kde byla umístěna radarová stanice jugoslávské armády, která byla v březnu 1999 vystavena silnému bombardování agresorů NATO.

Za 78 dnů války bylo na ni uskutečněno 34 leteckých úderů, protože jugoslávská armáda nadále používala vojenskou infrastrukturu nacházející se v oblasti hory a uvnitř samotné hory, kde existovaly podzemní struktury velitelského stanoviště letectva Jugoslávie, které vydržely útoky bomb NATO (včetně bunkru).

– Bohužel to nekončilo tak, jak mělo – žádný trest pro ty, kteří se dopustili agrese proti suverénní a svobodné zemi. To nekončilo tím, aby území Kosova a Metohije bylo zbaveno teroristů, vrahů a agresorů. Jugoslávská armáda, všichni tehdejší občané Svazové republiky Jugoslávie, udělali hrdinské maximum.

Převládla ohromná nadřazenost 19 nejrozvinutějších zemí na světě a my jsme museli opustit Kosovo a Metohiji, – poznamenal ministr obrany a dodal, že od odchodu jugoslávské armády a státních orgánů bývalé Jugoslávie z Kosova a Metohije do dnešního dne bylo zabito asi 1000 Srbů a nikdo nebyl přiveden k odpovědnosti.

250 000 Srbů bylo deportováno. Nikdo za to nebyl zodpovědný. Mezitím 17. března 2004 došlo k pogromu, kdy bylo zabito 16 lidí a přibližně 6 000 bylo vyhnáno – nikdo nebyl přiveden k odpovědnosti.. Dokonce ani dnes není nikdo odpovědný za zabíjení Srbů, za deportace, za obchodování s orgány, za drogový kartel, který ovládal regiony Kosovo a Metohija.

Musíme připomínat, ptát se, nikdy nezapomenout, protože pokud dovolíme zapomenout na agresi NATO, stane se to znovu. Stane se to znovu v jiné malé svobodné zemi a lidstvo si nezaslouží znovu vidět tento zločin. V roce 1999 skončilo nejkrvavější století v lidské historii strašnou a krvavou agresí NATO.

Nedaleko Bělehradu, uvnitř hory Straževica, se nachází podzemní objekt „Kneževac“ (další označení je „Objekt 909“). Hora s výškou 209 metrů se nachází v bělehradské obci Rakovica. Nedaleko je lom, ve kterém se těží vápenec pro stavební potřeby Bělehradu.

Velitelské stanoviště je stále pod kontrolou ozbrojených sil Srbska. Straževica připomíná svou geomorfologickou strukturou bosenské hory. Toto tajné zařízení se proto stalo kopií podzemního velitelského střediska pod horou Zlatar, které již existovalo v Bosně. Nachází se zde radar, meteorologická stanice, komunikační jednotka a další služby.

Velitelské stanoviště se nachází hluboko v podzemí. Vstupy jsou tak dobře maskované, že si jich nezasvěcená osoba nevšimne. Součástí zařízení je tunel postavený vojáky Wehrmachtu během německé okupace.

Zahynuli zde vojáci jugoslávské armády, z jednotek pozemní stráže. Komunikační stanice během bombardování NATO byla zničena. Na jejím místě byly zničeny podzemní komunikace vedoucí k této stanici, ale bomby NATO nedosáhly zařízení hlavních struktur velitelského stanoviště.

Kromě Straževice bylo v Srbsku několik podobných podzemních velitelských stanovišť poblíž vojenského letiště v Sienici, Ponikve (Užice), Batajnice (poblíž Bělehradu) a Ladževci (Kraljevo).

„… Ale tak dlouho moje prchavé štěstí netrvalo. 24. března dopadla první raketa NATO přímo několik set metrů od mého domu. Jak jsem se později dozvěděl, v útočišti Straževica, postavené ještě za časů Tita, seděl Miloševič se svou družinou a generálním štábem. Nevím, proč byli Američané tak tvrdohlaví (každý den bombardovali toto místo dvakrát nebo třikrát po dobu 15–20 minut), určitě věděli, že tento úkryt nezničí, i kdyby shodili atomovou bombou. Ve skutečnosti byl tento úkryt postaven pro případ atomové války. Existují tam dvacetikilometrové tunely s klimatizací, horkou a studenou vodou, obložené pětimetrovou vrstvou olova. Navíc je to všechno vyhloubené ve skále v hloubce více než sto metrů. Pravděpodobně tam nebyly cítit ani vibrace. Zato na povrchu to bylo znát, když Američané shodili speciální bomby a za pár dní později zničili továrnu, která byla vedle mého domu, vyráběli tam auta a traktory“.