Neuznání arménské genocidy - trvalá hanba republiky

Jiří Jaroš Nickelli, Spol. L. Svobody Brno

Není to tak dávno, co ministr zahraničí České republiky uznal lžistát Kosovo, uloupený tehdejší zbytkové republice Jugoslávii, dnes Srbsku.

Jsou státy, které tento takzvaný stát neuznaly, mezi ně patří i náš soused a bratr Slovenská republika. Zatímco tehdejší náš ministr zamini pan zahraniční kníže, u nás občan, pravil, že „se prostě s tím nedalo nic dělat“. Pravé rakouskouherské řešení. Uznat lžistát proti Resoluci Rady bezpečnosti, k tomu už musí být značná dávka diplomatické otrlosti.

Stejně se to má v opačném gardu s Arménii a její provincií Náhorním Karabachem. Arménie i Karabach mají tisíciletou křesťanskou historii naplněnou existencí arménského národa a jeho kultury. To je nepopíratelný historický fakt, který se naustále snaží zvrátit turkické a tatarské národy. Expanze turko-tatarských etnik do Karabachu má své historické kořeny již v dobách před první světovou válkou a za ní.

Již v arménsko-tatarské válce padlo na deset tisíc Arménů a bylo vyvražděno na 300 vesnic. Pak přišla turecká genocida za I. světové války, které padlo za oběť skoro půl druhého milionu Arménů. Tj. národa nevýbojného, který chtěl po staletí pouze pěstovat svá pole, obchodovat a žít v míru. Osmanská říše tomu nikdy nepřála a osnovala pod různými záminkami odpornou genocidu, která se stala jedním z prvních vyvražďovacích masových zločinů v historii, genocidou předcházející potomnímu holocaustu Židů za II. světové války.

Je příznačné, že vládcové Turecka všemožně brání odsouzení této genocidy mezinárodním společenství. Zatímco Francie jako jedna z velmocí alespoň manifestně uznala arménskou genocidu, v ostatních státech euroatlantického světa se k tomuto historickému zločinu staví vlády licoměrně, pokrytecky, ve snaze nepoštvat proti sobě agresivní Turecko, počínající si v mnoha oblastech mezinárodního styku jako agresor a diktátor. Stačí poukázat na tureckou agresi na Kypr, a jeho neúnosné rozbití na řeckou a tureckou část. Turecko se tak stalo „nemocným mužem“ nejen Balkánu a přední Asie, ale i Evropy, se stále rostoucí tureckou menšinou v Německu. NATO jako orgán mající kdysi zajišťovat evropskou bezpečnost, nejenže selhalo v ochraně Řeků, ale resignovalo i na kontrolu Turecka, jež si počíná stále více jako neřiditelná vzducholoď v mezinárodních vztazích.

Není divu, že současné Rusko bývá znepokojeno jako velmoc vývojem v oblasti Předního Východu i na Kavkaze. Muselo dokonce i zasáhnou v Osetii, a nyní by mělo plnit úlohu garanta v Karabachu spolu s mezinárodním společenstvím. Zdali se to zdaří, je pro neschopnost Evropské unie zatím ve hvězdách. Nicméně naše republika již dávno měla veřejně prohlásit genocidu Arménů za I. války za historickou danost a vyjádřit morální i faktickou podporu arménskému státu. Arménským uprchlíkům by se mělo dostat podpory nejméně takové, jako Unie přednostně vyhrazuje migrantům z jiného kontinentu… Zatím se tak neděje a nevidíme žádnou perspektivu iniciativy v tomto směru. A především by mezinárodní společenství mělo zarazit útoky jak z turecké, tak ázerské strany (jde vpodstatě o útočnou jednotu, jestli se nemýlím).

V tomto směru se neslavně vyznamenává náš Senát. Horní komora parlamentu neustále propadá jakési „selektivní humanitě“, zabývá se Tibetem a Tchai-wanem, neustále kritizuje Čínu za porušování lidských práv,a nevidí jejich porušování v daleko bližších oblastech jako jsou Kosovo, Bosna, Arménie, Osetie, Ukrajina (zde mám na mysli porušování práv Rusínů, a zpochybňované Luhanské a Doněcké republiky, plebiscitní Krym) atd. Pouze proti Bělorusku se neustále vyhledávají politické hnidy… Co závěrem? Humanita nemůže a nesmí být selektivní. Ani pro Armény, ani pro Řeky, ani pro Osetince, ani pro kosovské Srby či Albánce, ani nakonec i pro Azery samotné…Řešení po turecku přinese jen další utrpení, a nakonec i novou genocidu.