Nesli mnoho transparentů se štvavými hesly, provolávali zejména Heim ins Reich a Heil Hitler

Můj otec učil jako profesor od roku 1925 v Trutnově na nově založeném menšinovém gymnáziu. Matka se za ním přestěhovala s mou starší sestrou a se mnou o rok později. Trutnovské gymnázium bylo oporou české menšiny v Podkrkonoší. Čeští dělníci – textiláci pracovali ve zdejších textilkách už před první světovou válkou, ale státní úředníci, železničáři, poštovní zaměstnanci, učitelé atd. sem většinou přišli až po vzniku Československa.

Velice dobře se rozpomínám na trutnovskou henleinovskou demonstraci – přesně datovat už ji ale nemohu. Na demonstraci se sjeli Němci z dalekého okolí, byli sem sváženi autobusy. (Jeden z autobusů se zvláště bojovně naladěnými účastníky přijel z místa mého nynějšího bydliště, České Lípy.) Mám živě před očima valící se průvod zfanatizovaných žen v krojích a v dirndlech, mužů v koženkách s „padacím mostem“, kamizolách s knoflíky vyřezávanými z jeleních parohů, se zelenými tralaláčky s typickou štětkou. Všichni měli bílé podkolenky. Nesli mnoho transparentů se štvavými hesly, provolávali zejména „Heim ins Reich“ a „Heil Hitler“. (My mládež jsme kontrovali voláním „drei Liter“.) Průvod přešel celým středem města do areálu hostince Na nivách. Tehdy byl obecně znám pod německým názvem Augarten a byl hlavní baštou henleinovců. Rodiče nás pak až do večera nepouštěli ven, protože po skončení projevů procházely městem až do tmy hlučné skupiny rozvášněných účastníků srazu a nebylo radno se s nimi potkat.

Pamatuji, že po trase průvodu bylo rozestaveno hodně policistů a četníků, zřejmě sem byla přivolána posila. Chovali se však naprosto pasivně a proti výrazně protistátním projevům nezasahovali. Vzpomínám si, že někteří z nich, zřejmě Němci, projevovali demonstrantům dokonce své sympatie. Od demonstrace zůstala ve městě trvale rozjitřená nálada.

Již v prvních zářijových dnech 1938 nám nacistická bojůvka vytloukla večer okna a vyhrožovala zapálením domu, oběšením apod. Otec byl vyzván, aby svou rodinu dopravil do 24 hodin do bezpečí. Matka přes noc sbalila nejpotřebnější věci a odjela s námi dvěma dětmi z Trutnova k otcovu bratru do vesnice Jelčany na Kolínsku. Byly jsme všichni tři psychicky tak vyčerpány, že jsme do vsi vzdálené 5 km od železniční zastávky pozdě večer s těžkými zavazadly stěží došly. Matka s pláčem padla před strýcem na kolena a prosila, aby nás přijal. Byly jsme přijaty s otevřenou náručí.

Horší bylo přijetí na kolínském gymnáziu, kam jsme musely se setrou dojíždět. Gymnázium bylo přeplněné, z nás vyhnaných z pohraničí byly vytvořeny samostatné třídy. Učilo se ve stísněných podmínkách. Byly jsme zde přijaty velice nevlídně. Ředitel ústavu byl nepříjemný člověk fašistického zaměření a nadával nám do přivandrovalců, kteří způsobili zábor pohraničí svými provokacemi vůči Němcům.

Náš odjezd z Trutnova byl, jak se ukázalo, naštěstí včasný. Večer po pověstném protičeskoslovenském Hitlerově projevu na sjezdu NSDAP 12. září se v Trutnově znovu objevily bojůvky, henleinovci nám znovu vytloukli okna a poškodili nábytek. Otec naštěstí nebyl zraněn, balil právě až do noci menšinovou knihovnu, aby mohla být také odstěhována.

Většina profesorů trutnovského gymnázia odjela začátkem září s rodinami. Otec zde zůstal a stěhoval gymnázium do Úpice (sbírky,knihovny, nábytek atd.). Měl štěstí, že nebyl doma, když ho přišlo gestapo zatknout v první vlně trutnovského zatýkání. Byl právě v Úpici, do Trutnova se již vrátit nemohl.

Náš byt tedy stěhovali dva studenti – oktaváni – na nákladním autě. Jeden z nich, Antonín Bunzl, padl za války jako letec v Anglii. Hoši už ale nestačili odvézt všechno, při poslední jízdě na ně bylo v blízkosti bohuslavického tunelu stříleno, museli střelbu opětovat. V Trutnově zůstala mj. bohužel i velká hromada knih z otcovy knihovny. Šlo většinou o odbornou literaturu, která se už nedala koupit, a o knihy v uměleckých vazbách, jež byly otcovým koníčkem.

Olga Šindlauerová – Procházková, tehdy Trutnov