Neomarxismus, pravicový nebo levicový liberalismus ?

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

I uznávaní politologové dneška si stěžují na terminologický zmatek. Je označení „neomarxismus“ něčím víc než jen nálepkou s hanlivou dávkou odmítavé nevážnosti a posměchu? Je to víc než jen výstraha před nedostatkem demokracie, před diktaturou či totalitarismem? A může být ten zmíněný „neomarxismus“ pravicový nebo levicový? Pokusme se vnést do nepřehledného pojmového zmatku trochu světla.

Dějiny myšlení znají významné pokračovatele a pokračování některých názorových soustav. Vzpomeňme na novoplatonismus, novotomismus, novokantovství. Zcela nedávno se v intelektuálním veřejném prostoru objevilo slovo „neomarxismus“. Jak mu máme rozumět? Z dějin filozofie víme, že vyznavači původního názorového systému zůstávají věrni jeho podstatě a principům. Ale zároveň cítí, že nová doba přináší nové skutečnosti a otvírá nové problémy. Nestačí tedy opakovat úvahy, závěry a poučky velkého myslitele, na kterého navazují. Je třeba systém jeho myšlení zachovat, ale pokročit v něm dál, posunout jej a přizpůsobit novým okolnostem. Odpovídat v jeho duchu na nové otázky. Proto směr dostane výstižně inovovaný název: jméno po zakladateli má s koncovkou -ismus, ale k tomu přibude důležitá předpona novo- (neo-). Název prozrazuje, že původní základ má pokračovatele. Platí to i o dnešním označování některých směrů a hnutí slovem neomarxismus?

Marxismus vznikl v polovině 19.stol. jako dílo K. Marxe. Autor je rozvinul jako podrobné učení o ekonomickém vývoji společnosti, jako analýzu tehdejšího kapitalismu, jako historii výrobních prostředků a vztahů od nestarších dob, jako učení o výměně společenských řádů, o třídní struktuře kapitalismu, o nutné společenské změně a o příchodu beztřídního socialismu. Vykladači a stoupenci díla K. Marxe a B. Engelse, který s ním v některých otázkách spolupracoval, se dohadovali o cestě k naznačené budoucnosti. Jedni tvrdili, že to musí být revoluce, druzí věřili v úspěch cestou postupných společenských reforem. Ale jak revolucionáři tak reformisté nepřestali být marxisty a patřili k témuž názorovému směru.

U nás to byli zpočátku sociální demokraté, stranu založili r.1897. Po Velké říjnové socialistické revoluci k nim přibyli komunisté. (Stranu založili r. 1921.Obě strany patřily mezi levicové strany.

K dlouhodobě (od poloviny 19. stol.) očekávané revoluci došlo teprve ve 20. stol., r. 1917, a ku podivu v nejméně kapitalisticky rozvinutém carském Rusku. Vedl ji V. I. Lenin se svými spolupracovníky a opírali se o Marxovo dílo, které přizpůsobili novým podmínkám. Tak vznikl marxismus-leninismus.

Vznik a existence Sovětského svazu socialistických republik „na východě“ a další vývoj kapitalismu „na západě“ po 1. i po 2. světové válce postavil před marxistické teoretiky 20.stol. řadu nových otázek. Někteří z nich, např. Adorno, Habermas, Hokheimer, Fromm a další myslitelé vytvořili tzv. „Frankfurtskou školu“. Zabývali se novými problémy a výsledky nových vědních oborů, analýzou pokračujícího vývoje společnosti, nepředvídaným uplatněním vědeckotechnické revoluce, šířením dříve netušené masové kultury. Kritizovali stávající společenské poměry a uvažovali o různých formách strukturální společenské přeměny. Vycházeli z marxismu, ale neztotožnili se ani s leninismem ani se stalinismem. Působili nedogmaticky, tvořivě a svobodně. Čerpali podněty i z nových směrů věd o člověku a o společnosti. Marxistické myšlenky v základech zachovávali, ale stavěli na nich nové myšlenkové a názorové soustavy. Můžeme tedy o nich hovořit jako o jisté formě blízké neomarxismu.

K nám se po převratu r,1989 dostala řada směrů, které jsme před převratem působením cenzury vládnoucího režimu neznali. Poukázal na to jako na relativní pozitivum minulosti exprezident V. Klaus. Jsou to směry, které bývají ve veřejném prostoru označovány jako „levicový liberalismus“ nebo „neomarxismus“ a představují protestní hnutí proti údajné diskriminaci rozmanitých menšin.

Na shromážděních a pochodech těchto hnutí můžeme slyšet a na jejich transparentech číst hesla z problematiky gendrové, multikulturní, imigrační, ochranně klimatické, protiautoritářské, protivládní a pod. I ptáme se: Co je tu marxistické? Co je tu levicové? Kde je tu východiskem podstata učení o výrobních vztazích? Kde o nehumánní diskrepanci tříd? Na transparentech a v projevech se žádá emancipace rozmanitých individuálních tužeb a přání. Ničím neomezovaná svoboda, svévole a libovůle. Uvolnění morálky, odstranění platných společenských tradic, autorit, norem a tabu. Není to spíše „neoliberalismus“ a „anarchismus“ než „neomarxismus“? A je to směr levicový nebo pravicový?

Politické označení levice a pravice je historické a pochází z konce 18. stol., z doby a z dějiště Velké francouzské revoluce. Na levé straně zasedacího pořádku Ústavodárného národního shromáždění seděli zástupci 3. stavu, revolucionáři. Na pravé straně monarchisti, reakcionáři. Mezi nimi, ve středu, nevyhranění. Obdobné označení přinesla i Říjnová revoluce 1917 v Rusku. Levici tvořil revoluční proletariát, pravici reakční buržoasie a šlechta. Levice byli rudoarmějci, pravice bělogvardějci. Od těch dob neznamená levice jen progres, dynamiku, radikální změnu. Jde jí o zájmy nejširších vrstev lidu. Pravice naopak, hájí-li spíše stabilitu, konservatismus, udržování daného stavu. jde jí o zájmy zabezpečených a prosperujících vstev. Táž myšlenka se ovšem může v různých podmínkách jevit i protikladně. Zjednodušeně lze říci, že pravici tvoří zaměstnavatelé, levici zaměstnanci.

Domnívám se, že neoliberalismus je zpravidla pravicový, nikoli levicový. Neusiluje o strukturální společenské změny. Chce zachovat, čeho jeho přívrženci dosáhli. Usiluje prosadit jen nezvyklá individuální, ponejvíce soukromá přání. Co to může mít společného s marxismem?

S kritickým přístupem k systému dané společnosti? S její analýzou a perspektivou strukturálních společenských změn v zájmu pracujících? V zájmu všech?

U tradičních marxistů byla nezrušitelná idea utvořit spravedlivější společnost pro všechny, bez třídních výhod a privilegií.

U zmíněných údajně antidiskriminačních skupin, které se leckde nepřesvědčivě označují jako neomarxistické, jde o vymýšlení individuálních práv na to či ono uspokojení, to či ono blaho.

O dílčí cíle egocentrického zaměření. Nesleduje se celospolečenská rekonstrukce, ale jen dílčí dekompozice. Žádné konstruktivní společenské projekty se nevytvářejí. Proč je to tedy neomarxismus? Není to spíše „neoanarchismus,“ kult bezvládí a „svobodné osobnosti“?

Zájem o společnost a strukturálně utlačované vrstvy tu zcela chybí. Ve hře je přednostně individuum. Tedy nic marxistického ani levicového. Zato je tu uvolněn prostor pro hledání záminek k nepřehlednosti a fragmentárnosti společnosti. Společnost ztrácí svou celistvost, mnohostranně se štěpí, společenský konsensus se stává nedosažitelným. Čí je to zájem?

Nezmýlíme se, když uvedeme, že je to zájem anonymní moci. Ona podporuje podobná hnutí, která se prezentují pod falešným, zavádějícím a matoucím heslem“ Svoboda a lidská práva“. Neboť nad celým světem dnes panuje stará římská zásada: „Divide et impera “. Od dob římského imperia se ovšem její uplatnění velice rozšířilo. Byla povýšená na zásadu globální, celoplanetární.