To, o co se snažil Napoleon docílit silou zbraní, dokázal Emmanuel Macron pomocí diplomacie a politického vydírání. S penězi Evropské unie teď nakládá Paříž a němečtí daňoví poplatníci budou platit francouzské dluhy a sociální programy.

Vítězství Emmanuela Macrona nad Angelou Merkelovou v otázce „koronabondů“ bude mít pro Německo a těch mála členských zemí EU, které si ještě zachovávají poněkud zdravou rozpočtovou politiku, přibližně stejné následky jako 1. světová válka.

Zdálo by se, že francouzská vlajka nevlaje nad Braniborskou bránou, Německo však bude fakticky platit Francii a jejím spojencům takové reparace, že situace připomíná právě porážku v opravdové válce. Je ostatně třeba patřičně ocenit evropské politiky, protože na veřejnosti to všechno vypadá zcela důstojně. Pod záminkou boje s koronavirem přistoupila Angela Merkelová (po mnohaletém zuřivém odporu) na vydání takzvaných „koronabondů“ – dluhopisů, k nimž se zavazuje EU jako celek (a fakticky Německo a jiné země s více méně stabilní ekonomikou), utrácet peníze ale budou Francie, Itálie, Španělsko a jiné země mající svéráznou představu o rozpočtové kázni. Objem první tranše „koronabondů“ je 500 miliard eur. Jak zdůrazňuje BBC, „francouzský prezident Emmanuel Macron a německá kancléřka Angela Merkelová se dohodli na tom, že prostředky se mají poskytovat v podobě grantů“.

V překladu z byrokratického jazyka do drsné hospodářské reality to znamená, že Němci, Holanďané, Švédové a Rakušané si budou brát půjčky a splácet je, a peníze dostanou jako bezplatnou pomoc země „evropského jihu“, které úspěšně zlomily odpor „železné Angely“ – pravděpodobně pod hrozbou toho, že v případě, že tyto peníze (zdarma!) nedostanou, bude eurozóna prostě zničena. Nelze vyloučit, že právě na tuto hrozbu narážel Emmanuel Macron, když po kapitulaci německé kancléřky prohlásil, že těch 500 miliard eur je jakýmsi krokem (snad prvním krokem), „který má eurozóna udělat, aby zůstala jednotná“.

Teoreticky bude tento dluh splácet společný rozpočet Evropské unie. Problém je ale v tom, že za prvé tento rozpočet naplňují samy členské země EU, a to ve zdaleka nestejné míře, a za druhé, že když už dokázali Macron a jeho spojenci pod záminkou koronaviru porazit kdysi nezlomnou Merkelovou v tak choulostivé otázce, jako je celoevropský dluh, pak udělat to, aby Francie, Itálie, Španělsko a jiné země „evropského jihu“ platily do tohoto rozpočtu ještě méně a Německo, Rakousko, Dánsko a Nizozemsko mnohem více, už bude zcela jednoduchou politickou operací.

Německá kancléřka předvídala obrovský skandál, který vypukne po její kapitulaci v otázce, která má zásadní význam pro německý byznys, politiku a značnou část voličů, a pospíšila si s několika důležitými upřesněními vítězných hlášení francouzského prezidenta.

Tvrdí, že „koronabondy“ jsou jednorázovým nástrojem, jehož je třeba použít jen proto, že Evropská unie narazila na bezprecedentní krizi. Britský list The Guardian upozorňuje čtenáře na to, že oficiální pozice Berlína předpokládá „omezenou platnost“ schváleného programu, což má alespoň teoreticky uklidnit odpůrce rozdávání německých peněz francouzským příjemcům sociálních příspěvků. Problém je v tom, že tato ujištění sotva někoho uklidní.

V Evropském parlamentu už zazněly požadavky zřídit balík „pro stimulování ekonomiky“ v částce dvou bilionů eur (a nikoli 500 miliard, jak se nyní předpokládá), a je tedy docela možné, že Německo a jiné více méně stabilní země EU budou brzy muset platit takové částky dodatečných dluhů, které si nyní nemůže nikdo ani představit. Navíc italský premiér už na svém Twitteru napsal, že „granty“ v částce 500 miliard jsou jen „prvním krokem“. Nejspíše to znamená, že Macron a jeho situační spojenci budou Německo „dojit“ i nadále.

Euronews správně poukazuje na to, že v otázce „koronabondů“ je nutný souhlas všech členských zemí EU a že takový souhlas zatím neexistuje: „Sebastian Kurz naznačil, že nadcházející jednání budou těžká, když na Twitteru oznámil, že hovořil s předáky Dánska, Nizozemska a Švédska o tomto návrhu (Macrona a Merkelové v otázce „koronabondů“ – aut. pozn.) a že jejich pozice zůstává neměnná. Jsme ochotni pomoci nevíce poškozeným zemím úvěry,“ dodal.

Nehledě na to, že všechny země nespokojené s perspektivou platit za díry v rozpočtu Francie nebo Itálie mají právo veta, pravděpodobnost toho, že tato odvážná „skupina čtyř“ bude moci dlouho čelit sjednocenému nátlaku ostatních zemí Evropské unie, Paříže, Berlína a Evropské komise, je dost malá.

Pro představitele zemí, jimž členství v eurozóně neprospělo a jejichž ekonomiky nemohou konkurovat s ekonomikou Německa na vnitřním a evropském trhu, je epidemie koronaviru svého druhu poslední šancí donutit Berlín a jeho spojence k tomu, aby se rozdělili o superpříjmy, které jim přinesla eurozóna.

Na druhé straně voliči v Německu, Nizozemsku nebo Rakousku mohou právem namítat proti podobnému novému rozdělení peněz na jejich účet. Spoluobčané nemohou zastavit Angelu Merkelovou, která je přesvědčena, že zachování eurozóny stojí za to, aby na to byly vynaloženy dva biliony eur, které v konečném důsledku bude muset zaplatit německý rozpočet. V příštích volbách však mohou voliči rozhodnout, že potřebují politiky, kteří budou tvrdě hájit národní zájmy. A nebude divu, když se stane vedlejším účinkem „léčení koronaviru pomocí dluhů“ prudký vzestup protisystémového populismu v mnoha evropských zemích.

Dojde–li k tomu, budou za viníky prohlášeni buď (jako obyčejně) „ruští trollové na sociálních sítích“, nebo (jak je nyní módní) „úsilí čínské propagandy“. Skutečnými viníky vzniku nových politických rizik pro Evropskou unii jsou však sami evropští předáci, kteří si zvolili právě takovou cestu.