Také letos zveřejnila britská organizace Oxfam údaje o celosvětovém vývoji příjmů za uplynulý rok. A tak jsme se opět dozvěděli, o kolik se zvětšil rozdíl mezi jměním hrstky nejbohatších a tím, co zbývá na ty ostatní.

Závist rozhodně není na místě. Pokud by někomu vadilo, že jedno procento nejbohatších má už dvakrát větší majetek než zbytek lidstva dohromady, musel by zlobou a závistí prasknout, což není řešení.

Prostor ke krátké úvaze to však dává. Majetkové nerovnosti jsou v tržní ekonomice zdůvodňovány tím, že lidé pilní, snaživí a spořiví toho nashromáždí více než ti línější a rozhazovační. Je obtížné představit si, že každý z hrstky nejbohatších je řádově milionkrát pilnější a spořivější než průměrný Čech, Němec anebo Číňan. Tímhle způsobem se k vysvětlení prohlubujících se majetkových rozdílů prostě nedobereme.

Z příslušných studií víme, že lidé spíše tolerují astronomické majetkové rozdíly mezi sebou a těmi „z jiných kruhů“ než třeba i jen nepatrné rozdíly mezi sebou a svými známými. Člověk se neporovnává s Markem Zuckerbergem, ale se svými spolužáky a sousedy.

Aby byly příjmy a majetky těch nejbohatších tolerovány, musejí být splněny přinejmenším dvě podmínky. Jednak se musí věřit tomu, že se jedná o příjmy zasloužené vlastním úsilím, jednak se musí stále lépe dařit těm, kdo dosahují příjmů mikroskopicky nižších. Tedy v tomto případě devětadevadesáti procentům obyvatel planety.

Trendy nejsou v tomto směru nijak optimistické. V několika dekádách po druhé světové válce zažili přinejmenším v Evropě téměř všichni obrovský vzestup životní úrovně. Majetky nejbohatších přitom byly oproti těm dnešním mnohonásobně nižší. Trend se obrátil někdy na přelomu 70. a 80. let minulého století. Příjmy nižších ale i středních vrstev začínají v ekonomicky nejvyspělejších zemích stagnovat, příjmy i majetky hrstky nejbohatších rostou přímo raketově.

Je zvláštní, že zrovna v době, kdy se přestává dařit těm dole, jsou ti úplně nahoře čím dál pilnější a spořivější.