Nejnovější levice

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

 

Sáhla jsem po článku, který se jmenuje „Nástup nové levice“. Slibný název a čtenář  napjatě čeká, kde najde ty, za kterými může jít. Co mu pomohou orientovat se ve světě, který ho obklopuje. Moc by  si to přál. Je přece doba nečekaných zmatků, rizik a nebezpečí.

 

Novověký člověk se stal po staletích společenského vývoje  občanem. Občanem s vidinou svobody projevu a  rovného  práva volit představitele vlády. Podílet se tak  na tvorbě  rozumného  uspořádání společnosti. Stalo se to koncem 18. století.  A od těch dob nebylo snadné tu vidinu realizovat, ale ani nebylo možné přestat o ni zápasit. Nedalo se   zapomenout na heslo „Volnost, rovnost, bratrství“.

Od 1. světové války převládl  v Evropě  názor,  že uspořádání společnosti má být  demokratické a demokracie začala být  pokládána  za úhelný kámen evropské civilizace (na rozdíl od monarchie, aristokracie, oligarchie). T. G. Masaryk, zakladatel našeho novodobého státu, chápal demokracii jako politickou organizaci na mravním  i vědeckém základě. Byl přesvědčen, že jen vzdělaný národ může být svobodný a  že  bez vzdělání a výchovy k demokracii nemůže být demokratů. Myslím, že o tom  nelze  pochybovat.

Aby  svobodné  projevy a  rovnoprávné volby občana  měly smysl, aby se  občan skutečně podílel na správě  a samosprávě společnosti, potřebuje  znát svět, v kterém žije, rozumět mu a cítit odpovědnost za to, co se děje.

Tomu se učí v  rodině, ve škole, v osvětových zařízeních všeho druhu. Občané mají státu rozumět, aby jej mohli dobře spravovat. Jsou pak  státotvorní a jsou přesvědčeni o tom, že „stát jsme my.“

 

Ne tak vypadá  dnešek. Šířená  ideologie se  nezajímá o úroveň a kvalitu světového a životního názoru občana. Rozkládá stát, popírá národ, rozbíjí rodinu. Ve hře zůstává jedinec se  svou halasně proklamovanou individuální svobodou a se svými  halasně  deklarovanými  individuálními  právy. Víme, jak bude svým právům rozumět, k čemu bude své svobody užívat? Denně jsme svědky úpadku morálky a  kultury, ubývá těch, kteří tvoří, chrání a předávají skutečné  hodnoty. Roste počet těch, kteří si chtějí  života jen užívat, bez námahy, bez práce, bez tvorby, bez odpovědnosti.  Množí se  vyznavači pakultury  a pahodnot. Z umění se stává byznys.

 Ve veřejném prostoru je nejvíce  slyšet  samozvané, věčně nespokojené  kritiky  demokraticky zvolené vlády, kteří se  drze kasají  i na nejvyšší představitele státu. „Chráníme  demokracii!“ halekají a  obviňují  představitele, které si nevybrali, že demokracii ohrožují. Přitom se  nezdržují zjišťováním pravdy o skutečnosti  ani se neobtěžují  zdvořilostí. Nafukují a překrucují malichernosti a vedou své útoky na úrovni  nepřemožitelných pavlačových drben. Masaryk také znal politické diletanty z Kocourkova a z Hulvátova. Ale ti dnešní je mnohonásobně  svou nízkostí předčí.

 

O vládu v demokratické společnosti, jak se ustálilo v  novodobých  dějinách, se dělí politické strany. Dělí se  podle  poměru počtu hlasů, které získaly od voličů ve volbách.  Své programy a aktivity sestavovaly  strany v  minulosti tak, aby  odpovídaly  potřebám a zájmům předpokládaných  voličů. Aby jim je pomohly uspokojit. A předkládaly je na základě  svého   výkladu dějin a  svého pojetí úlohy člověka v nich. Předkládaly je  na základě  své představy o  civilizačním  a kulturním  pokroku.

I tady jsme  svědky  naprostého úpadku. Veřejnému prostoru vládne  neomezená honba za ziskem, egoismus  a korupce. Tradiční strany ztrácejí voliče, protože opustily své programy a  neplní své sliby. Tak třeba sociální demokracie ztratila většinu svých voličů, když opustila někdejší hesla o právu na práci a spravedlivou odměnu, na bezplatnou výchovu a  vzdělávání dětí a mládeže, na bezplatnou zdravotní péči, na přiměřené hmotné zaopatření ve stáří. Zapomněla na svět sociálně spravedlivější a lidštější. Přizpůsobila se  bez váhání neoliberalismu, který vládne v  západním světě a v Evropské unii, jejímž členem jsme se také stali. Jak  tady sociální demokraté zastupují  náš stát ? Neskrývají, že  dbají o to, aby si  v organizačních strukturách a procedurách Evropské unie udrželi „dobrou  pozici“ a  chvályhodný  „imidž“.  Tím se řídí při  veškerém hlasování. Chtějí  vyhovět  evropským  držitelům moci.  I pokud jde o problémy s migrací.  A jak je to doma? Svého času  sociální demokracie získala  mnoho voličů, protože  se postavila proti  návrhu pravicové vlády  vrátit církvím obrovský majetek. Návrh byl  prokazatelně v rozporu s historií právní i společenskou.  To množství voličů pak ovšem ztratila, když je  hořce zklamala a  spravedlivý  zápas proti aktu krajně neuváženému, krutě nespravedlivému i nezákonnému  oportunisticky vzdala.  O poslední zbytek důvěry pak přišla, když byl její předseda sudetoněmeckými revanšisty  pochválen jako pokračovatel v díle předchozího  pravicového premiéra. Ten  prohlásil českou a bavorskou národní  identitu za totožnou a projevil  maximální odhodlání přičinit se o společnou budoucnost obou států.

                                                          Projev v Mnichově na Zemském sněmu, r. 2013.) 

 

Vedle odcházejících stran  se  objevují strany nové. Marně  však hledáme jejich  promyšlené programy.  Čerpají jen z  okamžité nespokojenosti  „naštvaných“ občanů a na veřejnost přinášejí  hrstky nahodilých  nápadů.  Nápadů  dílčí povahy, reagujících  povrchně  na daný systém a  na danou vládu. 

Mezi „nové“ strany, přijímané ku podivu s nadějemi, patří  „Piráti“. Již ten název sám  budí pochybnosti. Proč se dnešní občan  má  hlásit  k námořním lupičům minulosti? Je to žert? Politiku nemáme brát vážně?  Mluvčí této liberální  a proevropské strany  přicházejí s nápady pro pokračující  modernizaci a  elektronizaci  státní správy, pro robotizaci. A pro legitimizaci marihuany. 

Jsou pro  růst evropského  bohatství, pro  udržitelnost životního prostředí,  pro pohodlnější  svobodu pohybu  po Evropě a pro  internet bez cenzury. Svými hlasy na půdě EU  podporují její hegemonii, i když se uplatňuje proti našim  národním zájmům. Hlásají ochranu demokracie proti autoritářům, populistům, diktátorům a extrémistům. Rozlišování politické  pravice a levice  mají za přežitek.

S  jediným nápadem bez systému přišli dva  mladiství organizátoři  masových  shromáždění lidu, demonstrací a podpisových akcí, které se konají  s názvem „Milion chvilek pro demokracii“. „Chvilkaři“ se zaklínají  kouzelným slovem „demokracie“, ale bez vizí, bez perspektiv, bez výzev pro budoucnost státu a národa. Produkují jen neomalená vystoupení proti těm, kteří jim nevyhovují.  Zamanuli si, že má odstoupit Andrej Babiš, ač ho do funkce předsedy vlády vyneslo  volební vítězství  strany,  kterou vede. Důvod? Údajné  provinění lustrační a dotační povahy. K premiérovi  jako  k nepříteli demokracie pak byly později  přiřazeny i některé jiné osobnosti, které by podle „Chvilkařů“ neměly zastávat veřejné funkce.  „Chvilkaři“ chtějí prý „slušného premiéra“ a „slušnou vládu.“

Nezaujatý divák žasne. To má být demokracie? Revize volebních výsledků a odvolávání zvolených  funkcionářů podle  „chvilkařského“ doporučení?  Podle rozhodnutí mladistvých samozvaných soudců? Kdo jim umožnil svolávat  masové demonstrace? Kdo jim zabezpečil  účast známých   osobností,  z nichž  mnohé  již dříve ztratily svůj kredit? Osobností „podivenovských“ a „pražskokavárenských“, osobností   protinárodních a protisociálních propagandistických  manipulací?

Nezaujatý divák ví, že o provinění premiéra se vedou spory. Dále ví, že bychom těžko hledali  mezi úspěšnými jedinci někoho, na koho  by nebylo možno vrhnout stín podezření. Na počátku současného režimu s návratem kapitalismu byla přece „zhasnuta světla“. A  noví držitelé majetku a moci  nasadili dvojí metr k posuzování kompromitujícího materiálu z minulosti.

Něčí materiál se „ztratil“,  jiný byl „objeven“, další „podvržen“.  Korupce na straně žalobců i obviňovaných nemá meze. Následkem toho ovšem je všechno relativní, propaganda slouží účelově zájmům vlivných  mocných. I při posuzování viny a neviny, jak je předvádějí masové komunikační prostředky.  

A tak  nezaujatý divák nesouhlasí s šířením protivládních nálad. Jsou ti „chvilkaři“ progresivisté? Globalisté? Koho  chtějí dosadit  za osoby, které určili k rezignaci? Je to záminka?  Takhle má u nás vypadat „Majdan“?  Dosáhnout méně státu, méně řádu, více svévole a libovůle? A pokračovat  bez zábran v rozbíjení stávajících struktur a  kulturních tradic? V zájmu nadnárodní moci? A to má být demokracie? Není to spíše její politováníhodná karikatura?  A je pravda, že „Chvilkařům“ nedávno poskytl značnou finanční podporu poněmčelý knížepán, velmi úspěšný restituent?  A podobných revanšistů je kolem nich pohotově více.  A tomu máme říkat  „nová levice“? Rozvracečům, kterým pramálo záleží na naší identitě národní a sociální  a kterým spíše jde o více pravicovosti a více globalizace? Není to spíše „antilevice“? 

 

Aby se lidé dorozuměli, vytvořili si postupně  během  dávných  tisíciletí i nedávných  staletí  soustavu pravidel přesně  pojmenovávat věci, definovat je, vymezovat, odlišovat  od druhých,   vyjadřovat je v pojmech, v  souhrnech jejich podstatných znaků. Jejich vztahy  pak podrobili  logickým zákonům.  Dnes se však ve veřejném prostoru velmi často šíří  jen matení pojmů. Zmatek  nad zmatek  vládne v pojmenováních důležitých jevů, a tím  se snižuje možnost dorozumění až k úplné nemožnosti.  

Člověk si  maně vzpomene na „Bibli“ a na „Babylonskou věž“, kterou chtěli staří Izraeliti postavit, vysokou –  až do nebe. Ale tím urazili Hospodina a on je potrestal zmatením jazyků. Nemohli se již  domluvit, dorozumět, a tak nemohli  dál společně pracovat a „Babylonská věž“ zůstala nedostavěná.

Dnes se pěstují  a dobře financují manipulace s míněním obyvatelstva. K oblíbeným rafinovaným trikům patří též rafinovaná hra s pojmy. Neobjasňuje, ale zastírá, klame a šidí.

Tak třeba označení „neomarxismus“ nemá s Marxem a Engelsem nic společného. V ničem na jejich učení nenavazuje. Neomarxismem se označují všechny ty směry a spolky, organizace či hnutí  gendrové, sexuální, ekologické, klimatické, etnické, imigrační, multikulturní, náboženské,  protiautoritativní, protivládní apod.  Nečekaně se vynořují a vydělují  z celku společnosti a vyhlašují boj proti údajné diskriminaci. Když už  bych podržela peiorativně myšlenou  vzpomínku na marxismus, označila bych je ve shodě se skutečností pravdivě jako  jako „neoantimarxismus“. Marxismus chtěl přece spojení pracujích celého světa, zatímco tomu „neomarxismu“ jde  naopak

o maximální rozdrobení společnosti.  Všechny ty spolky a společky mají  svobodu  projevu, názoru, shromažďování. Slouží jedinému cíli: rozbíjet evropské státy, jejich soudržnost,  kulturu, civilizaci.

 

I hledači nové levice jsou dnes vystaveni úskokům a šalbám hned u samotného názvu. Víme my dnes, co je pravice a co je levice?

Zásadní rozlišení politické orientace na pravici a levici vzniklo v době Velké francouzské revoluce (1789–1794). V revolučním Národním shromáždění  seděli tehdy na pravé straně  royalisté, zástupci  monarchie a aristokracie, na levé straně mluvčí třetího stavu, měštanstva. Můžeme podle  tehdejší pravice ztotožnit pravici  s orientací na svobodu  a levici s orientací na rovnost, jak se dnes často děje? Nikterak. Poslanci na pravé straně měli předrevoluční privilegia, byli na ně zvyklí, nechtěli o ně přijít. A tak sázeli na tradice, respekt k odkazu minulosti. Ne na svobodu.  Svobodu chtělo měšťanstvo a  čtvrtý stav, který také zastupovalo. Neurozený lid ve městě i na venkově toužil zbavit se nadvlády vrchnosti, zbavit se množství předpisů a poplatků a daní, přímých i nepřímých.  Řemeslníci, rolníci, nádeníci – všichni chtěli svobodu. Svobodu od mnohostranné závislosti na vrchnosti. Svobodu nebýt otrok, nebýt nevolník, nebýt poddaný. A v té svobodě je obsažena i rovnost. Předpokládá zrušení nadvlády a privilegií mocných, neboť všichni lidé jsou si přece rovni. Tak je to dané přírodou, tak je to od přírody, tak je to přirozené. A tak to říkají jak mluvčí Velké francouzské revoluce, tak vůdcové amerického Boje za nezávislost, který proběhl téměř ve stejné době.

K manipulativním trikům a  slovnímu zastírání skutečnosti  patří  i  jednostranné přisouzení hesla svobody pravici a hesla rovnosti levici. Svět se po ukončení „studené války“ opájel svobodou, která přemohla totalitu.  Americký  společenský vědec  japonského původu Fukujama zaznamenal tehdy  konec dějin, protože  už navždy zvítězil liberální kapitalismus. Kapitalismus nad socialismem, svoboda nad rovností.  Takže – napříště bude vládnout už jen pravice a s levicí je konec.

 

Zdálo se, že  tím se potvrdilo učení  pana  F. A. Hayeka (1899 – 1992), známého představitele neoliberalismu v minulosti : „Heslo sociální spravedlnosti (vč. spravedlivé ceny či odměny) nemá nic společného se společností svobodných lidí. Patří do kategorie nesmyslů, je to iluze, která pobláznila socialisty. Společnost nemůže nést odpovědnost za hmotné postavení svých členů a za to, že každý dostane, co mu patří. Víra v sociální spravedlnost je největší hrozbou pro většinu hodnot civilizace svobody, totiž soukromého vlastnictví, nerušeného sledování osobních cílů a tím i vytváření spontánního řádu tržního hospodářství.“

Jakákoli omezení realizace zisku pocházejí podle tohoto guru neoliberalismu „ještě od Aristotela a tradovala je středověká a raně novověká církev.“ Dodejme ovšem, že „spontánní řád tržního hospodářství“ není nic jiného než právo silnějšího, pokud neexistuje panem Hayekem odmítaná  hodnotová regulace právní a mravní.  A na krize, jako byly ty předchozí, si prý musíme zvykat. Je přirozené, že se periodicky opakují, soudí hlasatel neomezené ekonomické svobody.

Neoliberalismus zavládl v západních zemích v 70. letech minulého století, k nám přišel o 20 let později, po roce 1989.

Není sporu o tom, že neoliberalismus v globálním měřítku  vážně ohrožuje platnost dosavadních morálních hodnot a  představ v celosvětovém rozsahu. Místo  dosavadních společenských ohledů (sociocentrismus) a uznávání etických ideálů a norem (normocentrismus) nastoupil sebestředný bezohledný  egocentrismus a hedonismus. Hledání  požitků a slastí bez práce, bez námahy, bez odpovědnosti. Narůstá sobectví a agresivita, ubývá prosociální chování a altruismus. Vládne všeobecná prodejnost a koupitelnost. Boj s korupcí je zcela neúčinný. Nejmocnější civilizace dík vojensko–finančně–ekonomické převaze nad zbytkem světa šíří svou hegemonii očividně i rafinovaně na úkor přirozené existence a rozvoje zemí  jiných kultur. Její jednostranný ekonomismus si přitom uzurpuje právo redukovat smysl života na  peněžní zisk z výroby, obchodu  a konzumu. S  touhou  po neomezeném zisku legitimizuje lidskou lačnost a bezohlednost, nenasytnost a hamižnost. Kult peněz je provázen násilím, brutalitou a destrukcí dobrých mravů a veškeré kultivovanosti.  Padla všechna tradiční omezení lichvy a lichvářství. „Není žádné dobro a zlo. Jsou jen dobré a špatné obchody“, hlásají mluvčí doby.

Marně se očekávala „tichá“ revoluce v zemích nadbytku – totiž odklon od materiálních hodnot k postmateriálním,  k hledání smyslu života v hájemství ducha. Midasův efekt (stará báje o prokletí proměnou všeho, čeho se dotkl, ve zlato) působí, že i alternativně vytvořený  pojem – program kvality života, namířený původně proti masové spotřebě, je okupován ekonomickými zřeteli a hodnocen podle ekonomických kritérií. Nemohl na skutečnosti nic změnit.

 

Pojem pravice a levice se v  průběhu dějin  různě modifikuje. Ale vždycky je vklíněn do protikladu mezi zámožnými vlastníky a držiteli moci (lid  se chce  od nich osvobodit) a mezi chudými pracujícími (lid  si  je s  bohatými přece roven). Nelze  ten protiklad  redukovat na  dílčí svobody ( jako třeba projevu) a dílčí rovnosti (např.  pohlaví). Pravice i levice znamenají ucelený politický názor a program. Týkají se  veškerého společenského  celku jako systému se všemi částmi. 

Nebudeme sledovat celý novodobý zápas pravice a levice za  žádoucí lidskou společnost. Zastavíme se  jen u posledního období. Když padl socialismus v SSSR, prožili jsme transformační  převrat    r. 1989. Do té doby u nás uznávaný a praktikovaný socialismus byl  zákonem prohlášen za zločinný výmysl.V duchu již citovaného neoliberalismu se od té doby  sociální nerovnost pokládá za přirozenou a sociální spravedlnost je zavrženíhodná cesta k totalitě. Octli jsme se opět ve světě 

kapitalismu, ovšem vyššího stupně, než který jsme znali v minulosti.  Je to finanční  kapitalismus s neoliberálním programem, s převahou spekulativního kapitálu nad reálným, s lichvářským obchodem s penězi. A zjistili jsme ustavičně rostoucí nesouměřitelnost  mezi lidmi. Neomezená svoboda k realizaci maximálního zisku stále stupňuje  neuvěřitelný rozdíl mezi  bohatými  a chudými. Propast mezi příjmy bohatých a chudých zemí a jejich obyvateli se  hrozivě zvětšuje.

V horních patrech společnosti to vede ke ztrátě odpovědnosti, ohledů, k sobectví, nenasytné chtivosti a neřesti, ke korupci všeho druhu a k  předstírání ušlechtilých pohnutek. I v mezinárodních vztazích. V dolní sféře, v suterénu společnosti bují kriminalita, narkomanie, prostituce, organizovaný zločin, terorismus.

V celém lidském světě ubývá motivace k pravdě, odvaze, čestnosti, věrnosti přesvědčení, altruismu. Nepřekonaná rezidua minulosti oživují nehumánní závodění národů v získávání zdrojů  materiálního bohatství. Přibývá válečných konfliktů a sílí vlny migrantů, ohrožujících západní civilizaci. A objevují  se smrtonosné  epidemie a pandemie. Svět přestal být bezpečným příbytkem pro množství lidí. 

Globální změny životního prostředí jsou již nevratné. Snahám o regulaci těžby, výroby a spotřeby v zájmu uchování přírody, přírodních živlů a zdrojů stojí v cestě – jako v případě mezilidských vztahů – nezřízená touha po zisku. Hamižnost, kterou v honbě za ziskem nic nezastaví. Před ochránci přírody a zvláště biosféry, život člověka nevyjímaje, stojí nutnost změnit životní styl současné civilizace. Obrátit ji  k respektu morálního imperativu a všelidských hodnot. Upevnit a rozšířit  vědomí příslušnosti k přírodě a  k cítění sounáležitosti se všemi příslušníky lidského rodu. Probudit životní potřebu mezilidské  vzájemnosti a solidarity. Bratrství, jak říká odkaz revoluční Francie.

Navzdory neustále proudící globální komunikaci jsme většinou nezaznamenali  posuny v interpretaci symbolických hodnot a ideálů. Ani demokracie není už tím, čím  kdysi byla.

Státně politicky znamenala demokracie, že veškerá státní moc vychází z lidu, vykonává ji lid ve volbách a hlasováních a prostřednictvím zvláštních orgánů zákonodárných, výkonných a soudních.

Sociálně politicky znamenala, že stát nastolil právní a sociální rovnost všech občanů, zrušil kastovní zřízení, privilegia, šlechtické výsady a tituly.

Postojově politicky demokracie  znamena respektovat kulturu, dodržovat pravidla občanské slušnosti, poctivé hry, věcnosti, tolerance, rozhodnosti i umírněnosti. Netrpěla se žádná hrubost, žádná nízkost.  Vládla příjemná prostota, ohleduplnost a vlídnost.

Sociálně hospodářsky znamenala  demokracie nutnost rozšířit funkce státu ve věcech hospodářských a sociálních. Neomezovat se jen  na formální svobodu a  formální  občanská práva. Zabezpečit občany též proti bídě a nedostatku.

Za časů  presidentů Wilsona a Masaryka, Roosevelta a Beneše znamenal demokratický program rovnoprávnost občanů i v dimenzi sociálně ekonomické, vývoj legislativy pokračoval směrem k ideálu společnosti spravedlivější, lidštější. Masaryk zastával ideály demokracie humanitní.

V 70. letech minulého století  ovšem nastoupil  v západních zemích neoliberalismus a následkem toho  i  demokracie  nikoli humanitní, ale liberální. Osou všeho společenského dění se stávaly stále více peníze, finanční kapitál.

Na obdobné ohrožení demokracie upozornil již r. 1916 americký president W. Wilson, když řekl:

„Nejsme vládou z přesvědčení demokratické většiny, jsme vládou mínění a nátlaku malé skupiny dominantních jedinců, kteří systémem úvěrů kontrolují a omezují veškerou činnost a růst národa.“

Na rozdíl od presidenta Wilsona a některých dalších, kteří se s nadvládou finančního kapitálu nechtěli smířit, president R. Reagan mu svým neoliberálním programem otevřel  cestu. Podle něj a podle jeho nástupců vláda nemá zasahovat  regulativně  do ekonomiky, trh je všemocný a autoregulativní,  progresivní daně a deficitní výdaje jsou nepřípustné. Obchodu s penězi, spekulativnímu kapitálu  a lichvářství se dostalo dokonce jisté glorifikace. Lichvu v minulosti odsuzovalo náboženství, morálka i zákony. Za vlády neoliberalismu je to zásluha, protože kapitalismus přece závisí na ziscích jednotlivců a lichvářství takové zisky rozmnožuje. 

A demokracie? Vláda lidu, lidem a pro lid?  Pouhá mašinérie na získávání hlasů, praví N. Chomski.

A  víme, jak bohatý musí být kandidát na presidenta?  Ani při uplatnění volebního práva si občané nejsou rovni.  Slovo demokracie je jen pokrytecký klam, reklamní heslo, zdůvodňující nekončící řady  válečných konfliktů.

 

Ale vraťme se domů. Do Máchovy „země  krásné, země milované“. Země složitého geopolitického postavení, jak řekl Z. Mahler: „ Občas jsme překáželi velmocím a ty se nás chtěly zmocnit.

50 generací našich předků zvelebovalo tuto zem na zahradu. Nedivme se, že kdekoho láká.“

Cestou od vzniku samostatného  státu r. 1918 jsme prožili historii plnou nástrah a nebezpečí. Přesto jsme si zachovali ideje demokratického  Československa jako živý ideál a vzor. Proti všemu očekávání však vývoj po převratu r. 1989 nastoupil jinou, odlišnou cestu, než jsme si přáli.  Vidíme, jak jsou české dějiny přepisovány, jak se  vyzvedávají  jiné hodnoty než demokratické a národní.  Odmítá se  husitská reformace, národní obrození, první republika. Chválí se protireformační  baroko, habsburské mocnářství, katolická církev i  někdejší  nedemokratická  německá  menšina. Jsou síly, které v  cizím  zájmu a žoldu nepřestávají oslabovat  náš stát, falšují dějiny, vytrhávají z kořenů tradic, zesměšňují všechno  národní a vlastenecké.

Popřením   naší minulosti a tím i budoucnosti se popírá naše  národní historie a filosofie dějin.  Společnost se  stále drobí a štěpí na nepřehlednou tříšť zájmových skupinek, rozptyluje se a  proměňuje v manipulovatelný dav konzumentů.  Rozkládá se stát, národ i rodina.

Historik  hovoří o tom, co jsme:

1. Protektorát II., EU, pod diktátem z Bruselu. 2. Kolonie Berlína. 3. Federát NATO.

Útvarem  s  pouhými zbytky suverenity, samostatnosti, svébytnosti,  národní paměti a  kultury.

A ve stálém ohrožení, že i ty poslední zbytky ztratíme.

A co  v dané situaci  dělají naše politické strany? Jak reagují na současné politické poměry?

I ony, jako celá demokracie, jsou v úpadku.  Týká se to i levicových  stran. Pakliže levicové strany nehledají alternativu k rozkladné skutečnosti v zájmu poctivě pracujících vrstev společnosti, nejsou již levicové. 

Závěr :

Kdosi napsal  článek „Nástup nové levice“. Je to slibný název. A čtenář čeká návod, jak spojit především  ty rozptýlené  myslitele  a vlastence, rozptýlené  po  komunikačních sítích a neznajících se navzájem. Ale zastávajících  naše národní, sociální a demokratické  ideje. Aby kolem sebe shromáždili i všechny sobě podobné a  abychom  mohli  všichni společně čelit vysoce  znepokojujícím  rozkladným jevům  našeho světa a života.

Splnil autor článku se slibným názvem, co jsme očekávali? K našemu úžasu  jako  „nástup nové levice“ nabídl „Piráty“ a „Milion chvilek pro demokracii.“ 

Přispěl tak jen k současnému pojmovému zmatku. Víme, že bez sociálního programu a národních tradic nelze nikoho  řadit k politické levici. Když už se toho  názvosloví  nemůžeme vzdát  – pak je to „antilevice“ .

V současné době nastala  největší krize kapitalismu – hrozivá světová pandemie. Nevíme, kdy skončí, ale tušíme, že po ní nezůstane kámen na kameni. I my budeme na dně. Ale bude to šance začít znovu, bez všech lží, klamů a podvodů, pravdivě a  s tvořivou  poctivou prací. S návratem k tradicím našich dějin a k odkazu velkých představitelů našeho národa.