Nás odvážela maminka na žebřiňáku s peřinami a nejdůležitějším šatstvem

Patřím mezi děti, které spolu s rodiči musely opustiti v roce 1938 Břeclav. Bylo nás pět, nejstarší sestra byla nemocná. Mně bylo třináct let. Mladší sourozenci si mnoho nepamatují. Nás odvážela maminka na žebřiňáku s peřinami a nejdůležitějším šatstvem ke své matce do Pohořelic, brzy však přišli Němci a bylo další stěhování.

Potom přišel protektorát a i když z mých blízkých příbuzných nebyl nikdo v koncentráku, cítila jsem se všemi více postiženými a snažila jsem se vždy jim pomoci, stejně jako můj otec, který byl italským legionářem.

I jejich jména, ač již nežijí, mohu napsat: je třeba dialogu, ale Němci nás nesmějí vydírat a už vůbec nevznášet územní požadavky. Na to, co jsme prožili, se nikdy nedá zapomenout!

Ludmila Šimková, tehdy Břeclav