Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský, CSc.
Pokusme se – inspirováni stejnojmenným Masarykovým dílem, napsaným více než před sto lety – o potřebnou realistickou kritiku naší současnosti.
Brzy po „listopadu“ se u nás usadilo nebezpečně jednostranné primitivní černobílé vidění světa. Převládlo tak bezhlavé potácení od jedné krajnosti ke druhé, že se převracelo i to, co stálo rovně. Nepřežil ani hlavní výsledek 1. a 2. československého odboje. Ve sjednocující se Evropě lační prospěcháři a rozvratníci zlikvidovali i společný federální stát dvou nejbližších evropských národů, naši nejvýznamnější novodobou strategickou hodnotu, Masarykovo Československo.
Abnormální normalizace vyústila po „listopadu“ do tak absurdní šokové transformace, že jsme bleskově ztratili ¾ rozhodujících hodnot národního hospodářství, vytvořených v naší zemi za poslední dvě století. Nepatří nám ani jedna výkonná banka, nejsme soběstační už ani v produkci brambor. Cizinci vlastní i většinu masmédií.
Dogmatiky minulého režimu vystřídali tak omezení fanatici krizotvorného neoliberalismu, zpátečnického neokonzervatismu i bezohlední chamtivci, že se už prodává zbývající rodná orná půda pod našima nohama. Neodpovědně a osudně se zaprodává i naše budoucnost. Stáváme se zemí vydělávající stále více pro jiné. Moudřejší politiky a humanitní demokracie jsme se po uplynulých 20 letech nedočkali.
Plánománii nahradila trhománie. Nový blábol „trh vyřeší všechno“ se stal modlou. Bezkonkurenční improvizace, výprodej historického „zlatého i stříbrného pokladu“ za babku, protilidové asociální škrty, maximalizace zisků vyvolených, bezohledné kořistění, zhoubná lichva, kult mamonu a moci a omnipotentní cizí monopoly dostaly zelenou. Spolehlivé komplexní bilance a výhledy chybějí. ČR nemá dosud dlouhodobější strategické priority pro nejisté 21. století ani definované, natož realizované.
Předlistopadové reglementace přeskočily v tak bezmezné deregulace, že vzrůstá neúnosný nepořádek, mocenská svévole, mafiánská korupce, anarchie, apatie i nebezpečí chaosu.
Na Masarykovu radu „tolik svobody, kolik je možno, tolik řádu, kolik je nutno“ se nedbá. V sázce nejsou jen elementární sociální jistoty, ale i základy naší demokracie a existence.
Pod praporem neoliberalismu a neokonzervatismu hrozí neoabsolutismus i neonacismus. Krajní subjektivismus, relativismus i nihilismus zpochybňují hlavní sebezáchovné všelidské hodnoty pravdy, dobra, spravedlnosti, krásy i směrodatné perspektivy udržitelného harmonického rozvoje každé osobnosti a celé společnosti v souladu s přírodou i kulturou. K výkonnějšímu falšování naší historie byl zřejmě zřízen i pochybnosti budící ideologický ústav.
Osvětu nahrazuje pokleslá i odcizená mediokratura. Dekultivující účinnost permanentních sofistikovaných masových manipulací, mystifikací, debilizací a jiných „prznění“ překonává dřívější primitivní totalitní propagandu. Cenzura tichem zamlčí podstatu a polopravdy a nepravdy se pak melou tak dlouho, až splní svůj účel. I obrazy krás světa v médiích bývají komentovány tak okatě účelovým způsobem, že se na ně nelze dívat. Svoboda slova v „našich“ médiích je zkrátka rigorózně omezena jen na pečlivě „vybraná slova“. Na legislativní zákaz většinového vlastnictví hlavních médií cizinci podle vzoru Francie, Kanady i USA se však naši zastupitelé dosud nezmohli.
Ze země Komenského mizí dnes bohužel i to, co je nejdůležitější: vzdělanost, kvalitní „dílny lidskosti“, umění dobře se učit. Ve vysoce konkurenčním století vědeckých inovací vázne u nás i hlavní odkaz Komenského: „Učit všechny všemu podstatnému, celoživotně.“ Polistopadový odborně fundovaný projekt racionalizace, demokratizace a humanizace československého školství nahradila směsice nekonzervativních a neoliberálních omylů. Propad našeho školství na poslední místa zemí EU a OECD zavinily škodlivé zvraty: obnova překonaného, úzce elitářského pojetí gymnázia z let Bachova absolutismu, absence vymezení základního učiva, 15letá likvidace běžných státních maturit, nedostatečné standardy kvalitních výchovně vzdělávacích výsledků, nedbání klasického ideálu harmonie, přeceňování exploze informací, podceňování tvořivosti, praxe i mravní výchovy, proměna vzdělávání v oblast byznysu aj. Rádoby „vysokých škol“ máme již téměř stovku a v komerční tisícovce učebnic se už nevyznají ani učitelé. Největší profesní zátěží pro učitele je dnes zvládání vzrůstající nekázně. Vychýlené tlaky proměňují úlohu učitele v úlohu baviče. Téměř polovinu žáků mladšího věku postihuje šikana násilníků, nejeden žák se bojí do školy chodit. Nemálo výrostků se místo v tvořivé činnosti vyžívá v destrukci a vandalismu všeho druhu. Dva celoevropské průzkumy ukázaly, že mladí Češi jsou národně nejodcizenější generací celé EU, mnozí už nechtějí být Čechy.
K obnově kontinuity dobrého v zemi Komenského je nejvyšší čas. Pokud uvedené /i další/ sebezáhubné nedostatky nepřekonáme, nápravy se nedočkáme. Leckterou jednotlivost se sice improvizovaně podaří napravit, ale jednotlivost nestačí. Nejhorším důsledkem všeobecné mizérie je zřejmě jedna z největších krizí naší novodobé historie. To, co prožíváme, nejsou jen výkyvy globální krize neregulovaného kapitalismu. Nejhorší je krize naší vládní politiky, která je již tak vrchnostensky protilidová, že programově škrtá i „ obecné blaho“. V našem privatizačním ráji a daňovém poloráji např. nejvíce vydělaly cizí firmy s hrstkou našich velkozbohatlíků. Naprostá většina občanů jen více a více ztrácí a prodělává. I naše pozice a role ve světě podstatně poklesla. Ovšem slovem „tunelování“ jsme svět obohatili.
Neméně závažná je naše krize mediální, právní, morální, pedagogická a kulturní. Nezřídka krachuje i zdravotnictví. Nejde jen o bídu hmotnou, nejnebezpečnější je bída duchovní, ztráta spolehlivé demokratické občanské orientace, identity, angažovanosti a vůle k nápravě.
V novověku, po nejhorší katastrofě pobělohorské, kterou u nás nepřežila ani polovina obyvatel a v které naši zlikvidovanou elitu vystřídali cizí kolonizátoři, čelíme zřejmě již třetí novodobé krizi.
Prvou politickou a duchovní krizi na přelomu 19. a 20. stol. nejúčinněji pojmenoval, řešil a během 1.světové války v čele 1.československého odboje jedinečně státotvorně vyřešil T.G.Masaryk.
Druhá krize, zahrnující léta 30. a 40. 20.stol., byla nejnebezpečnější. Po světové hospodářské krizi a „Mnichovu“ následovalo naše největší novodobé existenční ohrožení nacistickou okupací. Překonal 2.československý odboj v čele s presidentem E.Benešem.
Třetí, probíhající krize je tak komplexní, že jde zřejmě o naše druhé nejvážnější novodobé ohrožení. Nikdy nebyla systémová náprava tak důležitá jako dnes, nikdy nebyla tak obtížná. Je bláhové domnívat se, že přijde naráz, natož sama od sebe. Předpokládá důkladnou přípravu, cílevědomou postupnou kultivaci hlavních systémotvorných faktorů, vztahů i procesů. Nelze podléhat iluzím ani propadat pesimismu. Soudobá situace je v mnohém kvalitativně odlišná od 19. i 20.stol., vyžaduje nová řešení.
Tak mocnou, riskantní a bezohlednou globální megamoc lidstvo dosud nezažilo. Její účinnější demokratická kontrola není beznadějná, ale dosud chybí. Nedaří se např. ani prosadit tzv. Tobinovu daň z finančních a lichvářských transakcí. Krizí poučená EU ji už navrhuje a připravuje, skanzen našich tržních extrémistů je samozřejmě proti. Posílit třeba i OSN a kolektivní bezpečnost. Masarykova vize světové demokracie je zřejmě poslední reálnou nadějí lidstva. Opravdová světová demokracie však může vyrůst jen z tvůrčích aktivit opravdových demokratů, z opravdové demokracie v jednotlivých obcích, národech a státech.