S hrozbou nové Velké hospodářské krize, na jejímž pokraji je většina planety, není perspektiva reálpolitiky pro radikální změny rámce politické ekonomiky, ve kterém žijeme, dvakrát povzbuzující.

Západní vládnoucí elity budou nasazovat nesčetné taktiky, aby udržely pasivitu populace, která se sotva vzpamatovává z de facto domácího vězení, včetně masivní kázeňské – ve Foucaultově smyslu – akce, řízené státy a obchodními/finančními kruhy.

Ve své poslední knize La Desaparicion de los Rituales ukazuje autor Byung–Chul Han, jak se celková komunikace, zvláště v době pandemie, nyní kryje s naprostou ostražitostí: „Ovládání ztělesňuje svobodu. Velká data (big data) vytvářejí dominantní znalosti, které umožňují zasahovat do lidské psychiky a manipulovat s ní. Když tohle vezmeme v úvahu, dataistický požadavek na transparentnost není pokračováním osvícenosti, ale jejím ukončením.“

Toto vylepšení Foucaultova dohlížení a trestání (tj. podle knihy Michela Foucaulta Dohlížet a trestat, pozn. překl.) se kryje se zprávami o konci neoliberální éry, které jsou nesmírně zveličovány. Namísto zjednodušeného propadu do populistického nacionalismu se rýsuje spíše “obnova neoliberalismu“ – masivně spřádaná jako novota, a začleňující několik keynesiánských elementů: konec konců, aby v postkoronavirové éře stát „zachránil“ trhy a soukromé iniciativy, nesmí pouze intervenovat, ale musí také usnadňovat možný ekologický přechod.

Sečteno a podtrženo: možná budeme čelit pouhým kosmetickým úpravám, kdy stále nebude řešena hluboká strukturální krize zombáckého kapitalismu, který se stěží mění v rámci nepopulárních „reforem“ a nekonečném dluhu.

Co se mezitím stane s nejrůznějšími fašismy? Eric Hobsbawm nám v knize Věk extrémů ukázal, že klíčem k fašistické pravici byla vždy masová mobilizace: „Fašisté byli revolucionáři kontrarevoluce.“

Zřejmě směřujeme dále, než k pouhému hrubému neofašismu. Říkejte tomu hybridní neofašismus. Jejich politické hvězdy se klanějí požadavkům globálního trhu, přičemž mění politické soupeření na kulturní scénu.

Právě o tomhle je skutečný „iliberalismus“: směsicí mezi neoliberalismem – neomezenou mobilitou kapitálu, diktáty centrální banky – a politickým autoritativním režimem. Zde najdeme Trumpa, Módího a Bolsonara.

Ti, kdo věří v jiný svět a rádi by zasadili úder zombáckému neoliberalismu, sní o sociálně demokratickém obrození, přerozdělování bohatství nebo alespoň o neoliberalismu s lidskou tváří.

A právě v tomto momentě se do toho vrhá eko–socialismus: radikální rozkol s diktáty bohyně trhu, produktem značné revolty vůči krajně autoritářskému neoliberalismu a iliberalismu.

Stručně řečeno, můžeme na to pohlížet jako na mírné přepracování analýz Thomase Pikettyho: rozbít dominantní postavení kapitálu prostřednictvím ekonomické demokracie, a to v duchu sociální demokracie z poloviny 19. století.

V tomto ohledu je celkem zajímavé uvažovat o plně automatizovaném luxusním komunismu Aarona Bastaniho, což je osvěžující utopický manifest, v němž vidíme, že když je společnost zbavena všeho přebytečného, spojeného se zcizováním, je stále možné, že každý si najde veškeré nezbytné technické prostředky, aby žil „v luxusu“, bez návratu k nekonečnému růstu, vnuceného kapitálem.

A to nás přivádí k přímému spojení mezi antropocénem a tím, co francouzský ekonom Benjamin Coriat chápe jako kapitalocén.

Kapitalocén znamená, že náš současný stav děsivé celosvětové degradace by neměl být spojován s nedefinovanou „humanitou“, ale „se zcela jasně definovanou humanitou, organizovanou dravým ekonomickým systémem“.

Stav planety během antropocénu musí být nezbytně spojen s hegemonickým ekonomickým systémem posledních dvou století: tímto způsobem jsme vybudovali náš výrobní systém a legitimizovali nevybíravé dravé praktiky.

Sečteno a podtrženo: Abychom to překonali, ekonomika musí být přeorientována a přestavěna coby součást „velkého třesku ve veřejné a ekonomické politice“.

V antropocénu musí být obsažena prométheovská humanita, aby bylo možné o znásilňování Matky Země řádně a otevřeně mluvit.

Kapitalocén popisuje kapitál jako klíčový základ a „kondicionér“ současného světového systému. Výsledek boje proti pustošícím a drancujícím účinkům kapitálu určí možnou budoucnost eko–socialismu.

Znovu se zaměřuje na důležitost obyčejných lidí – což se vymyká protikladu mezi soukromým a veřejným majetkem.

Jak ale vybudovat eko–socialismus? Mělo by to začít jako eko–socialismus v jedné zemi (někde ve Skandinávii)? Jak to koordinovat napříč Evropou? Jak bojovat proti zkostnatělým strukturám EU zevnitř?

Koneckonců, jak obnovený neoliberalismus, tak iliberalismus již počítají se silnými státy a zájmovými skupinami. Dobrým příkladem je Maďarsko a Polsko, které stále fungují jako ozubené kolečko v německém průmyslovém dodavatelském řetězci.

Jak zabránit tomu, aby někdo, jako Bill Gates, převzal kontrolu nad agenturou OSN – Světovou zdravotnickou organizací – a donutil ji investovat do programů, které zapadají do jeho vlastní osobní agendy?

Jak změnit pravidla volného trhu Světové obchodní organizace, podle nichž nákup palmového oleje a transgenické sóji přispívá k de facto odlesňování velkých ploch v Africe, Asii a Jižní Americe? Tohle je stav věcí, který umožňuje bohatým národům, aby si v podstatě kupovali destrukci ekosystémů.

Dokonce i kdyby byl neoliberalismus mrtvý, což není, svět by byl stále zatížen jeho mrtvolou – abychom parafrázovali Nietzscheho a propos Boha.

Dokonce i nyní, když je nesporná trojitá katastrofa – hygienická, sociální a klimatická – vládnoucí matrix (v hlavní roli jsou Páni vesmíru, řídící finanční kasino) nepřestane bránit jakémukoliv úsilí, které by vedlo ke změně.

Finanční kapitalismus je expert na přizpůsobování se a profitování z mnohonásobných krizí, které sám vyvolává nebo rozpoutává.

Abychom zopakovali Pařížský květen 1968, je zapotřebí L’Imagination au Pouvoir. Avšak je marné očekávat takovou představivost od pouhých loutek, jakými jsou Trump, Merkelová, Macron nebo BoJo.

Reálpolitika opět ukazuje na postkoronavirový turbo–kapitalistický rámec, kde iliberalismus s 1% – s fašistickými prvky – a holé turbo–financování jsou oživeny a podpořeny zesíleným vykořisťováním vyčerpané, a nyní převážně nezaměstnané, pracovní síly.

Postkoronavirový turbo–kapitalismus se opět upevňuje po čtyřech desetiletích „thatcherizace“, nebo – řečeno zdvořile – tvrdého neoliberalismu. Progresivní síly stále nemají munici, aby navrátily logiku extrémně vysokých zisků vládnoucích tříd – včetně vedení EU – a také velkých globálních korporací.

Ekonom a filozof Frederic Lordon, výzkumník ve francouzském Národním výzkumném centru CNRS, se omezuje na nevyhnutelné řešení: podle něj by jediným řešením bylo revoluční povstání. Také však ví, že by to kombinace finančních trhů a korporátních médií nikdy nedovolily. Velký kapitál je schopen kooptovat a sabotovat cokoli.

Takže tohle je naše volba: buď obnovení neoliberalismu, nebo revoluční protržení. Nic mezi tím. Vyžaduje to však někoho Marxova kalibru, aby vybudoval plnohodnotnou, zralou eko–socialistickou ideologii 21. století, schopnou dlouhodobé a nepřetržité mobilizace. Aux armes, citoyens (Do zbraně, občané).

Our Grim Future: Restored Neoliberalism or Hybrid Neofascism? vyšel 1. 6. 2020 na ICH. Překlad v ceně 463 Kč Zvědavec.