Nacistické Německo plánovalo vyvraždit nejen Židy, ale také valnou část Slovanů 2

9. října 1941 si Hitlerův adjutant poznamenal: „Vůdce vydal rozkaz, zakazující německým vojákům do Moskvy vstup. Město bude obklíčeno a smeteno se zemského povrchu.“ Právě to stálo i v rozkaze z 12. října 1941, rozepisujícím úkoly „okupace Moskvy a zacházení s jejím obyvatelstvem“. Tady figuruje i následující věta: „Riskovat životy německých vojáků při záchraně ruských měst před požáry a krmit jejich populaci na úkor Německa by bylo vrcholem nezodpovědnosti.“ Totéž se wehrmachtu ukládalo i v dalších velkých městech. S vysvětlivkou, že „čím víc obyvatel sovětských měst zamíří do ruského vnitrozemí, tím větší zavládne v Rusku chaos a tím snazší budou i správa a exploatace okupovaných východních území“. Zachováno má zůstat – stojí v Hitlerově rozkazu ze 17. října 1941 – „jen několik málo ruských měst“. Na západní Ukrajině a Bělorusku i v celém Pobaltí „nacismus navázal těsné vztahy s nacionalisty“. Zprvu tam dokonce povolil i atrapy „místní samosprávy“. „Samostatnou státnost však národům Pobaltí a Běloruska nedopřál“ („řešení této otázky přijde na pořad až po válce“). Za „rasově méněcenné“ považoval i tamní kolaboranty. Wehrmacht tu sice dobrovolníky verboval vehementně. Ovšem do čistě represivních složek, nasazovaných proti partyzánskému hnutí a civilistům, u nichž nacházelo oporu. Byli však plně podřízeni německému velení. „Na vlastní ozbrojené síly a jiné atributy moci neměli nárok ani kolaboranti.“

Plně to platilo i o území, spadajícím pod „říšské komisařství Ukrajina“. Z jeho pravomoci byla navíc vyčleněna rozlehlá teritoria, řízená strukturami „Třetí říše“ v Polsku i ukrajinských jižních sousedech. Vlastního státu, ba i reálné samosprávy se tak marně domáhali i banderovci.

Hitler své generalitě vysvětlil už 9. ledna 1941: „získá–li Německo nevyčíslitelná bohatství obrovských ruských území“, v „budoucnu je s to bojovat s kterýmkoli kontinentem“. „Štáb ekonomického velení ´Východ´“ byl zřízen už v březnu 1941. Řídil ho Göringův náměstek a předseda dozorčí rady „Hermann Göring Werke“ P. Körner. Vlivné slovo tu měli zástupci Mannsfeldova, Kruppova, Zeissova a Flickova koncernu, I. G. Farben a dalších německých korporací. Na deset tisíc zaměstnanců měl už v říjnu 1941.

Göringovy „zelené desky“, jak se „Směrnici pro znovu okupované oblasti“ říkalo podle barvy přebalu, „počítaly s územím SSSR jako zdrojem těžby nerostů, expedovaných do Německa“. Nad tento rámec pak už jen s „obnovou závodů, nezbytných pro opravy techniky wehrmachtu“ i „výrobu určitých druhů zbraní“. „Většinu sovětských podniků, vyrábějících civilní produkci, bylo v plánu likvidovat. Göring i představitelé vojensko–průmyslových koncernů měli zálusk hlavně na sovětské ropné zdroje.“ Ropná společnost „Kontinental A. G.“, jejímž prostřednictvím z nich chtěli loupit, vznikla už v březnu 1941.

Za nezřízenou měkkosrdcatost se považovala i praxe kaiserovského Berlína. Himmler to shrnul v článku Germanizovat?, publikovaném v jednom z periodik SS: „Naším úkolem není Východ poněmčit ve starém smyslu slova, tedy okrojovat obyvatelstvu německý jazyk a německé zákony, nýbrž dosáhnout, aby na Východě žili pouze lidé skutečně německé, germánské krve.“

Masovou exterminaci obyvatelstva okupovaných území ukládala už směrnice pro německé represívní složky, přijatá 28. dubna 1941 souběžně s „Plánem Barbarossa“. „Einsatzgruppen A, B, C a D“ měly fyzicky likvidovat především „komunisty, komsomolce, poslance oblastních, městských, okresních a vesnických sovětů, sovětské inteligenci a Židy“. V „operativním týlu“ navíc postupovalo podobné komando, zvané „Moskva“. „Každá ´Einsatzgruppe´ sestávala z 800 až 1.200 příslušníků SS, Sicherheitsdienstu, gestapa, kriminální a pořádkové policie.“ Jen tři z uvedených komand „povraždily na 300.000 civilistů v Pobaltí, Bělorusku a na Ukrajině už do poloviny listopadu 1941“. Do doby, než byly „přeřazeny mezi týlové jednotky, pobily přinejmenším milión lidí“ („podle velice konzervativních odhadů“).

16. července 1941 vyšel i zvláštní „Rozkaz o komisařích“. Gestapu ukládal, aby z řad sovětských válečných zajatců selektovalo „politicky a rasově nepřijatelné elementy“ („nejenom stranické pracovníky všech úrovní, ale i všechny představitele inteligence, všechny fanatické komunisty a Židy“). Rozkaz byl odvolán už v květnu 1942. I řada vysokých důstojníků wehrmachtu totiž varovala, že „úměrně popravám zástupců velitele pro věci politické odpor Rudé armády razantně sílí“. „´Politruky´ pak nečekala likvidace hned poté, co padli do zajetí, ale v koncentračním táboře Mauthausen.“

Pronin se propracoval i k hitlerovským plánům „dálniční sítě na okupovaných územích“. Sahat měly až k Donu a Volze (lemovány ovšem i hustou řadou „opěrných bodů“, vyzbrojených po zuby). „Druhý generální plán osídlení“ byl na stole 23. prosince 1942. Pár týdnů před stalingradským debaklem, který ho změnil v trapnou fantasmagorii, členil „kolonizovaná území“ na „severní“ a „jižní“. Celkem 700.000 km2 a z toho 350.000 km2 orné půdy (území samotné „říše“ činilo k roku 1936 asi 600.00 km2).

„´Generální plán Východ´ předpokládal fyzickou likvidaci veškeré židovské populace, masové vyvraždění Poláků, Čechů, Slováků, Bulharů a fyzické vyhubení 25 – 30 miliónů Rusů, Ukrajinců a Bělorusů.“ Byl to „kanibalský plán“. Scénář „detailně propracované genocidy ras a národů průmyslové epochy v polovině XX. století“. Tady už nešlo o „boj o pastviny a loviště, skot a ženy, tak jako v pravěku“. Tady se „atavistická, rasistická misantropie hnala za ziskem pro velkokapitál, úrodnou půdou pro velké pozemkové vlastníky, zazobané sedláky a generály i po sinekurách pro řadové nacistické zločince a jejich poskoky“.

11.4

Drtivá většina těch, kdo se na všech těch válečných zločinech aktivně podíleli, vyvázla bez trestu. Zářivou kariéru – nejen v Latinské Americe, ale i samotném Západním Německu – udělaly po válce i vrcholné šarže Hitlerova „východního plánu“. Stovky a stovky jich – v čele s generálem Gehlenem, jedním z vrchních šéfů masakru – fakticky spoluzakládali americkou CIA (a hlavně její špionážní a diverzní struktury v poválečném SSSR i zemích jeho spojenců).

Spoušť, kterou „východní plán“ stihnul napáchat, ilustruje už příklad Běloruska, jedné z nejmenších republik tehdejšího SSSR. Jen tady vyvraždil na 2,2 miliónu lidí. Ke dni svého osvobození zůstalo v Minsku naživu jen 40 procent předválečné populace, v Mogilevské oblasti – 35 procent předválečné obyvatel měst, ve Vitebské – 27 procent a Gomelské jen 18 procent. „Okupant vypálil a pobořil 209 z 270 měst a okresních center, 9.200 vesnic. Zničil 100.465 podniků, přes 6 tisíc kilometrů železnic, rozkradl 10 tisíc kolchozů, zdemoloval 420.996 domů jejich členů a téměř všechny elektrárny. V Německu zmizelo 90 % obráběcích strojů země, kolem 96 % jejích energetických kapacit a 18.500 automobilů, přes 9 tisíc traktorů a tahačů…Do léta 1944 tu zůstalo jen 39 % předválečného stavu koní, 31 % kusů skotu, 11 % vepřů, 22 % ovcí a koz. Nepřítel zdevastoval tisíce institucí školství, zdravotnictví, vědy a kultury, včetně 8.825 škol, Akademie věd, 219 knihoven, 5.425 muzeí, divadel a klubů, 2.187 nemocnic a ambulancí a 2.651 jeslí a školek.“

„Východní plány“ si hrají s ohněm. Ty tehdejší i dnešní.“ (Generalplan Ost, A. Pronin)

Závěrem

Když skončila studená válka vítězstvím USA, jejichž síla byla v tu dobu nepřekonatelná, nedošlo k rozpuštění NATO, i když Varšavská smlouva přestala brzy existovat, byla rozpuštěna. Co Slované od té doby kromě dalšího zažili? Vzpomeňme si na rozbití Jugoslávie! Kolik lidských životů v následných válkách bylo zbytečně utraceno? Jaké obrovské škody způsobilo bombardování NATO? Následovalo rozbití Československa a Sovětského svazu. Škody, které tehdy Rusku vznikly mnozí politologové srovnávají se škodami z druhé světové války.

A dnes? Rusko je na pranýři části světa a Rusové jsou označovány za vyvrhele, kteří můžou za vše špatné, co na světě se stalo a stane. Mnozí politici ze Západu mluví o válce proti Rusku a o jeho zničení. Je to příliš lehkovážné tvrzení. Ano, Rusko lze zničit, ale nelze počítat s tím, že bude pasivně jen snášet morové rány, které se na něj ponesou. Po útoku na Rusko by došlo k jaderné válce. Nebylo by po ní vítězů, ani poražených. Byl by zničen možná celý svět. Když ne přímo jadernými zbraněmi, tak jadernou zimou, která by následovala.

Poučení z druhé světové války máme. Měli bychom však usilovat o to, co získali již po válce Židé. Nikdo dnes nemůže beztrestně zpochybňovat genocidu Židů. O vyvraždění téměř 25 milionů (?) Slovanů, kteří byli v průběhu druhé světové války vyhnáni Němci ze života, se mluví však jen ojediněle. Jejich oběti může kdokoliv a kdykoliv zlehčovat bez následků. Tomu bychom měli udělat konec! Jsou lidé, kteří se o to snaží. Dokonce i určili i den, kdybychom měli vzpomínat genocidu Slovanů. Je jím 22. červen, den, kdy Němci v roce 1941 přepadli Sovětský svaz. Věříme, že i my dosáhneme toho, že o genocidě Slované se nebude moci beztrestně mluvit.

Věříme, že všichni lidé jsou si rovni, že neexistují národy, které jsou povolány k tomu, aby vládly jiným. Jsme přesvědčeni, že jedině v míru může prožít každý člověk důstojný lidský život a těšit se lidským právům.

Připravil dr. O. Tuleškov