„Vyhnání sudetských Němců bylo kapitulací před historickým problémem. V normálním životě odpovídá vraždě souseda kvůli dlouholetému sporu místo toho, aby se s ním za jistě nesnadných jednáních vyrovnal civilizovaným způsobem. Zcela právem je vyhnání označeno za vraždu národa.“

Prof. JUDr. M. Potočný, DrSc, jeden z našich největších znalců mezinárodního práva, k termínu vyhnání říká: „Ať se nám to líbí nebo nelíbí, je v této části nezbytné vypořádat se s „vyhnáním" tzv. sudetských Němců. Ukáže–li se, že jde o termín nesprávný, nepřesný, zavádějící a trpící dalšími neduhy logiky a historické pravdy, pak se hroutí umělá sudetská stavba o „určitých právech", jejich porušení a požadovaném odčinění způsobené újmy.

Základem pro pochopení toho, co se stalo v r. 1945 a 1946 v Československu s německým obyvatelstvem, je XlII. část Postupimské dohody. V ní vítězné velmoci, jednající i jménem poraženého, bezpodmínečně kapitulujícího Německa, jež předalo všechny státní pravomoci na vítězné Spojené národy (zastupované Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií), ujednaly spořádané a co možná humánní přesídlení (transfer) německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

K němu došlo především z bezpečnostních důvodů jak vnitřních, tak zejména vnějších. Velmoci, po konzultaci s ostatními členy Spojených národů, zejména Československem a Polskem, po prozkoumání této otázky po všech stránkách, tj. bezpečnostní, politické i národnostní, dospěly ke společnému závěru, že přesídlení musí být provedeno (will have to be undertaken) a že Němci z těchto států budou vyhoštěni.

Československo v souladu se svými válečnými cíli přijalo tuto část Postupimské dohody dopisem ministra zahraničí americkému, britskému a sovětskému velvyslanci v Praze 16. srpna 1945, jakož i francouzskému chargé d'affaires. Dalo v nich zásadní souhlas k odsunu (removal) německého obyvatelstva z Československa.

Československo dále prohlásilo, že tímto rozhodnutím učinily spojenecké velmoci důležitý krok k zajištění míru ve střední Evropě. Vyslovilo přesvědčení, že mír v Evropě by nemohl být považován za zajištěný a trvalý, kdyby menšiny, které měly takový podíl na rozpoutání poslední války, měly být ponechány v rámci státu, o jehož zkázu usilovaly.

Vítězné mocnosti dohodly i formy spolupráce mezi Polskem, Československem a Maďarskem na jedné straně a Spojeneckou kontrolní radou v Německu při přesídlování Němců z těchto států do okupovaného Německa.

Československo řádně a plně uskutečnilo přesídlení Němců do tehdejšího amerického a sovětského okupačního pásma. Američtí a sovětští vedoucí v obou zónách v září 1946 konstatovali, že práce československých úřadů při provádění organizovaného transferu byla vzorná a že způsob, jakým tyto orgány postupovaly při řešení tohoto obrovského úkolu, zasluhuje největší uznání.

Československo takto řádně splnilo své mezinárodní závazky plynoucí z XIII. části Postupimské dohody. Nedopustilo se přitom žádného protiprávního jednánÍ. Proto též nenese žádnou mezinárodně právní odpovědnost vůči Německu nebo jeho občanům. Německo ani přesídlené osoby nemohou tudíž vůči Československu uplatňovat žádné nároky související s přesídlením. Ať již jde o navrácení do původního stavu, tedy o návrat přesídlených osob, vrácení jejich dřívějšího majetku nebo kompenzace za něj, a o omluvu za postup vůči nim (satisfakci).

Od tohoto mezínarodněprávního institutu přesídlení (transfer) je třeba zásadně odlišovat okrajové jevy k nimž došlo na konci druhé světové války a v prvních měsících mj. i v osvobozeném Československu. Jednak před postupujícími sovětskými jednotkami prchali z Československa na Západ, zejména do budoucího amerického okupačního pásma, němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři, pracovníci gestapa a německé správy, jakož i někteří řadoví němečtí občané z tzv. sudetského území a ostatního československého území z obavy před spravedlivým stíháním a potrestáním za trestné činy, jichž se nacistický režim nebo i oni sami v průběhu války proti českým občanům dopustili. Tento divoký útěk nelze pochopitelně nijak ztotožňovat s přesídlením. Prchajícím osobám šlo o to, aby se vyhnuly odpovědnosti za spáchané válečné zločiny proti základním lidským právům a svobodám, jež byly povinny dodržovat podle Ženevských úmluv i vůči veškerému civilnímu obyvatelstvu.

Dále docházelo spontánně při postupujícím osvobozování Československa a v prvních dnech a týdnech nikoli zcela organizovanému a nejednou excesy provázenému přesídlení (tzv. divoký odsun) části německého obyvatelstva z Československa do amerického a sovětského okupačního pásma. Útěk Němců z Československa i tzv. divoký odsun nelze směšovat, zaměňovat či dokonce ztotožňovat s mezinárodněprávně regulovaným transferem německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.“

O termínu vyhnání ve zkratce mluví i prof. M. Potočný, DrSc.,: "Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanovi cosi vnitřně říká, že "vyhnání" nemá nic společného s transferem. Institut přesídleni předpokládá předchozi mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu. Je–Ii provedeno svévolně a v rozporu s obecným mezinárodním právem nebo smluvními závazky dotyčného státu, představuje jeho protiprávní chování, které může mít za následek jednak jeho mezinárodní odpovědnost a jednak nárok takto vyhnaných osob na odčinění způsobené újmy."

Zjednodušeně řečeno: Němci si postupem doby vytvořili termín vyhnání, který používali a stále používají místo spojenci stanovených a užívaných termínů transfer, přesídlení, odsun. Časem se tzv. sudetští Němci dostali až k termínu vražda národu, kterýžto pojem je opět dílem jejich samovolně tvořivosti. Proto je třeba v této souvislosti zdůraznit, že i některé další termíny si sami landsmani vytvořili a sami si dokonce i nadělovali práva, která z hlediska mezinárodního práva nemají žádné opodstatnění, prostě neexistují. Přesto někteří „čeští“ sudetomilové z části jejich terminologii přejímají, stejně tak i tzv. práva „sudetoněmecké národnostní skupiny“.

„Vražda – stejně jako individuální či národa, je nejtěžším zločinem. Proto je pochopitelné, že se Češi snaží smazat spoluodpovědnost za tento skutek. Dr. J. W. Brügel, sociálnědemokratický německý židovský emigrant a po r. 1945 český státní úředník, se vyjádřil jasně: „Ani Beneš, ani jiný český autor „nejsou stavu citovat jeden jediný diplomatický dokument…, ve kterém by jedna ze tří velmocí vyjádřila souhlas k plánům vysídlení.“ (Čtvrtletní sešit pro současné dějiny, duben 1960, str. 162). Zpochybňuje i české odvolávání se na Postupimskou dohodu. Její čl. XIII neuvádí souhlas, ale jen „vyjádřené mínění“, že vysídlování je za daných okolností nezbytné. O stanovisku Dr. Brügela se nedá pochybovat, protože Beneš a Ripka by neváhali po válce ani okamžik předložit schválené dokumenty o vyhnání, kdyby nějaké v ruce měli.“ (Z článku „Nesnadné ospravedlnění jednoho vyhnání“, WitikoBrief, č. 3/2019, srpen, str. 12, F.V.)

Ještě srozumitelnější je nota, vypracovaná Dr. Karlem Lisickým, který za války zaujímal funkci československého velvyslance u britské vlády v Londýně. V r. 1944 dostal od Beneše úkol přimět velmoci k tomu, aby do plánované kapitulační listiny uvedly pasus o neplatnosti mnichovské dohody a přidali i vyhnání Němců. Jako zdůvodnění bylo velmocím 23.11. 44 přiloženo obsáhlé memorandum. Cílem bylo získat podpis německé strany k úpravě těchto dvou českých hlavních požadavků.

Když 8.5.1945 zástupci německého wehrmachtu kapitulační listinu podepisovali, nevyskytovaly se v ní české požadavky. Na toto přehlédnutí upozornil Dr. Lisický na jaře r. 1953 při jedné akci v Benešově ústavu v Londýně (Doklady a rozpravy č. 10, str. 42). Co se týče vyhnání, domníval se, že české přání nebylo splněno proto, že velmoci pravděpodobně nebyly jednotného mínění, zda taková záležitost má místo v kapitulační listině. Přesto však nebyla využita příležitost přinutit Německo k přijetí principu vyhání.

Při této příležitosti varoval Dr. Lisický své krajany také před přeceňováním Postupimské dohody. Vedení tří velmocí neschválila, nýbrž jen uznala, že je nutné provést vysídlení. Ohledně již měsíce prováděného vyhnání „se shodli“, že každý transfer musí probíhat „uspořádaně a humánně.“ Lisický vysvětluje , že se tu nejedná o bezvýznamné slovní hrátky, protoŽe v řeči diplomatické jsou tyto „něžné odstíny slov velmi důležité. Nejsou jen stylistického významu, ale mají věcný obsah… Otázka transferu není zdaleka tak jednoduchá a vyřešená, jak bychom tomu rádi chtěli věřit a jak bychom to potřebovali.“ Toto jsou slova zkušeného diplomata.

K tomu je třeba dodat, že Brügel a Lisický se kryjí při hodnocení Postupimské dohody obsahem Walter–Reports, předloženém v r. 1950 kongresu USA. Ten nazývá teorii o americké spoluzodpovědnosti za vykořenění německých vyhnanců „klamným závěrem“.

Nakonec musíme uvést, že Češi již v r. 1945 měli pochybnosti o legitimitě vystěhovaleckých plánů. Přáli si dokument s německým podpisem, aby „transferu“ přidali zdání shodné změny. Protože se jim to nepodařilo, ocitají se v trapné situaci. Proto musí sudetští Němci dále požadovat “suspendování mezinárodních důsledků“ (Lisický) a ukazovat na slabá místa české pozice. (F.V.)