Nacistické kořeny tzv. Sudetoněmeckého landsmanšaftu 5
"I když tento program prošel později drobnými úpravami a doplňky s přihlédnutím k měnící se situaci ve světě a v Evropě, zůstal a zůstává základním "dvacaterem" ideologického, politického a právního vystupování skupiny bývalých československých občanů německé národnosti, kteří byli přesídleni na dnešní území Spolkové republiky Německo po skončení druhé světové války v r. 1945 a 1946." Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.
Bod 14 a 16 z jeho textu, který se týká tolik landsmany proklamovaného práva na vlast.
„14. Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat") a na sebeurčovacím právu národů v rámci evropské integrace, a sice nezávisIe na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.“
„16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“
V krátkosti řečeno: Tzv. sudetští Němci nikdy nebyli samostatným národem, ale pouze národnostní menšinou, žijící na čs. území. Jejich tvrzení, že „národnostní skupiny“, za jednou z nichž se považují, mají právo na sebeurčení, nemá žádný základ v mezinárodním právu. Podle tohoto právo na sebeurčení mají pouze ty národy, které nemají svůj stát.
Tvrzení, že „o osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem“ je opět zcela mylné. Landsmani nikdy žádné své území neměli. Žili vždy na území, které patřilo čs. státu, bylo tedy našim územím.
Pokud prostudujete celá tzv. 20 bodový program SL, můžete zjistit jeho styčné plochy s programem znacizovaných henleinovců. Ti také si sami nadělovali práva, která neměla žádný mezinárodně právní základ.
Závěrem je nutné zdůraznit, že landsmani mají vlast v Německu, kde také povětšinou žijí. Jejich nároky na tzv. původní vlast nemají žádné mezinárodní opodstatnění. Jsou pouze jejich zbožným přáním, o němž se nás snaží přesvědčovat. U českých sudetomilů a germanofilů zásadně uspěli. Velká většina českého národa však v souladu s mezinárodním právem tyto i další požadavky SL odmítá.
Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., náš jeden z největších znalců mezinárodního práva, ve stati „Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva“, k 14. bodu uvádí: „Hned v úvodu k tomuto bodu je třeba znovu zopakovat zásadní poznatek, rozvedený výše, tj. že tzv. sudetští Němci nikdy netvořili národ, a neměli proto ani národní právo sebeurčení ve smyslu secese. Tvořili jazykovou a zčásti i kulturní součást německého národa, nacházející se při naší hranici. Vždy tvořili na českém území pouze národnostní menšinu, byť i značně početnou a kompaktní.
Tzv. sudetští Němci měli různá autonomní práva, na tehdejší dobu ve světě a Evropě ojedinělá a značná. Měli kromě svého školství, dokonce i vysokého, neomezené právo sdružovací, své politické strany a své zástupce v československé vládě. Nemohli se však, jako ostatně není oprávněná žádná menšina, odtrhnout od svého mateřského státu, založit vlastní stát či dokonce připojit se k jinému státu a stát se součástí sousedního Německa.
Termín „vlast" má teritoriální, historický, ekonomický, sociální i kulturní význam, nikoli však mezinárodněprávní, přinejmenším ne již v osudných předválečných letech. Je proto absurdní aplikovat na tzv. sudetské Němce nové instituty, které se krystalizují teprve v poválečné době v Evropě v souvislosti se vznikem Rady Evropy a postupného rozšiřování obsahu Evropské úmluvy o lidských právech.
Termín „vlast" je obvykle spojen s územím státu, na němž žije určitá komunita, individuální národ, vícenárodnostní společenství, národnostní většina a národnostní menšiny, jakož i jednotlivé osoby různého původu etnického, národnostního, náboženského atp.
Vlast (Vaterland, Strana, Heimat, Country atp.) se vyznačuje tím, že osoby k ní patřící jsou navzájem spojeny pevnými pouty vzájemnosti, solidarity a společné existence. Obvykle tvoří i základ státu, čímž jeden každý a všichni společně získávají jistá práva a povinnosti, které jim umožňují a usnadňují všestranný rozkvět ekonomický, sociální a kulturní.
Vztah mezi jednotlivcem nebo skupinou lidí a „vlastí" je vztahem „matky" a „dětí". Je to dvoustranný vztah „dávání" a „braní", rovnovážný vzájemně prospěšný rozměr rozvoje. Předpokládá plnou loajalitu příslušníků vlasti, věrnost, obranu společných hodnot a společné užívání výhod, které příslušnost k národu přináší.
Jakmile se toto plodotvorné pouto oslabí nebo rozlomí, dochází k napětí, odcizení a nepřátelství vůči jiným skupinám žijícím na území vlasti. Může pak vést k podstatnému oslabení „vlasti", ba k jejímu rozbití až zániku.
Ilustrativním příkladem rozbíječského a nakonec i sebezničujícího konce je příklad německého obyvatelstva v Československu, zejména tzv. sudetských Němců. Ve středověku přicházeli do pohraničních i centrálních částí českého království Němci z přilehlých německých oblastí, nesjednocených v jeden stát. Tito pozvaní hosté, sedláci, řemeslníci i různí odborníci se usazovali na území České koruny ku prospěchu všech stran.
Příkladem plodného soužití a spolupráce mezi českou většinou a německou menšinou může být období tzv. první republiky. Po jejím vzniku v r. 1918 a po odchodu německých Němců a rakouských Němců, kteří využili práva opce, se ve střední Evropě ustavil demokratický stát, hospodářsky prosperující a dbající stejně o blaho všech občanů, bez ohledu na národnostní, náboženské nebo rasové rozdíly.
Všechny složky obyvatelstva, tedy i německá, měly četná autonomní menšinová práva. Měly však i základní povinnosti, tj. být loajální vůči československému státu, chránit jeho suverenitu, územní celistvost a státní hranici.
Tuto základní povinnost národnostní menšiny vůči své vlasti však německá menšina, zejména její radikální část, henleinovci se svým bojůvkářským jádrem, hrubě porušila. Nacionalistickými hesly o tom, že Čechy, Morava a Slezsko jsou součástí velké „německé vlasti" a že tzv. sudetští Němci organicky patří k nacistickému Německu, že jsou podřízeni „Velkému vůdci" Hitlerovi, NSDAP, SS a gestapu, a jejich postupnou realizací přispěla k zahájení útočné války, odtržení tzv. Sudet atd. Tím se dopustila velezrady, protože se podílela na cíleném zániku Československa.
Povinnost německé menšiny hájit bezpečnou existenci demokratického Československa a být loajální složkou ohrožované „vlasti" se změnila v útoky na ni, ve velezrádné pokusy o její rozbití a připojení k „Říši". Heslo „Heim ins Reich" se stalo logem cca 80 procent německého obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.
Touto zradou na české vlasti, jež vedla k ohrožení evropského a pak i celosvětového míru, si po válce vysloužila spolu s německým obyvatelstvem v Polsku a Maďarsku nezbytné přesídlení do „Říše“. Jedině tak totiž bylo možné předejít eventuálnímu opakování německých agresí obdobným způsobem v budoucnu. Proto také velmoci neměly jiné možnosti než přesídlit německé obyvatelstvo ze tří zmíněných zemí do Německa.“
K bodu 16 prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., uvádí: „Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva“, k 16. bodu: Další velký omyl tzv. sudetských Němců, že o nich a „jejich území" (nikdy žádné neměli, žili na území druhého, sousedního státu) může být rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem. Jde o nesebekritičnost, ne-li drzost! Oni jako menšina si odvážně dovolili spolurozhodovat o neblahém osudu českého národa a nyní po všech tragických zkušenostech střední Evropy, celé Evropy a světa za druhé světové války znovu s pyšným čelem hájí svou zaviněnou prohru a nenávratně ztracenou věc.“
Připravil J. Skalský