My, pozůstalí po obětech sudetského řádění, mlčet nebudeme
Tak se nám odbojářům v Nár. Osvobození radí, že se nemáme zabývat landsmany, že "nám po nich nic není". Zároveň se nám radí, že nemáme právo napadat rozsudky soudu, (kauza Walderode!), že nejsme účastníci řízení. A dále jsme informováni, že prý U.S.A. neustále osočuje Irán, přičemž prý černý Petr porušování smluv je na straně presidenta Trumpa. (NO, č.15–16/2019,s.2.) Autor Mgr. František Kubák, pplk v.v., válečný veterán (nových misí) a předseda ČSBS Českých Budějovic, nám toto vše radí (doporučuje, instruuje?). A zaštiťuje to citátem z Mistra Jana Husa o pravdě, kterou je třeba přijmouti, i když pohoršuje. Tož tak.
A my, pozůstalí po obětech a bojovnících proti nacistům říšským, rakouským i sudetským, pozůstalí po padlých toho boje, kteří byli udáni sudety jako "hrozní benešovci", nejenže se řídíme požadavkem Husovy pravdy, ale také londýnského rabína,jenž pravil:
Chce–li se napadený bavit s nepřítelem o lidských právech, musí nejdříve zůstat naživu.
A právě toto se nezdařilo našim bojovníkům proti nacistům a sudetům – svůj boj zaplatili životem. V mém případě po udání sudeta pod gestapem a také v Osvětimi a na sekyrárně Pankrác. Nezkoumám, je–li to moc, nebo málo, ale je to pravda, kterou i autor musí přijmout, i když jej třeba pohoršuje? Nevím.
A s tímto pověřením hájit odkaz padlých mrtvých se opírám tvrzení pana autora.
Tak my se nemáme zabývat sjezdy landsmanů, a to ani dokonce v případě, kdy chtějí působit u nás? My se nemáme zabývat kauzou Walderode jen protože nejsme účastníci řízení? Autor doslova píše: "Najednou chceme zaujímat stanovisko k nedávnému sudetoněmeckému sněmu. Nic nám do toho není." Jak to, pane autore??
To zesnulá předsedkyně ČSBS nezapomenutelná Anděla Dvořáková v Panteonu Národního Muzea vystupovala jen tak proti landsmanschaftu, bez oprávnění a bez důvodů? Tak takto ne, pane magistře. A Walderode? Není pravda, že i když momentálně nejsme účastníci řízení, nemáme zpodstaty našeho programového prohlášení o ochraně dekretů právo vystupovat na straně tzv. povinných osob poškozovaných rozhodnutím soudu? A ten soud není konečný a nerozhodl navždy! Pokud je nám známo,v republice existuje soustava pětistupňového řízení – okresního, krajského, vrchního, Nejvyššího a Ústavního. Přičemž Nejvyšší soudy jsou dva, správní a obecný. A dokud nerozhodne Ústavní soud nezrušitelným nálezem, případně usnesením, není věc ukončena a kauza se vyvíjí. Takto bylo v poslední době v Rájci–Jestřebí pro družstvo ZERA zachráněno 3 tisíce hektarů půdy pro 500 zemědělců před restituenty. Tam byla dle mne restituční tečka. Tak byl Jihomoravskému kraji zachráněn Ústavním soudem majetek požadovaný Dietrichsteinovou v údajného hodnotě 50 miliard včetně zámku. Tak byl Ústavním soudem nezrušitelným nálezem prof. Musila zachráněn zámek Opočno před rukou Colloredo–Mansfeldů.
Rozsudky, jakkoli jsou respektovány, nejsou posvátné rozhodnutí inkvizice. I v nedávné historii máme příklady,že celý svět protestoval proti rozsudku,jenž znamenal justiční vraždu. Kauzu Sacco–Vanzetti mám na mysli. A máme dokonce institut minoritního vota, jenž činí jisté rozsudky kontraversními, např. rozsudek Ústavního soudu v kauze omluvy ses.Nečasové kolaborantu z Rájce. Tam právě jmenovaný prof. Musil napsal minoritní votum vůči dvěma hlasům senátu. On napsal osvobozující rozsudek, oni odsuzující. A mohli bychom pokračovat dále, ovšem netřeba.
Mám vůči autorovi nevýhodnou pozici tzv. podjaté osoby, jako pozůstalý po obětech sudetského řádění, kdežto on se může tvářit jako arbiter elegantiae "stojící nad věcí" . Otázka zní ovšem jinak.
Má vůbec pan autor oprávnění takto stát nad věcí? Je také člen Svazu a dokonce Ústředního výboru. Má Svaz ve stanovách, že nemůže přijímat členy fašistických složek? Má. Byli sudeti v drtivé většině členy fašistických složek, ordnery a ferikorpsy? Byli. Byli sudeti souzeni za zločinné spolčení proti republice v Norimberku? Byli. Dokonce je usvědčil americký žalobce Alderman. (Ečer, Norimberský soud, Orbis1946. Zde diskuse o sudetech a naší kritice končí a basta, jak říkají Italové.
Dále mám nevýhodnou pozici v tom,že jsem s panem autorem polemizoval již dříve, a toto vše může být vykládáno jako jakési účtování. Opak je pravdou. A s panem autorem například souhlasím s jeho názorem o užívání Vladislavského sálu, kde se s ním ztotožňuji. Ale opět v jeho kritice U.S.A. vůči Íránu se neztotožňuji. To je věc názoru, kdo považuje co za důkazy nebo nikoli,a teprve budoucnost ukáže, kde bylo právo a kde lež. Bohužel v nové době byla na důkazy uvalena aglosaská zásada "volného hodnocení". Kdežto stará zásada materiálního důkazu byla opuštěna...I toto je pravda, která může pohoršovat.
Stejně jako jsem se v minulosti s autorem neztotožňoval v náhledu na nacistu Buquoye, se kterým rodina mé manželky měla své zkušenosti. Pan autor mne napadal z "opisování" traktátu komunisty dr. Kulíře, jenž ovšem dobově přesně popsal reálie protektorátní činnosti nacisty Buquoye. Pan autor tehdy zatajil, že citovaná kniha neměla paginaci, a nebylo jinak možné citovat, než doslovně a s titulem publikace, což jsem učinil. Přitom má manželka jako pracovnice Jihočeského muzea byla dr. Kulířem zkádrována, že neuplatňuje marxistický pohled na dějiny, což se rovnalo kádrové popravě. Dr. Kulíř, jinak nezávadný občan, je dnes na pravdě boží a nemůže se hájit, leč taková byla skutečnost.
Její dědeček V. Arient byl financ, příslušník Stráže obrany státu, bojoval s ordnery na Kvildě. Po osvobození byl místo vyznamenání trestán vyhazovem za to, že na plese tančil s Miladou Horákovou...Matka osobně viděla tisícový průvod ordnerů na Nových Hradech v čele s Buquoyem a Henleinem, kteří si potřásali mocně rukama, a pro něhož Buquoy pořádal honosný banket. Buquoy jako člen Henleinpartei, stejně jako Walderode, byl kutý nepřítel ČSR, zakladatel nacistické školy DAF na Hradech, jeho manželka nacistka a syn u kriegsmarine.
A my se nemáme zabývat sudety a "nic nám do toho není"?? Pša krev, řekli by bratři Poláci. Takto ne, pane magistře! Zde je Husova pravda, kterou je nutno přijímat, třeba s pohoršením nad námi, pozůstalými po obětech sudetů. Uvádím toto vše jako příklady, proč my, potomci odbojářů, se musíme zabývat landsmany, kteří třicet let od převratu nečiní nic jiného, než špiní presidenta Beneše a dekrety nár.shromáždění,chtějí jejich protiprávní zrušení a návrat majetků, který nebyl zrušen ani návrhem praporečníka Posselta a naopak Zemský soud v Mnichově potvrdil původní stanovy s nároky landsmanů. To se lze dočíst i u nás na například na ČNL. A ještě dodejme, že mocný impuls jim dodala katastrofální omluva pana presidenta Havla, jenž místo aby ctil dekretální právo, Postupimskou konferenci a Pařížskou reparační dohodu,jež stanoví, že žádný německý majetek se nesmí vrátit do německých rukou, se omluvil bez mandátu lidu landsmanům, těm landsmanům,kteří měli ve svých řadách takové zločince jako byl Zoglmann, popsaný dobře Stanislavem Motlem. Což je jen jeden příklad z mnohých. Místo aby naše vlády vymáhaly, jako Poláci nebo Řekové, na Německu právem požadované válečné reparace, se omlouvají sudetům a uzavírají právně bezzubé politické deklarace, na něž se pak odvolávají jako na právní akty, a jako premiér Nečas vyhlašují dokonce neexistující "národní spoluidentity".
I toto vše jsou pravdy dějin,které je nutno přijmout, a to bez pohoršování a odsudků.
Naopak je třeba odsuzovat landsmany, kteří neustále brojí proti republice. Benešově republice. Naší posvátné republice, aby bylo jasno. Ale to už je na jiný epos.
Pan autor by si měl uvědomit Gaguinovo kruciální souvětí jeho tvorby:
"Kdo jsme ? Odkud přicházíme? Kam jdeme?" Dodávám: K landsmanům – nebo proti nim?
Dr.Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I
autor je pozůstalý po legionáři, udaném sudetem gestapu, a příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác
