Už jsou tu dokonce i hlasy „zevnitř“, které to potvrzují. Dnes je pondělí 23.12.2019, 08:30 SEČ, když začínám psát tento článek. Tedy nachlup přesně pět let, kdy jsem se smíšenými pocity, po náročné noční službě na záchrance, předával úřednici na poště doporučené dopisy pro ministra obrany Stropnického a Vládu České republiky s úmyslem vrátit všechna svá válečná vyznamenání, udělená NATO.

Ten myšlenkový zmatek nepramenil ani v nejmenším z toho, že bych si nebyl jist tím, co v otevřeném dopise píšu. Ty věci jsem si odžil, k takovému poznání jsem dospěl a o pravdivosti svých slov jsem byl (a zaplaťpánbůh stále jsem) bezvýhradně přesvědčen. Smíšené pocity panovaly spíše z toho, co bude následovat… Nejen ve formě možných, ale domníval jsem se, že téměř jistých sankcí, na což jsem byl připraven a ochoten si za svou pravdou stát a dokázat ji do nejmenších detailů obhájit celou řadou velmi pádných a podložených argumentů.

Ale také a zejména jsem měl obavy z toho, jak bude tehdy poměrně pravdou nedotčená a mediokracií zmanipulovaná česká, moravská a slezská veřejnost reagovat. Jestli budu za svůj postoj jednomyslně zavržen a dehonestován a nebo prohlášen za „smyslů zbaveného“… Následné reakce mne pak velmi překvapily a to převážně velmi pozitivně. Protistranu až na malá překvapení pak reprezentovaly samé profláknuté známé tváře, reprezentující cizí zájmy proti zájmům naší vlasti a jejích občanů.

A jak to vypadá po dlouhých pěti letech, které utekly jak voda? Domnívám se, že soud, který jsem vynesl nad zločineckou organizací, kterou jsem poznal do hloubky a odmítl jí sloužit, jenž se zove NATO, se pomalu naplňuje a skutečnost je horší, než jsem ji tenkrát před pěti lety sám popsal.

Na povrch se pozvolna derou další a další svědectví o zločinech proti mezinárodnímu právu na Balkáně, na Blízkém Východě i v severní Africe, ale i v dalších zemích, mnohé se máme ještě dozvědět o situaci ve Venezuele, jak je to s celou slavnou migrační krizí a situací v západní Evropě, jak je to vlastně s Brexitem a se souvisejícím protiruským tažením a proč se má Evropa znovu stát válčištěm korporátních fašistů v bezohledném boji o moc a peníze, což je vlastně jedno a totéž.

Hladinu poklidných názorových vod přibližně rok nazpět rozčeřil člověk, od kterého bych to věru ani nečekal a vystoupil s názorem, že celá afghánská mise, trvající neuvěřitelných osmnáct let postrádá smysl a dostala se do slepé uličky. Jakkoliv se někteří vysocí armádní a političtí představitelé naší země mohli vzteky zbláznit, každý, kdo se na věc podívá z hlediska faktů a argumentů, nemůže jinak, než s tímto názorem souhlasit. Tím člověkem byl překvapivě Lubomír Zaorálek. Co jej k tomu vedlo, nevím, ale v poslední době to není jeho jediný rozumný příspěvek, který jsem od něj zaznamenal. Podobně jsou na tom země jako Irák, Sýrie, Libye, ale také Ukrajina a další, kde jaksi postrádají tu avizovanou svobodu a nezávislost, demokracii a lidská práva…

Afghánské tažení stálo životy několika tisíc amerických vojáků, spojeneckých vojáků dalších zemí a desítky tisíc příslušníků místních ozbrojených složek, o civilním obyvatelstvu ani nemluvě. I naše země ztratila zcela zbytečně v Afghánistánu 14 svých mladých a zdravých mužů, kteří mohli dnes vychovávat své syny a děti, možná i v duchu vlastenectví a lásky ke své zemi. Je jich velká škoda, protože naše země a celá Evropa zoufale postrádá „opravdové chlapy“, ochotné a schopné převzít odpovědnost, projevit osobní statečnost a postarat se třeba jen o svou manželku a tři nebo čtyři děti !

Není pravdou, a ať se z toho přisluhovači cizích mocností a korporátních fašistů třeba zblázní vzteky, tak není pravdou, že se u Kábulu bojuje za Prahu nebo za kteroukoliv jinou západoevropskou metropoli. Tak jak „vylhaně“ afghánský konflikt začal, tak úplně stejně „vylhaně“ směrem k veřejnosti po celých těch osmnáct let probíhá.

Existuje a je veřejně známa rozsáhlá reportáž Craiga Whitlocka, redaktora Washington Post o výsledcích výzkumu stran všech možných „chyb“ během dobývání a „obnovy“ Afghánistánu a tato americkou administrativu vůbec nešetří, ba naopak. Jsou zde i stanoviska amerických generálů, mezi jinými například Douglase Luteho, který zcela zpochybnil smysluplnost afghánské operace a jakoukoliv motivaci amerických vojáků.

Jsou zde však i další významní kritici veškerého konání americké administrativy ve smyslu jejích válečných výbojů a „vývozu tzv. americké demokracie“, mezi které patří Patrick Joseph Buchanan, Paul Craig Roberts a nebo klidně i nám dobře známý novinář, Američan žijící v České republice, Eric Best a mnozí další.

Ukazuje se, že kam šlápla noha amerického vojáka v posledních sedmdesáti letech a spolu s ním bohužel i mnoha jeho spojenců v rámci zločinecké organizace NATO (společnosti užitečných idiotů, sloužících korporátním fašistům z tzv. „deep state“, tedy lidí především kolem zbrojařských monopolů), tam nejen, že sto let tráva neroste, ale tam zůstávají pouze a jen spálené země, zoufalství a beznaděj obyvatelů daných zemí, chaos, vraždění, bída a hlad a nemůže být ani v náznaku řeč o lidských právech, demokracii, svobodě a nezávislosti !

Jak sdělil nejen generální inspektor USA pro obnovu Afghánistánu, John Sopko, ale i mnozí další, lhalo se a lže se americkému lidu, lhalo se a lže se i lidu spojeneckých zemí v rámci NATO a co je horší, tyto země se staly spolupachately mezinárodních zločinů, naprosto v rozporu se základním dokumentem Severoatlantické aliance NATO – s tzv. Washingtonskou smlouvou a zejména jejím článkem číslo jedna a s mezinárodním právem, mizerně garantovaným Organizací spojených národů a její Radou bezpečnosti, která se zdá být pouhou loutkou v rukách zbrojařských monopolů pod taktovkou „deep state USA“.

Celý můj článek se „motá“ kolem historie afghánského konfliktu. Jistě, je nejdelší v dějinách, snad kromě Třicetileté války v Evropě a vyvolává nejvíc otázek stran budoucnosti, smysluplnosti a doufejme, že i oprávněnosti této a podobných operací. Moje rozhodnutí sepsat svůj otevřený dopis ministru obrany a vládě ČR před pěti lety padlo však zejména na podkladě paralely ukrajinské krize s válkou v Kosovu. Bylo to právě Kosovo, které mne přimělo k tomu, abych odešel z vysokých armádních postů a s politikou NATO a tedy i naší země a její armády se nadobro rozloučil. I zde se mnohým zdálo, že přeháním, vymýšlím si, sleduji nějaké jiné, pochybné, osobní cíle a bůhvíco jiného...

Nebylo tomu tak. Kosovská mise mne „probrala“, zorientovala, znechutila mne a otevřela mi oči natolik, že jsem se musel s armádou a hlavně politikou NATO rozejít. Aby čtenáři pochopili, co mne k tomu vedlo a jaké byly ty pravé pohnutky k mé rezignaci, prosím, přečtěte si thriller Josefa Habase Urbana, Návrat do Valbonë.... Budete možná zírat! Je to jen zlomek toho, co dokáže touha po moci a po penězích. Pravá příčina všech konfliktů a všeho bezpráví na celém světě. Fenomen, kterému se neubrání nikdo a nic, žádná země na planetě, pokud její občané nepochopí, že jsou pouhou hračkou v rukou mocných. V rukou nadnárodních monopolů, korporací, které se nezastaví před ničím. V rukou korporátních fašistů, pro které jsme jen figurkami na šachovnici. Vzpomeňme však na Svatoplukovy pruty. Pouze to je možnost, jak vybojovat budoucnost pro naše děti...