Moje pravda, Slobodan Miloševič XIII

(Moje pravda, integrální text projevu před “Mezinárodním trestním ribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004, vydavatelství Le Oerjus, Association Vérité et Justice, z francouzštiny přeložil Jiří Řezníček, celý dokument je na našem webu, ceskenarodnilisty.cz, který jako první v ČR přinesl jeho celý text)

Ilegální secese

Na rozdíl od vlád Slovinska a Chorvatska a islámsko-chorvatských úřadů Bosny a Hercegoviny, které uskutečnily ozbrojené odtržení a na rozdíl od jejich iniciátorů a jejich podpory v Německu a Rakousku nebo ve Vatikánu - potom ve Spojených státech a NATO - srbský lid, včetně mne, usiloval o zachování jugoslávského státu. Byli jsme to tedy my, kteří jsme byli na straně práva, zatímco demolizátoři Jugoslávie porušili právo jak vnitřní, tak právo mezinárodní. Jejich invokace práva na sebeurčení byla jen kouřovou clonou, která měla zakrýt samu povahu jejich zločinného počínání spojenému s ilegálním a násilným odtržením, protože národy Jugoslávie a zvláště republiky, neměly právo jednostranně opustit jugoslávský stát, ani podle jugoslávské ústavy, ani vlastních ústav, ani podle mezinárodního práva. Neměly zvláště právo realizovat takové záměry silou a přes mrtvoly svých včerejších spoluobčanů a společného státu. Článek 5 jugoslávské ústavy přijaté v r. 1974 a platné v této době stanovuje:

„Území SFRJ je sjednoceno a skládá se z území socialistických republik. Hranice SFRJ nemohou být měněny bez souhlasu všech republik a samosprávných provincií“.

Z toho jednoznačně plyne, že žádná republika, žádný národ nedisponoval právem oddělit se od SFRJ ani oddělit jakoukoli část jejího území, neboť toto bylo možné jen se souhlasem všech. Maje na zřeteli tento fakt a s přáním vyjádřeným ve Slovinsku, v Chorvatsku, později v Bosně-Hercegovině a Makedonii - přáním opustit jugoslávskou federaci - srbská část právě s cílem zabránit konfliktu, se od srpna 1990, jak vám to potvrdil svědek Borislav Jovic, bývalý předseda prezidentské kanceláře Jugoslávie - pokoušela přesvědčit reprezentanty ostatních republik ve federálních institucích, aby přijali zákon, který by upravil adekvátním způsobem výkon práva na sebeurčení. Ale jak píše Jovič ve své knize, kterou jste zde dokonce citovali, byli pevně rozhodnuti jít až do konce, i kdyby to bylo za cenu incidentů a konfliktů. Nebudu vám připomínat, že tento projev Tudjmana, který jsme zde citovali a kde prohlásil: „Nebyla by válka, kdyby to Chorvatsko nechtělo“.

Ano, bez války by nikdo nemohl vyhnat půl milionu Srbů z území, kde žili po staletí. Lidé, kteří v době odtržení Chorvatska nežádali zvláštní vlastní stát, ale pouze autonomii, lidé, kteří až do tohoto okamžiku, a dokonce podle samé chorvatské ústavy, byli konstitutivním lidem Chorvatska. A to vše, zatím co Chorvatsko a stejně tak Slovinsko, právě vyhlásily nezávislost odtržením od Jugoslávie, čímž porušily ústavu a s použitím ozbrojené síly. Jednalo se tedy o secesi ilegální, ozbrojenou, násilnou, která měla za následek desítky tisíc mrtvých a ta je zločinem jak podle práva jugoslávského, tak mezinárodního. Zcela tak, jak je zločinem podněcovat a podporovat takovou krvavou válku.

Zahraniční protagonisté - jsou to titíž, kteří stojí za tímto ilegálním soudem, jehož předním posláním je jejich amnestie a svržení chyb na oběti. A obětí byly ve všech národech Jugoslávie - a kteří pomáhali odtržení bývalých jugoslávských republik, odtržení, které podle způsobu, jak bylo provedeno, není povoleno ani mezinárodním právem. Tato ilegální situace odtržených republik byla výslovně potvrzena bývalým předsedou této instituce, Antonio Cassesou, který ve své paměti na stranách 269 a 270 zdůraznil, že jugoslávské republiky nedisponovaly právem na sebeurčení úplné, ani podle mezinárodního práva, ani podle vnitřního práva jugoslávského.

Stejně jako republiky sovětské, šest jugoslávských republik, podle mezinárodního práva nemělo právo na vnější sebeurčení.

K tomu přistupuje fakt, že takové právo není nijak stanoveno jugoslávskou ústavou. Na rozdíl od sovětské ústavy, jugoslávská neobsahovala žádnou dispozici předvídající odtržení republik.

Tedy stejně jako vaše ilegální obvinění. V jednom momentu, řekl bych, že nepozorností, v odstavcích 79 a 80 aktu obvinění o Kosovu, se uvádí, kdo vyprovokoval válku v Jugoslávii, stejně tak bývalý předseda tohoto ilegálního soudu, když byl ještě v čele této instituce, na straně 273 své knihy, kde stanovil ilegalitu odtržení a potom dospěl ke stejnému závěru, jaký tak zvané obvinění dává tušit v citovaných paragrafech 79 a 80 aktu obvinění o Kosovu. Tento závěr říká (cituji): „ Je dobře známo, že v Chorvatsku a v Bosně-Hercegovině, stejně jako v některých exrepublikách sovětských, odtržení oživilo starou nenávist a přineslo strašnou krvavou lázeň“.

Je také dobře známo, že vítězství je zaručeno každému individuu, které má minimum cti a potřeby uznat, co je evidentní a pravdou. Ten, kdo nemá toto minimum cti, může si dovolit deformovat evidentní a notorické skutečnosti a udělat z nich opak. Mimo toho, když se splete a tu a tam začne říkat pravdu. Nesmí se nikdy zapomenout, že mít pravdu za spojenkyni garantuje dříve či později vítězství. Zatímco mít ji za nepřítele je cestou k ponižujícímu neúspěchu.

Všechno, co zde říkám je pravda o krvavém zničení Jugoslávie, mezinárodně uznávaného státu, který měl právo existovat jak podle práva, tak podle morálky historie. A také, a to je nejdůležitější, podle skutečného zájmu a ve prospěch všech občanů. Čas, kterým disponuji mi nedovoluje ani předložit některé skutečnosti a nezbytná konstatování. Doufám, že v tom nebudete spatřovat překážku, když se jedná o Kosovo, když doplním (vaši) dokumentaci sedmi „bílými knihami“ jugoslávské vlády, které byly ostatně předány jako důkazní materiál, stejně jako celá dokumentace týkající se agrese Mezinárodnímu soudu - regulérnímu a legálnímu - v Haagu. Pak bych přidal ještě jiné dokumenty.

Ale na téma Kosovo si přeji podtrhnout pouze některá fakta, která posuzována s odstupem, který máme dnes, ukazují, jak byl přístup k Jugoslávii „spravedlivý“ a „rovný“. Protože celý svět dnes může vidět, co se stalo a jaké to má důsledky.

Pokračování