Moje pravda, Slobodan Miloševič XV

(Moje pravda, integrální text projevu před “Mezinárodním trestním ribunálem“ v Haagu ve dnech 31. srpna a 1. září 2004, vydavatelství Le Oerjus, Association Vérité et Justice, z francouzštiny přeložil Jiří Řezníček, celý dokument je na našem webu, ceskenarodnilisty.cz, který jako první v ČR přinesl jeho celý text)

Se secesionistickými pohnutkami a teroristickými metodami se toto hnutí zabývá, s pomocí agresivních vojenských jednotek pocházejících z devatenácti členských zemí NATO, definitivním vyčištěním od všech Srbů a každé jiné ne-albánské populace této země, která je kolébkou srbského státu. A propos k tomuto spojení a kontinuitě velkoalbánského fašismu z druhé světové války Kristan píše v citovaném článku: „Iredentistické a nacionalistické tendence kosovských Albánců nejsou nedávného původu, ale objevují se ve skutečnosti jako prodloužení různých kolaborantských a fašistických organizací“.

Albánský separatismus

Velkoalbánské aspirace a územní požadavky Albánie nezanikly porážkou velkoalbánského hnutí z druhé světové války a jejich fašistických spojenců a nacistů německých a italských. O tom svědčí jak prohlášení, tak i chování v Albánii, stejně jako v Kosovu-Metochii.

Je tomu tak, jak generální sekretář Komunistické strany Albánie Enver Hodža, který se uchýlil ke konfrontaci mezi Jugoslávií a Stalinem, psal v r. 1949 v jednom dopise Ústřednímu výboru komunistické strany Sovětského svazu, cituji: „Berlínský kongres a mírová smlouva ve Versailles nespravedlivě poškodily zájmy Albánie a národnostní albánské menšiny v Kosovu. Ta nesouhlasí s takovým řešením této otázky a nepřeje si zůstat v hranicích Jugoslávie, ať je její politická organizace jakákoliv. Jejich jediným ideálem je sjednocení s Albánií“.

Již zmíněná ruská historička Elena Gouskova, píše ve své obsažné studii, že „separatistický aktivismus radikální frakce Albánců Kosova-Metochie začal od konce druhé světové války a pokračoval bez přerušení stále.

Již v r. 1956 bezpečnostní služby odhalily v provincii několik skupin infiltrovaných z Albánie o několik let dříve s určením vytvořit tajné nacionalistické organizace. Koncem padesátých let a na začátku šedesátých, bylo Kosovo zpracováváno organizací, revolučním hnutím za sjednocení Albánců, řízenou Adem Demaci“.

Zdůraznila, že v průběhu 60. let se albánský teror podstatně zaktivizoval, což znamená, že albánští separatisté v této době páchali (cituji) „provokace a diverze, hanobili sakrální budovy a srbské kulturní pomníky, rozsévali strach mezi ortodoxní populací“. Tentýž autor vysvětluje, že se situace neuklidnila v průběhu 70. let vzdor faktu, že Kosovo-Metochie od r. 1974, bylo prakticky odděleno od právního systému Republiky srbské. S odvoláním na hlavní osobnost jugoslávské policie, federálního ministra vnitra té doby, Franjo Herljeviče, jinak Chorvata, přisuzuje tomuto muži následující informace (cituji): „...že mezi r. 1974 a začátkem r. 1981 bezpečnostní orgány vypudily víc než tisíc osob, které páchaly sabotáže proti státu pod barvami albánského nacionalismu“. Značný počet z nich, podle slov ministra, byl spojen s jednou z nejaktivnějších organizací Rudá fronta, proalbánskou organizací působící na území západních zemí, ale řízenou a propojenou se Stranou práce Albánie.

Od masových manifestací a nepořádků vyprovokovaných albánskými separatisty v březnu 1981, albánské separatistické hnutí hlásá otevřeně ideu Kosovské republiky, tedy odtržení Kosova od Srbska, potom od Jugoslávie s cílem konečného připojení této oblasti k Albáů, vidíme, že nejzávažnější změny nastaly v době zločinů druhé světové války, mezi r. 1941 a 1945. Po přijetí ústavy v r. 1974 všechna moc politická, správní a výkonná byla v rukou albánské menšiny v Srbsku. Albánci využili své situace v této provincii Srbska pro utiskování srbské populace a rozšiřovali mezietnickou netoleranci, která se projevovala každodenním vyháněním Srbů, místo aby kultivovali základního ducha tolerance, porozumění a civilizovaných vztahů mezi oběma národy.

Paradoxem celé této situace byla skutečnost, že Albánci v Kosovu-Metochii, jejichž lídři ujišťovali, že byli utiskováni a diskriminováni během desetiletí, dosáhli ve skutečnosti takovou úroveň ekonomické prosperity, že během osmdesátých let bylo možno konstatovat enormní rozdíl mezi situací v Kosovu a situací v Albánii, kde měli svůj národní stát.

Albánská menšina v Srbsku, tj. v Kosovu-Metochii, poznala renesanci v rovině vědecké, kulturní a ve školství, především díky strukturám veřejného vzdělávání Srbska a to dokonce v momentu, kdy srbská populace provincie prožívala dramatickou recesi.

Samozřejmě, různé tlaky vyháněly z Kosova rovněž srbskou inteligenci. V průběhu jediného roku 1981 velký počet lékařů opustil Prištinu. Četní universitní profesoři byli donuceni odejít. Na druhé straně propaganda velkoalbánského šovinismu dosáhla svých vrcholů mezi lety 1975 a 1980, následkem ústavy z r. 1974, která této provincii přisoudila atributy státu. Mezi Jugoslávií a Srbskem, to jest mezi Kosovem-Metochií a sousední Albánií, prakticky již neexistovaly hranice. To se stalo v době moci Envera Hodži v Tiraně. Tou měrou, jak kosovští Albánci viděli narůstat svou autonomii za Tita, posilovali své chutě na nezávislost a v tomto směru urychlovali vývoj. První masové projevy provázené destrukcemi se datují od listopadu 1968. V důsledku toho bylo v 80. letech potom evidentní, že se nespokojili se svou širokou autonomií a politickými a lidskými právy, která jim byla zajištěna ústavou. To se projevilo sérií rebelií ze strany albánských separatistů na jaře 1981 se sloganem Kosovo - republika. Je to také věc, kterou rovněž zmínil váš svědek Ivan Kristan.

Vliv cizích faktorů, které rozdmýchaly a podporovaly rozbití Jugoslávie, je dokonale prokázán. Přesněji, tyto faktory se dokonale projevily v extrémně zlých obviněních, jedním z nich je, že krize v Kosovu-Metochii skutečně začala až v r. 1989 přijetím některých změn v ústavě Srbska, pod záminkou, že ruší autonomii Kosova a omezují lidská práva Albánců. To je zcela falešné. Změny srbské ústavy z r. 1989 znamenaly ve skutečnosti sjednocení Republiky Srbsko, která se do té doby nalézala v poručnictví dvou provincií. Kosova a Vojvodiny. Měly účast ve vládě republiky, ale republika naopak neměla žádné právo dohledu nad tím, co dělo v provinciích. Na určitých místech svého vlastního území Republika Srbsko neměla možnost vykonávat svou ústavní autoritu a na prvním místě pečovat o blaho svého lidu. Tyto změny napravovaly anomálie ve vztazích mezi Republikou Srbsko a jejími autonomními provinciemi, ale nebránily a nerušily nic, tím méně ústavu z r. 1980, lidská práva Albánců. Ti se těšili bezplatnému vzdělávání, tisku ve svém jazyce, atd. Před justičními orgány mohly odpovídat ve svém jazyce. A byli ve svých právech chráněni lépe, než kterákoli jiná národní menšina v kterékoli jiné zemi.

Pokračování