Běžně termín „český národ“ používají čeští vlastenci. Přátelé „sudetské věci“ se naopak považují za „sudetské Čechy“, jak sám sebe nazval P. Bělobrádek, nebo za bémáky. Tak se označil již dříve Karel Schwarzenberg. Při tom však neopomněl zdůraznit, že se necítí být Čechem, ač v tu dobu zastával funkci ministra zahraničních věcí ČR. Tito lidé termín český národ nepotřebují. Již se z valné části odnárodnili.

Je však zajímavé, že s názvem český národ se můžeme setkat, i když jej výslovně někdy neužívají, u některých sudetů. Obecně by se dalo říci, že jim většinou je blízky termín bémák, obyvatel Čech. Ve Wiesbadenské úmluvě z roku 1950 se však opakovaně mluví o českém národu. „Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.“ V této úmluvě se výslovně píše o českém národu a mlčky se předpokládá existence druhého národa, v nějž se má změnit sudetoněmecká národnostní skupina.

B. Posselt nejednou již mluvil o společenství dvou národů v českých zemích. Jde především o národ český. Dalším státotvorným národem jsou landsmani, kteří s Čechy vytvoří, jak si myslí již téměř 70 let, federaci. Tedy předpokládá se, že nějakým zázračným způsobem se sudetoněmecká národnostní skupina přetransformuje v „sudetoněmecký národ“. V Řeznu minulý rok na 70. sjezdu SL opět B. Posselt uvedl: „Jsme jedním ze dvou národů v českých zemích.“

B. Posselt hovoří o uvedeném jako o hotové věci, přestože je zde řada velmi závažných překážek zásadní povahy, které „návratu landsmanů do původní vlasti“ brání. Především si landsmani musí uvědomit, že jsou pouhou národnostní skupinou, která není národem, a proto ani nemá právo na sebeurčení. Jistě velká většina Čechů si nepřeje návrat landsmanů do republiky a už vůbec ne jako druhý státotvorný národ. Čili návrat sudetů do republiky se nebude konat. Jediným státotvorným národem v republice tak jednoznačně zůstává pouze český národ.

O českém národě a jeho právu na sebeurčení se mluví v Preambuli Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky. Když si uvědomíme, že v průběhu volební kampaně na Slovensku se negativně prezentovaly některé politické síly vůči slovenštině jako státnímu jazyku i vůči slovenskému národu, tak můžeme zjistit, že odněkud, a víme s jistotou odkud?, fouká velmi silný studený vítr, v poryvech nabývající sílu vichřice, která by měla odvát některé vlastenecké termíny někam hodně daleko. Doufejme, že se to „slovenským světoobčanům“ nepodaří. Již dlouho se nad Tatrou blýská a hromy divo bijí. Roduvěrní Slováci i tuto nepřízeň doby překonají. Doufejme, že i my vrátíme termíny „český národ“ a „český jazyk“ mezi další obvyklé ústavněprávní termíny.

Český jazyk jako státní jazyk ČR vyžaduje však nutně zvláštní zákonnou úpravu, jež mu zajistí potřebnou ochranu a vytvoří podmínky pro další rozvoj, aby nám mohl být všem dále chrámem i tvrzí. Své historické poslání splníme, pokud budeme postupovat společně ruku v ruce.