Mír ve Středomoří jen do konce srpna?

Na základě pověření od vysokého představitele EU pro zahraniční a bezpečnostní politiku Josepa Borrella odletěla do Ankary jménem EU vyjednávat s Tureckem španělská ministryně zahraničí Gonzalez Layová (na obrázku s Erdoganem vlevo). Ačkoli Španělsko v tomto pololetí nepředsedá Evropské radě – předsedající zemí je Německo – byla španělská ministryně přijata tureckým prezidentem jako oficiální zástupce EU. Po jednání turecký prezident Recep Erdogan oznámil, že Turecko do konce srpna zastavuje průzkumy a těžbu ropy a plynu ve výhradních ekonomických zónách Kyperské republiky a kolem řeckých ostrovů.

"Dosáhli jsme bodu zlomu, zejména ve věci vrtání ve východním Středomoří. Jednání bylo užitečné pro snížení napětí. Myslím si, že ochota Turecka zastavit vrtání alespoň na měsíc, aby umožnilo dialog s Řeckem a Kyprem, je známkou důvěry.", řekla Layová podle CNN po setkání s Erdoganem na tiskové konferenci v Ankaře. Mně její prohlášení silně připomíná projev britského premiéra Nevilla Chamberlaina, který při výstupu z letadla po návratu z Mnichovské konference, kde velmoci předaly Hitlerovi československé pohraničí, mával papírem a prohlásil: „vezu mír pro tuto generaci“. Od toho okamžiku neuplynul ani rok a Německo zahájilo 2. světovou válku.

Dnes má španělská ministryně jednat v Řecku s premiérem Kyriakosem Mitsotakisem, kterého se bude snažit přesvědčit, aby přistoupil na jednání s Tureckem. Zde považuji za nutné připomenout slova německého ministra zahraničí Heiko Maase, který v den, kdy se Německo ujímalo předsednictví v Evropské radě v Bundestagu prohlásil, že „Řecko se bude muset o své nerostné bohatství podělit s Tureckem“.

Z řeckého pohledu není o čem jednat. Hranice mezi oběma zeměmi byly stanoveny po 1. a 2. světové válce. Většina ostrovů v Egejském moři byla přiřčena Řecku v roce 1923 Mírovou smlouvou z Lausanne, která ukončila 1. světovou válku mezi vítěznými západními mocnostmi a poraženou Osmanskou říší. Řecko bojovalo v obou světových válkách na straně vítězných mocností. Ostrov Kastellorizo byl předán Řecku v roce 1947 jako kompenzace za pomoc tamních řeckých partyzánů, kteří pomohli z ostrova vyhnat nacisty.

Turecký prezident Erdogan před 2 lety oznámil, že odstupuje od smlouvy z Lausanne. Vzápětí Turecko vzneslo územní nároky na řecké ostrovy od svého pobřeží až po Itálii. Čistě z právního hlediska tím Turecko vstoupilo do válečného stavu nejen s Řeckem, ale i s USA, Velkou Británií a Francií. Letos na jaře uzavřel Recep Erdogan smlouvu o rozdělení středomořského šelfu mezi Tureckem a Libyí s mluvčím džihádistických frakcí ovládajících západní část Libye, který sám sebe označuje za „premiéra“ vlády národní shody (GNA) Faízem as-Sarrádžem. Smlouva porcuje podmořský šelf, v němž jsou velké zásoby ropy a plynu mezi obě nesousedící země, jako by Řecko a jeho ostrovy vůbec neexistovaly. Smlouva je v rozporu s Úmluvou OSN o mořském právu.

V červnu jel Sarrádž na jejím základě nabízet do Evropy prodej těžebních licencí. Zájem o koupi libyjských koncesí na těžbu ropy a plynu v pobřežních vodách kolem řeckých ostrovů pro německé firmy projevila spolková kancléřka Angela Merkelová. Otázkou je, proč si německé a turecké firmy nekoupí těžební oprávnění od legálních vlastníků ložisek, jimž jsou Řecko a Kypr? Podobně, jako to udělalo francouzsko-italské konsorcium TOTAL-ENI a americká naftová společnost Exxon Mobil, které v pobřežních vodách Kypru a Řecka těží a řádně za to odvádí těžební poplatky a cla.

Podle mého názoru lze tureckému prezidentu Recepu Erdoganovi věřit asi stejně jako Adolfu Hitlerovi. Nedodržel žádnou smlouvu, kterou uzavřel. Minulý týden po intervencích z Berlína, Paříže, Moskvy a Washingotnu nařídil stáhnout od řeckého ostrova Kastellorizo flotilu 34 bojových lodí a těžařskou loď Oruc Reis, která se chystala vrtat v řeckých pobřežních vodách plyn. Druhý den však poslal na moře průzkumnou loď Barbaros (na obrázku), aby vrtala do ložisek ropy a plynu u pobřeží Kypru.

Jeho skutečné úmysly ohledně Řecka a Kypru v plné ostrosti osvětluje smlouva o vojenské spolupráci mezi Tureckem a Albánií, kterou v pondělí ratifikoval parlament v Tiraně. Podle této smlouvy má Albánie dát tureckým ponorkám k dispozici novou vojenskou základnu v Durresu, která byla letos dokončena. Jde o krytý přístav v Jaderském moři nacházející se u města Drač. Podle řeckého webu pronews.gr jde o jasný důkaz turecké snahy Řecko vojensky obklíčit. Server připomíná, že další 2 stálé námořní a letecké základny, z nichž turecká armáda může napadat řecké ostrovy, jež si Turecko zřídilo v západní části Libye, kterou ovládají Sarrádžovy džihádisté.

Půjčení ponorkové základy Durres Turecku není ze strany Albánie nějaký „chvilkový rozmar“. Jde o součást strategie tureckého postupu směrem na Západ. Před hlasováním albánská poslankyně Elona Gjebrea uvedla, že albánský parlament od roku 1998 schválil s Tureckem 26 vojenských dohod a protokolů. „Náš strategický partner, Turecko, trvale podporuje Albánii v různých oblastech, včetně vojenských dodávek, v souladu s programem obrany a národní bezpečnosti," uvedl Gjebrea. Podle pronews bude Albánie zásobena velkým množstvím tureckých zbraní a munice a stane se oficiálním satelitem Ankary. I tohle je jedna z cest, kterou Erodgan plní svůj plán Obnovy osmanské říše – Turecka od Vídně po Čínu a od Kavkazu po Saharu, který vyhlásil na srazu teroristické organizace Šedí vlci před 3 lety.

Vydáno: 29.7.2020 v 15.14 Autor: MUDr. Ivan David Europoslanec SPD, nwoo.org