Milada Horáková - dva falešné obrazy

Letošní připomínka výročního dne popravy JUDr. Milady Horákové byla jiná než ty v minulých letech. Její pojetí totiž nijak nepřipomínalo důstojnou pietní vzpomínku na oběti studené války a jednání poúnorového režimu ale spíše hospodské klábosení a pokřikování nenávistných primitivů. To chci ale v této chvíli ponechat stranou. V mediálních výstupech se totiž vyskytlo hned několik obrazů Milady Horákové, z nichž minimálně dva se jeví jako naprosto falešné.

Ta první falešná Milada je šitá na míru potřebám současné pravice. Vynořuje se nám hned po válce jako osvobozená z německého koncentráku a ihned odhodlaně bojuje proti komunistům a SSSR. Někdy odmítá odsun Němců ( nesmysl) a stává se mluvčím antikomunistické a antisovětské politické scény, na kterou jsou upřeny zraky celého demokratického světa. Po únorovém převratu stála v čele neoficiální politické opozice toužící po návratu k realitě první republiky a byla po nelidském mučení odsouzena ve vykonstruovaném procesu k smrti a popravena. Tímto pojetím je poznamenán i nepříliš povedený film Milada.

Druhý obraz už je nejen falešný ale i zcela šílený. Milada Horáková je v něm zběsilá feministická a extrémně levicová fanatička, libující si v lesbickém sexu a zanedbávající rodinu. Během války spolupracuje s gestapem a po válce oddaně slouží Moskvě a po únorovém převratu se dává do služeb americké rozvědky a připravuje atomovou válku. Vytvořila několik ilegálních povstaleckých skupin, načež byla zatčena a postavena před soud. Nechybí ani povídačky o fingované popravě a ukrytí přeživší vyzvědačky na neznámém místě. Jistěže je to snůška nesmyslů a pokud si přečteme některý z článků na toto téma snadno poznáme na jak vratkých základech taková tvrzení stojí. Ostatně, není žádné tajemství že převážná část těchto domněnek pochází z článků jakéhosi pana Berwida, či jak se ten člověk vlastně jmenuje. Jeho názory jsou silně pravicové a neskrývá své vřelé sympatie k odsunutým Němcům.

Jaká tedy byla skutečná Milada Horáková?

Především to byla inteligentní a vzdělaná žena, právnička, pracovnice na sociálním odboru pražského magistrátu. Měla hluboké vlastenecké a sociální cítění, což ji přivedlo k levicovému, socialistickému názoru. Velký vliv na ni měli takové osobnosti jako byl Dr. Petr Zenkl a Františka Plamínková. Usilovala o lepší postavení ženy ve společnosti. Posléze vstoupila do Československé strany národně socialistické. V době německé okupace se zúčastnila hnutí odporu v rámci odbojové organizace Petiční výbor věrni zůstaneme ( PVVZ), kde se podílela na přípravě koncepčních materiálů na poválečné časy. Byla zatčena, uvězněna a postavena před soud, který ji nakonec odsoudil k trestu káznice. Ten si odpykávala v koncentračním táboře. Po osvobození tábora se vrátila domů a zúčastnila se politické činnosti ČSNS jako poslankyně parlamentu. Pracovala v ženské radě a jako socialistka nijak nebránila přijímání socializujících zákonů. Vše co zlepšovalo sociální postavení a životní úroveň lidí naopak podporovala. Absolutně nebyla žádným nepřítelem SSSR, naopak se podílela na rozvíjení vzájemných vztahů. To ovšem neznamenalo napodobování všeho sovětského a neznamenalo to ani nekritický obdiv. Znamenalo to respekt k významnému spojenci a snahu o takovou zahraniční politiku, která bude otevřena do všech světových stran.

Postupné zhoršování mezinárodní situace a počátky studené války musely být i pro Miladu Horákovou trpkým zklamáním. Únorový převrat a následující události byly takového rázu, že i u přesvědčené socialistky musely vzbudit nesouhlas. Nebudu tady rozebírat pozadí převratu v roce 1948 a roli jednotlivých tajných služeb v něm. Podstatné ale je, že i Milada Horáková tyto události chápala jako součást celosvětového dění a jen v rámci celosvětového dění mohla přijít v budoucnu náprava. Její odpor proti převratu a řadě mocenských kroků nové vládnoucí kliky se neprojevoval nějakým nesmyslným terorem nebo přípravou ozbrojeného povstání. Takové pokusy byly předem odsouzené k nezdaru a některé byly snad i v režii StB či ObZ. Nikam nevedlo ani spojení s britskou či americkou rozvědkou. Tyto státy sledovaly své vlastní mocenské cíle a jen využívaly naivity některých osob, které se domnívaly že bojují za svobodu své vlasti. O problematických jedincích typu Malého nebo Prokeše nemluvě. To tedy nebylo cestou po které se Milada Horáková vydala. Její činnost byla v podstatě legitimní a měla vést k vytvoření jednotné politické opozice. Ovšemže chtěla změnu režimu ale ne návrat k předválečnému kapitalismu. Odmítala podřízení hospodářského života republiky západním zájmům. I Evropskou spolupráci si představovala jako volné sdružení a jak sama prohlásila, nějaké rozplynutí našich národů v jakési panevropě by nikdy nepřipustila. Také ale odmítala popravování a věznění lidí pro své přesvědčení. Odmítala politické procesy a nadměrnou moc bezpečnostních složek.

Vytvoření jednotné politické opoziční platformy se nepodařilo. Schůzka opozičních politiků na Vinořské faře jen potvrdila potřebu vzájemné komunikace a informování. Milada Horáková se tedy účastnila schůzek svých kolegů a přátel, kde připravovali koncepci pro případnou změnu režimu a také udržovali kontakty s emigrací. S československou emigrací! Ne s cizí zpravodajskou službou. Skutečné zločiny bychom v činnosti M. Horákové hledali velice těžko. Musela nastoupit nezákonná skutečnost zkreslující praxe, na níž se podíleli sovětští poradci vyškolení ve službách L. Berii. Ze schůzek stejně smýšlejících kolegů se upletla konspirace, z kontaktů s emigrací špionáž a aby to dostalo punc teroru byla tzv. Skupina Horákové uměle propojena se skupinou naivních bojovníků za svobodu z Ostravska sdružená kolem bývalého četníka Buchala. Ten ovšem neměl s Horákovou nic společného. Aby se vyvolala patřičná nenávistná emoce tak byl vytvářen dojem, že obžalovaní měli záměr vyvolat pro své cíle atomovou válku. Vyvolat ji pochopitelně nechtěli a ani nemohli. Protože ale případná změna režimu mohla nastat jen v souvislosti se změnami v celé Evropě a vlastně i ve světě, museli počítat i s válkou. Atomová válka byla ovšem tehdy všudypřítomné téma, strašilo se s ní, vytvářely se v tom smyslu vojenské doktríny, takže ani M. Horáková nemohla tuto možnost ignorovat. Také to bylo náležitě využito k vyvolání negativních emocí.

A to byl vlastně první falešný portrét Dr. Milady Horákové. Špiónka zrazující zájmy lidu i republiky, fanatická služebnice kapitalismu neváhající vyvolat teror a občanskou válku a válečná štváčka. Máme tedy ty falza celkem tři. Jen s tím rozdílem, že to první, Milada Horáková jako právem obžalovaný zločinec, už dávno nikdo nebere vážně. Tedy skoro nikdo.

To vše nás ale nutí položit si otázku. Proč? Proč tolik falšování a manipulování?

Odpověď nebude nijak složitá. Proces v době studené války potřeboval M. Horákovou jako pravičáckého zločince a teroristku ve službách kapitalismu. To ovšem nikdy nebyla.

Současná pravice potřebuje M. Horákovou jako symbol obětí komunistické zvůle. Nehodí se ale její odkaz jako socialistky a představitelky vlastenecky orientované levice. Výsledkem je neúplný, nic neříkající obrázek někoho, kdo byl nespravedlivě odsouzen aniž by se vědělo proč a kdo to vlastně ve skutečnosti byl.

To nejpokleslejší zkreslení její osobnosti pak pochází z kruhů extrémní pravice a to ještě velmi blízkých sudetoněmeckým spolkům. Těm vadí M. Horáková kompletně. Jako socialistka i jako vlastenecky smýšlející demokratka. Bez významu také není to že aktivně podporovala politiku prezidenta Dr. E. Beneše. Ten dodnes působí na tyto osoby jako červený hadr na býka.V jejich zájmu je její odkaz a osobnost negovat až do úplného odsouzení nebo zapomenutí.

Pro mně osobně zůstává M. Horáková především člověkem se všemi svými přednostmi i omyly. Ženou a matkou a myslící a do budoucna vidící osobností. Když odmítneme její falešné, zkreslené obrázky a propagandistická hesla, zůstane nám člověk, k jehož odkazu se můžeme hlásit s čistým svědomím a hrdostí.

Jiří Pondělíček

Národní socialisté