S níže uvedeným dopisem se obrátil pražský politik Zelených Michal Uhl (jeho otec byl dříve pověřencem pro lidská práva české vlády) na bádensko–würtemberskou státní ministryní Krebsovou, kde mimo jiné uvedl:

„V této souvislosti bych Vám chtěl vysvětlit, proč téma tzv. sudetských Němců pro české Zelené je tak důležité. Vyhnání německy mluvících občanů z Československa patří v Čechách dosud k politicky velmi málo projednávaným tématům.

Zelení vyhledávají rádi komplikovaná témata, což většinou nebývá tak dobře přijímáno. V Čechách patří Zelení k té menšině, která o poválečných událostech velmi kriticky diskutuje. Jako demokraté odmítáme samozřejmě princip kolektivní viny. V Čechách patří téma tzv. sudetských Němců do oblasti lidských práv.

Svazy vyhnaných jsou pro nás vzpomínkou na část našich dějin. Jejich marginalizace v tomto okamžiku, když ještě stále bojujeme o výklad společných německo–českých dějin, naší věci by velice škodilo. Odstranění zástupců svazů vyhnaných z různých veřejných míst, může být na české politické scéně hodnoceno jako zisk pro český nacionalismus a provincionalismus. To by bylo škodlivé.

Toho času je činný pan Werner Nowak v rozhlasové radě, což jsem se o sudetoněmeckých dnech v Augsburku osobně dozvěděl. Považuji ho za demokrata, kterého naše společné dějiny, jako i další lidi, spojují a nikoliv rozdělují.

…Letošní události byly zaktualizovány nejen vzpomínkou na mrtvé ze 4.3.1919, ale i prezidentskými volbami v ČR. 70 let po vyhnání a 24 let po dosažení demokratických svobod, je volba českého prezidenta, naplněná lžemi a aktivizací strachu, jedinečným tématem pro sudetské Němce. A zrovna mluvčího naší národnostní skupiny, Posselta, si vypůjčil kandidát Zeman ve špinavé volební kampani a využil jej. Nikdo nemusí být důkladným psychologem, aby nevzpomněl kolektivní psychické poruchy v historických poznatcích. Nemusí se komplexy viny zkoumat, bývají starší než rok 1945.

Začíná to již založením první Československé republiky v r. 1918, kdy vítězné mocnosti byly Masarykem a Benešem „podvedeny“. Pomocí lží a intrik antiněmeckých a antirakouských podařilo se získat souhlas k umělému výtvoru „Česko–Slovenska“. Když se pak Němci vedeni německou sociální demokracii shromáždili 4. března 1919 k protestu proti nerespektování práva na sebeurčení, začalo české vojsko do nich střílet. Takže došlo ke krveprolití s 54 mrtvými a více než 100 těžce raněnými. Vznik státu nebyl provázen zvoněním a děkovnými chorály, nýbrž střelbou a smrtelným křikem mužů, žen a dětí. Neutrální cizina byla pobouřena. Švýcarské Neue Zürcher Zeitung ze 7.3. 1919 předvídaly pro nové mocipány špatný konec, ke kterému v r. 1938 skutečně došlo.

V následné době většina českého lidu podlehla štvaní Beneše z anglické emigrace, který provokoval ke konfrontaci s německými sousedy. V květnu 1945 po německé kapitulaci došlo ke „spontánní akci“ vůči německému lidu, starým i dětem. Tak rovněž druhá ČSR byla pokřtěna krví nevinných německých lidí. Vzplály i lidské pochodně. Konec této republiky přišel v r. 1948 rychleji, než se přepokládalo. Čtyřicetileté panství komunistů bylo většinou Čechů chápáno jako „trest“.

Bylo to více než 24 let od osvobození od komunismu, co kandidát na prezidenta, Karel Schwarzenberg, po vyprovokování populistickým vyzyvatelem veřejně odsoudil vyhnání, Benešovy dekrety. Premiér Nečas absolvoval odsouvanou návštěvu Mnichova, při níž označil vyhnání za bezpráví. Malý počátek ve správnou dobu s novým směrem oficiální české politiky v sudetoněmecké otázce. Proto lze oběti 4.3.1919 označit za první oběti vyhnání…

Prosím, připomeňme si, že i ve prospěch tohoto pána psal pan Michal Uhl dopis státní ministryni Krebsové. Nevíme nic o tom, že by se zastával českých národních a státních zájmů, ale přimlouvat se za pána, který výše uvedeným, hrubě zkreslujícím a urážlivým způsobem vykládal část českých dějin, v nichž neviděl ani nacistické zločiny, ani účast sudetů na nich, mu nedělalo zřejmě žádnou potíž.–red.