Masarykova Nová Evropa v kontextu Masarykových předpokladů, cílů a reality

Marie L. Neudorflová, PhD.

V popularizující a odborné literatuře i na konferencích se ozývá občas názor, že rozpad Rakousko-Uherska byla chyba, že za rozpad může hlavně Masaryk a Češi, dokonce, že habsburská říše byla nejlepším státem v Evropě, a že její trvání by bylo v souladu s integračními snahami Evropy. V pozadí je obvykle politická motivace, ignorování negativních aspektů říše, či určitá pravicová německá a maďarská nostalgie po imperiální pozici ve střední Evropě, a nepodložená víra ve výhodnost velkých celků pro obecnou stabilitu a úroveň lidí. V pozadí je také silné pohrdání malými národy. Tento přístup je doprovázen tlaky na historiky, aby opouštěli tradiční vědecké přístupy vycházející z osvícenství, v nichž jsou znalosti svázány s jejich užitečností pro společnosti, což bez respektu k národům a to i menším, není možné.

V našem postmoderním, neoliberalistickém světě, stojícím filosoficky na materialistických základech, zaniká důležitost syntetických pohledů na historii, vědomí, že znalost historie národů je podmínkou rozvoje demokracie v důsledku jejich historické a kulturní integrity, umožňující vědomí společných potřeb, efektivní komunikace i směřování. Masaryk nebyl proti myšlence integrace Evropy, ale ne shora, potlačováním národů, jejich kultury a identity, ale s přijetím demokratických a humanitních ideálů, s respektem k rovnoprávnosti národů, k jejich historii, kultuře, možnostem rozvoje. V tomto kontextu byla nezastupitelná sebeznalost každého národa, zvláště pozitivních stránek. Je známkou jisté naděje, že sílí hlasy zdůrazňující dějinnost jako jeden ze základů naší civilizace. Masaryk jako bytostný demokrat si tuto potřebu uvědomoval již od konce 19. století.

Můj příspěvek vychází z kritiky k trendům podemílajícím identitu a integritu národů, zvláště menších, jev mající obdobu již v mocenských přístupech v Rakousko-Uhersku. Ztotožnila se s nim většina Němců a Maďarů, věřících ve svou superioritu nad ostatními národy, a přijímajících princip expanze jako legitimní. Existuje řada podobností mezi současnou situací a situací před rokem 1914, kdy Masaryk úspěšně hledal cesty k pozvednutí úrovně českého a slovenského národa a tím i cesty z jejich nerovnoprávného postavení. Důkladná znalost národní historie, zvláště pozitivních stránek, viděl jako naléhavý problém. Tento problém se nám vrací.

Vzhledem k tomu, že Masarykova trvalá obrana nerovnoprávných národů v habsburské říši přinesla cenné výsledky, je důležité zmínit ideové předpoklady jeho přístupů. Opírajíc se o křesťanský a osvícenský princip rovnosti a spravedlnosti, Masaryk přijal demokratizační orientaci jako nejspolehlivější cestu k pozvednutí mravní, kulturní a sociální úrovni lidí, což bylo v konfliktu se stávajícími mocenskými přístupy. Ani materialistický liberalismus a marxismus nebyly dostačující k rozvoji demokracie. Na rozdíl od vlivného katolicismu, osvícenství uznávalo cenu zakořeněných kolektivních entit – národů - a tím i princip jejich práv, což byla nezastupitelná hodnota pro rozvíjení demokracie.

V průběhu brutálních rukopisných sporů v polovině 80. let, Masaryk pochopil, že český národ postrádal zdravé sebevědomí a sebeúctu v důsledku německého zacházení s českým národem jako méněcenným, a v důsledku skutečnosti, že Češi vinou mocenských poměrů neznali vlastní historii.

Svým spisem Česká otázka ukázal, že Češi mají v evropském kontextu velmi cennou historii -- reformaci a národní obrození, částečně sdílené se Slováky, a tím i důležitý zdroj oprávněné sebeúcty. Společná oběma byla unikátní a úspěšná iniciativa ve prospěch své kulturní úrovně, a v odporu vůči nemravné moci. Obrozenecká inteligence, navzdory postihům, vedla národ cílenou osvětou k vyšší úrovni, včetně češtiny, aby byla schopná nahradit rozpínající se němčinu ve vzdělání i v ostatních oblastech. Svým konceptem „filosofie českých dějin“ Masaryk předložil reformaci a obrození jako silný inspirační zdroj pro mladou inteligenci, zvláště historiky, z nichž řada výzvu přijala, opouštěla různé plané životní postoje a ztotožnila se s potřebami vlastního národa, a začala vědomě přispívat k jejich naplňování, čímž posilovala nejen sebedůvěru českého národa, ale i jeho pozitivní iniciativu. Přesně tomuto procesu dospívání národů se snažily mocenské kruhy říše zabránit válkou, expansí na úkor spravedlnosti a pozitivního rozvoje nerovnoprávných národů.

Masaryk pozoroval konfliktní vývoj v habsburské říši od 80. let. Vypuknutí války bral jako nezaručenou příležitost k posílení demokratické orientace v Evropě a jako možnost nesvobodných středoevropských národů k tomuto vývoji přispět ve svůj prospěch. Sebeznalost a poučení z historie bylo podstatné. Víra, že historie pojatá v důležitých souvislostech, je relevantní k současnosti, narazila na odpor většiny politiků i řady akademiků, kteří dávali přednost pohodlnějšímu pozitivismu.

Masaryk hájil názor, že formování národů od pozdního středověku bylo spjato se specifickými ideály, znalostmi a demokratizačními snahami -- o větší svobodu, vzdělání a důstojnost lidí, respekt pro pravdu poznanou, sebeznalost, řídit se svědomím a možnost vzdělávání v mateřském jazyce. Dostával se do konfliktů svou kritikou katolického absolutismus a jeho scestné interpretace křesťanství. To, že ovlivnil část české i slovenské inteligence k větší zodpovědnosti za úroveň obou národů, se velmi pozitivně odrazilo po roce 1918.

Masaryk vystopoval určitou podobnost mezi reformací a národním obrozením, zvláště cílené úsilí o pozitivní rozvoj lidí. Tento humanitní ideál byl a zůstává naprosto nezastupitelný pro demokratizaci společnosti a směřování k demokracii. Vystopoval i vliv české reformace na české obrození, navzdory tvrdé cenzuře, postihům a ničení reformační literatury katolickou církví.

Masaryk považoval existenci národů za pozitivní výdobytek dlouhé a bolestné historie, a jejich integritu jazykovou, územní, kulturní, historickou, za nutnou podmínku k demokracii. Idea vyvolených a méněcenných národů nebyla s demokracií slučitelná, neboť byla otázkou podmínek a vývoje. Z Palackého a Havlíčka přijal myšlenku, že příležitost ke svobodě podřízených národů čas od času přichází, ale národ na ni musí být připraven svými ideály, vzděláním a angažovaností. Věřil, že každý národ má právo hájit svou existenci a svobodu i železem. Vzhledem k úrovni evropských národů viděl demokracii jako směr budoucnosti. Nevylučoval případné zvraty, ale každou zkušenost s demokracií považoval za cennou, k níž se národ opět časem vrátí až bude příležitost. Věděl, že dokonalá demokracie není možná, jen poctivé směřování k demokracii, k řešení přicházejících problémů ve prospěch obecného dobra, celkové úrovně lidí. Součástí byla i vědomá úcta a navazování na vše pozitivní, co minulé generace vytvořily a uhájily. Úroveň národa, včetně politické, vnímal v souladu s Palackým a Havlíčkem za nejspolehlivější cestu k nabytí svobody českého i slovenského národa. Svou prací pedagogickou, vědeckou i publicistickou k tomu vědomě přispíval. Vznik Československa a její stabilní demokracie nebyla žádná náhoda.

Z demokratické perspektivy bylo důležité, aby svět byl informován o situaci středoevropských nesvobodných národů. K tomu podstatně přispěla již Masarykova statečná vystoupení v době hilsneriády a jeho kritická vystoupení r. 1909 vůči podvodné rakouské politice na Balkáně. Intensivní práci v ohledu informovanosti Západu a v úsilí o vytvoření demokratických států ve střední Evropě rozvinul svou exilovou činnosti po vypuknutí války. Své názory vtělil do své práce Nová Evropa. Stanovisko slovanské. Její hlavní argumenty zahrnovaly nejen legitimní zdůvodnění pro samostatnost slovanských národů ve střední Evropě, ale hlavně požadavek respektu velkých států a národů k malým, neboť tradiční nerespekt, pohrdání, přinášely více destrukce než pozitivního.

Požadavek Masaryka dovést válku proti Německu do jeho naprosté porážky se všemi důsledky, v zájmu prevence jeho další expanze, nebyl vnímán presidentem Wilsonem jako urgentní, což se brzy odrazilo v novém německém expansivním směřování. Mezi zájmy Západu a Masarykovými koncepty byl jistý konflikt, kterému bude v písemné verzi věnována pozornost.

Důraz příspěvku bude na hodnoty v pozadí Masarykova úsilí a na jeho metodu ve prospěch demokratizace a politické dospělosti českého národa, neboť byly velmi důležité po roce 1918 a jsou hodny důkladné pozornosti i v současnosti.