Nejeden emigrant, který se po převratu 1989 vrátil ze zahraničí, aby pomáhal rozvoji své vlasti, se podivil. Narazil na nečekané tendence přepisovat a převracet historii střední Evropy vůbec a zejména české historie zvláště. Tendence, které se množí a sílí. Mnozí vykladači a oprávci dějin zaměřili svou pozornost k odrodilé šlechtě, k protinárodním prelátům katolické církve, k rozbíječským protistátním menšinám, a to zcela bez zřetele k reálnému sociálnímu a politickému kontextu. Začaly se pomíjet příčiny i důsledky, nedbá se o důležité souvislosti historického dění. Z viníků katastrof 20.stol. se začaly dělat oběti, podstatné se přestalo odlišovat od nepodstatného, úzká, nevýznamná témata začala být pokládána za rovnocenná se závažnými. Tyto posuny jsou ideologicky provázeny protinárodním negativismem, zaujatostí, která vnáší do historického myšlení zmatek a nebezpečně rozvrací národní vědomí.

Do okruhu těchto desinterpretačních historických snah patří i úsilí obnovit Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí. V „Národním osvobození“ jsme svého času mohli o tom číst zasvěcený příspěvek, včetně ocenění sochařských kvalit díla, údajné památky, věnované obráncům Prahy před Švédy. Nedávno se tažení za obnovu Mariánského sloupu znovu intenzivně mobilizovalo. Pravdu, která by ospravedlňovala obnovu Mariánského sloupu, však bohužel zmíněné tažení nemá. Jak to s tím sloupem doopravdy bylo, najde si čtenář v nezaujaté literatuře z doby vzniku Československé republiky. Dozví se toto:

Krátce po převratu 28. října 1918, v revoluční euforii, konal se 3.listopadu na Bílé hoře tábor lidu k uctění nešťastného výročí pověstné bělohorské bitvy, která otevřela válku třicetiletou a která zahájila období nepředstavitelných útrap. Stalo se to 8. listopadu 1620. A tehdy následovalo masové pronásledování protestantského národa, hrůzostrašná poprava 27 vůdců stavovského odboje na Staroměstském náměstí, úděsné zacházení s nimi živými i mrtvými, nelítostné vypovězení všech jinověrců, ať již šlechticů, měšťanů nebo vzdělanců, zabavování jejich majetku, u šlechty celých panství. Jen nevolníci nesměli pro víru odejít, museli zůstat, aby obdělávali půdu a starali se o majetek nového panstva. Většinou cizích válečných dobrodruhů a pod nelítostným útlakem vítězné církve.

Nyní, po slavném převratu 1918, bylo možno na onom táboru lidu na Bílé hoře po prvé nepokrytě vzpomínat na všechnu tu tíhu a bezpráví, kterou přinesla dlouholetá ztráta samostatnosti a svobody. A tím více se zároveň radovat z prožívané proměny bezprávné kolonie, kterou jsme byli, ve společnost již svéprávnou, samostatnou a svobodnou. Na táboře bylo mnoho projevů, horování, emocí, nadšení i spravedlivého hněvu. Když se lid vracel z bělohorské manifestace domů, zastavil se na Staroměstském náměstí a povzbuzen dalšími projevy, strhl (povalil) Mariánský sloup, v němž viděl (právem) symbol nenáviděné „300leté poroby“, nespravedlivé vítězství Habsburků nad stavovským povstáním a následné nastolení bezohledné kolonizace českého království a ohrožení samé existence českého národa.

Bělohorští manifestanti věděli, že sloup byl vztyčen r.1650 z vůle habsburského panovníka Ferdinanda III. na počest vítězství katolické ligy nad českou reformací a nad českým státem. Bylo to dva roky po uzavření Westfálského míru, konce 30leté války. Wetfálský mír byl pro Čechy tragicky osudný. Byla to prohra především evangelíků habsburské říše. Takové sloupy tehdejší vítězní držitelé moci stavěli s neskrývaným uspokojením nad pokořením evangeliků po celé katolické Evropě. Když se uvádí, že sloup byl vztyčen na památku statečných obránců Prahy před Švédy, je to jen zavádějící informace. Právě od vítězství švédských (evangelických) zbraní nad císařskými (katolickými) si slibovali čeští exulanti (i J.A.Komenský) konec habsburské nadvlády, svobodu víry pro domácí obyvatelstvo a pokojný návrat exulantů z ciziny do vlasti. Kdyby katolický panovník byl poražen, všichni poddaní by už nemuseli být katolíky, byla by náboženská tolerance, pronásledování a persekuce pro víru by přestaly. Avšak dřív než mohli Švédové Prahu dobýt, válka skončila. Mezinárodně sjednaný Westfálský mír potvrdil Habsburkům jejich neomezené panování u nás . Dál trval zákaz návratu pro nekatolíky, dál byli tajní nekatolíci odhalováni a pronásledováni, jejich majetky konfiskovány. A jako symbol toho krutého a nelidského vítězství byl postaven na Staroměstském náměstí Mariánský sloup. Stál tu od r. 1650 do r. 1918. Po vzniku Československé republiky padl, rukama a silou osvobozeného lidu.

Jako podněcovatel k svržení sloupu a tím k vykonání „ historické spravedlnosti“, jak to shromáždění lidé tehdy na Staroměstském náměstí cítili, se uvádí bouřlivák a anarchista Franta Sauer (1882), zámečník, obchodní cestující a spisovatel pražské periférie a bohémy. Samu akci je třeba posuzovat v uvedených historických souvislostech a nevymýšlet si, jak se dnes děje, nepravdivé zkazky o vandalství opilého vůdce a zfanatizovaného davu. Znovupostavení sloupu dnes by bylo projevem hrubě necitlivé restaurace poměrů z doby nadvlády habsburského mocnářství, vítězství nelidské nesnášenlivosti a znovu pokořujícím symbolem českého národního ponížení, které trvalo až do roku 1918.