Marie L. Neudorflová - Projev 21. června 2020 na Staroměstském náměstí ( ve 13 a 16 hodin)

Stojíme na místě krutého mučení a popravy dvaceti sedmi českých pánů, kteří byli r. 1620 v čele odboje proti katolickým netolerantním Habsburkům a v obraně právní samostatnosti Zemí koruny české. Je tendence nazývat bitvu na Bílé hoře bezvýznamnou. Možná, že v kontextu Evropy se zdála být. Ale její důsledky byly osudově tragické pro budoucnost celého českého národa, do té doby z 90% protestantského. Byly tragické i pro Evropu, kterou poté pustošila třicetiletá válka.

Absolutní a nelítostná moc římsko- katolické církve, spojená s Habsburky a cizí katolickou šlechtou, držela většinu lidí po dvě stě let v duchovní, mravní a sociální bídě, manifestované okázalým barokem, která vedla až k hladomorům, a nakonec revolucím. Destruktivní pomstychtivost římsko-katolické mocenské vrstvy, se snesla zvláště krutě na vzdělanější český národ, s jeho téměř dvou set let trvající náboženskou tolerancí, rozvíjením české kultury a jazyka, důrazem na vzdělání, vlastní šlechtou a osobnostmi jako Mistr Jan Hus, Petr Chelčický, Jan Amos Komenský, Pavel Stránský, a další. Výsledkem mocenské politiky byla poprava 27 představitelů českého státu, vyhnání majetných a vzdělaných protestantů, násilná rekatolizace, znevolnění a zbídačení obecného lidu.

Symbolem katolické a habsburské moci se stal Mariánský sloup v Praze na Staroměstském náměstí postaveném roku 1652, čtyři roky po skončení třicetileté války. Jeho stoupenci vehementně ohajují nepravdivý názor, že to byl dík za porážku protestantských Švédů v Praze, kteří Prahu nelítostně rabovali. Rabovali, ale až když bylo jasné, že prohrávají a že všechno bohatství nashromážděné hlavně v době českého protestantství si přivlastní katolická církev s Habsburky, což po vítězství nelítostně činili.

Sloup byl především symbolem vítězství nad svobodnějším protestantstvím, nad českým národem, jeho 200 let trvající reformací spjatou se vzděláním, svobodným přístupem a výkladem Bible, ne v latině, ale v českém jazyce, přijímaném i v cizině. S tím se římsko-katolicko vrstva a církev ve svém fanatismu a materialismu nemohla smířit. Svobodu v době duševní, sociální a fyzické genocidy českého národa, měly nahradit barokní modly a sloupy.

Teprve myšlenky osvícenců, často se opírajících o původní křesťanství -- myšlenku rovnosti lidí, svobody, práva na důstojný život i nižších vrstev, začaly postupně bourat moc církve a šlechty, často i násilím. Trvalo to témě dvě stě let.

A proti tomuto pozitivnímu nelehkému procesu opět brojí malá katolická vlivná menšina pokřivenými výklady historie i obnovováním různých symbolů nemravné církevní a nedemokratické moci nad lidmi. V jejích postojích se skrývá nemravnost, pohrdání většinou lidí, svobodou a pozitivním duševním potenciálem lidí. Je v ní i nevěra k vlastním principům. Například, 5. kniha Mojžíšova, kap. 16, verš 22: „Nevztyčíš si posvátný sloup, to Hospodin, tvůj bůh nenávidí.“ Podstatou jejich snah je potlačovat pravdu, udržovat lidi v nevědomosti, v neschopnosti vidět svět a problémy zdravým rozumem, z hlediska obecného dobra. I mnozí politikové a media podléhají této moci a zrazují svou povinnost jednat podle ověřených znalostí, podle platných zákonů a ve prospěch demokracie a úrovně společnosti. Například odpůrci Mariánského sloupu jsou obviňováni z toho, „že volají po toleranci, ale sami šíří nenávist“.

Ale my nevoláme po toleranci, nešíříme nenávist, my voláme po spravedlnosti, po respektu k pravdě poznané, k historii, k mravnosti, ke skutečným křesťanským hodnotám, do nichž v žádném případě nepatří modly, sloupy a svévolná moc nad lidmi. Zvláště ne symboly, které nezpochybnitelně symbolizují nesvobodu českého národa a barbarské činy mocných. Atrapy nemohou nahradit uměleckou hodnotu díla, nemohou sloužit ke smíření. Ani umělecké dílo neslouží vždy pravdě, smíření, ale naopak obhajobě násilí, což naši předkové bytostně cítili nejen v roce 1918, ale po staletí předtím. Mariánský sloup r. 1918 nebyl stržen „zfanatizovaným davem“, jak jeho stoupenci tvrdí, ale stovkami lidí, včetně řady politiků, se silným historickým vědomím, že sloup byl vždy symbolem nejhlubšího ponížení českého národa. Na to jsou historické dokumenty.

Nesmíme dopustit, aby význam a smysl kruté, ale statečné smrti 27 českých pánů, obránců české státnosti a práv zemí Koruny české, od níž dnes uplynulo 399 let, byly snižovány a překrucovány. Naopak, v této opět politicky turbulentní době, musíme vědomě navazovat na hodnoty, které převažovaly ve svobodnějších obdobích českého národa, včetně dvousetleté reformace, s její náboženskou tolerancí a důrazem na češství a kulturní a sociální demokratizaci. Navzdory podmínkám a útlaku, na ni do značné míry navazovalo i české národní obrození, zvláště František Palacký a T. G. Masaryk, podobně jako Masarykova první Československá republika a do určité míry i 60. léta 20. století.

Tato pozitivní období naší historie jsou dnes zatlačována do pozadí ve prospěch období pro českou úroveň a důstojnou existenci nepříznivých, tragických či bezvýznamných. Velmi nebezpečné je současné idealizování Rakousko-Uherska, monarchie a katolictví, a posouvání současné politiky do poměrů období 1938-39. Proto musíme usilovat o možnostech, jak veřejnost, děti a studenty seznamovat s cennými aspekty pozitivního úsilí a humanitní demokratizace českého národa, uskutečňované převážně vlastním úsilím a navzdory poměrům. To by měl být náš nejcennější závazek vůči popraveným statečným představitelům českého státu 21. 6. 1621 na tomto místě.