Již na konferenci ve Versailles, ale i později, podporovala naše delegace v čele s E. Benešem, ministrem zahraničních věcí Československa, právo Lužických Srbů na sebeurčení. Bohužel naše snahy v tomto směru nebyly korunovány úspěchem.

Dále jsme však vycházeli z toho, že Lužičtí Srbové, přestože politicky trpěli pod německým jhem od konce10. století, žili stále na svém staletími německou kolonizací zmenšovaném územím jako původní obyvatelé, kdežto německé obyvatelstvo přicházelo na jejich území jako přistěhovalci nebo vetřelci, kteří je germanizovali. Pro nás jsou Lužičtí Srbové příslušníci původně velmi početného národa, jeho zbytkem, přesto však národem. Němci na ně hledí jako na národnostní menšinu, jejíž poněmčování staletími pokračuje. Situace pro Lužické Srby je celkově těžká. Musí bojovat o své školy, kulturu, jazyk, o své původní sídelní území, o svou národnost. Ano, Lužičti Srbové zápasí o svou existenci již celá desetiletí.

Co je naší povinností vůči nim? Pomáhat jim. Jsou různé formy pomoci. Některé se však nabízí samy. Přesto je naše školy, které spolupracují s německými školami, naši zastupitelé v městech a obcích severních, zápasních i východních, které pěstují partnerské vztahy s německými, dokonce i tzv. sudetoněmeckými subjekty, nevidí. Jaká škoda! Cožpak se nenajdou v některých obcích lidé, kteří upozorní na situaci, v níž přežívají Lužičtí Srbové a navrhnou spolupráci s nějakou jejich školou, s nějakým lužickosrbským kulturním či jiným subjektem? Takto zezdola, nenásilně by měla začít spolupráce s Lužickými Srby. Měla by jim přinést nejen naši morální ale i jinou podporu. Tím jsme jim povinováni.

Naši předkové v době první republiky a po druhé světové válce Lužickým Srbům hodně a účinně pomáhali. V poválečné době jsme na našem území zřídili pro Lužické Srby i gymnázium, vydávali učebnice i nějaké knihy, či v jejich vydávání napomáhali. Vše jsme dělali rádi. Chápali jsme, že naši pomoc Lužičané potřebují.

Jaká je situace dnes, jsme se již výše zčásti zmínili. Snad zbývá ještě dodat, že někteří naši ústavní činitelé, kteří se vydávají za křesťany, spolupracují blízce s tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem. Někteří jdou tak daleko, že tuto spolupráci prezentují jakou součinnost německých a českých křesťanů. Posselt je pro ně jedním z křesťanskosociálních bavorských politiků. „Sudetoněmecký“ dům v Mnichově je pro ně místem, kde se scházejí bavorští politici. Kolik farizejství v takových hodnocení je?

Kolikrát jen P. Bělobrádek, dřívější místopředseda vlády ČR, D. Herman, dřívější ministr kultury, a další podobní navštívili zejména Bavorsko. Jejich návštěvy, které stále pokračují, i když již nejsou zdaleka tak početné, se dají počítat na desítky, stovky.

Ale Lužičtí Srbové jsou též křesťany. Viditelně potřebují naši pomoc. A těm v nouzi, ať již máme na mysli jakýkoliv její druh, křesťané mají pomáhat. Navštívil pan Bělobrádek a přinesl nějakou pomoc Lužickým Srbům? Nic o tom nevíme. S velkou pravděpodobnosti, hraničící s jistotou, můžeme říci, že nikoliv. Proč tedy tak neučinil?

Proč tak neučinili jemu podobní? Můžeme na základě dostupných informací dospět k pravděpodobnému závěru, že zmíněným pánům nejde jen o křesťanství, ale také, a to především, o naplňování jejich germanofilní a sudetomilní orientace, která často nedbá na české státní a národní zájmy.

Každý, kdo chybuje má možnost, své chybné či neúplné kroky napravit. To se týká i panů Bělobrádka, Hermana, Sobotky a jim blízkých. Dočkáme se toho, že těžiště svých „přátelských“ cest do Německa, především Bavorska, posunou alespoň někdy do Lužice Horní i Dolní k Lužickým Srbům? Počkejme si nějaký čas. Uvidíme.