Sovětský veterán Ivan Martynuškin si pamatuje na 60. výročí osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim. Byla to „obrovská oslava“. Rudá armáda byla v centru celé slavnosti. O patnáct let později se něco změnilo.

Čas plyne a spolu s tím se mění i charakter oslav a nálada vůči sovětským veteránům, která se „drasticky změnila“. V Evropě už nejsou ctěni za osvobození Polska. Martynuškin říká, že Rudou armádu začala poškozovat „skrytá obvinění“ o tom, že se jednalo o „agresory“, kteří ve skutečnosti Polsko neosvobodili. V roce 2015 byly vzájemné vztahy mezi Evropou a Ruskem na takové úrovni, že prezident Vladimir Putin ani nebyl pozván na 70. výročí osvobození Osvětimi.

Martynuškin během rozhovoru s televizí RT k 75. výročí osvobození tohoto vyhlazovacího tábora zmínil, že byl překvapen, když po letech zjistil, že mnoho Poláků věří, že Evropany naučili věřit, že Osvětim osvobodili američtí vojáci. Dokonce i v případě, kdy se Martynuškin účastnil natáčení dokumentárního filmu v Krakově, někteří Poláci, které potkal, byli „skálopevně přesvědčení“ o tom, že to byli Američané, kdo je osvobodil.

„Nemohli pochopit, jak se tak dlouho mohli mýlit. Je to něco, co jim bylo vryto do paměti,“ prohlásil a dodal, že se nezlobí na ty, kteří neznají celou pravdu.

„Neberu si to příliš blízko k srdci. Byli tak vychováni. Je to informace, kterou jim dali,“ řekl Martynuškin.

Ivanu Martynuškinovi bylo teprve 20 let, když ho v roce 1943 posadili do vlaku a byl odeslán na frontu, kde měl na starosti granátomet a kulomet. Ke konci roku 1944 dokončila Rudá armáda osvobozování sovětských území a začala osvobozovat Polsko.

„Předtím, než jsme přešli hranici, s námi naši velitelé hodně mluvili. Říkali nám, že Polsko je náš spojenec, že je obětí války. Našim úkolem je osvobodit polský národ. Říkali nám o jejich kultuře,“ vzpomíná.

V lednu roku 1945 bylo několik sovětských frontů připraveno zahájit ofenzivu. Byla naplánována na 20. leden, ale kvůli tomu, že spojenci nesli těžké ztráty, Winston Churchill prosil Stalina, aby byla ofenziva přesunuta již na 12. ledna.

„Naše divize zaútočila na nacisty u Krakova. Po týdnu těžkých bojů jsme se dostali do města,“ řekl Martynuškin. Město je proslulé svoji architekturou, proto byla Rudá armáda žádána, aby se snažila zachovat město v co nejlepším stavu.

Martynuškin oslavil své 21. narozeniny s místními Poláky. Uspořádali pro něho „večeři jako doma“. „Stále si vzpomínám, jak byli nadšení z toho, že nás vidí, mladé kluky. Hostitelka se o nás starala, aniž by si sedla a myslela přitom na naše mámy,“ zmínil veterán.

Jeho divize se brzy začala pohybovat směrem za Krakov. Nehledě na to, že již byl velitelem, Martynuškin přesně nevěděl, kam směřují.

„Celá německá armáda se stahovala, ale bojovala o každou vesnici, o každý dům,“ řekl s tím, že jako velitel věděl, kam jdou, a že to je pouze několik málo kilometrů od Krakova.

Jednoho dne, poté, co vytlačili Němce z malé vesnice, jeho divize dorazila na obrovské pole, které bylo celé obehnané ostnatým drátem. Za tímto drátem se nacházelo něco podobné kasárnám. Vojáci si mysleli, že se jedná o německý vojenský objekt. „Slunce zapadalo a nám řekli, abychom vytvořili kemp u vesnice poblíž ostnatých drátů, a abychom zůstali ostražití,“ dodal.

Druhý den ráno dostali rozkaz vyčistit prostor okolo tohoto areálu, ale po vojácích stříleli zevnitř. Volali rádiem o dělostřeleckou podporu, nicméně jim bylo sděleno, že budovy před nimi jsou vězeňský tábor, proto není možné použít dělostřelectvo.

„Prosili nás, abychom neopětovali palbu, aby bylo možné vyhnout se zranění vězňů,“ vysvětlil veterán.

Až teprve poté, co si všimli vězňů za ploty, si Martynuškinova divize uvědomila, že již dorazili do Osvětimi. Martynuškin byl jedním z prvních sovětských vojáků, kteří vkročili do tohoto vyhlazovacího tábora. „(Vězni) si nejdříve museli uvědomit, kdo jsme. Poté jsme viděli gesta přivítání,“ řekl.

Hrůza osvětimského tábora začala být jasná až později, když sovětští vojáci začali území prohledávat, aby v budovách našli uvězněné sovětské vojáky.

„Viděli jsme zmučené obličeje, lidé se klepali zimou. Někteří měli vězeňskou uniformu, někteří byli zabaleni v prostěradlech či prostě jen v hadrech. Viděli jsme jejich oči. Byla v nich jiskřička tepla, věděli, že jsou volní, že peklo, v němž byli, skončilo,“ prohlásil Martynuškin.

Předtím, než do vyhlazovacího tábora sovětští vojáci vstoupili, cítili divný zápach z hoření. Nebylo to poprvé, co něco podobného cítili, ale tentokrát to bylo „velmi dráždivé a silné“. Martynuškin se později dozvěděl, že nacisté odpálili o několik dní dříve krematorium, nicméně po táboře stále ležela těla. Mrtví byli Němci vyskládáni do řad a zapáleni jako polena.

Sovětští vojáci přenocovali u tábora. Ráno se vězňům začal věnovat lékařský prapor, následně přijela i polní kuchyně. Martynuškin později pokračoval do Československa, kde byl zraněn a Den Vítězství oslavil v nemocnici.

Po válce, kdy odešel do civilu, byl znovu vycvičen a dostal práci v projektu vytvářejícím atomové zbraně. Často navštěvoval Polsko. Později si začal všímat, že se názor na válku a vzpomínky na válku začínaly měnit, zvláště ohledně role Rudé armády. Pravdu o roli Rudé armády začaly nahrazovat pohádky o americkém hrdinství.

Nehledě na pokusy o „přepsání historie“, i v západních médiích, lidé mají obyčejně větší zájem o „skutečný příběh Osvětimi“, a ne o „falešné příběhy dneška“, dodal veterán.