Po několika incidentech a sporech s vedením Památníku Lidice a hlavně po nařčení jedné z lidických žen z udavačství se některé přeživší lidické děti rozkmotřily s vedením Památníku Lidice. Osm z nich se podepsalo pod otevřený dopis adresovaný prezidentu, předsedům vlády, obou parlamentních komor a ministru kultury a napsalo v něm, že přerušují spolupráci s Památníkem.

Důvodem je podle jejich slov špatná zkušenost s ředitelkou Martinou Lehmannovou. „Té je naše konkrétní utrpení a utrpení našich rodin zcela lhostejné, nezná, nectí a překrucuje fakta o lidické tragédii,“ napsaly v dopise, který má Právo k dispozici, lidické děti. Ty přežily řádění nacistů v roce 1942 v Lidicích, po válce se sem vrátily a nyní jim je 77 až 87 let.

Poslední kapkou v nedobrém vztahu s vedením Památníku byla nejspíš reportáž České televize v pořadu Reportéři. V ní zaznělo z úst historika Vojtěcha Kyncla spolupracujícího s Památníkem obvinění jedné z lidických žen, že udala v Lidicích žijící Židovku (díl lze zhlédnout na webu ČT zde). Přeživším lidem patrně vadí, že se ředitelka od takového tvrzení nedistancovala.

Naopak se v pořadu vyjádřila, že zvažuje, že by v Lidicích onu udanou a později popravenou Židovku nějak připomněla. Lehmannová v pátek nechtěla situaci komentovat.

„Domluvili jsme se s naším zřizovatelem, tedy ministerstvem kultury, že oficiální stanovisko poskytneme v pondělí nebo v úterý,“ řekla v pátek Právu Lehmannová. „Dopis nebyl ani adresovaný mně, ale právě ministru kultury, takže to nechám na něm,“ dodala.

Ministr Lubomír Zaorálek (ČSSD) se obsahem dopisu zabývá, proto se nechtěl na dotaz Práva detailně k situaci vyjadřovat. „Co mohu v tuto chvíli říci, je, že nevěřím obviněním, která padají,“ řekl. Sám – podle svých slov – se účastnil řady akcí v Památníku, přičemž si nikdy neodnesl dojem, že by situace byla tak vážná.

Podle zjištění historika Kyncla tehdejší obyvatelka Lidic, matka jednoho z přeživších lidických dětí, zhruba týden před vypálením obce nacisty údajně udala Židovku, která žila jako nájemnice v jejím domě. Ženu Štěpánku Mikešovou pak odvleklo gestapo a nejspíš zemřela v Osvětimi. O jejím osudu se potom už nikdy nikdo nezmiňoval.

„Považujeme to za dehonestaci lidických žen a dětí. Přeživší se cítí hodně ukřivděně. Takové obvinění nelze vytáhnout, když není řádně podložené“ řekla Právu starostka Lidic Veronika Kellerová, která je vnučkou jedné z lidických žen a která se k otevřenému dopisu připojila.

Lidické děti odmítají jakákoli vyjádření. „Všem je kolem 80 let, nechtějí žádné senzace,“ dodala starostka, podle níž ale pamětníci hrůzných událostí chtějí dál spolupracovat například se školami a předávat svá svědectví.

Historik Kyncl se opírá o zápis z četnické knihy. Zápis však není přímo z roku 1942, ale jak upozornil archivář, je až z poválečné doby. Přesto jej Kyncl považuje za věrohodný. „Dokument má právní validitu, nemohli si to vymyslet,“ uvedl Kyncl v pořadu ČT. Posbíral k tomu další důkazy o předchozím životě Štěpánky Mikešové. Podle historiků se tvrzení o tom, že by jedna z lidických žen mohla být udavačkou, nehodilo do budovaného obrazu a údajné důkazy byly rozprášeny, zápis četníků z archivu nikdy nikdo nevytáhl.