Křesťanský sociál

květen, červen 2021

ročník XXX.

Petice: Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum!

„Současný rozpočet předpokládá deficit několika set miliard korun. Naše celkové zadlužení roste rychlým tempem. Jsme na počátku krize. Naše sociální jistoty jsou ohroženy. Asi 10 % našich spoluobčanů žije v chudobě či na jejím prahu. Je pravděpodobné, že celková situace se bude i nadále zhoršovat. Pandemie koranavirová pak rychle vyústí v pandemii dluhovou a chudoby.

Ale čeho jsme svědky? Dohadování se o miliardách korun a jejich následném přemísťování z jedné rozpočtové kapitoly do druhé. Imperativem doby však je hledat a nalézat nové finanční zdroje, které nám pomohou překlenout vzniklé celospolečenské problémy. Navrhujeme proto jménem všech našich petentů, jménem 360 tisíc obětí německého teroru, a milionů dalších, kteří po šest let trpěli v tzv. protektorátu, abychom urychleně a s velkou naléhavostí požádali Německo, aby nám začalo splácet reparace, které nám dluhuje.

Opíráme se nejen o Pařížskou reparační úmluvu, o princip mezinárodního práva, který jasně říká, že agresor je povinen oběti své agrese nahradit škody, které jí vznikly, ale také i o závazná veřejná prohlášení významných německých ústavních i politických činitelů, počínaje kancléřem W. Brandtem a konče H.D. Genscherem, ministrem zahraničních věcí.

Tito i další němečtí představitelé nám slíbili, že Německo nám reparace zaplatí, jakmile bude opět sjednocené. A k tomu zatím nedošlo, ač Německo je sjednocené již 30 let a samo sebe označuje za právní stát…

Naši málo stateční či laxní příslušní činitelé, místo aby již dávno na Německu požadovali zaplacení reparací, vydávají prohlášení, že reparací se vzdala komunistická vláda, že reparací jsme se vzdali v Česko-německé deklaraci, že v této době není vhodné otázku reparací nastolit, poněvadž by došlo v Evropě ke krizi důvěry a tak dále.“

(Výňatek z petice „Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum!“, ze dne 17. prosince 2020, adresovaná panu Ing. Andrejovi Babišovi, předsedovi vlády ČR)

Výňatek z petice: „Požadujeme reparace na SRN a zastavení útoků SRN, Evropské unie proti dekretům prezidenta republiky“ ze 17.2.2021, adresovaná Petičnímu výboru Evropského parlamentu, Brusel

„Spolková republika Německo je nástupnickým státem hitlerovského Německa. ČR je nástupnickým státem Československé republiky, jíž vznikl mezinárodněprávní nárok na německé reparace. Celý svět ví, že agresorem bylo hitlerovské Německo a Československá republika jeho obětí, stejně tak jako celá řada dalších evropských států.

Jménem všech našich petentů, jménem 360 tisíc obětí německého teroru, a milionů dalších, kteří po šest let trpěli v tzv. protektorátu, požadujeme, aby nám Německo začalo urychleně splácet reparace, které nám dluhuje…

Naše reparační nároky dosahují částky kolem 340 – 360 miliard korun, v hodnotě z roku 1938, což představuje v současnosti částku více než 5 bilionů korun. Podle údajů, které máme k dispozici, nám SRN dosud zaplatila necelých půl procenta z dlužné částky, což je ostudné. Výše reparací musí být ještě upřesněna v diplomatických jednáních mezi ČR a SRN. K nim by mělo dojít v době co nejbližší. SRN, jak jsme přesvědčeni, by měla jako dlouhodobý dlužník k takovýmto jednáním dát podnět.“

Petiční výbor Evropského parlamentu

K rukám: Předsedkyně Petičního výboru, European Parlament, B-1047 BRUSSELS

Z otevřeného dopisu paní A. Merkelové, kacléřce SRN, o reparacích a narovnání vztahů s Německem, ze dne 4. dubna 2021, Budeskanzleramt, Bundeskanzlerin Willy-Brandt-Strasse, 110557 Berlin

„V těchto souvislostech můžeme hodnotit ČND jako „právní“ pokus, zbavit SRN povinnosti nám zaplatit mezinárodně stanovené reparace a současně vyzbrojit naše ústavní orgány „argumentem“, který jim pomáhal a pomáhá odmítnout všechny aktivity, zaměřené na získání německých reparací.

Z uvedeného vyplývá i nerovnost smluvních stran ČND. Německá strana se deklarací pokusila zbavit své povinnosti zaplatit nám reparace a nadto získat i možnost téměř bez omezení vést útoky proti nám, dělat z našich předků zločince válečné, genocidní, kteří se dopouštěli i zločinů proti lidskosti, z republiky pak dělat místo krvavých etnických čistek, aniž by se česká strana odpovídajícím způsobem bránila takovému přepisování dějin.

Z uvedeného jasně vyplývá, že SRN je povinna nám zaplatit reparace a že ČR má plné právo na SRN reparace požadovat. Z právní povinnosti SRN zaplatit ČR reparace vyplývá, vzhledem k tomu, že více než 70 let trvá její reparační závazek, i morální povinnost německé strany dát podnět k zahájení jednání o reparacích se  stranou českou. V těchto souvislostech vystává i otázka finančních sankcí, které by měly postihnout, zvláště pak od roku 1990, SRN za neplnění svých reparačních povinností. I tato otázka by měla být součástí jednání o reparacích…“

(Z otevřeného dopisu paní A. Merkelové, kacléřce SRN, o reparacích a narovnání vztahů s Německem, ze dne 4. dubna 2021, Budeskanzleramt, Bundeskanzlerin Willy-Brandt-Strasse, 110557 Berlin)

ČR je oprávněna požadovat na Německu reparace, které nám dluží

Žádný politický závazek, plynoucí údajně z Česko-německé deklarace, že nebudeme zatěžovat česko-německé vztahy politickými a právními otázkami z minulosti, neexistoval a neexistuje. ČND, její ustanovení, v konkurenci s Pařížskou dohodou o reparacích (PDR), je, jak jsme přesvědčeni, neplatná všude tam, kde její ustanovení jsou v rozporu s PDR.

Vzhledem k tomu, že jsme se práva na reparace, které nám Německo má zaplatit, nikdy nevzdali, můžeme proto své reparační nároky kdykoliv uplatnit. Vzhledem k ekonomické situaci ČR bychom měli tak učinit v době co nejkratší. ČNL

Nesouhlasíme s tvrzením, že jediným řešením hlubokého rozpočtového deficitu v současné době je zvyšování daní.

Řešením jsou reparace!

„Vyšší daně se blíží. Stát není schopen vybrat dost na důchody a platy

Petr Holub

Foto: vláda.cz

Ministryně financí Alena Schillerová.

1.4.2021 7:12

Povinné státní výdaje jako důchody, zdravotnictví či platy rychle rostou, stát už nedokáže vybrat dost ani na jejich pokrytí – natož na další investice. Řešení je jediné, přijde výrazné zvyšování daní…..“

seznamzpravy.cz

Jsme přesvědčeni, že nejvhodnějším způsobem, jak celkově oddlužit stát a získat prostředky na stamiliardové investice do všech potřebných oblastí, včetně sociální, jsou reparace, které nám Německo dluhuje. Jde přibližně o více než pět bilionů korun. Naši ústavní činitelé tuto možnost zatím vylučují.

Je to pro ně nejpohodlnější řešení. Vyšší daně, případně i daně nové, schválí parlament a obyčejný občan bude platit jako mourovatý, aby pomohl umořit, alespoň částečně, dluhy, které stát nadělal v době kovidové. Ale občánkové nebudou jen kráceni na své životní úrovní, hodně či méně, ale někteří z nich budou dále platit za onu těžkou dobu i svými životy. Na Slovensku, ale též jinde, více lidí v minulém roce zemřelo, než se narodilo. Nelze ani zapomenout na kvalitu našeho života. Omezovaly nás nejrůznější zákazy a příkazy. I život v širší rodině byl daleko od normálu. O tom bychom mohli mluvit i dále. ale zpět k tomu nejpodstatnějšímu

Zkusme se zeptat obyčejných lidí, zda chtějí platit vyšší daně, které je zřejmě citelně zatíží, nebo zda jsou pro to, aby příslušní ústavní činitelé urychleně začali na Německu vymáhat reparace. Podle našeho názoru se ve velké většině vysloví pro urychlené jednání s Německem o reparacích, přestože každý z nás ví, že to nějakou dobu potrvá, než první reparační splátky dojdou na náš reparační účet. Proto naše potencionální zázemí je obrovské.

Jsme přesvědčeni, že získání reparací patří mezi jeden z nejvýznamnějších úkolů současnosti. Toho jsme si byli vědomi od samých počátků našeho snažení v tomto směru. Viděli jsme, jak dopadaly dřívější pokusy některých poslanců či jiných politiků. Články do novin odeznívaly rychle, byť byly příznivě přijaty. Interpelace byly předneseny, aniž by měly další návaznosti. Vnímali jsme i to, že jednotlivé vlastenecké subjekty dělaly své kroky samostatně, aniž by dříve požádaly o spolupráci kohokoliv druhého. A tak komunisté pronášeli projevy, psali články o reparacích. To samé dělili okamurovci i další.

Proto jsme ještě dříve, než jsme vystoupili na politické kolbiště, napsali dopisy, nejen třem představitelům vlasteneckých politických stran, ale také předním funkcionářům řady spolků. Nabídli jsme jim spolupráci v předmětné oblasti. Ohlas byl slabý. A tak jsme vešli na politické jeviště sami v domnění, že časem, jak se bude rozvíjet naše činnost, přidají se k nám další. Ano, byli tací, kteří nám vyslovili písemně svou podporu, ale u toho téměř ve všech případech zůstalo.

Podíl na reparacích, jakmile je získáme, budou mít i Slováci. A tak jsme psali na Slovensko na řadu míst v domnění, že je zainteresujeme na spolupráci s námi. Ale dostalo se nám pár vlídných slov. Poděkovali jsme.

Za této situace jsme si vědomi toho, že, zřejmě ještě nějakou dobu, budeme muset pracovat v sestavě, v jaké dosud jsme. Jedním z prvních úkolů, stejně důležitých jako psaní petic, otevřených dopisů, je získávání dalších a dalších podpisů na naše petiční archy. Potřebujeme jich tisíce. Dodají nám potřebnou politickou váhu, jíž potřebujeme. Do zahraničí jsme poslali první dopis. Budeme však jednat nejen s dalšími mezinárodně-právními subjekty, ale také i s vnitřními. Tato jednání vytvoří, jak se domníváme, nutné předpoklady, abychom se mohli, někdy na přelomu srpna a září, posunout k vrcholným závěrečným krokům. Do té doby musíme posílit. Dveře k nám má každý poctivý dělný vlastenec otevřené, a to i do petičního výboru, který hodláme rozšířit. Uvítáme i další kontakty s politickými i spolkovými subjekty. Společně můžeme dosáhnout hodně, odděleně málo. Nejde nám o nějaké splývání organizační, ale především o společný postup na bázi rovnosti všech zúčastněných subjektů v procesu získávání reparací.

Znovu zdůrazňujeme, že naše petiční hnutí je vybudováno na občanském principu. Je otevřené všem od levice po pravici, pokud, stejně jako my, považují získání reparací od Německa za jeden z hlavních vlasteneckých cílů. Každého, kdo chce s námi poctivě pracovat v tomto smyslu, rádi uvítáme. Dr. O. Tuleškov

Vlastenecké informační centrum (VIC)

Myslím, že nikdo nepochybuje, že v současnosti ho potřebujeme jako sůl, zvláště nyní v době nadcházející volební kampaně. Informace jsou však velmi žádoucí vždy. Bez nich se nikdo z nás neobejde. Většinově postrádáme zprávy z „blízkého pohraničí“ o nichž naše politicky korektní média mlčí. Co například se můžeme dozvědět o „milých krajanech“, o jejich akcích, plánech a postupech? Téměř nic. Nyní máme však reálnou naději, že o aktivitách tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu, o jeho tažení proti dekretům prezidenta republiky, o vytváření nového silného srdce Evropy, vybudovaného z Bavorska a ze zemí bývalé podunajské monarchie, v němž by se nám opět dostalo cti stát se jednou ze zemí tohoto nového složeného státu, a dalším a dalším, se dozvíme alespoň zčásti. Byl bych rád, kdy naše plány v tomto směru se naplnily. Zatím máme velkou naději.

VIC bude sloužit, pokud ho vybudujeme, všem vlasteneckým subjektům bez rozdílů. Jeho těžiště bude spočívat v překladech z němčiny. Potřebujeme však též i angličtináře a ruštináře. V této souvislosti však s podivem konstatujeme, že známé vlastenecké subjekty, které mají dostatek kvalifikovaných lidí i potřebné peníze, se již dávno tohoto úkolu neujaly. A tak se můžeme stát svědky řady kuriózních situací. Jeden z představitelů politické strany nás v současnosti „urgentně“ informoval o tom, kdo z českých „přátel sudetské věci“ se zúčastnil sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu v r. 2019. Nedosti však na tom. Ozvali se tací, kteří přeposílali tuto „aktuální“ zprávu dále. Doprovázeli ji slovy, např. „ nic takového jsem dosud nečetl“. Jako v Kocourkově. Ale nedosti na tom! Když čtete některé písemné výtvory vlasteneckých subjektů, zachvacuje vás zimnice. Sudety s velkým písmenem, stejně tak Sudetoněmecký landsmanschaft, dekrety prezidenta republiky jsou doplňovány zkráceným názvem jako Benešovy dekrety. Tzv. sudetoněmecká terminologie v některých vlasteneckých písemných projevech jen kvete. Někde můžete se dočíst i o kolektivní vině, o smíření, atd. Vlastenecké projevy ústní i písemné potřebují kultivaci. Mnozí o této nutnosti však dosud ani neví.

Dr. O. Tuleškov

Poděkování

Říká se, že jsme velcí proto, že stojíme na ramenou obrů. O jaké velikány konkrétně jde, můžete si zjistit sami. Pouhým nahlédnutím do našeho webu. U překladových textů jsou uvedeni ti, kteří léta zcela zdarma překládali pro návštěvníky našich stránek, pro čtenáře našich brožurek. Jejich práce využíváme dodnes a bude tomu tak i zítra. S vděčností a úctou na ně všechny vzpomínáme.

Již na počátku 21. století pro nás překládal PhDr. Vladimír Novák, CSc.. Následoval jej prof. Jan Rychlý, dále pak Irma von Tirb, Ing. Jaroslav Liška, doc. MUDr. Jana Čermáková, CSc., Ing.Pavel Rejf, CSc., Ing. arch. Nina Žečeva. S některými z nich jsem pracoval léta až do jejich smrti či na její práh. Mezi žijící překladatele patří Ing. Pavel Rejf, CSc. a Ing. arch. Nina Žečeva, která ze zdravotních důvodů musela opustit překladatelskou činnost.Všem jmenovaným patří velký náš dík. Tito lidé s plnou samozřejmostí drželi zásadu, že za práci pro vlast se neplatí.

To, co jmenovaní vytvořili svou obětavou prací, je našim pokladem, z kterého dodnes kdokoliv může čerpat zcela neomezeně a samozřejmě i bezplatně. Jsme rádi, že tímto způsobem můžeme i současné vlastenecké společnosti sloužit. Věříme, že udržíme přístupnost těchto textů i do budoucnosti. Dokonce doufáme, že jejich četnost opět poroste.

Pokud některého z jmenovaných velikánů jste znali, vzpomeňte si na něj. Každý z nich si to zaslouží.

V těchto souvislostech nelze opomenout ani autory článků, jejichž texty zdobí naše stránky. Mnozí z nich již naše řady opustili, přesto dále žijí s námi. A těm živým, kteří s námi přes svoje neduhy dosud spolupracují, a cítí sounáležitost s našimi stránkami, patří jistě dík nás všech, i čtenářů jejich textů. Děkujeme moc za vše, vážení přátelé, čím jste nás i sebe obohatili.

Dr. O. Tuleškov

Z našeho pohraničí pojmy zmatené

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Ottův Slovník naučný z r. 1906 poučí čtenáře o tom, že Sudety jsou horstvo na severovýchodním okraji Českého masivu od zlomu Labe k bráně Moravské. Je to geografický název. Do 30. let minulého století s ním málokdo přišel do styku. Leda při vyučování zeměpisu.¨

Ale slovo „Sudety“ a „Sudetský“ vstoupilo ve všeobecnou známost, když si je vypůjčili militantní němečtí obyvatelé českého pohraničí v předmnichovském období. Prohlásili se za „Sudetské Němce“, i když jejich bydliště a působiště byla většinou od skutečných Sudet na hony vzdálena. Prostě, kde byl Němec, tam byly podle nich „Sudety.“ Ten název nebyl geografický, ale politický. Představoval politický program. Byl to rozbíječský program příslušníků fašistické německé menšiny na československém území. Slovo „Sudetský“ Němec, „Sudeťák,“ znamenalo totéž co henleinovec, nacista, hitlerovec. Češi vnímali tento název jako agresivní výhružku, jako projev nepřátelství.

Prezident Beneš také před užíváním tohoto vymyšleného, lživého slova, které mělo zakrýt pravou podstatu tehdejšího sporu, varoval. Naší demokratické politice šlo přece – bez skrytých podtextů nějakých zjednaných ničitelů – o české Němce, o Němce na našem území, o německou menšinu na území ČSR. Nikoli o Němce s rozbíječským programem, který si říkal „sudetský“. Bohužel, název se rozšířil a dodnes slouží k matení pojmů.

Nedávno dokonce jeden z našich předních politiků, tehdy předseda strany KDÚ a člen vlády, pan Bělobrádek, se nestyděl prohlásit, že je „Sudetský Čech“, a že i Šumava a Brno jsou v politickém smyslu „Sudety““. Neuvěřitelné! Člen české vlády neví, že slovo „sudetský“ zamenalo politický program henleinovský, nacistický, hitlerovský? Program rozbíječský, likvidačně protičeský? Jak může být pan Bělobrádek „Sudetský Čech“ ? Jaký program může mít Sudetský Čech? Chce patřit mezi Sudetské Němce? Spojit se s Bavorskem? A co kromě Šumavy a Brna ještě pan Bělobrádek odevzdá Sudetským Němcům, protože to jsou, podle něho, „také Sudety“? Nemá to být vlastně celá Česká republika, aby se pan Bělobrádek zavděčil staré agresivně expanzivní politice některých militantních sousedů a splnil jejich uchvatitelský program?

Český stát vedl 89 procent všech válek s Německem.

Poměr sil kolísal v poměru 8, případně 10:1 v neprospěch českého státu.

Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Úvodem nezbytná otázka

Otázka zněla: „Je pravdivé tvrzení řady pravicových politiků a novinářů, že v mi­nulosti byly česko-německé vztahy přátelské a k jejich zhoršení došlo až během druhé světové války a hlavně po odsunu německého obyvatelstva?"

Ani v minulosti nebyly vzájemné vztahy vždy přátelské. Tradice je vlastně zhuštěná zkušenost minulých generací a česká zkušenost byla převážně negativní - soužití s Německem a s Němci nám přinášelo spíše utrpení. Svědčí o tom skutečnost, že většinu válek jsme museli svádět s germánskými státy - tedy s Němci, a to platí od úsvitu dějin. Již Franská říše viděla ve Velkomoravské říši konkurenta, kterého chtěla zničit a po­kořit. S tímto cílem vedla proti nám válečná tažení v letech 805, 806, 846, 847, 855, 856, 864, 869, 870, 871, 872, 892. 893, 898 a 900. Takto oslabený velkomoravský stát potom podlehl útokům maďarských nájezdníků.

V 10. století zaútočili Germáni proti přemyslovskému státu 6x, v 11. století 5x, ve století 12. jednou a v 13. století 3x, ve 14. století jednou, v 15.století 6x, v 17. století byla válka třicetiletá a v 18. století neuchránila české země ani relativně velká Habs­burská říše; české země byly napadeny Pruskem v letech 1740, 1741, 1744, 1756, kdy se rozpoutala válka sedmiletá a v 19. století to byla válka prusko - rakouská, zle pus­tošící především české země. A násilnický charakter první a druhé světové války je dostatečně znám.. Ani v jednom případě nebyla vedena válka ve prospěch české věci, ale vždy proti nám. To pochopitelně nelze nazvat přátelským poměrem.

A nejen to. Odvěká touha německých císařů po nadvládě vedla ke snaze rozdrobit český stát. V roce 1182 usiloval císař Fridrich Barbarossa o odtržení českého státu od Moravy. Moravu proto prohlásil markrabstvím. Nebezpečí rozdělení dosud jednotného českého státu na dva celky vyhovovalo říšské mocenské politice, usilující o to, aby na východních hranicích Německa byly jen drobné státy, neschopné klást odpor. Teprve v roce 1189 bylo nebezpečí odstraněno opětovným spojením Čech s Moravou.

Když se nepodařilo trvale likvidovat náš stát, pokusil se císař Barbarossa vyjmout území pražského biskupa z pravomoci pražského knížete. Biskup pražský byl pro­hlášen za říšského knížete. To významně oslabovalo český stát. Zlikvidovat separatis­tické tendence se podařilo až v roce 1197 Vladislavu II.

Nepřipomíná to nadiktovaný vznik Protektorátu Čechy a Morava? Zkušenosti s německým sousedem nebyly nikdy pozitivní, ani ve středověku, ale ani v novověkých dějinách.

( Z díla „Germánská negativa v českých dějinách 7. – 12. století)

Smíření - koho s kým a za jakých podmínek

Prof. PhDr.Stanislava Kučerová,CSc.

Němci, kteří žili jako menšina v Československu (podobně jako v Polsku i jinde), byli z rozhodnutí vítězných mocností po druhé světové válce od nás (i z jiných zemí) odsunuti do své mateřské, německé říše.

Hlavním důvodem odsunu bylo vyloučit pro budoucnost zneužití menšin pro rozbíječské válečné cíle. Někteří odsunutí však odmítli spoluzodpovědnost za rozbití Československa v letech 1938-39 i za válečné útrapy jeho obyvatel po celou dobu války až do osvobození v květnu 1945.Založili krajanské spolky a nadace a zkonstruovali ideologii nespravedlivě obviněných Prožité dějiny přepisovali tak, že se sami octli v roli nikoli viníků, ale obětí, své viny horlivě popírali a zalhávali, své oběti naopak obviňovali. Žádali všemožné náhrady, právo na návrat, omluvu a satisfakci. Jejich propagační činnost v různé podobě, v různé rovině, v různém rozsahu a zaměření trvá již 70 let a nutí Čechy bránit se a vyvracet stále dokola opakované nepravdy kolem odsunu, kolem tzv. prezidentských dekretů a kolem údajných českých násilných protiněmeckých činů.

Poslední akce, o které se začalo mluvit nedávno v Brně, je akce Smíření. Smíření Čechů s odsunutými Němci. Myslím, že v duchu našich národních dějin mohu prohlásit, že smíru a smíření si dovedeme vážit. Ale musí to být smíření spravedlivé, nesmí to být jen pěknější označení pro opuštění vlastního stanoviska a přijetí stanoviska druhé strany.

Ano, Češi jsou ochotni se smířit, ale jen když Němci přijmou bez restrikcí stav, který byl po druhé světové válce mocnostmi usnesen a realizován. Stav odsunu, demilitarizace, denacifikace a demokratizace. Prezident Edvard Beneš, který všechny své síly věnoval za války obnově státu, zničeného německým fašismem, řekl tehdy, už je to dávno, na adresu odsunu: "Tím rozchodem zabráníme neslýchanému masakru mezi oběma národy. Jen tak můžeme a musíme jednou - až na dnešní bolest zapomeneme - se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého."

Vlastenectví svůj význam nemůže ztratit

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

V našich novodobých dějinách jsou dva hvězdné okamžiky: 28. říjen a 9. květen. Oba jsou dovršením hrdinského odboje našeho národa proti cizí moci za příznivé historické situace. S oběma je spojeno nezměrné nadšení, nepopsatelná úleva z ukončení válečných útrap. Naši rodiče a prarodiče prožívali ten první, ten druhý jsme se svými rodiči prožívali jako děti i my, dnešní „dříve narození“. Byla to radost bez konce, slavil se konec bezpráví a teroru, obnova lidské důstojnosti, návrat svobody a samostatnosti.

Jsou to beze sporu hvězdné okamžiky národa, ale smíme se k nim jako národ hlásit? Náš současný stát se po roce 1989 deklaroval jako společenství občanské, nikoli národní. To by ovšem ještě nemuselo znamenat popření národního principu, pokud by se neuplatnil toporně vylučovací způsob myšlení podle pojmové rozluky „buď a nebo“ a nebyl zvolen princip občanský a zavržen princip národní. Ve skutečnosti se princip občanský a národní nevylučují, mohou se navzájem doplňovat a společně uplatňovat, jak ukazuje i příklad naší první republiky.

Když po první světové válce r.1918 vzniklo Československo, bylo to vítězné dokončení předchozích procesů národního obrození. Od konce 18. století sílilo v celé Evropě vědomí vlasti a národa. U nás několik generací tvořivých osobností položilo postupně svým dílem základy naší novodobé jazykové kultury, historie, literatury, divadla, věd a umění. Podařilo se jim tak vrátit české etnikum po 300 letech bezprávné existence na pokraji zániku mezi evropské národy. Podařilo se jim odčinit kruté následky 30leté války a habsburského účtování se stavovským povstáním. Podařilo se to i dík vzájemnosti Čechů a Slováků. Obrozenské ideály stály u zrodu naší první republiky a daly jí demokratického ducha, svobodomyslnost, sebevědomou hrdost, podloženou poctivou prací a snahou o zušlechťování života, samozřejmou komunikaci se světem a oprávněné kulturní a hospodářské ambice.

Obrozenské ideály pomáhaly překonat i historická neštěstí, „Mnichov“, okupaci, „protektorát“. Povzbuzovaly a oduševňovaly naše bojovníky doma i za hranicemi, na Východě i na Západě, na Slovensku i v Praze. Mediální tvůrci našeho veřejného mínění to nepřipomínají. Naopak. Už více než 30 popřevratových let nám vymycují z hlav, které byly „zatíženy obrozenskými ideály“, všechno, co se týká vlasti a národa. První bývalý prezident našeho státu znevážil lásku k národu jako neušlechtilou touhu patřit „k stádu či smečce“. Vlast označil jako „noru a nevětraný pelech, semeniště šovinismu, provincialismu, skupinového egoismu, xenofobie, rasismu a krátkozrakého, sebeničivého čecháčkovství“. Všemi mediálními prostředky se dnes falšuje naše historie, pomlouvá všechno, co v minulosti přispělo k naší dekolonizaci, samostatnosti a svobodě, zesměšňují se lidé, díla, ideje, všechno, co jako Češi ctíme, v co věříme, co milujeme. Napadají se tradice husitské, obrozenské, selské, sokolské, legionářské, česko-slovenské vzájemnosti, zpochybňuje se T.G.Masaryk, hanobí se Edvard Beneš.

Kdejaký cizí monarcha či generál se těší většímu zájmu a obdivu než představitelé našich obrozenských a osvoboditelských snah. Média si nedají ujít jedinou příležitost, aby neukápla při každé zmínce alespoň kapku jedu, ironie, posměchu a znevážení. Proč? Protože (prý) tito lidé svým osobním příkladem a dílem stojí v cestě dnešnímu globalizačnímu a neoliberálnímu přetváření dosavadních principů morálního a kulturního soužití lidí. Proto nositelé vlivu a moci usilují o to, aby byl lid oddělen od vlastní historie, tradic, vlastní kultury, aby přestal být národem. Dřív, než kulturní dědictví národa bude úplně zapomenuto, sluší se je zlehčovat, pomlouvat, špinit. Marně se skupina vlasteneckých organizací snaží toto dědictví zachovat. Oficiální média je vytlačila ze svého zpravodajství, z veřejného prostoru, vláda o ně nedbá, zájem podpořit je všeobecně chybí. Nedávno se vyznamenal ministr obrany, který zbavil dlouholetý a zsloužilý „Svaz bojovníků za svobodu“

dotací a odsoudil jej tak k zániku. Co si máme myslet o vztahu pana ministra k dějinám našeho národa a k památce bojovníků 1. a 2. odboje, kteří se zasloužili i o zmíněné „hvězdné okamžiky“, o všechno, čeho si vážíme, co ctíme a milujeme?

Jestliže integrující energie uvědomělých příslušníků našich národů byla základem kulturního rozvoje první republiky a jejího vynikajícího díla ve školství, vědě, osvětě, umění, a bez níž by ani tehdejší vysoká úroveň techniky a průmyslu nebyla myslitelná, pak pokus realizovat představu o občanství bez národnosti vedl k úpadku všech přirozených sociálních vazeb, norem, ideálů, symbolů. Bez vědomí hrdé a odpovědné národní příslušnosti proměňuje se společnost stále více v masu chtivých globálních konzumentů, ale i výtržníků a recesistů bez zábran. Někteří z nich nestačí přehrabovat miliony, jiní končí jako bezdomovci. Demokracie v beznárodním společenství se redukuje na prázdné formality, bez obsahu, bez smyslu, nesdělují žádné hlubší poselství. Chybějí niterné zdroje nadosobního usilování a angažované aktivity ve státním celku i v regionech, ve spolcích i v organizacích. Společnost je ideově rozdrobená, rozpadá se na množství nesourodých částic, menšin, které spolu nekomunikují, které nic nespojuje. Vědomí národní identity chybí i při utváření identity osobní. Bez vědomí národní sounáležitosti živoří i mezilidské, interpersonální vazby a stimuly k nezištné tvořivosti, vstřícnosti, slušnosti a poctivosti, starosti o společné dobro. Platí opak, fragmentarizovaná společnost je náchylná k projevům nesnášenlivosti, nenávisti, nepřátelství mezi skupinami, které se vymezují navzájem a postrádají něco, co je přesahuje a spojuje, co je činí celkem, totiž příslušníky uvědomělé jednoty národa.

„Být součástí národa znamená být postavou v příběhu, který mě svazuje s druhými lidmi způsobem hlubším, než je placení daní a respektování ústavy“, řekl před lety V. Bělohradský. (Byl tehdy rozhodně pravdě blíž než dnes, kdy hovoří o národu jako „konstruktu“. Rezignuje tak na reálnou historii a nahrazuje ji subjektivismem.) Naši oficiální publicisté nás nihilisticky našeho

„národního příběhu“ zbavují. Říkají nám, že v integrované Evropě a globalizovaném světě je národní identita přežitek.

Výsledky dlouhodobé demontáže našeho národního vědomí jsou ovšem patrné. Mezinárodním výzkumem např. bylo zjištěno, že mezi adolescenty z 28 zemí jen česká mládež

necítila potřebu zachovat národní identitu v integrované Evropě. Přirozeně, protože v jiných zemích se mládeži zdůrazňuje, že jedinečná a neopakovatelná vlastní národní identita nesmí být potlačována. Zato naše mládež se učí, že láska k vlasti je extrémismus. Vštěpuje se jí strach i z pouhého slova vlast a vlastenectví.

A tak je na čase znovu usilovat o obranu národa a jazyka českého. Takové obrany vznikaly a byly sepisovány již od dob Velké Moravy. Prof. Albert Pražák (1880-1956), literární historik, vlastenec, účastník protifašistického odboje za okupace a předseda České národní rady v květnovém pražském povstání r.1945 je shromáždil a se zasvěceným poutavým komentářem vydal hned po válce. Dovedl je až do osudného roku 1938. Je na nás, abychom pokračovali. Chceme přece i v jakékoli podobě integrované Evropy existovat jako uvědomělý národ, ne jako pouhý dav manipulovatelných konzumentů bez historické paměti, identity, bez zábran a bez svědomí, bez budoucnosti.

Zaplaťte nám biliony za 2. světovou válku, vzkazuje Řecko Německu

8.4.2021 17:32

mcm, Právo, novinky.cz

Krátce před osmdesátým výročím německého útoku na Řecko dala vláda v Aténách najevo, že trvá na válečných reparacích od Německa. Podle deníku Die Welt zopakovala také výzvu k jednání o náhradách za utrpěné válečné škody. Berlín trvá na tom, že problém byl vyřešen.

Premiér Kyriakos Mitsotakis během zasedání řecké vlády. Foto: Costas Baltas, Reuters

„Otázka zůstává otevřená, dokud nebudou splněny naše požadavky. Ty jsou platné a budou prosazovány jakýmkoli způsobem,“ řekl na dotaz německé agentury DPA Alexandros Papaioannu, mluvčí řeckého ministerstva zahraničí, podle nějž by „jednání velmi pozitivně přispěla k další podpoře řecko-německých vztahů“.

K jednáním o reparacích vyzvalo Řecko Němce už v červnu 2019 za vlády levicového pre­miéra Alexise Tsiprase. Řecká parlamentní komise pak odhadla výši válečných škod způsobených Německem na nejméně 289 miliard eur (7,62 bilionu korun). Suma zahrnuje i nucenou půjčku, kterou muselo Řecko během války poskytnout Německé říšské bance.

V říjnu 2020 Berlín výzvu z Atén odmítl. Vláda dnešního konzervativního předsedy vlády Kyriakose Mitsotakise v lednu 2020 potvrdila, že otázka reparací zůstává pro Řecko otevřená. Podle Weltu se však zatím vyhýbala tlaku na Berlín v této otázce.

Okupace do 1944

Nacistické Německo napadlo Řecko a Jugoslávii 6. dubna 1941. Němci obě země dobyli a Řecko okupovali až do roku 1944. Tehdy se museli stáhnout, protože kvůli postupu Sovětské armády přes Balkán jim hrozilo odříznutí od Německa.

Během okupace zabili Němci desítky tisíc řeckých civilistů. Mnozí další Řekové padli v partyzánských bojích.

Sýrie požaduje od Spojených států odškodnění za škody a ztráty způsobené politikou Washingtonu vůči syrskému lidu.

Toto je uvedeno 13. dubna v prohlášení Ministerstva zahraničních věcí SAR, které distribuuje agentura Sana .

„Sýrie viní USA z důsledků jejich (země - pozn.) trestní politiky vůči syrskému lidu a požaduje kompenzaci za působivé ničení a nedozírné ztráty, které byly důsledkem americké agrese a okupace,“ uvedlo ministerstvo ve svém prohlášení.

1. března mluvčí Pentagonu John Kirby oznámil , že Spojené státy mají v úmyslu udržet svou vojenskou přítomnost v Sýrii, protože podle Washingtonu stále existuje hrozba z teroristické skupiny Islámský stát.

2. března mezirezortní koordinační velitelství Ruska a Sýrie vydalo společné prohlášení , v němž se zejména uvádí, že účelem západních zemí v SAR je drancovat národní bohatství země a ne bojovat proti terorismu.

Dokument poznamenal, že k tomu se využívá technologie drobení země a zvyšování přítomnosti americké armády v severovýchodní části Sýrie bohaté na uhlovodíky.

Oficiální Damašek považuje americkou vojenskou přítomnost v Sýrii za nelegální okupaci, která je doprovázena drancováním přírodních zdrojů syrského lidu.
https://iz.ru/1150982/2021-04-13/siriia-potrebovala-ot-ssha-vozmestit-ushcherb-za-deistviia-protiv-siriitcev

Přišlo e-poštou

Co se doopravdy děje na východní Ukrajině?

Po prohlášeních Ukrajiny o připravenosti zaútočit na Donbasu začalo Rusko demonstrativně přesouvat vojáky k hranici s Ukrajinou.

2. dubna 2021 - 04:20

Poté pršely ustarané hovory ze Spojených států do Moskvy a Kyjeva. A den předtím Merkelová a Macron mluvili s Putinem prostřednictvím video online rozhovoru.

Tento příběh pokračuje. Bankova a Kreml uvedli, že situace se blíží eskalaci.

V pozdním odpoledni se objevila celá řada prohlášení USA a NATO, která vyjadřují velmi vážné znepokojení nad situací a vyjadřují podporu Ukrajině a obvinění proti Rusku. Zároveň stále více důkazů dokazuje, že situace je v mnoha ohledech vynucována uměle. A obě strany se ani tak nepřipravují na válku, jako spíše řešení svých politických problémů.

Jsou zprávy zpravodajců přesně?

Signály, které vycházely z oficiálního Kyjeva, byly docela rozporuplné.

Hlavní velitelství zpravodajských služeb pod ministerstvem obrany vydalo velmi alarmující zprávu o vyhlídkách na vojenský střet s Ruskem v blízké budoucnosti. Tyto zprávy se objevovaly v průběhu celého roku.

Rusko chce údajně vyprovokovat ozbrojené síly Ukrajiny k odplatě a poté z útoku obvinit Ukrajinu. A poté plánuje vyslat pravidelné jednotky Ruské federace na Donbas a rozšířit tam svoji přítomnost. Formálně - chránit občany Ruska. Ve skutečnosti není vyloučena ani ofenzíva tohoto seskupení hluboko na Ukrajinu.

Podle dlouhodobých prohlášení Ukrajiny jsou na Donbasu dlouhodobě rozmístěny pravidelné jednotky Ruska. A pak to nedává význam: Proč potřebuje Rusko vojenské provokace, aby mohlo přivést další síly? Kdo by je zastavil na hranici, která není kontrolována Ukrajinou?

Pokud tam nejsou žádné pravidelné jednotky a Rusko je plánuje použít poprvé na Donbasu, co dělat s oficiální tezí, že Moskva tento region okupuje od roku 2014?

Ale to jsou obecné řečnické otázky. Hlavní tezí je, že Rusko údajně chce vést válku s Ukrajinou na Donbasu. Cílem, soudě podle zpravodajských informací, je obsazení celého území Doněcké a Luhanské oblasti. A Rusko začne nějakou provokací, na kterou budou ukrajinské ozbrojené síly muset zhruba reagovat.

A poté bude podle ukrajinských zpravodajských informací Rusko jednat zhruba stejně jako v Jižní Osetii 8. srpna 2008.

„Podle GUR Ministerstva obrany Ukrajiny dokončuje Ruská federace přípravu souboru opatření, která mají přimět náš stát (Ukrajinu) k vojenské reakci na nepřátelské akce okupantů na kontaktní linii stran na východní Ukrajině rozšíření ruské vojenské přítomnosti na území tzv. „DPR“ a „LPR“ na úkor zavedení pravidelných jednotek ozbrojených sil Ruské federace s odvoláním na nutnost chránit ruské občany v samozvaných republikách (ve skutečnosti občany Ukrajiny, kterým byly v posledních letech nuceně vydávány pasy Ruské federace) není vyloučen pokus o přesun ruských vojsk hluboko na území Ukrajiny. že ruské diplomatické mise v zahraničí a sdělovací prostředky byly instruovány, aby byly připraveny pokrývat a vysvětlovat světovému společenství informace o údajně agresivních akcích ukrajinských ozbrojených sil a „mírových“ opatřeních Ruské federace, “ uvádí GUR.

Je jasné, že toto tvrzení je podporováno pouze slovy. A dokonce i fotka (dva roky stará)  ilustrující ruské agresivní záměry zveřejněná na webových stránkách GUR je ruské vybavení, které vůbec necestuje na Donbas, ale na území Běloruska. Přesněji do Minsku na společnou vojenskou přehlídku, která se konala před dvěma lety.

Kromě toho bylo rozhodnuto neodkazovat na primární zdroj - oficiální web běloruského ministerstva obrany. Zjevně v naději, že čtenáři pořídí fotografii pro nějaký druh ukrajinské rozvědky.

Závěr ze slov skautů ale obecně vychází z paradoxu - člověk nesmí podlehnout provokacím. Koneckonců, pouze toto může prolomit ruský scénář, pokud budete postupovat podle logiky GUR.

To znamená, že z poměrně alarmujících zpráv zpravodajství je možné, kupodivu, odvodit výzvu neútočit, ale jen méně střílet na Donbas.

A Zelenskij téměř současně řekl, že eskalace by neměla být povolena, a že je třeba mluvit o příměří a to přes „svalnaté hry“ na hranicích Ukrajiny.

Prezident zároveň upřesnil, že zhoršení, které probíhá od začátku roku, bylo podle něho způsobeno sankcemi proti Viktoru Medvedčukovi.

To znamená, že se Zelenskij rozhodl v tomto tématu propagovat sám sebe. Zjevně zapomíná, že první výstřely vojenské techniky, které šly na frontu, byly z Ukrajiny, jak je zaznamenala OBSE. A první civilní obětí ostřelování byl starý důchodce z Doněcku.

Na konci svého projevu prezident uvedl, že zastavení eskalace je taktika a strategií je návrat území na Ukrajinu. Ale celkově byl tón Zelenského ve prospěch vyjednávání a diplomacie, nikoli vojenského scénáře. Stejná rétorika zazněla od ukrajinského ministerstva zahraničí. Vzhledem k tomu, že současná eskalace je největší za poslední roky, vyzvala diplomatická agentura také k jednání. I když obvinila Rusko z exacerbace.

Pokud shrneme ukrajinskou reakci, Rusko obecně zhoršuje napětí a připravuje provokace, ale nebudeme na ně odpovídat, ale pokusíme se tento proces přenést do jednací roviny. Hrozba války je nicméně formulována celkem jasně a otevřeně. To zvýšilo míru nepokojů na Západě i v Rusku.

Co říkají v Moskvě?

Kreml obvinil Ukrajinu z provokací.

„Vyjadřujeme znepokojení nad rostoucím napětím a vyjadřujeme znepokojení nad tím, že tak či onak může ukrajinská strana podniknout provokativní akce, které povedou k válce. Samozřejmě bychom to neradi viděli," řekl Dmitrij Peskov, tajemník ruského prezidenta.

Na otázku, o jaké válce mluvili, mluvčí odpověděl, že má na mysli „občanskou válku, která tam již byla“.To znamená, že Rusko dává jasně najevo, že nemá v úmyslu s Ukrajinou bojovat, a vše bude vyřešeno v rámci obecného konfliktu na Donbasu, aniž by došlo ke změně jeho konfigurace.

Peskov zároveň označil přesun vojsk, o kterém dnes všichni mluví, za vnitřní záležitost Ruska. A ujistil, že ozbrojené síly Ruské federace neplánují účastnit se ukrajinské války. „Pokud jde o účast ruských vojsk v konfliktu na území Ukrajiny, ruské jednotky se jej nikdy nezúčastnily a neúčastní se ho, jedná se výhradně o vnitřní ukrajinský konflikt,“ zopakoval staré teze Dmitrij Peskov.

Jinými slovy, pokud Rusko povolí účast ve válce, nebude to mít formu otevřeného útoku ze svého území, ale jako dříve - formou vojenské pomoci „DPR / LPR“ bez reklamy nebo oficiálního uznání přítomnost svých pravidelných jednotek na frontové linii.

Západní reakce

USA a Británie dnes zintenzivnily své kontakty s ukrajinským vedením. Zde je krátký snímek bilaterálních rozhovorů a prohlášení právě pro dnešek:

1. Vojenští atašé amerického, britského a kanadského velvyslanectví se setkali s vedením ukrajinského ministerstva obrany.

2. NATO obvinilo Rusko z podkopávání úsilí OBSE deeskalovat situaci na Ukrajině.

3. Ukrajinské ministerstvo obrany oznámilo, že od „amerického ministerstva obrany“ dostalo „záruky“ na poskytnutí podpory v případě konfliktu s Ruskem (mluvíme o telefonickém rozhovoru mezi ministry obrany USA a Ukrajiny).

Ukrajinské ministerstvo obrany ve svém prohlášení uvedlo, že „Austin vyjádřil znepokojení nad nedávnými kroky Ruska a sdělil své ujištění o připravenosti podporovat Ukrajinu tváří v tvář pokračující ruské agresi na Donbasu a Krymu. Americký ministr obrany zdůraznil, že v případě eskalace ruské agrese Spojené státy nenechají Ukrajinu na pokoji a nedovolí uskutečnění agresivních aspirací Ruské federace vůči Ukrajině. “

      4. Ministerstvo zahraničí uvedlo, že USA jsou znepokojeny eskalací „agresivních a provokativních akcí Ruska na východě Ukrajiny“.

Co se doopravdy děje?

Jak vidíte, válka probíhá spíše slovy než skutečně mezi Kyjevem a Moskvou.

Již jsme řekli, že velká válka je nyní pro každého nerentabilní. Bezvýchodná situace, do níž vstoupil proces vyjednávání na Donbasu, a ještě hlubší bezvýchodná situace, do níž vstupují vztahy mezi Ruskem a Západem, nám umožňují předpokládat, že možnosti mohou být velmi odlišné.

Hlavní trendy toho, co se děje, jsou však již zřejmé.

Z rétoriky stran je patrné, že každý mluví o eskalaci, ale s odlišnými akcenty. Na Ukrajině, prakticky na oficiální úrovni, se diskutuje o možnosti přímého střetu s Ruskem. A o tom se buduje nadšení - včetně spojeneckých západních zemí.

V Rusku říkají, že Ukrajina připravuje vyostření války na Donbasu. Ale možnost, že bude Ruská federace bojovat přímo s Kyjevem, není ani veřejně projednávána a je přímo odmítnuta (zároveň „neoficiální“ účast ruských jednotek na podpoře „republik“, pokud ukrajinská armáda stále jde do útoku, budeme opakovat, docela pravděpodobné) ...

Proč z Ukrajiny a Západu přicházejí další alarmující signály?

Současná historie má velmi jasné historické analogie. Po vítězství Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách začalo na Donbasu velmi vážné zhoršení. V zimě roku 2017 se v oblasti Avdiivka vedly bitvy . Nevedly k žádnému významnému strategickému výsledku a téměř nezměnily přední linie, ale vedly k obětem na obou stranách a staly se jednou z hlavních zpráv.

Ale hlavní je, že vedly k důležitému výsledku pro tehdejšího prezidenta Petro Porošenka - pozval ho prezident Donald Trump . A hlavním tématem diskuse bylo příměří.

To znamená, že eskalace na Donbasu před čtyřmi lety vedla k důležitým politickým důsledkům: americký prezident, který po svém zvolení nekontaktoval ukrajinské vedení.

Trump nekomunikoval s ukrajinskými úřady kvůli tomu, že Kyjev podporoval demokratickou kandidátkou Hillary Clintonovou. A Bankova musela prolomit led mlčení. A zároveň od začátku vrazit klín mezi Bílý dům a Kreml - koneckonců, Trump v té době slíbil, že dojde k dohodě s Ruskem. Což ani Ukrajina, ani protitrumpovské kruhy ve Spojených státech nechtěly.

V tomto smyslu přišlo zhoršení na Donbasu právě včas. A ve skutečnosti to vyřešilo oba problémy.

Dnes je situace téměř stejná. Nová americká administrativa se nedostane do kontaktu s druhým prezidentem, Vladimírem Zelenským. Vytvořením „vakua legitimity“ uvnitř Ukrajiny, kde je prakticky celá elita svázána s externí podporou Washingtonu. Dokud Biden nezavolá Zelenskému, odehrává se na Donbasu přibližně stejný příběh jako v roce 2017 poblíž Avdiivky.

Dochází k exacerbaci, která bezdůvodně začala podél přední linie. Současně nejsou prováděny žádné útočné akce, ale zvyšuje se ostřelování (což je z vojenského hlediska zbytečné) a jednotky se demonstrativně pohybují. Souběžně se stupňuje alarmující rétorika. Zahájeny jsou také informace o nadcházející ofenzívě ozbrojených sil Ukrajiny. Rusko na tuto informaci reaguje - a jako projev svého odhodlání podporovat „republiky“ v případě ofenzívy začne přesouvat (také orientačně) vojska k hranicím.

A již v tomto ohledu se ukrajinská strana začíná soustřeďovat na jednání se Západem a prohlašuje, že Ruská federace spojuje své jednotky a připravuje se na eskalaci. Ve skutečnosti poté začala aktivní komunikace mezi ukrajinskými a americkými bezpečnostními silami a ministerstvo zahraničí a NATO učinily prohlášení obviňující Moskvu.

Je možné, že cílem bičování úzkosti je urychlit volání z Bílého domu do Bankove. A navázání dvoustranných vazeb mezi Bidenem a Zelenským. A co je důležitější, odstranění nejbolestivějších požadavků pro ukrajinské orgány z Washingtonu a MMF. Nejprve mluvíme o takzvané „soudní reformě“ (ve skutečnosti o převodu soudů pod kontrolu Západu).

Pokud k tomu dojde, analogie s Avdeevkou-2017 bude téměř úplná. A poté bude pravděpodobně zhoršení.

Ale nyní je situace stále poněkud odlišná.

Situace ve světě je nyní mnohem nervóznější než před čtyřmi lety. Proto mohou pokusy o vyřešení politických problémů vojenským zhoršením vést k tomu, že se situace rychle vymkne kontrole. A důsledky nebudou vůbec „dekorativní“.

(rp,prvnizpravy.cz,strana.ua,oto:arch.)

Celý náš svět se posunul k válce nejvíc za posledních 76 let důrazně varuje Bašta

Jaroslav Bašta

11. 4. 2021 PrvníZprávy a ParlamentníListy

Někdejší velvyslanec České republiky v Rusku a na Ukrajině Jaroslav Bašta se ve svém pravidelném nedělním komentáři pro server PrvníZprávy.cz věnuje vyostřování napětí na východní Ukrajině. „Nemusíme se obávat, že se v nejbližších měsících z přestřelek na východní Ukrajině rozhoří velký evropský konflikt. Ovšem celý náš svět se k válce posunul nejvíc za posledních 76 let,“ upozorňuje. Bašta vývoj na Ukrajině přirovnal k válce z Ezopovy bajky o vlku a beránku.

(Na snímku Jaroslav Bašta, bezpečnostní expert, bývalý ministr a velvyslanec v Ruské federaci a na Ukrajině, historik, spisovatel a publicista.)

Na tuto smutnou bajku jsem si mnohokrát vzpomněl v posledních dvou měsících, když jsem sledoval vyostřování napětí na východní Ukrajině, píše Jaroslav Bašta v komentáři pro Prvnizpravy.cz.

Pro připomenutí příběhu – na začátku vlk obviňuje beránka, že mu kalí vodu k pití v potoce, ač dravec je výše proti proudu. Když jehně na tento rozpor upozorní, vlk se rozčílí, nařkne ho z další nesmyslných nepravostí, a nakonec beránka roztrhá a sežere, protože je silnější.

Podobně se vyvíjela situace na linii příměří mezi Ukrajinou a oběma povstaleckými republikami. Od konce července loňského roku až do poloviny letošního února tam platil režim zastavení palby (tzv. Obilný mír), který byl porušen ve dnech výročí porážky ukrajinských ozbrojených sil v „kotli u Debalceva“ v roce 2015 přestřelkou, v níž byl zabit ukrajinský voják. Prezident Volodymyr Zelensky, který až do té doby vystupoval v duchu svých předvolebních slibů jako mírotvůrce, oblékl uniformu a v přilbě a neprůstřelné vestě se pod dohledem kamer vypravil na již spíše frontovou linii.

Vzhledem k tomu, že již předtím ukrajinské ministerstvo obrany publikovalo několik strategických záměrů „reintegrace“ Donbasu a Krymského poloostrova, vypukly obavy z nové války na hranicích s Ruskou federací. Hodně se psalo a mluvilo o největším spojeneckém cvičení od konce Studené války Defender Europe, kdy se od 16. března do června poblíž hranic Ruské federace soustředí 28 000 vojáků z 27 členských zemí NATO.

Rusko a Bělorusko na to reagovaly přesunem svých jednotek ke svým západním hranicím. Možnost, že by se v Donbasu zopakoval scénář z války o Náhorní Karabach z podzimu loňského roku, vypadala velmi reálná. Reakce Západu na pohyb ruských ozbrojených sil k hranicím mi hodně připomínala výtky Ezopova vlka k beránku. NATO i EU to vyhodnotily nikoliv jako reakci na probíhající cvičení, ale jako přípravu agrese proti Ukrajině. Obavy z velkého evropského konfliktu, který by mohl přerůst ve válku světovou, začaly logicky narůstat.

Vstup Ukrajiny do NATO nepomůže Ukrajině k návratu Donbasu

Ovšem v pátek 9. 4. se ukrajinský prezident Volodymyr Zelensky znovu objevil takřka v plné polní na frontové linii a začal hovořit o nutnosti uzavřít příměří. Při té příležitosti konstatoval, že snaha o silové převzetí Donbasu by vedla k velkým ztrátám na životech, což je pro Kyjev nepřijatelné.

Vysvětlení bych hledal také v pohádkové terminologii – pojem vlka v rouše beránčím je dobře znám, a ukrajinský prezident nahlédl, že to jehně určené k roztrhání, může být jeho vlast. Západ si musel všimnout, že ti vlci v rouše beránčím jsou dva. Ten druhý vrčí u hranic státu, který považuje za svou vzbouřenou provincii, a jeho vojenská cvičení naznačují, že ukrajinský útok na Donbas by mohl být signálem k čínské anexi Tchaj–wanu.

Proto se asi nemusíme obávat, že se v nejbližších měsících z přestřelek na východní Ukrajině rozhoří velký evropský konflikt. Ovšem celý náš svět se k válce posunul nejvíc za posledních 76 let.

Analytici - Válka mezi Ukrajinou a Ruskem. Zdá se být nevyhnutelná.

Otevřené a zvyšující se nepřátelství na východní Ukrajině se zdá nevyhnutelné. Kyjev je na válečné stezce s „neochvějnou“ podporou USA a NATO.

8. dubna 2021 - 12:30

Roky protiruské propagandy pronikající ze Západu připravily obyvatele EU a USA na válku a učinily z Ruska nejvyšší zlo ... a to, co je zlé, lze zničit bez zábran, píše von Freeman na blogu Schall und Rauch.

Koneckonců, za všechno špatné, co se na Západě stane, mohou Rusové, zejména Putin. Režimy musí odvrátit pozornost od kolapsu ekonomiky, hyperinflace, hygienické diktatury a ochuzování, proto je nutná válka.

Tok vojenských dopravních letadel mezi zeměmi NATO a Ukrajinou se v posledních měsících enormně zvýšil. S Bidenem, který byl de facto prezidentem Ukrajiny po Obamově puči v roce 2014 u kormidla v Bílém domě, se připravují konflikty. USA a jejich spojenci nalévají do ukrajinské armády vojenské vybavení, včetně bezpilotních prostředků, systémů elektronického boje, protitankových systémů, MANPADS a dalších moderních vysoce přesných systémů.

V průběhu 5. až 6. dubna pokračovaly ukrajinské ozbrojené síly (UAF) v obvyklých činnostech a v rozporu s dohodou o příměří (Minské dohody).V reakci na to Rusko přesunulo síly k hranicím s Ukrajinou a Krymem.

Záznamy ukazují, že samohybné houfnice Nona-S byly přesouvány směrem k potenciální přední linii. Nasazeny jsou také jednotky 76. gardové letecké útočné divize, běžně známé jako výsadkáři Pskov.

Podle OBSE bylo v Doněcké oblasti mezi 2. a 5. dubnem hlášeno 1424 případů porušení příměří, včetně 453 výbuchů. Mezi 2. a 5. dubnem bylo v Luhanské oblasti hlášeno 126 případů porušení příměří, včetně 58 výbuchů.

Za posledních 24 hodin bylo zaznamenáno celkem 7 samostatných porušení příměří, z nichž každé zahrnovalo vysoký počet střel a granátů. Dva vojáci UAF byli zabiti.

Ukrajina neustále obviňuje Rusko z koncentrace sil a pokračuje v bombardování populací LPR i DPR.Vyjednává se svými spojenci a mluví s Washingtonem a Londýnem, aby dostali zelenou k útoku. Zelenskij zoufale požaduje, aby bylo ukrajinské členství v NATO rychle posazeno.

Pro Moskvu je vstup Ukrajiny do NATO červenou linkou, kterou nelze překročit, stejně jako útok na LPR a DPR. Nejvíce oleje do ohně přilévá Turecko, člen NATO, Erdogan chce podnítit válku také na Ukrajině a dodává Ukrajině nejnovější zbraně, stejně jako před několika měsíci Ázerbajdžánu pro válku proti Náhornímu Karabachu.

Pokud jde o Krym, Erdogan je na straně Kyjeva, nebo spíše sní o znovudobytí Krymu s krymskými Tatary jako v Osmanské říši do roku 1771.

I v Kyjevě se mluví o opětovném dobytí Krymu, což by bylo naprosté šílenství. Pro Rusy je Krym nedotknutelný a nikdy se ho nevzdají.

Ukrajinský parlament přijal oficiální rezoluci „ o eskalaci rusko-ukrajinského ozbrojeného konfliktu “. Poslankyně Iryna Vereščuk poukázala na to, co to znamená:

„Ráda bych vás upozornila na následující: V usnesení jsme poprvé označili válku jako válku. To znamená, že Nejvyšší rada ve skutečnosti jednostranně oficiálně vyhlásila válku Rusku.“

Očekává se, že vojenský atašé NATO a jeho poradci dorazí na frontovou linii na Ukrajině a poskytnou své vojenské znalosti v potenciálně bezprostředních nepřátelských akcích.

Jak reagují západní média?

Ani slovo o civilních obětech, ani slovo o eskalaci způsobené přesunem ukrajinských obrněných vozidel, ani slovo o Prohlášení Rady o válce proti  Rusku. A pokud Kyjev zahájí další rozsáhlou vojenskou kampaň na Donbasu, západní tisk bude ze všeho znovu vinit Rusko.

Válka mezi Ruskem a Ukrajinou se zdá velmi pravděpodobná. Mnoho vojensko-politických odborníků tvrdí, že současnou situaci lze vyřešit pouze vojenským konfliktem. Někteří z nich říkají, že válka by pro Rusko byla nyní lepší než později.

Pokud se Kyjev a váleční štváči skutečně odváží zaútočit, bude ukrajinská armáda zcela zničena bez ohledu na to, jaké zbraně NATO dodalo, a Ukrajina ekonomicky úplně propadne. (rp,prvnizpravy.cz,schallundrauch,foto:arch.)

Transport smrti z Brna 8. 4. 1945

Brno - Kaunicovy koleje - Jihlava - České Budějovice - Mauthausen.

Dne 8.4. 1945 byl vypraven vlakový transport 227 - 240 politických vězňů, mužů i žen, z Kaunlcových koleji v Brně do KT Mauthausen, vedoucím transportu byl kriminální zaměstnanec brněnského gestapa Jan Baar. Do Mauthausenu dorazili 9.4. 1945.

Podle zprávy ministerstva vnitra č.j. VII-F-3103/591-30/V-1947 ze dne 30.6.1947, které případ šetřilo, byl jejich osud následujici:

"V noci ze 6. na 7.4.1145 bylo ve velkém sále Kaunicových koleji shromážděno na 200 vězňů. Ráno přibyly 3 ženy. Druhého dne ráno byly přivezeni autem na nákladové nádraží v Brně a spolu s asi 30 ženami z věznice na Cejlu navagonováni do dvou dobytčích vozů. Celý transport se skládal ze čtyř vagónů. Ve třetím, osobním vagónu byli doprovázející SS, tj. Jan Baar jako velitel, vrchní strážmistr Joksch 12 zaměstnanců brněnské policie, ve čtvrtém ženy SS-manů s dětmi a zavazadly.

Transport jel jako samostatný vlak přes Jihlavu, kde přijal dalších osm vězňů, z toho jednu ženu a byl připojen k vojenskému transportu do Českých Budějovic, kam dojel mezi 16. a 17. hodinou. V noci z 8. na 9. pokračoval v jízdě do KT Mauthausen. Tam dorazil 9.4. dopoledne. Na nádraží byli vězni sestaveni do pětistupů a došli po hodinové cestě, přerušované leteckým poplachem do KT.

Jak udal svědek Franz ArnoId z Vidně V., Bucherplatz 4, nechtěl velitel tábora transport převzít, poněvadž KT měl být evakuován a přijal ho teprve na naléháni Baara, který ve své výpovědi z 13.11. 1948 u ObIastni úřadovny státní bezpečnosti v Brně udal, že mu bylo pobočníkem řečeno, že mohou být přijímány jen transporty určené pro "Sonderbehandlung" (poprava bez soudu). Schutzhaftlagerführer Franz Ziereis, SS-Standarteführer, rozhodl teprve po telefonickém hovoru se zástupcem velitele brněnského gestapa SS-sturmbamführerem Krausem, že transport bude převzat. Zatím stáli vězni celý den před politickým oddělením bez jídla a vody, vystaveni urážkám a surovému zacházení esesmanů. Pozdě večer byli odvedeni do koupelny, kde přenocovali a 10.4. vyvedeni na dvorek přiléhající ke krematoriu. Ženy byly odvedeny, mužl se museli vysvléct do naha. Na dotaz, zda jsou v transportu i Němci, vystoupil jediný AmoId. Ostatní byli pokIusem zahnáni do bunkru.

Josef Čuhal z Brna, Pelicova 3, který byl tenkráte písařem v Aufnahmkommandu při politickém odděleni KT Mauthausen, ve své výpovědi 7.1.1947 u Oblastní úřadovny státní bezpečnosti v Brně, o jejich osudu vypověděl: „Ten, který se hlásil jako Němec, byl odveden a ostatní muži přešli pod záminkou koupele do plynové komory. Po zplynováni mužů byly později zplynovány i ženy. Když vynášeli mrtvoly z plynové komory do nového krematoria, měl jsem možnost je shlédnout a poznal jsem v nich mrtvoly z transportu z Brna." Podle této výpovědi bylo vězňů 215, z toho 35 žen.

Jmenný seznam tohoto transportu se nezachoval. Osud .lidi z brněnských Kaunicových koleji však potvrdil i rakouský občan Franz Arnold z Vídně, který na dotaz rodičů Marie Sedláčkové "Manky", odpověděl: „Odvedli mne k výslechu, kde jsem musel vysvětlit, proč jsem odsouzen k smrti. Před rozsudkem jsem si měl ještě odpykat deset let nucených prací. Ostatní vězňově odešli. Když jsem se od výslechu vrátit, seděly na levé straně bunkru ženy z našeho transportu a povídaly si. Při tom jsem zaslechl rozmluvu dvou vojáků, kteří si vyprávěli, že ženy mají být také odstraněny. Pokud jsem se dověděl od ostatních vězňů, byli muži v plynově komoře jen přiotráveni, jelikož plyn někam unikal. Proto musel být do komory vpuštěn znovu, aby byli vězňově usmrceni. Po kremaci zůstala jen malá hromádka popela, kterou vězni zachránili. To je vše, co o transportu vím. Že by někdo unikl, nevím, ale jsem si stoprocentně jist, že všichni, kteří tímto transportem do Mauthausenu příjeli, že tam také zahynuli."

Výpis brněnských transportů smrti (z knihy F. Nedbálka: Pochody a vlaky smrti přes české území v roce 1945 )Motto: H. HimmIer: „Nikdo nesmi přežít "

26. dubna 1945 bylo osvobozeno Brno jednotkami Rudé armády, 9. 5. pak Praha

Pouhých několik dní před osvobozením Brna vypravovali Němci „transporty smrti“. Nebyl pouze jeden. V koncentračních táborech, které byly počátkem května ještě v německých rukou, probíhalo vraždění vězňů i nadále, např. v Terezínu.

Dozvídáme se v současnosti o těchto krvavých skutečnostech? O tisících našich obětí? Vždyť jen v době od 1.5. do 9. 5. 1945 během Květnového povstání českého lidu Němci zabili či zavraždili na 8 tisíc našich lidí, tedy v posledních dnech a hodinách druhé světové války nebo dokonce i po jejím oficiálním ukončení. Téměř nikoliv. Mají upadnout v zapomenutí.

Když v Brně pořádají tzv. sudetští Němci každý rok falešné „pochody smrti“ a s nimi i část Brňanů, pod vedením „primátorů“ a jejich pomocníků, společně pláčou nad osudem Němců, kteří měli údajně zahynout v průběhu po vysídlení z Brna, k němuž došlo ve dnech 30. a 31. května 1945. Toto divadlo naopak má nejen oživovat „utrpení“ brněnských Němců po jejich vysídlení, ale také jej zmnožovat. A právě tak se přepisují naše dějiny! K tomu nesmíme být lhostejní. Jinak časem se naše mládež bude dozvídat o zvěrstvech zlých Čechů, které se dopustili na bezbranných, hodných a zcela nevinných Němcích, kteří za nic nemohli, a přesto se stali oběťmi Čechů. Proto o tom musíme mluvit my. Aby pravda zůstala pravdou a lež lží!

Dr. O. Tuleškov

Chce Biden vyprovokovat Rusko k unáhlené vojenské akci, která svět „povede“ na pokraj jaderné války?

Příspěvky od messin 16.4.2021

Mark H. Gaffney

Sotva po třech měsících svého prezidentování „vede“ John Biden svět na pokraj jaderné války o Ukrajinu. V únoru Biden trval na tom, že USA nikdy nepřijmou ruskou anexi Krymu. Přestože 95 procent obyvatel Krymu v roce 2014 hlasovalo pro návrat do Ruska, popisuje Biden nadále anexi jako „agresi“ či „invazi“. Demokratická referenda jsou zjevně irelevantní, pokud s výsledkem nesouhlasí Washington.

Rusové ani nezaútočili. V té době již byla ruská vojska přítomna na Krymu dle dřívější dohody uzavřené s předchozí zvolenou ukrajinskou vládou. Tenhle druh zkreslené historie se stal standardem v tom, co na Západě platí pro žurnalistiku v jakékoliv záležitosti týkající se Ruska.

Nedávno měl prezident Biden tu drzost popsat Vladimira Putina jako „zabijáka.“ Říkám drzost, protože v roce 2002 byl sám Biden v americkém Senátu nejhlasitějším propagátorem války v Iráku v roce 2003, která zabila nejméně milion Iráčanů. Jak řekl Putin „člověka je třeba znát.“

A když Putin odpověděl na Bidenův „zabijácký“ komentář tím, že americkému prezidentovi popřál dobré zdraví a nabídnul mu osobní schůzku k diskusi o světových událostech, Biden nabídku rázně odmítl s tím, že je „zcela zaneprázdněn.“ Dobře informovaní lidé mlčky podotkli, že jeho údajná zaneprázdněnost souvisí s Bidenovým omezeným pracovním harmonogramem a viditelně se zhoršujícím mentálním postižením. Ukrajinský prezident Zelenskyj odstoupil od mírového procesu z Minsku. A pak o několik dní později Zelenskyj vyhlásil válku Rusku vydáním dekretu, který uvádí, že v případě potřeby bude Krym osvobozen od ruské kontroly vojenskou akcí.

Zelenskyj také vyzval Západ, aby urychlil vstup Ukrajiny do NATO. Pokud by k tomu došlo, vyžadovalo by to vojenskou reakci NATO v případě války. Po jeho prosbě proběhla v sídle NATO v Bruselu řada mimořádných schůzek.

Od roku 2014 bylo v oblasti Donbasu na východní Ukrajině zabito nejméně 14.000 Rusů, většinou civilistů. Během sedmi let ukrajinská armáda ostřelovala a terorizovala ruská města a komunity, které leží východně od linie fronty. Západní tisk nehlásil téměř nic z tohoto násilí. Když k nějakému dojde, je z toho obvykle obviňováno Rusko.

Jak píši, v regionu probíhají vojenské horečné přípravy. Ruské a ukrajinské síly se hromadí na obou stranách hranice. Nedávno představitelé Kremlu popsali situaci kolem frontové linie jako „nestabilní“ a „děsivou.“ Přesto se zdá, že Biden a jeho poradci jsou odhodláni přilévat olej do ohně. Před několika dny nařídil Biden dvěma americkým torpédoborcům plout do Černého moře, kde také probíhá ruská námořní expanze. Americké lodě měly projít Bosporem ve dnech 14. až 15. dubna.

Je jistě pravda, že Černé moře je mezinárodní vodní cesta. Americké námořnictvo má právo tam plout. Ale vzhledem k tomu, co se ukázalo, je skutečně moudré riskovat jaderné zúčtování s Ruskem kvůli regionálnímu sporu, který rozhodně nemůže být pro národní zájmy USA životně důležitý? Američtí představitelé nikdy nevysvětlili, proč by osvobození Krymu a východní Ukrajiny mělo být pro Američany důležité.

Proč si tedy Biden zahrává s ohněm?

Důvod je prostý, i když není v západním tisku nikdy zmíněn. Biden a jeho poradci doufají, že vyprovokují Rusko k ukvapené vojenské akci. Chtějí dosáhnout propagandistického puče tím, že označí Putina za agresora. To jim umožní enormně zvednout politický tlak na Německo, aby zrušilo plynovod Nord Stream II, který je z 95 procent dokončen. Potrubí začíná v severním Rusku poblíž Petrohradu a vede pod Baltským mořem do Německa. Po dokončení poskytne objemný plynovod Německu (a Evropě) vydatný levný zemní plyn. Jenže Bidenův tým považuje plynovod za existenciální hrozbu pro hegemonii USA v Evropě. A zdá se, že jsou připraveni dovést svět na pokraj jaderné války, aby v této záležitosti zvítězili.

V průběhu let už USA vynaložily obrovský politický kapitál, aby projekt Nord Stream II zastavily. Západní zpravodajské agentury se snažily vše propracovat a připravovaly jeden podvod za druhým, aby zvýšily tlak na německou vládu.

Příkladem je údajná otrava bývalého ruského špiona Sergeje Skripala a jeho dcery v anglickém Salisbury v roce 2018, údajně Ruskem, a novější případ disidenta Alexeje Navalného, který byl údajně vystaven stejnému nervovému plynu ruské výroby použitému proti Skripalovým, známému jako Novičok.

Navzdory senzačním obviněním, mediální bouři a medializovanému vyhoštění ruských diplomatů se oba příběhy od té doby rozpadly. Západní zpravodajské agentury nedokázaly vysvětlit, jak Skripalovi a Navalnyj dokázali přežít extrémní toxicitu Novičoku. Tato látka je tak smrtelná, že měli zemřít i první svědci a lékaři, kteří přišli do styku s údajnými oběťmi. Věří někdo, že Rusové jsou tak neschopní, že opakovaně nedokázali zavraždit své údajné oběti pomocí vlastního nervového plynu?

Špinavé kampaně možná fungovaly na Američany, ale selhaly tam, kde to bylo nejdůležitější – v Německu.

USA chtějí dodávat Německu zkapalněný zemní plyn ze Severní Ameriky dodávaný tankery za mnohem vyšší cenu. Díky tomu by Německo bylo trvalé závislé na dražším americkém zemním plynu, zatímco Nord Stream II by Německo osvobodil od politické kontroly a vlivu USA.

Problém Washingtonu spočívá v tom, že německá vláda neustoupila. Nedávný průzkum ukazuje proč. Navzdory všem pokusům o diskreditaci Putina 67 procent Němců stále podporuje dokončení projektu Nord Stream II. Obvykle dobře informovaní Němci chápou, že plynovod je pro jejich zemi a Evropu životně důležitý. Je to bezpečná sázka, kterou vidí také prostřednictvím transparentní propagandy CIA.

Je pozoruhodné, že k převratu podporovanému USA v roce 2014, který svrhl předchozí vládu v Kyjevě, došlo bezprostředně poté, co tehdejší ukrajinský prezident Janukovyč odmítl ekonomický balíček nabízený Evropskou unií (podporovaný také USA) a místo toho podepsal dohodu s Ruskem, která byla pro Ukrajinu mnohem příznivější.

Načasování bylo významné. V tomto bodě dal Washington zelenou převratu. Poté se USA přesunuly na Ukrajinu s vlastními ekonomickými „reformami.“ Například společnost Monstanto, která neustále touží zvýšit svůj podíl na trhu, začala skupovat velké plochy úrodné ukrajinské zemědělské půdy za účelem vývozu svých GMO jedů do regionu.

Poté, co se nepodařilo zablokovat potrubí pomocí každého skrytého schématu z příručky CIA a ministerstva zahraničí, Bidenův tým nyní zvýšil sázky. Evidentně jsou připraveni riskovat třetí světovou válku, aby udrželi současný status Německa jako vazala USA. Ovládání Německa je jedním z klíčů k ovládání Evropy.

Ohledně směřování Ukrajiny k členství v NATO se při vstupu do aliance jedná o zdlouhavý proces. Nejprve musí být splněna řada podmínek a vzhledem k tomu, že je Ukrajina ekonomicky na odpis, je nepravděpodobné, že by se něco takového stalo. Z tohoto důvodu nemusí být Zelenského prosba o urychlené členství proveditelná. Ponurá ekonomická situace Ukrajiny se navíc bude zhoršovat, protože jeden z jejich hlavních zdrojů příjmů brzy zmizí. Vzhledem k tomu, že plynovod Nord Stream II prochází daleko na sever a obchází Ukrajinu, může země přijít o miliardy dolarů z poplatků, které v současnosti vybírá za ruský plyn dodávaný do Evropy přes její území. To je jistě důvod, proč se ukrajinští činitelé spojili s Američany a požadovali zrušení projektu.

V době svého zvolení v roce 2019 slíbil ukrajinský prezident Zelenskyj ukončení občanské války a uzavření míru s Ruskem. Ukázalo se však, že tyto problémy jsou natolik neřešitelné, že se pozice na obou stranách od té doby zhoršily. Rusko nemá v úmyslu vzdát se svého jediného teplovodního přístavu na Krymu a ani východní provincie se nikdy nepodrobí kontrole Kyjeva. Putin začal rozdávat ruské pasy občanům Luhanska a Doněcka, což naznačuje, že by Moskva mohla uvažovat o dalším kroku, konkrétně o politické absorpci obou provincií zpět do Ruska.

Vzhledem k tomu, že Bidenův tým dělá vše, co je v jeho silách, aby špatnou situaci ještě zhoršil, stojí před Putinem největší výzva jeho politické kariéry. Putin byl po mnoho let takovým modelem zdrženlivosti vůči Západu, že mnoho Rusů má pocit, že je příliš vstřícný, zejména tváří v tvář pokračujícímu nepřátelství USA a válečným štváčům. Ne že by Rusové lačnili po boji. Můj výzkum naznačuje něco jiného. Ruský lid nemá chuť na válku. Chápou hrůzy války mnohem jasněji než Američané. Koneckonců, třicet milionů jejich krajanů zahynulo při válce s nacistickým Německem. Ačkoliv se domnívám, že se Putin už dávno přestal zajímat o to, co si o něm Američané myslí, ví, že pokud to překročí, riskuje znepřátelení Němců, kteří by se ještě mohli rozhodnout zrušit Nord Stream II. Putin tedy musí postupovat opatrně.

Za předpokladu, že je plynovod dokončen, předpokládám, že trvale změní vztah Německa s USA a Ruskem. V takovém případě se evropská rovnováha sil posune na východ. Rusko a Německo jsou přirozenými obchodními partnery. Růst obchodu mezi oběma zeměmi do budoucna zajistí mír v Evropě. Pokračující pokusy USA blokovat vznik tohoto důležitého obchodního vztahu jsou dokladem neúspěšného vedení USA, které se táhne mnoho let do minulosti.

Překlad Messin

 Zdroj: https://www.globalresearch.ca/crisis-ukraine-nordstream-ii-gas-pipeline/5742772

Do r. 1993 bylo v SRN všem vyhnancům vyplaceno jako odškodné celkem 141 miliard DEM

Teprve nyní vyšla najevo informace až dosud pečlivě skrývaná, že byli odškodněni nejen odsunutí sudetští Němci v SRN a v r. 1993 i v bývalé NDR, ale i tzv. Novorakušané, tj. osoby, které získaly rakouské občanství teprve po r. 1945, prakticky po odsunu, na něž se nevztahovaly čs.-rakouské smlouvy o odškodnění z r. 1964 a 1974, kdy ČSSR zaplatila Rakousku pro tzv. Starorakušany (tj. osoby, které byly rakouskými občany před anšlusem v r. 1938) miliardu šilinků. Novorakušané byli odškodněni na základě zvláštní rakousko-německé smlouvy v letech 1961-62. Odškodňování (podle zvláštního zákona, označovalo se eufemisticky jako Lastenausgleich, tj. "vyrovnání břemen") bylo velmi velkorysé. M. Moulis upozornil v referátu o publikaci Češi a Němci. Dějiny - kultura - politika, Praha, Paseka 2001[4], že do r. 1993 bylo v SRN všem vyhnancům vyplaceno jako odškodné celkem 141 miliard DEM. Sudetoněmecký podíl mi znám není, podle počtu osob činil asi čtvrtinu. Velikost sumy vysvitne, srovnáme-li to s 10 miliardami na odškodnění všech pracovních otroků z let války. Přesto jim to nebrání zvlášť hlasitě křičet o svém domnělém "právu na odškodnění" podruhé, či právu na totální majetkovou restituci od Česka. Podivné? Nepochybně ano, ale pro doslova vyděračské chování vůči Česku, nenáviděné "Tschechei", které se stává u některých našich sousedů zvykem, spíše příznačné. Prof.PhDr. Jaroslav Valenta, DrSc.

Z projevu prezidenta dr. E. Beneše na sjezdu Svazu osvobozených politických vězňů

v Praze 14. prosince 1945

„… Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší příčiny. Žádný z vás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938 sousedního početně velkého národa…

Ale nejen to. Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až tyto své nové lži budou přednášet.

Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste se znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 – 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.

A konečně přijdou opět, aby od očišťování přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou. Buďte na tento útok připraveni a mějte svá fakta, své záznamy, své vzpomínky, pohotově, neboť nikde se tolik nezapomíná, jako právě v politice. A proto bude zase nutno podržet všem našim odpůrcům z let 1938 – 1945 před očima to, co svět v jejich rukou zažil v Osvětimi, v Dachau, v Mauthausenu, v Ravensbrücku a v řadě jiných německých mučíren.

Opakuji: Na tuto válku se nesmí zapomenout, a aby se nezapomnělo, je ji nutno sebevědomě a důstojně, ve jménu práva a svobody, práva a pravdy, ve jménu lidskosti, živoucí, opravdové a správné lidskosti, stále a stále připomínat.

My. Češi a Slováci, máme na to plné právo…“

Prezident E. Beneš se zasloužil o vznik Československa i o jeho obnovu po druhé světové válce.

A. Hitler a další jeho podvůdci silně, až zvířecky, nenáviděli prezidenta Beneše. Sám "velký německý vůdce" jej zval na "Boží soud", mluvil o Prozřetelnosti. A vyšší spravedlnost nenechala na sebe tak dlouho čekat. Adolf Hitler, aby unikl trestu za nebetyčné zločiny, kterých se dopustil, spáchal sebevraždu. Brzy nato prezident E. Beneš se vrátil do Prahy na Hrad a byl zvolen prezidentem republiky na další volební období. Landsmani z hitlerovského dědictví si osvojili nenávist k prezidentu E. Benešovi. Všimněte si dobře, že tento zvířecký pud mají i jejich poskokové. Jakmile slyší slova Beneš a tzv. Benešovy dekrety, hned se z nich valí proud špíny, nenávisti a nadávek. Víme, jak skončil Hitler a pohůnci. Jsou si toho vědomí i landsmani a "přátelé sudetské věci"? Ať již ví, či neví, vyšší spravedlnost pracuje v čase nezávisle na čemkoliv světském. -red

Paní Hana Benešová

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Paní Hana byla manželkou druhého prezidenta Československé republiky, prezidenta Budovatele, Edvarda Beneše. Lid ji ctil a miloval. Právem.

Budoucí prezidentští manželé se seznámili v Paříži roku 1905. Přivedly je sem studijní zájmy jejich mládí. Jemu bylo 22 let, ona byla o rok mladší a stala se jeho Zlatovláskou. Rozuměli si, vyměňovali si názory a rozhodli se jít svou životní cestou společně. Upravili si svá křestní jména, zasnoubili se a r. 1909 v chrámu sv. Ludmily v Praze na Vinohradech uzavřeli sňatek. Uzavřeli spolu nejen sňatek, ale i „manželství duší“, o kterém učil jejich otcovský rádce a přítel, první prezident Československé republiky, prezident Osvoboditel, Tomáš G. Masaryk.

Do zpočátku poklidného života, naplněného intelektuální prací obou manželů, zasáhla brzy historie a proměnila ten život v pásmo dramatických dějů. Tak hned první válka světová je od sebe oddělila. On horlivě pracoval v exilu ve vedení našeho odboje proti Rakousku-Uhersku, v boji za svobodu a samostatnost, ona byla doma politicky pronásledována i vězněna. Slavný vznik Československa je opět spojil a ona muži stála po boku nejdříve v jeho odpovědných činnostech ministra zahraničí a od r. 1935 v poslání prezidenta republiky, Masarykova nástupce. Byli spolu na cestách v zahraničí, pobývali v úředním bytě Praze a pak v soukromém domově, který si budovali v Sezimově Ústí.

Za války s manželem, vedoucím druhého odboje, prožívala namáhavé strasti v exilu nejdříve v Anglii, pak se s ním přes Moskvu vracela do osvobozené vlasti. A pak žili spolu tři budovatelská poválečná léta plná radosti, ale i napětí a počínajících konfliktů mezi Západem a Východem. Paní Hanu postihla přetěžká rána, když r. 1948 její manžel, upracovaný a usoužený novými poměry, zesnul. Není větší bolesti než je odchod milované bytosti. Paní Hana přežila svého chotě o 26 let. Žila v ústraní jeho památce, památce naší první republiky, prvního a druhého odboje, památce humanitní demokracie. Památce obou prezidentů. Právem i paní Hana patří k této památce, i ona si zaslouží naši lásku a úctu.

Piráti jako apoštolové „evropské národnosti"

Jiří Jaroš Nickelli, Spol.L.Svobody Brno

Ještě hladinu sčítací agitace  plně nerozbouřily vlny tzv. moravské národnosti, a již nastupují naši "političtí spasitelé" Piráti jako apoštolové dokonce neexistující "evropské národnosti". (Historik Pekař měl proti slavnému šovinistickému historiku Theodoru Mommsenovi, který chtěl rozbíjet české lebky, odpověď "Čechové jako apoštolé barbarství"!) Jestliže od roku 1991 některými proklamovaná "moravská národnost", nemající historické kořeny (odvolávání na Velkou Moravu je historický, politický a právní nonsens), příliš neuspěla, jak má uspět zcela vymyšlená "evropská národnost"?

Kde se vůbec vzala tato myšlenka?

Odpověď je jasná. Je to aplikace evropské pseudoteorie šlechtice Coudenhove-Kallergiho, rodáka z Poběžovic. Pseudoteorii obnovili hlasatelé Nového světového pořádku pro Evropu, kdy se počítá s likvidací evropských národů a státu a vytvoření tzv. eurorasy smíšené z afrických, muslimských a porobených evropských etnik.

V U.S.A. tato teorie vyústila v doktrinu státních činitelů Barnetta a Rumsfelda a nazývá se souhrnně doktrina Barnett-Rumsfeld-Kallergi. Jeden z těchto činitelů dodává: "Politikové bránicí vzniku nové eurorasy budou svrženi. Kritiky zabijeme".

Takže naši občané mají zavrhnout dosavadní českou národnost a převzít národnost "evropskou"?

Nabízí se již jednou zažitá neblahá historická zkušenost protektorátu.

Bylo to tzv. přenárodnění - Němci je nazvali "Umvolkung". V protektorátu aplikovala přenárodnění i  část tzv. protektorátní šlechty přihlášením k říšskému občanství a německé národnosti. Následky nese stát dodnes! Tzv. restituce obřích majetků.

Donutili k němu i celé regiony v odtrženém pohraničí, například obyvatele Hlučínska. Hlučíňané, kteří byli původně Češi, a byli v dějinách několikrát odtrženi od českého území, byli Hitlerem donuceni stát se říšskými Němci a poté někteří museli nastoupit do wehrmachtu. 

Tudíž je historickou lží, že "Češi bojovali ve wehrmachtu". Žádný Čech nesměl být podle Hitlera ve wehrmachtu". Napřed se musel "přenárodnit". Stát se Germánem. 

Podobně Němci postupovali u skupiny Kašubů v Polsku a u některých Poláků.

V Chorvatsku dokonce vymysleli teorii o "gótském původu Chorvatů" ,aby ti mohli bojovat po boku Hitlera proti sovětskému Rusku. 

Ti občané, kteří propadnou pirátskému výmyslu podle Nového světového řádu, ztratí nejen svou národnost, ale i svou zemi. Stanou se de facto cizinci ve své vlasti. Podobně se to má s volbami. Občané, kteří budou volit Piráty, přispějí ke zničení své vlastní země, své republiky.

Máme spektrum stran, mezi nimiž je velká barikáda. Na straně jedné strany státoborné, poslušné žaláře EU a germánské a muslimské kolonizace, na druhé straně strany státotvorné, hájící samostatnost republiky a neúčast ve válečných blocích. Je na občanech, které straně dají svůj hlas, ale ponesou odpovědnost za případné rozbití republiky a národa.  Vlastenci středu volí SPD, nebo Trikoloru a vlastenci uznávající levici, volí KSČM. Tyto alternativy jsou podle mne pro republiku a národ sebezáchovné.

Zakopejme válečnou sekeru a přistupme konečně k jednacímu stolu

5. 4. 2021

V současné době nevidí rádi našeho předsedu ČSBS členové Senátu a mnozí poslanci na něho přímo útočí. Svaz je v současné době ohrožován snahami mnohých poslanců – jak „iniciativně“ přerozdělovat stávající a při tom již nedostatečné finanční prostředky svazu jiným organizacím, mediální výpady tvořily v minulosti první a druhou vlnu dehonestací, při které nebylo dokonce možné se prakticky ani bránit. To jsme zažili všichni.

Při tom cíl „nejmenované“ německé organizace se zrušením prezidentských dekretů je záležitost již dlouholetá, k níž se v poslední době přidávají dokonce i němečtí politici a tlak roste na to, abychom d o b r o v o l n ě tyto dekrety z našeho právního systému zrušili. A je logické, že je to ČSBS, který skoro jediný stojí za prezidentskými dekrety i za samotným prezidentem Benešem.

Vzniklo opoziční křídlo Vraťme vážnost ČSBS, kterému později bylo znemožněno své názory demokraticky prosazovat v Národním Osvobození, a právě proto využíváme právo vést své webové stránky Platforma. V nich jsme hledali cesty, jak dosáhnout v oblasti ekonomické rozpočtové vyrovnanosti, zamýšleli jsme se nad oblastmi ideologickými, připomínáme historické události, na které by se stále nemělo zapomínat. Přesto naše rozbory a z nich vyplývající naše závěry byly brány jen jako pokusy o oslabení jednoty svazu, či jeho destrukci. Mnohé dobře míněné podněty si Praha nepřipouštěla a neustále hledala vinu za současný stav jen v našich opozičních řadách. Rovněž jsme jako opozice zaujímali postoje k nedávnému dění v Praze, kde pod patronací Pirátů „se dějí věci“, které tak silně protěžují právě mnozí Pražané…

V posledním čísle Národního Osvobození 3/4 je článek Kdo se chlubí cizím peřím – na jedné straně oprávněná chvála iniciativní práce sestry Zdenky Valouchové, na druhé pomluvy. Vždyť nemá v současnosti a do nekonečna smysl se v Národním Osvobození nebo na webových stránkách Platformy navzájem přetahovat a odstřelovat.

Bude velmi rozumné, abychom se sešli u pracovního stolu a současné vedení ČSBS představilo nějaký reálný program svazu po sjezdu. Bude také velmi dobře se k našim konstruktivním návrhům konečně společně posadit, a to už před sjezdem, a naše jednotlivá navrhovaná opatření prodiskutovat a hledat společně způsoby, jak třeba dosáhnout finanční soběstačnosti, jak řešit budoucnost svazu i z hlediska budoucího působiště svazu, protože nastoupená cesta prodejů jednotlivých podlaží není přece žádnou perspektivní záležitostí.

A zároveň si musíme uvědomit, že případně uvažované budoucí zrušení ČSBS s perspektivou činnosti třeba jen na několik let není vůbec správné řešení a zdůvodňovat tento případný záměr trvalým úbytkem členské základny, a to odchodem bývalých skutečných odbojářů, je jenom voda na mlýn německé straně.

Bude nutné se vždy postavit s plnou autoritou a s pomocí dalších vlasteneckých organizací proti pokusům předělávat historii, která je dána skutečnými časovými událostmi, která se nesmí tak masivně překrucovat a nahlodávat z tak zvaných a dnes zdůvodňovaných jiných pohledů. Ale to si v současnosti bohužel jako ČSBS nedovolíme.

Pravdy jsou přece pouze jedny a ty jsou zdůrazněny na prezidentské standartě. A za nimi musíme s plnou vahou stát i my, Český svaz bojovníků za svobodu.

 Ing. Jaroslav Bukovský, OO ČSBS Plzeň

Západní kultura nenávisti ohrožuje světový mír

David Harasym

15.4.2021

Západ se považuje za zachránce světa a bez ohledu na své činy pevně věří, že účel světí prostředky. Je historickým svědectvím, že Amerika zabila během války v Koreji dva miliony lidí a další dva miliony ve Vietnamu, a to bez jakýchkoliv rozpaků, pochybnosti, lítosti nebo omluvy za toto vraždění.

Od 50. let se snažili podrobit si Jižní a Střední Ameriku, napomáhali a podporovali nejrůznější ničemné diktátory, kteří během nečestných válek v Argentině a Chile zabili více než 30 000 nevinných lidí. Později podporovali podobné režimy v Salvadoru a Guatemale, kde se zabíjení komunistů a socialistů považovalo víceméně za lovecký sport. Takovéto abnormální lidské chování lze snad přirovnat pouze k tomu, jak nacisté zacházeli s Židy během druhé světové války, přičemž Amerika byla hlavním spolupachatelem a podílela se na těchto strašlivých zločinech.

Povýšený a nesebekritický přístup Západu k politice, ekonomice, obchodu a zahraničním věcem byl vždy ve stylu „buď jste s námi, nebo proti nám“. Pomýlená víra Západu, že má „božské právo“ vládnout světu, vede ke ztrátě svědomí, pokud jde o lidský život. Zabíjení milionů lidí za účelem naplnění jejich ambicí, se děje bez obav, lítosti nebo výčitek svědomí. „Eliminace“ je jejich odpovědí každému, kdo zpochybňuje jejich autoritu nebo jim stojí v cestě. Amerika se stala nejnovějším světovým gaunerem a teroristou.

Vypadá to, že v současnosti Severní Amerika zabředla do rasových, náboženských, etnických a sociálních problémů, které nelze snadno vyřešit, a které nakonec rozdrtí jejich společnost, pokud se jim nebude věnovat. K tomuto konfliktu se ještě přidává pevný postoj, který Západ zaujal vůči Ruské federaci, kterou vnímají a vykreslují jako tyranii, která musí být nahrazena, a která se také stala věčným strašákem Západu. Západ bohužel pokračuje v této fixaci i desítky let poté, co se rozpadl Sovětský svaz.

NATO a západní mocnosti plodí, podporují a vštěpují kulturu nenávisti vůči slovanským národům od poloviny 40. let, což v dnešní době ohrožuje světový mír. V roce 1945 nastal po dvou ničivých světových válkách úsvit míru, ale studená válka jej na dalších 45 let proměnila v temnotu. Gorbačovova glasnosť a perestrojka vůbec nezměnily zkostnatělé západní myšlení a postoje vůči Východu.

Vyrůstal jsem jako válečné dítě 40. let v Kanadě, a pamatuji si, že rádio chrlilo samé jedovaté poznámky proti Rusku a zejména ruským lídrům, které nám byly tímto způsobem vštěpovány. Během následujících desítek let noviny a časopisy krmily západní čtenáře urážlivými a záštiplnými články, které podněcovaly k ještě větší nenávisti k Rusku. V západních archivech je nemožné najít alespoň jeden novinový článek, který by popisoval ruskou společnost pozitivním způsobem.

Znepokojující posedlost Západu tím, že rozdrtí Rusko nebo jej „srazí na kolena“ a donutí jej přijmout západní způsob života, je idylická fantazie, která ukazuje kolosální nevědomost a ilustruje naprosto mylnou představu o Rusku, jeho lidu, neochvějném východním pravoslavném náboženství, dlouhé historii a hluboce zakořeněné kultuře, která je diametrálně odlišná od života v západním stylu.

Pokud jde o země, jako Kanada a USA, které s radostí vítají lidi všech ras, barev pleti a vyznání, Západ - po dobu sedmi desetiletí - zabouchl dveře před jakoukoli představou o tom, že by slovanští lidé měli mít právo na sebeurčení, a domnívá se, že musí být zbaveni „zlých způsobů“. Pro Západ je demokracie neměnná a koexistence s jinou kulturou a vírou je nedosažitelná. Špatně koncipovaná „Říše zla“ v pojetí Ronalda Reagana byla bohužel nesmazatelně a nezvratně vryta do západního myšlení. Amerika je nyní hluchá ke světu, slepá k realitě, a řídí se pouze svými klamnými ambicemi a scestnou posedlostí.

Tato dlouhodobá, bezdůvodná předpojatost a hluboce zakořeněná toxická nevraživost vůči slovanským národům je primárním selháním Západu. Neustálá potřeba vnucovat západní zvyklosti, kulturu, zvyky, kritéria, politické názory a zvláštní, novodobé evangelické vyznání lidem, kteří mají stovky let starou a dobře zavedenou kulturu, zvyky, víru a východní pravoslavné náboženství, je jen nesplnitelným snem. Západ již opakovaně narazil s těmito posedlými představami, což ukazuje na jejich marné úsilí.

Obviňovat Rusko, slovanské národy a východní kultury ze všech přetrvávajících světových problémů je jednak nebezpečně zavádějící, a ve své podstatě krátkozraké. Úmyslné provokace, podněcování, falešná mínění, jízlivé narážky, nenávist bez náznaku studu, nekonečná jedovatost a neustálé, řízené dezinformace namířené proti Rusku jsou pošetilé a kontraproduktivní, a představují všudypřítomné nebezpečí pro světový mír. Soudě podle současných potíží a neshod by se měl Západ snažit především o vlastní záchranu.

Western culture of hatred threatens world peace vyšel 30.9.2002 a upravený text znovu 7.4.2021 na pravda.ru. Zvědavec.

Gagarin na nás usmál z kosmu

Je to již 60 let. Byla středa 12.dubna 1961, když z rádia zazněla zpráva agentury TASS. Jurij A. Gagarin se stal prvním člověkem ve vesmíru. Vesmírná loď Vostok 1 po 108 minutách letu se úspěšně vrátila z vesmíru na zem. Všichni jsme hltali zprávy, noviny jsme četli v tramvaji sousedovi přes rameno. Ten den miliardy lidí seděly u televizorů a rozhlasových přijímačů. Svět byl v úžasu.

V tom roce 1961 to byl pro západní politiky pořádný šok ! Bílý dům oněměl, prezident Kennedy musel gratulovat. Pozdější americký astronaut John Glenn k letu Jurije Gagarina prohlásil : „ Jak je možné, že země, která neumí vyrobit ledničku, nám dala na prdel ! “. Nechci polemizovat s touto americkou legendou, ale to spíše Západ nechtěl vidět předešlé sovětské úspěchy. A tak po atomových elektrárnách, ledoborcích, první družici, přišel let majora Jurije A. Gagarina. Stal se hrdinou pro celý svět. Od té doby již stovky kosmonautů obletěly naši planetu. Mezi nimi i Čechoslovák Vladimír Remek. Tento úspěch se dnes v médiích nerad připomíná, případně se zlehčuje. Před 60 lety to byla ale obrovská radost nad tímto úspěchem sovětské vědy.

A tak se zrodila z té radosti i slavná písnička o hrdinném majoru Gagarinovi, tehdy jsme ji všude zpívali, „broukáme“ si ji i dnes. S Gagarinem je spojena i jeho cesta do Prahy. Pro tehdejší Československo bylo vyznamenáním, že první Gagarinova zahraniční cesta vedla do Československa již za pouhých 16 dní po jeho návratu z kosmu. Počasí bylo již májové, když 28. dubna Praha připravila Gagarinovi triumfální přijetí. Statisíce lidí zcela bez výzvy šly do ulic Prahy pozdravit Jurije Gagarina. Václavské náměstí od té doby nic tak nádherného a spontánního nezažilo. Fotografie jsou dokladem. Stovky novinářů, televizních štábů z celého světa, přijely do Prahy. Skromný Jurij A. Gagarin na to přijetí v Praze nezapomněl.. Té pocty se nikomu jinému už nedostalo. Ten usměvavý 27 letý Jurij Gagarin se stal světovou celebritou. Jeho modré oči se usmály na každého z nás. Navštívil desítky států světa, gratulovala mu britská královna Alžběta II. i revolucionář Fidel Castro.

Doba se za těch 60 let radikálně změnila. Po roce 1989 jsme doufali, že svět se změní k lepšímu…. Přestože počátkem devadesátých let SSSR se rozpadl, Varšavská smlouva zanikla, sovětská armáda odešla z Německa, Československa, Maďarska… přesto mír pro budoucí generace nenastal. Byli jsme oklamáni, nebo to byl jen zbožný sen ?

Sliby o světlém zítřku se vzdálily, naopak hranice NATO se posunuly o stovky kilometrů na východ. Rozbíhají se další kola zbrojení, opět umírají lidé. Po dálnicích se valí kolony obrněnců směrem na Východ. Válečné konflikty neberou konce. Nenávist se stala programem. Kácíme dějiny i sochy hrdinů. Místo poselství o míru, se opět bubnuje do války. Jaká budoucnost čeká tu naši modrou planetu ? Přemysl Votava

Na západní frontě chaos

Recenze článku Vlastimila Podrackého

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.

Názvem svého článku autor poutavě připomíná Remarkův román „Na západní frontě klid“, rozporný obraz 1. světové války. A poutavě rozvíjí i svůj text na několika stránkách. Jako dobrý pozorovatel líčí kupící se alarmující nedostatky a hrozivé rozpory západní civilizace. Jako přemýšlivý člověk se snaží odhalit jejich příčiny a přispět tak k jejich řešení a nápravě. Vychází zřejmě z dobových zkušeností s minulým režimem a z publicistických pramenů, které nemá kriticky ověřené.

Hned v 1.odstavci se autor domnívá, že minulý režim motivoval obyvatelstvo k nadšené práci a osobnímu nasazení představou, že budou pracovat každý pro sebe. Ale není tomu tak. Práce měla sloužit kolektivu. V. I. Lenin např. řekl, že „dobro je to, co prospívá revoluci“. Nadosobnímu zájmu. Nikoli jednotlivci.

V 2. odstavci chybí vysvětlení, proč se v současné společnosti stává kolektiv nedůležitým a morální pravidla zbytečnými. Připisuje se to – bez dostatečného důvodu – „pozitivistickým a liberálním filozofům“ (uvedeni Popper, Meyer, Mill), ale i „neomarxistům“ ( jmenováni Husserl, Haberbermas, Patočka), kteří se prý předháněli ve vytváření „osamoceného jednotlivce“ a prohlašovali kolektivy za pouhé „konstrukty“. Tak tato pasáž přivádí v úžas každého, kdo má o dějinách evropského myšlení aspoň základní informace. Uvedeným osobnostem náleží v dějinách filozofie vesměs jiné zařazení a jiná charakteristika.

J.S. Mill (1806-1873) pozitivista, který podobně jako A. Comte se zabýval tříděním věd a ocenil navíc psychologii. Byl liberálem v době, kdy se bojovalo proti absolutismu a proti feudálním přežitkům vlády a správy. Byl liberálem v době, kdy liberalismus člověka osvobozoval ze všech omezení, která ho zbavovala lidské důstojnosti.

Svoboda mu byla především demokracií a antidogmatismem. Příslušník „starého, klasického“ pozitivismu věřil ještě v lineární pokrokový vývoj společnosti a v univerzální celkový názor na svět. Mladý T.G. Masaryk, když se octl r.1876 na studijní cestě v Lipsku, sešel se tu se svou budoucí ženou Charlottou. Četli si spolu nejen romantické básně G.G. Byrona, ale i v té době velmi demokratický a pokrokový Millův spis, „Poddanství žen.“

E. Husserl (1859-1838) zakladatel fenomenologie. Jde mu o „ideální bytí“, dává do závorek objektivní realitu. Proti pozitivismu, materialismu i novokantismu vytváří koncepci „zření podstaty“. Jsme tedy v oblasti metafyziky. Žádný společenský aktivismus. Jeho žákem byl M. Heidegger, existencialista, činný po 1. i po 2. světové válce. Jen v existencialismu bychom mohli nalézt zřídlo autorem kritizovaného pojetí osamoceného jedince, krizi liberalisticky smýšlejícího intelektuála, neschopného překonat vlastní pocity a nálady, jako je nuda, hnus, úzkost, bezmocnost, starost, absurdita, beznaděj, zoufalství. Ke krizi společnosti tu patří i krize člověka, osamocené, vykolejené, izolované já.

Do okruhu fenomenologických, nikoli existencionálních filozofů patřil i J. Patočka (1907-1977). Srovnával např. Platonovo a Husserlovo pojetí, jejich „zření“ idejí. Pohyboval se tak ve světě marxismu diametrálně vzdáleném.

F. Meyer (1909-1972) působil v USA. Společenský aktivista, byl zpočátku okouzlen komunistickým světovým a životním názorem. Pak však přešel k protistraně a usiloval o syntézu liberalismu a tradicionalismu. Syntézu označil jako fuzionismus. Tvoří základ amerického konzervatismu. Sám je autorem spisu „Konzervativní krédo“. Po smrti byl oceněn prezidentem Reaganem zato, že „vyvázl ze spárů komunistického boha“ a stal se patronem dalšího vývoje, podobně jako třeba F.A. Hayek (1899-1992). Ten žádal pro tržní hospodářství neomezenou svobodu, spravedlnost pokládal za iluzi, která pobláznila socialisty. Jakékoli omezování ekonomického podnikání vede podle něj do otroctví.

R. Popper (1902 -1994) se sám označil jako kritický racionalista. Viděl svět ve více formách, jako svět kosmologický, jako svět živý a neživý a jako svět pravých entit, svět idejí. Tedy opět zájem metafyzický. Ve veřejném světě sledoval vývoj společnosti buď směrem k lidskosti, svobodě a rovnosti nebo k totalitě. To první byla společnost demokratická, otevřená, jak říkal. A za nejotevřenější pokládal v době mezi dvěma válkami naši - Československou republiku.

Jediný z myslitelů, které autor uvádí jako neomarxisty, mezi ně svým způsobem patří. Je to J. Habermas (1929). Příslušník Frankfurtské školy a autor teorie politiky a práva demokratického státu. Tedy ani jemu není společnost „konstruktem“, jak soudí autor článku, ale nejvýš důležitou realitou pro činorodý život člověka a pro uplatnění jeho potřeb a zájmů. Jako neomarxista přirozeně vychází z marxismu. Snaží se marxistická východiska spojit s pragmatismem a s freudismem. Rozhodně se „nepředhání“ ve vytváření „osamoceného jednotlivce“, naopak studuje různé druhy komunikace, důležité pro formování společnosti.

V dalším textu hovoří autor o pravici a levici bez žádoucího historického objasnění. Chybí zmínka o Velké francouzské revoluci r.1789, kdy ono pravolevé rozlišení vzniklo, o kolísání sil vlivem napoleonských válek a vlivem Vídeňského kongresu r. 1814. Chybí zmínka o dění před r.1848 a o situaci, kdy se objevuje „Komunistický manifest“ z dílny K.Marxe a B.Engelse. Ten měl podpořit rozmach levicového dělnického hnutí v průmyslových zemích. Tento stručný výklad by byl na místě. Bez něj působí celý odstavec nejasně, neurčitě, málo srozumitelně.

Další odstavec působí přímo nevěrohodně. Jádrem západní levice od poloviny 19. stol. byl, jak učí dějiny, marxismus. A je velmi nemístné redukovat marxismus na vidinu mezilidské rovnosti, jak činí autor. Marxismus navázal na tehdejší filozofii (např. na encyklopedisty, na G.W. Hegela), na politickou ekonomii (např. na A. Smithe, D. Ricarda) a na utopický socialismus ( představitelé Saint Simon, Fourier, Owen). Cílem marxismu bylo svržení dosavadního společenského řádu, zespolečenštění výrobních prostředků a nastolení socialismu jako beztřídní společnosti. Velký historický pokus o socialismus, ke kterému došlo r.1917 Velkou říjnovou revolucí a existencí SSSR, trval zhruba 70 let. S jeho odkazem se dosud pracně vyrovnáváme. Autor soudí, že marxistická levice jeho pádem vystřízlivěla, v zájmu blahobytu přijala tržní hospodářství a boháče a vyžívá se v požadování neekonomické rovnosti, prý jako náhrady za socialismus. A tak se ve veřejném prostoru žádá bezbřehá rovnost ras a pohlaví, sexuálních orientací, kultur, náboženství a všeho, na co si kdo vzpomene. „Neomarxisti“ jsou tím podle autora posedlí a vyvolávají „chaos“ v myšlení lidí i ve fungování společnosti.

Ale jsou to skutečně neomarxisti? Ústřední heslo marxismu je „Proletáři všech zemí spojte se!“ Shromážděte se. Ne jedinci, ale kolektivy mohou měnit svět. Jen spojenými silami lze dosáhnout žádoucích změn. A ti tzv. „neomarxisti“ spolu s všelijakými neziskovými organizacemi jen společnost štěpí a rozkládají. Pro všelijaké dílčí diference a odlišnosti mezi lidmi brání vidět skutečnost celistvou, uchopitelnou a změnitelnou. Marxismus ovšem nehlásal ideál absolutní rovnosti a autor mu proto mylně klade za vinu myšlenkový „chaos“ dneška, vyvolaný nepřestajnými excesy genderismu, multikulturalismu a ekoterorismu, excesy všech možných skupin a menšin. Ale v textu najdeme i výrok, svědčící o jiném názoru. Autor praví: „Dá se předpokládat, že tento chaos nastal tzv. globalizací, oslabením státních útvarů a ztrátou pravomocí zvolené reprezentace a přenesením moci na globální velkokapitál neznámými vlastníky. Podle chování této globální aristokracie se dá předpokládat velký vliv muslimů, židů a transnacionálních aktérů, kteří chtějí samozřejmě západní civilizaci jako otevřenou a beznárodní a mají hrůzu z národních států. Otevřený svět slouží především jim.“

Tady se autor přiblížil k odhalení skutečných příčin současného neuspokojivého stavu západní civilizace. Ten kritizovaný „chaos“ nezpůsobila „levice“ po pádu Sovětského svazu, která podle autora vyhlásila jako svůj program místo socialismu „rovnost“ všech možných skupin a menšin, všech možných odlišností a zvláštností. Dala tak vzniknout i různým formám tak zvaného „neomarxismu“, směrům, které ovšem s marxismem nemají nic společného. Kritizovaný „chaos“ vznikl o 20 let dříve a nikoli jen iniciativou nějakých agitátorů a propagátorů. Má vážné společensko-ekonomické příčiny.

V poslední třetině 20. století došlo k povážlivému civilizačnímu zlomu. Orientace na společnost, na nadosobní systém je vystřídána orientací jedince jen na sebe sama. Chování sociocentrické je vystřídáno chováním egocentrickým. Šíří se ideje, které protiřečí dosavadním etickým tradicím a normám, předávaným od antiky přes křesťanství k sekulárnímu humanismu. Kulturní dědictví je zpochybňováno, učitelé a rodiče znejisťováni znevažováním práva vést mládež k rozlišování dobra a zla. Odklon od sociocentrismu a normocentrismu k egocentrismu má na svědomí vlna neoliberalismu, která se šíří od 70. let minulého století. Absolutizovaná svoboda bez odpovědnosti směřuje k dezintegraci, k rozpadu společnosti na mocenské politické klany, jejichž zájmům je vydána na pospas. Ukazuje se, že nejen despotická moc diktatury a nekontrolované státní moci ohrožuje demokracii a humanitu.

Neoliberální program vznikl z finančně stimulačních ekonomických doktrín za vlády prezidenta R. Reagana. Mimo jiné, po staletí právně a morálně odsuzovaná lichva byla rehabilitována, schválena a kladně oceněna.

Přes všechny sebechvály neoliberalismu množí se v globalizovaném světě krizové jevy, vyvolané problémy ekologickými, ekonomickými a etickými. Hrozivě roste nesouměřitelná nerovnováha mezi lidmi. Rovněž hrozivě roste nerovnováha mezi přírodou a civilizací.

Vystupují-li v této situaci údajní představitelé levice se svými rovnostářskými programy, je to jen pokrytecké zastírání a odvádění pozornosti od skutečných příčin „chaosu“ západní civilizace. Je to jen štěpení společnosti a napomáhání k jejímu rozkladu a rozpadu. To není zájem levice, to je zájem „velkokapitálu neznámých vlastníků“.

Nenechme se rozeštvat dnešní „pátou kolonou“

JŽ 09.04.2021

V současné době žijeme ve státě, kde není jednoduché dostat se k pravdivým informacím. Naprostá většina českých médií plní propagandistickou funkci a jejich úkolem je nikoli informovat, ale neustále štvát čtenáře a posluchače proti prezidentovi, premiérovi a státům, které se nechtějí vzdát svojí samostatnosti a podvolit se Evropské unii nebo mocenským kruhům USA.

Česká republika se, bohužel, hned po roce 1989 opět stala zemí, která nerozhoduje sama o sobě a je v podstatě satelitem.

Hlavními rysy jsou:

Ztráta vlastního průmyslu

Ztráta vlastního bankovního sektoru

Ztráta potravinové soběstačnosti

Nemožnost informovat své obyvatelstvo pravdivě o dění ve světě ani doma a nemožnost rozhodovat si o vlastních věcech.

Jsme dnes státem slabým, státem, který není brán ve světě příliš vážně. Státem, který navenek reprezentuje ministr Petříček.

Je pravdou, že země naší velikosti to mají vždy těžké, ale podívejme se na Rakousko nebo Švýcarsko. Ty jsou přece jen považovány za státy suverénní. (Samozřejmě mají mnohem větší šanci než naše republika, protože nejsou členy Severoatlantické aliance.)

A na geopolitické scéně platí vždy pouze jeden zákon, a to zákon silnějšího. O zločinech velmocí se nemluví a silné státy mají naprosto jiné postavení i práva, než státy slabé. (Dobrým příkladem je jednostranné uzavření hranic Německem.) Kdepak je základní pilíř EU?

Popsaná situace se pravděpodobně jen tak nezmění a hrozí nebezpečí, že pod stálou a silnou propagandou sdělovacích prostředků se může časem stát, že obzvlášť mladší lidé, kteří nezažili rok 1989 a vývoj po něm, ztratí schopnost objektivního úsudku. (Ostatně schopnost objektivního úsudku je závislá na vzdělaní, jehož kvalita u nás nepřetržité klesá.)

Dnešní stálá a ze zahraničí podporovaná proti-prezidentská, proti-ruská, proti-maďarská, proti-srbská a i proti-česká propaganda je větším nebezpečím, než si mnozí uvědomují.

Podařilo se přesvědčit lidi, aby ztratili respekt k prezidentovi a komukoli, koho veřejnoprávní média označí za nehodného. Jsou publikovány seznamy „dezinformátorů“ (naposledy například J. Ledecký, I. David atd). Zpět jsou časy, kdy byli veřejně označováni chartisti atd. Je tohle opravdu právní stát, o kterém se mluví?

Velmi obvyklým a osvědčeným modus operandi je označení nepohodlných lidí za proruské – novináře, umělce, vědce atd. Je to dobře vidět dnes, v době epidemie, kdy „prozápadní“ politici a jejich spojenci blokují aplikaci účinných vakcín, které jsou z Ruska nebo Číny, a to i za cenu mnoha obětí.

Kromě toho, že uvedená technologie diskreditace je součástí dnešního přepisování dějin, celá generace ztrácí jakoukoli vazbu na většinu světa. Např. Rusko patří mezi kulturní velmoci a bez alespoň částečné znalosti ruské hudby, literatury a historie je člověk nedovzdělaný. V televizích nejsou už promítány téměř jiné filmy než americké. Zahraniční zprávy jsou pouze o tom, co se děje v USA a Bruselu, zbytek světa máme zakázaný.

Všimněme si, že i ti, kterým nebylo shůry dáno ani morálně ani mentálně, udělali kariéru jak v senátu, tak v parlamentu a České televizi jen díky tomu, že neustále štvou proti prezidentovi, premiérovi, Rusku, Číně atd. Česká televize nepřináší v podstatě žádné zpravodajství, zprávy jsou exhibicí opozičních politiků, kteří každým vystoupení rozeštvávají společnost.

Uplynulá léta byla pro naši republiku ekonomicky velmi těžká. Jako nesamostatný stát jsme doplatili na absurdní protiruské sankce, které musíme držet a přitom víme, že například Německo v uplynulých letech zvýšilo objem obchodu právě s Ruskem.

Jedna z mála věcí, která nám ještě zbyla, je skutečnost, že na našem území není, alespoň oficiálně cizí vojenská základna, a že ještě ne všechny zbylé podniky ovládají cizí společnosti. Obě tyto „vymoženosti“ by se mohly ale rychle změnily krátce po volbách, ve kterých by se dostaly k moci strany typu ODS, KDU ČSL, TOP nebo ostatní opoziční spletence. O senátu raději nemluvím.

Domnívám se, že v ČR působí velmi silná pátá kolona, která usilovně pracuje na ještě větším oslabení naší země a která nás, v zájmu svých „manažerů“ bez jakéhokoli zaváhání zavleče do situace, která bude fatální. (Myslím tím i dnešní krizi na Ukrajině.)

Nenechme se rozeštvat. Ani se zeměmi, se kterými máme ještě stále nadstandardní vztahy, ani mezi sebou navzájem. outsidermedia.cz

Prezident republiky je pro nás nejvyšší státní i politickou autoritou

Ústava České republiky v čl. 54, zakotvuje: „Prezident republiky je hlavou státu.“ Vážíme-li si našeho státu, vážíme si i jeho hlavu. Kdo napadá prezidenta republiky, napadá náš stát.

Funkce prezidenta republiky nebývalou měrou získala na významu i síle po zavedení přímé volby prezidenta občany. Jeho mandát se stal zcela výjimečně silným hlasy občanů, které ve volbách získal. V tomto směru mu nemůže konkurovat ani zdaleka jakýkoliv jiný ústavní činitel.

Vzhledem k uvedenému by prezident republiky se měl těšit silnější právní ochraně, než má dosud. Je hlavou státu, představuje náš stát. Politickou sílu prezidentu republiky dodává přízeň a podpora občanů, kteří za ním stojí. Jí získává pan prezident svými aktivitami zejména v oblasti státní i národní. Chrání naše zájmy, zájmy miliony obyčejných občanů. Chraňme i my svého prezidenta! České národní listy

Agresívna hrozba - NATO odpovie vojenskou silou aj na nepriateľské nevojenské aktivity

Washington 4. apríla 2021 (HSP/Roman Bednár/Foto:TASR/AP-Yves Herman)

Jens Stoltenberg generálny tajomník NATO vyhlásil v rámci svojej prednášky pre jednu univerzitu v USA, že NATO nasadí svoje ozbrojené sily aj v takej situácii, ak voči niektorému jeho členskému štátu budú iniciované nebezpečné nevojenské aktivity Tým ale Stoltenberg nepovedal nič iné, ako to, že ak NATO bude niečo vnímať ako „agresiu“, tak vyhlási, že to je jasný dôvod na to, aby použilo vojenskú silu.

To ale zároveň znamená, že v takom prípade použitia sily poruší NATO svoj vlastný článok 5, kde sa jasne hovorí o tom, že NATO vojensky môže reagovať len vtedy, ak ide o obranu proti ozbrojenému útoku.

Ruská spravodajská agentúra TASS už informovala o tejto Stoltenbergovej prednáške. V tejto súvislosti nie je bez zaujímavosti, že Stoltenberg začal so svojimi neopodstatnenými agresívnymi vojenskými hrozbami potom, keď do Bieleho Domu prišiel Joe Biden. Roman Bednár

Čas k expedici se nám zkrátil

A k tomu na poslední chvíli jsme zpracovávali několik brožurek. Tato skutečnost se odrazila i do vnitřního složení ČNL i KS. Je trochu jiné, než obvyklé. Naše média na sociální síti v celku plní své poslání. Měsíčně osloví o něco více než 35 tisíc hostí. Máme dojem, že jejich dostupnost, jak nám ukazují určité hodnoty ze současnosti v porovnání se stejnými z dřívější doby, se viditelně snížila. Pokračujeme však v práci. Budeme vám velmi vděčni, když s námi budete spolupracovat i nadále. Prosíme, abyste svou pozornost zaměřili i na naši petici, vysvětlovali její význam a získávali další signatáře. I tato naše činnost je součástí volební kampaně, která bude postupem doby nabývat na intenzitě. Volby mohou rozhodnout mnohé, dokonce se i dotknout naší státnosti. Děkujeme. ČNL

Redakce:J.Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov

Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 17. dubna 2021

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz email:vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz

FB: https://www.facebook.com/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy-107618950706191/?modal=admin_todo_tour