Křesťanský sociál
březen, duben 2021
ročník XXX.
Bratislava
11. februára 2021, HSP/Roman
Bednár
Oxfam je internacionálna organizácia, ktorá pomáha ľuďom v núdzi, a to predovšetkým v krajinách tretieho sveta. Koncom januára organizácia uverejnila štúdiu The Inequality Virus a v nej podrobne uviedla všetky závažné negatívne a z veľkej časti aj tragické sprievodné javy vo svete zapríčinené nespočetnými lockdownami
Uvediem len niektoré z nich:
1,7 miliardy detí vo svete nesmie navštevovať školy. Z toho v krajinách tretieho sveta sú školy zatvorené v priemere asi 4 mesiace, v priemyselných krajinách v priemere približne 6 týždňov. Pretože v krajinách tretieho sveta najmä v najnižších vrstvách obyvateľstva deti nemajú prístup k internetu a nemajú ani počítače, tak trvalo zavreté školy znamenajú pre veľkú väčšinu z nich koniec učenia a vzdelávania sa, a tým im bola vzatá možnosť na lepší život.
Oxfam zdôrazňuje, že politika svojimi lockdownami ničí predovšetkým najúbohejších ľudí planéty. Politike vôbec neprekáža, že cez lockdowny stratili stovky miliónov ľudí navždy alebo na dlhý čas svoju prácu.
Počet ľudí, ktorí žijú v úplnej chudobe sa od marca 2020 zvýšil o 200 až 500 miliónov. A počet ľudí, ktorí trpia hladom sa v roku 2020 zvýšil dokonca o 82 percent.
Oxfam odhaduje, že v dôsledku pandémie na konci roku 2020 zomieralo denne od hladu do 12 000 ľudí.
Súčasne sa ale zvýšil majetok miliardárov od marca do konca roku 2020 o takmer 4000 miliard dolárov na sumu 12 000 miliard.
Na záver svojej správy uvádza Oxfam niečo otrasné, čo dosiaľ nevedia politici a podľa všetkého ani veľká väčšina virológov a ani žiadne médiá (a ak to niektoré vedeli, tak to zamlčali verejnosti), a čo len potvrdzuje tých, ktori lockdowny odmietajú: Lockdowny a korona-opatrenia zničili neodvolateľne až do 780 000 rokov života ľudí – a to len za jediný deň!
Korona vírus naproti tomu koncom januára 2021 zničil za deň vo svete „len“ 70 000 rokov života ľudí
T.G. Masaryk
Prof. PhDr.Stanislava Kučerová, CSc.
Za první republiky pořádali učitelé s dětmi ve svých třídách besídky na počest narozenin presidenta Masaryka. Ten přišel na svět v předjaří, 7.března 1850. Básník K. Bednář věnoval tomu dni své verše: To muselo být jitro veselé a prosté, /když matka nad kolébkou říkala si:/ jakými časy bude ti jít? A jméno Tomáš, / nic víc, mu dali, aby ho časy samy otřískaly/… Kterýsi pamětník zavzpomínal nedávno nevlídně na ty malé školní slavnosti, prý “kolovrátkovali“ píseň Tatíčku, starý náš. Nu, my jsme „nekolovrátkovali“. S houslemi pana učitele jme zpívali i mnoho jiných národních písní a hlavu republiky nám podle oblíbené knížky Jos. Haise Týneckého, Bratři mravenci neztělesňoval „děd Šedovlas“, ale „president Rozvážlivec“. Učili jsme se, že máme presidenta-filosofa, a že ideály, na kterých republika vznikla a na kterých jedině může dále trvat, jsou humanita, demokracie – a práce, drobná, neokázalá práce, píle a kázeň.Naši učitelé se většinou plně identifikovali s ideály nového státu a vedli svěřené žáky v duchu vlastenectví, prostém šovinismu, v duchu tolerance náboženské i nacionální, v duchu lásky k rodné zemi a řeči, její přírodě a památkám, i v duchu úcty k národům celého světa a k celosvětové vzdělanosti. Netěšili se sice hmotnému blahobytu, ale dostávalo se jim všeobecné vážnosti, protože celospolečenské klima bylo poznamenáno úctou k vzdělanosti a kulturu si nikdo nepletl se zábavou. A ručitelem tohoto ovzduší byl president.
Národu, který se od konce 18. století jazykově, literárně, vědecky a umělecky obrodil, předložil Masaryk koncem 19. stol. národní program politický a sociální. Navazuje na historické a politické dílo Palackého a na osvětový přínos Havlíčkův, rozebírá myšlenky našich buditelů, zvláště Dobrovského, Kollára, Šafaříka. Zdůrazňuje význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských snah vzdělávacích, Komenského světovosti a tolerance. Emancipační úsilí obrozenců ukazuje ve vztahu k osvícenství a ideálům francouzské revoluce. Hlásí se k přirozenosti a přirozenému právu, k demokracii a humanitě, oceňuje práci a pokrok, lidskost a lidovost, odmítá jakákoli privilegia a výsady, rodové či majetkové. Směřuje k zušlechťování vlastního národa Čechů a Slováků, k vzájemnosti slovanské i všelidské. Uvažuje o budoucí federaci národů. /Od Palackého přejímá pojem „světová centralizace“, ekonomickou propojenost světa../
Jsou to ideje a ideály, o které Masaryk zápasil po celý život. Byl příkladem jednoty myšlenky a činu, přesvědčení a vůle. Právem mohl svého času Zdeněk Mahler nazvat svůj televizní triptych vřelým přitakáním člověku, který ztělesnil obdivuhodné bohatství ideově mravní, kulturní a politické: Ano, Masaryk.
Demokratický humanismus Masarykův se obrací k celému člověku i k sociální formě jeho osudu, k životu ve společnosti. Sociální postoje, které během života zaujímáme, bývají zakotveny v našich raných dětských dojmech a prožitcích. Nejinak je tomu i u Masaryka. V Čapkových Hovorech vzpomíná „starý pán“, že jeho otec se narodil jako nevolník a nevolníkem jako kočí v panské službě zůstal. S trpkostí nesl povýšenost panstva, hrubosti úřednictva a naproti tomu bezmocnou závislost, poníženost a nesvobodu nemajetného služebníka. Malý Tomáš se styděl za nedůstojné postavení čeledi a toužil po spravedlivé odplatě pro ty, kteří ve své pohrdavé nadřazenosti s blahovolným rozmarem házeli chudým lidem zbytky jídel ze svých opulentních tabulí.
Masaryk vnímal citlivě modernizační změny v západní společnosti 19. století, důsledky industrializace, urbanizace a proletarizace, tíživé problémy existence průmyslového dělnictva, pokusy analyzovat jeho historickou roli a organizovat je v zápase o získání lidštějších podmínek k životu. Po celou dobu své veřejné činnosti se zajímal o dělnické hnutí, o jeho programy i o praktické politické aktivity, kterých se nejednou i sám osobně účastnil. “Být člověkem a uznávat druhého jako člověka v právech, o to běží. Ve jménu člověctví se žádají práva politická /všeobecné právo hlasovací/ i právo hospodářské /rovnost hospodářská/ to znamená komunismus“, říká Masaryk v Ideálech humanitních. A V boji o náboženství „Chudý člověk nechce almužny, ale spravedlnost, čehož v Bibli ještě není. My socialisté věříme, že bídu vykořeníme.“
Je zřejmé, že pro politickou pravici byl Masaryk příliš levicový. Pro marxistickou levici byl ovšem pravicový odpůrce. Masaryk v Sociální otázce shrnul své hlavní námitky proti marxismu, odmítl některé jeho „jednostrannosti“, ale připustil, že byly vyvolány jednostrannostmi zastánců opačných názorů. Po Únoru 1948 převážila netolerantní kritika Masaryka vůbec a jeho Sociální otázky zvláště. Platilo, že v tomto spise Masaryk šířil přesvědčení, že marxismus je věc nepotřebná a odbytá. Masaryk však výslovně říká něco jiného: „I kdyby marxismus byl úplně pochybený a kdyby to marxisté i plně doznali, socialismus tím nepadne. Jako všechny strany sociálně reformní také socialismus má své živé zřídlo v zejících nedokonalostech a zvláště v hmotné a mravní bídě velikých mas všech národů. Varoval bych odpůrce socialismu, aby z krize v marxismu nečerpali naděje pro strany své – ta krize naopak může být pro socialismus velikou silou, jestliže jeho teoretičtí vůdcové docela svobodně a upřímně kritizovat budou své základy a překonávat jejich nedostatky“.
Masarykovi ovšem vskutku nešlo o to, aby se dělníci chopili moci a nastolili diktaturu, jak si přála radikální sociálně demokratická a později komunistická opozice, orientovaná na násilné převzetí moci a příklad ruských bolševiků. Chtěl, aby společnost byla demokratická a dělníci v ní získali rovnoprávné postavení, stejná občanská práva a svobody jako ostatní občanstvo, aby se jim dostalo řádného vzdělání a schopnosti kriticky myslet a samostatně hájit své zájmy. Působil při zřizování Dělnické akademie /1896/, podporoval založení sociálně demokratického deníku Právo lidu /1898/, zasazoval se o uzákonění 8hodinové pracovní doby. Vyjádřil solidaritu se stávkujícími dělníky v Brně /1899/, účastnil se hornické stávky na Kladně /1905/. A byl přirozeně i ručitelem sociálního zákonodárství nově utvořené Československé republiky, např.zákonů o zrušení šlechtických titulů, daně z majetku, pozemkové reformě, účasti zaměstnanců na správě dolů a jejich podílu na čistém zisku. Již déle než dvě desítky let žijeme ve vysoko vzedmuté mohutné vlně restaurace byvších poměrů v Evropě. Kde jsou naše oduševňující ideje a ideály? Konkurenceschopnost. Maximalizace zisku. Odvaž se, dopřej si, užij si. Arogantní neoliberální ideologie adoruje svobodu bez odpovědnosti, bez ohledu na etické principy, vzdělání, vkus a takt.
Masaryk byl pro demokracii nejen politickou, ale i sociální a hospodářskou. Zastával práva nejširších vrstev a odsuzoval privilegia mocných, ať již je poskytuje urozenost dynastická, aristokratická nebo plutokratická. Byl skutečným, nikoli předstíraným zastáncem lidských práv a svobod. Přitom lidské svobody neredukoval – v protikladu k dnešním neoliberálům – na svobodu vlastnit, hromadit, bohatnout, lichvařit, nerušeně sledovat osobní cíle a zisky. Šlo mu především o právo na lidskou důstojnost všech, o spravedlnost a mír, o život bez strachu a nouze. A ovšem o život kvalitní, o povznesení ducha osvětou a kulturou.Masaryk věděl, že ke štěstí nepotřebujeme paláce, stupňovaný konzum, požitkářský luxus a mravně pokleslou pakulturu. Věděl, že ke štěstí potřebujeme ideály, které sytí hlad duše a povznášejí lidského ducha a vedou k činnosti pro obecné dobro.
Naši vlivní intelektuálové soudí, že z Masarykova myšlenkového odkazu zůstalo „žalostně málo, nebo nic…“ Jsem přesvědčena, že se mýlí. Masaryk byl označen jako filosof krize. A krize, kterou on zažil, není překonána, ale naopak mnohonásobně se prohlubuje a narůstá. Masaryk vedl k opravdovosti, k opravdovému hledání smyslu života jedince i národa, smyslu našeho usilování, smyslu dějin. Taková filosofie nemůže ztratit svůj význam ani ve změněné době, a za změněných podmínek. Je nadčasová.
Je na čase odpovědět pravdivě na otázku, kdo byl Jan Masaryk?
Prof. PhDr. St. Kučerová, CSc.
Známe již metodu, jak se znevažují naše významné osobnosti. Předvádí se jejich osobní život, rámuje se do pikantního kontextu a zvětšují se všechny jeho problémy. Jejich veřejná činnost a práce pro národ, jejich zásluhy, to není zajímavé. Zajímavé je jen všechno kontroverzní, problematické a zvláště zcela negativní. Touto metodou byl vytvořen nový film o Janu Masarykovi, odměněný řadou cen „Českého lva“. Je na čase podat obraz Jana Masaryka objektivně a spravedlivě, bez uplatnění podobné metody. Je na čase odpovědět pravdivě na otázku, kdo byl Jan Masaryk?
Diplomat a politik, který má stálé místo v našem národním povědomí. Třetí ze čtyř dětí našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka a jeho choti Charlotty. Jan Masaryk je se svým otcem spojen mimo jiné i numericky zajímavým způsobem. Narodil se 14. září 1886. Jeho otec zemřel 14. září 1937. T. G. Masaryk se narodil 7. března 1850. Jeho syn zemřel 10. března 1948.
Jan prožil pohnutý život syna společensko-politicky vysoce angažovaného otce v intelektuálně i morálně velmi náročném prostředí na sklonku Rakousko-Uherska, za první světové války, za první republiky a po otcově skonu v období druhé světové války a v době nástupu socialismu. Dospívání nadaného chlapce bylo poznamenáno duševní labilitou, zděděnou po matce.
Jako dospělý a zmoudřelý se chtěl podílet na otcově díle a pro své zahraniční zkušenosti a znalosti cizích jazyků se stal diplomatem. V diplomatických kruzích se osvědčoval jako laskavý a vtipný společník a jako schopný charismatický řečník. Vypracoval se ve zkušeného politika, který měl stále na zřeteli bezpečnost Československa a jeho spolupráci s demokratickými státy, starost o národ a o prosté lidi. Zlom v jeho životě znamenal „Mnichov“ a následný osud Československa. Odešel do exilu a zde jako člen exilové vlády (stal se ministrem zahraničních věcí) podporoval osvoboditelské úsilí a snahy prezidenta E. Beneše. Mimořádnou oblibu získal u svých krajanů doma. Byli uvězněni nacistickou okupací, v područí německého protektorátu a on k nim mluvil na vlnách rozhlasového vysílání z Londýna. Vysílání československého rozhlasu z Londýna „Volá Londýn“, zahájil r. 1939 právě Jan Masaryk. A v tom je jeho nezapomenutelný a trvalý odkaz. Dodával poníženému, potupenému, porobenému národu na pokraji záhuby naději. Zde jsou jeho zahajovací slova: „Hodina odplaty nadešla, boj o vyhlazení nacismu započal. Při jméně, které nosím, zde prohlašuji, že tento boj vyhrajeme a pravda zvítězí. Naším programem je svobodné Československo ve svobodné Evropě.“ Zahraniční rozhlas byl v protektorátu poslouchán tajně a s rizikem trestu smrti pro každého, kdo byl prozrazen. Mapoval tehdejší historické válečné dění, viděné očima exilu a přispíval trvale a nezapomenutelně k uvědomělosti a odhodlanosti národa. Dával mu naději. Stmeloval jej. Inspiroval a integroval.
Žádoucí konec války se šťastným vítězstvím potvrzoval spravedlnost a oprávněnost domácího i zahraničního odboje a byl satisfakcí i pro Jana Masaryka a jeho tajně a s pohnutím sledovaného vysílání „Volá Londýn“.
Po válce se Jan Masaryk věnoval, mimo jiné, činnosti v Organizaci spojených národů. Byl u jejího zrodu ještě za války (r.1942) a při vyhlášení její Deklarace „Za vítězství nad fašismem a za světový mír.“ Masaryk se aktivně podílel na formulaci mezinárodního paktu o lidských právech. Přál si svět jako Federaci volných lidí. V tom viděl záruku trvalého míru. Jako uznání za státnické zásluhy se mu dostalo čestného doktorátu na Masarykově universitě v Brně.
Zatím však přicházel nový zlom. Poválečný svět se dělil na dva znepřátelené bloky, spustila se „železná opona“. Nastávala studená válka. Nic z toho si Jan Masaryk nepřál. Odmítal všechno, co protiřečilo ideálům humanity, odkazu a památce i jeho otce. Bylo východisko?
Celonárodní otřes způsobila nečekaná a nepřirozená smrt Jana Masaryka. Nedlouho po únorovém převratu 1948, brzy ráno 10. března, byl nalezen mrtvý, po pádu z okna koupelny jeho bytu v Černínském paláci. Přes opakovaná vyšetřování dodnes není jasno, zda šlo o sebevraždu nebo vraždu. Americký velvyslanec v Praze, Laurence Steinhardt, o tom tehdy řekl:“Lze seřadit všechna fakta tak, aby odpovídala jak sebevraždě tak vraždě a můžete z toho udělat pokaždé jasný případ.“
Jan Masaryk byl za všeobecného smutku celého národa pohřben na hřbitůvku v Lánech. Tam, kde odpočívají jeho rodiče. I on patří k trvalému odkazu úsilí našeho národa o svobodu, samostatnost, demokracii a humanitu.
Jana Masaryka patrně zabili britští agenti, napsal bývalý Havlův poradce
V roce 1948 zemřel za podivných okolností československý ministr zahraničí Jan Masaryk. Většina odborníků se přiklání k názoru, že ho připravili o život komunisté. Hovořilo se i možné demonstrativní sebevraždě. Česko-americký expert Jiří Valenta nyní zveřejnil v americkém odborném časopisu tezi, že Masaryka v roce 1948 zavraždili spolupracovníci britské tajné služby SIS.
Jan Masaryk odmítl totalitu, jeho smrt je záhadou | (4:00) | video: VHÚ, Reuters
Masaryka našli mrtvého ráno 10. března 1948 na nádvoří Černínského paláce pod okny jeho apartmá. Kriminalisté v komunisty ovládnutém Československu uzavřela případ rychle jako sebevraždu. V demonstrativní sebevraždu Masaryka však věřil například i jeho tajemník Antonín Sum. „Obětoval se, aby smrtí upozornil na nedemokratické poměry v zemi po nástupu komunistů,“ uvedl. V roce 2004 však obnovené vyšetřování došlo k závěru, že Masaryka z okna vyhodili. Kdo tak učinil, se prokázat nepodařilo, většinou se ovšem věří, že vraždili českoslovenští či sovětští komunisté.
O pravděpodobné roli britské tajné služby SIS napsal Valenta v aktuálním čísle odborného amerického časopisu Middle East Quarterly. Spoluautorkou článku je jeho žena Leni Friedman Valenta.
Valentovi tvrdí, že čeští komunisté neměli důvod sprovodit Masaryka ze světa. Populární demokratický politik dal totiž najevo ochotu dál působit v Gottwaldově komunistické vládě. Dokonce se prý chystal s premiérem Klementem Gottwaldem veřejně vystoupit.
Valentovi zpochybnili i sovětskou motivaci k vraždě. Připomněli dění během únorové krize, po které komunisté opanovali vládu. Masaryk podle Valentových ujistil sovětského velvyslance, že nepodá demisi jako ostatní nekomunističtí ministři. A svůj slib dodržel.
Také míní, že Kreml to musel číst tak, že Masaryk hodlá udržet podporu Prahy pro politiku Moskvy v Evropě i na Blízkém východě, včetně prodeje zbraní izraelské ozbrojené skupině Hagana. Masaryk ostatně sám Izraelcům ke zbraním vydatně dopomáhal – proti zájmům Londýna.
Pro Valentovy je určitým argumentem i to, že o Masarykovi není ani zmínka v pamětech Pavla Sudoplatova. Tento expert Kremlu na atentáty a vydírání přijel v únoru 1948 do Prahy spolu s 400 vojáky v civilních šatech. Podle Valentových ovšem jen dohlížel na vydírání prezidenta Edvarda Beneše.
Omámit a vyhodit z okna
Ve zmíněné práci Valentovi přikládají váhu sporné výpovědi, kterou v roce 1950 učinil zatčený zaměstnanec ministerstva zahraničí Jan Bydžovský. Tento specialista na šifry se československým úřadům k vraždě Masaryka přiznal. Bydžovského, který za války působil v Anglii, označili Valentovi za člena SIS.
Bydžovský tvrdil, že Masaryka zabil na popud Arnošta Heidricha, správce ministerstva zahraničí, který byl tehdy údajně hlavním spolupracovníkem SIS v Praze. Bydžovský podle svých slov dostal 9. března 1948 od Heidricha pilulky, které dal Masarykovi do kávy. Když ministr upadl do bezvědomí, Bydžovský ho spolu s dalším mužem vyhodili z okna. Pravděpodobné vině SIS nasvědčuje v očích Valentových i to, že se tato rozvědka snažila podepřít demaskovanou teorii o Masarykově sebevraždě. A to i „údajným a nepravděpodobným“ Masarykovým sebevražedným dopisem zaslaným Stalinovi, jehož kopie se prý dostala k SIS.
Informace o Bydžovském čerpá autorská dvojice z knihy Kauza Jan Masaryk od badatelky Václavy Jandečkové. „Jan Masaryk nespáchal sebevraždu, ale byl vyhozen z okna dvěma muži, Janem Bydžovským a Františkem Fryčem. Oba pracovali na ministerstvu zahraničí,“ uvedla Jandečková. „Je to ale pouze jen má hypotéza,“ dodala spisovatelka, která je přesvědčená, že z 99 procent šlo o vraždu.
Valenta v roce 1968 emigroval z Československa a usadil se v USA, kde přednášel. Nyní je výzkumným (spolu)pracovníkem izraelského analytického střediska BESA Center for Strategic Studies. Podle svého webu působil jako poradce Havla i amerických prezidentů Ronalda Reagana a George Bushe. Leni Friedman Valenta je spisovatelka, umělkyně a politička. (Kráceno)
Autor: kan
Vážení přátelé, toto je text dopisu, který jsem zaslal PEK von der Leyen
05.02. 2021
Vážená paní von der Leyen,
dozvěděl jsem se, že dne 26. 1. 2021 se na programu petičního výboru Evropského parlamentu projednávaly petice týkajících se Benešových dekretů. Petiční výbor je oprávněn projednat věci, které spadají do oblasti činnosti Evropské unie.
Vzhledem
k tomu, že Benešovy dekrety nespadají do oblasti Evropské unie,
není petičním výbor ani Evropská unie oprávněna je
projednávat. Ohrazujeme se proti tomu, aby se napůdě Evropské
unie jakkoli jednalo o Benešových dekretech. Jedná se o oblast,
která nespadá do oblasti EU. Pokud k takovému jednání dojde,
žádáme,
aby Česká republika o tom byla informována a
těchto jednání účastna.
Je
třeba zdůraznit, že otázka Benešových dekretů již byla řešena
při vstupu ČR
do EU. Evropský parlament si nechal v roce 2002
vypracovat právní expertizu
tzv. Froweinovu zprávu, která
měla určit, jestli dekrety nejsou v rozporu s
právem EU. Dle
této zprávy se na konfiskace prováděné na základě
Benešových
dekretů evropské právo nevztahuje, dekrety
dotýkající se občanství jsou mimo
kompetence EU a dále se
evropské právo nevztahuje na český systém restitucí.
Dále
dle tohoto posudku: „Přistoupení ČR k EU nevyžaduje zrušení
Benešových
dekretů nebo legislativy zmiňované v souvislosti
s nimi.“
Benešovy
dekrety znamenají nejen retribuci a odsun Němců, ale také
potvrzení československé státnosti a právní kontinuity
poválečného Československa s první republikou. Jejich
zpochybnění by znamenalo zpochybnění naší státnosti vůbec.
Všechny dekrety byly dodatečně schváleny Národním shromážděním
ČSR a prohlášeny za zákon. Tím se staly součástí
československého právního řádu. Evropské právo se nijak
netýká Benešových dekretů. A dále jak Lisabonská smlouva, tak
Listina základních práv EU zavazuje do budoucnosti a nemá žádnou
zpětnou platnost. Evropské právo lze na území České republiky
aplikovat až od 1. 5.
2004. Z výše uvedeného jednoznačně
vyplývá, že Benešovy dekrety jsou vnitřní
záležitostí
České republiky. Jedná se o věc, která nespadá do
oblasti
působnosti Evropské unie.
Ing. Hynek Blaško, generál v.v, europoslanec za SPD
Přišlo e-poštou
Nyní k aktivitám našeho petičního výboru, které se týkají dekretů prezidenta republiky
Na několik adres jsme19.2.2021 zaslali dopisy tohoto znění:
Vážení přátelé,
chystáme se zaslat petici Evropskému parlamentu. Její název je: "Požadujeme reparace na SRN a zastavení útoků SRN, EU proti dekretům prezidenta republiky". Téma má celospolečenský charakter. Proto vás o našem chystaném kroku v předstihu informujeme. Byli bychom rádi, kdybyste petiční téma vzali za své a s námi v této věci spolupracovali. Stranickou či spolkovou omezenost mohou a musí překonat vlastenecké aktivity, které rámec těchto subjektů přesahují. V tomto případě tomu tak je.
Čekáme proto, že v brzké době mám sdělíte, zda naši petici budete podporovat, či vstoupíte i do petičního výboru, v tomto případě prosíme o Vaše osobní údaje.
Během několika dní máme v úmyslu petici odeslat. Promlčet se, jak to některé organizace dosud dělaly, důležitými otázkami, a tvrdit, že jsou vlasteneckými subjekty, je velmi pochybný postup, který nevzbuzuje důvěru. Nejdůležitější vlastenecké otázky, např. uplatňování reparačních nároků vůči SRN nebo obrana dekretů prezidenta republiky, nelze řešit mlčením. Ale pouze společnou aktivitou, k níž vás tímto vyzýváme. Děkujeme moc.
Dr. O. Tuleškov
Když jeden kolega tento dopis, včetně petice, vyvěsil již týž den, a další hned následně, byli jsme v situaci, že jsme čekat na odezvu na zaslané dopisy nemohli. Je nevhodné petici zveřejnit dříve, než se dostane do rukou adresátovi. A to se nám shodou okolností stalo. Proto hned následující den ve večerních hodinách jsme petici elektronicky odeslali na uvedenou adresu.
Co však nyní můžeme konstatovat?
Dostali jsme od pana Ing. Hynka Blaška, generál v.v, europoslanec za SPD, výše vyvěšený dopis. Odeslal ho PEK von der Leyen již 5.2.2021, tedy více než 14 dní před námi, než jsme PV Evropského parlamentu poslali petici. Srdečně děkujeme panu europoslanci za tento vskutku vlastenecký čin.Jsem moc rádi, že nás někdo z vlastenecké fronty předešel. Jen litujeme, že takových skutečných vlastenců nebylo více, mnohem více. Kde jsou? Proč mlčí, když je povinností všech nás mluvit, křičet?
Dopis pana europoslance H. Blaška a naše petice se obsahově překrývají a doplňují. Není mezi nimi rozpor. Naše petice vyzývá nejen EU, ale i SRN, aby se zdržely útoků proti dekretům prezidenta republiky, aby nezasahovali do našich vnitřních záležitostí. Jsme přesvědčeni, že v Německu se primárně již delší dobu, programově již asi od roku 1961, jde o tzv. Program 20 bodů, útočí velmi nevybíravě, nepravdivě a podpásově proti dekretům prezidenta republiky. A v současnosti tyto útoky nabývají stále větší síly. Na Česko-německou deklaraci tyto revanšistické síly neberou ohled. „Naši diplomaté a někteří ústavní činitele“ se dívají přesto na tento smluvní dokument jako na posvátnou krávu. Každý rozumný člověk musí vidět, že Německo, konkrétně určití němečtí ústavní činitele ruku v ruce s tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem dlouhodobě a soustavně ustanovení ČND porušují tak hrubým způsobem, že můžeme tuto deklaraci považovat za de facto neplatnou a pravděpodobně i de iure. Uvedenými aktivitami ji SRN zneplatnila. „Naši diplomaté, vláda“ mlčí. Mluvme o tom alespoň my. Nenechme se vázat tzv. politickou korektností, která není ničím jiným bájnou lhavostí.
Část petice „Požadujeme reparace na SRN a zastavení útoků SRN, EU proti dekretům prezidenta republiky", která se týká dekretů prezidenta republiky, citujeme: „
II. Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček, CSc., jeden z nejvýznamnějších znalců našeho ústavního práva, výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).
Z hlediska ústavně právního je mimořádně důležitá následující skutečnost. Ústavní zákon č. 57 ze dne 28. března 1946, kterým se schvalují a prohlašují za zákon dekrety prezidenta republiky, jenž byl Prozatímním Národním shromážděním přijat, výslovně stanovil:“ …Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovati od jich počátku za zákon; ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní. Tak se staly dekrety prezidenta republiky nedílnou a nezrušitelnou součástí našeho právního řádu.
Hanebné útoky proti dekretům prezidenta republiky považujeme za hrubé vměšování do našich vnitřních záležitost. Požadujeme, aby principy mezinárodního práva, ke kterým patří i princip nevměšování se do záležitostí druhých států, byl SRN i Evropskou unií dodržován.
Připravil Dr. O. Tuleškov
Rozhodujícím rokem byl rok 1991. Zánik Jugoslávie a Sovětského svazu 2
globe-32299_960_720
Příspěvky od messin 23.2.2021
Marcus Papadopoulos, Global Research
Po skončení válek v Chorvatsku a Bosně bylo mezinárodní právo zanecháno otřesené a v šoku, zatímco svět naprosto ovládly USA. Cesta k budoucím intervencím v oblasti i jinde ve světě nyní byla Západu otevřená.
USA a Velká Británie však nebyly na Balkáně ještě zcela hotové. Svazová republika Jugoslávie, zahrnující Srbsko a Černou Horu, a která se vynořila z popela Socialistické federativní republiky Jugoslávie, byla socialisticky řízená země, i když v sobě měla prvky ekonomiky volného trhu, a která měla blízké vztahy s Ruskem (a do jisté míry i s Čínou). Aby dokončili svou kontrolu nad Balkánem, chtěli Američané zničit Svazovou republiku Jugoslávii, vnutit Bělehradu prozápadní vládu a zahájit kolonizaci Srbska a Černé Hory. Washington však potřeboval záminku. A v roce 1999 ji Američané našli: Kosovo.
Kosovo a Metochie jsou kolébkou srbské civilizace a duší srbské identity. Tato země je srbský Jeruzalém. V důsledku demografických změn, zejména kvůli obrovským úmrtím Srbů v první a druhé světové válce, jsou dnes Srbové v Kosovu a Metochii menšinou, přičemž většinu obyvatel tvoří Albánci. V roce 1998 zahájila Kosovská osvobozenecká armáda (UCK), albánská teroristická a organizovaná zločinecká skupina, napojená na islámský terorismus, vražednou kampaň v Kosovu a Metochii proti srbským a albánským civilistům, policii a vojenskému personálu s cílem osamostatnit provincii.
Washington, který dříve UCK označoval za teroristickou organizaci, začal UCK poskytoval politickou a vojenskou pomoc. Na začátku roku 1999 však jugoslávská armáda UCK téměř zničila. USA si tedy uvědomily, že aby dosáhly svého cíle v kolonizaci Srbska a Černé Hory, musejí přímo zasáhnout v Kosovu a Metochii na straně UCK. Američané však potřebovali záminku. Novináři z USA a Velké Británie tedy začali tvrdit, že Srbové provádějí genocidu proti Albáncům v Kosovu a Metochii, zmiňujíc počet 500.000 zavražděných Albánců.
Poté, po bitvě mezi jugoslávskými vojáky a teroristy UCK na místě zvaném Račak, Američané a Britové tvrdili, že našli „kouřící zbraň“, která měla ospravedlnit zásah NATO, a tvrdili, že tam byli zavražděni albánští civilisté, což se nakonec ukázalo jako nepravdivé. Poté, co Bělehrad odmítl ultimátum ze strany USA, zahájilo NATO brutální 78 denní leteckou válku proti Jugoslávii, včetně úderů na civilní cíle po celé zemi a shození ochuzeného uranu na civilní území, což byl čin, který následně způsobil masivní nárůst rakoviny u srbského obyvatelstva.
Letecká válka NATO proti suverénní zemi a členu OSN bez svolení Rady bezpečnosti OSN zůstává dodnes nejkrutějším útokem na mezinárodní právo a systém založený na mezinárodních pravidlech zůstal od té doby poškozen. To, co Američané a Britové udělali Srbsku, vytvořilo precedent pro invazi do Iráku, bombardování Libye a přímý americký vojenský zásah v Sýrii.
V roce 2008 Washington a Londýn podpořily a uznaly jednostranné vyhlášení nezávislosti Albánců v Kosovu, zjevné porušení mezinárodního práva a mezinárodně uznávaných hranic Srbska.
Pokud jde o americké a britské obvinění z genocidy v Kosovu a Metochii, v roce 2000 tým patologů OSN složený ze španělských lékařů objevil v srbské provincii přibližně 2.000 těl, Srbů i Albánců, z nichž většina zahynula v boji. Stejně jako obvinění Západu ze zbraní hromadného ničení v Iráku, i jeho obvinění z genocidy v Kosovu a Metochii byla lež.
Akce Západu v bývalé Jugoslávii tedy vytvořila precedent pro to, co Západ později udělal v Iráku, Libyi, Sýrii a na Ukrajině. Koncept nezávislých suverénních států zakotvený v mezinárodním právu byl zničen Západem v bývalé Jugoslávii.
Na začátku toho článku jsem řekl, že rok 1991 byl také určujícím rokem pro mezinárodní scénu, protože to byl rok, ve kterém SSSR přestal existovat. Od roku 1945 do roku 1991 představoval Sovětský svaz impozantní protiváhu USA na mezinárodní scéně. Ale s oslabením a rozpadem sovětského kolosu se připravila pro Západ cesta k tomu, aby dosáhl globální dominance a bombardoval či napadal suverénní země v geostrategických částech světa, aby si našel cestu.
Ruská federace nebyla schopná zabránit roztrhání Jugoslávie na kusy, bombardování Srbska, invazi do Iráku, bombardování Libye a vzplanutí konfliktu v Sýrii. Je to diskutabilní bod, ale pokud by nebyl rozpuštěn Sovětský svaz, domnívám se, že by k výše uvedeným událostem nedošlo, hlavně proto, že USA a jejich spojenci by to v první řadě vůbec nezkoušeli kvůli hrozbě a odstrašení, které představoval SSSR.
Kvůli katastrofě, kterou byli Michail Gorbačov a Boris Jelcin, byla USA a Velké Británii poskytnuta zlatá příležitost udělat, co se jim ve světě zlíbí a této příležitosti se vesele chopily.
Nyní Rusko pod silným vedením Vladimira Putina znovu získalo mnoho ztraceného statusu supervelmoci. Ale Rusko je z hlediska moci stále ve stínu Sovětského svazu. Věřím, že se tato situace v budoucnu změní, ale bude to vyžadovat značný čas.
Vladimir Putin musí sedět ve své kanceláři a naříkat, že pokud by byl Michail Gorbačov skutečným vůdcem, pak by on, Vladimir Vladimirovič byl dnes generálním tajemníkem Komunistické strany Sovětského svazu a měl na starosti supervelmoc. Rok 1991 změnil běh dějin. Zničení Jugoslávie a smrt Sovětského svazu přinesly krveprolití, kterého se svět od té doby stal svědkem. Rok 1991 byl pro Západ slavným rokem, protože ohlašoval začátek jeho globálního nadvlády. Ale pro země v geostrategických částech světa, které prováděly nezávislou zahraniční politiku, byl rokem fatálním, doslova i obrazně.
Překlad Messin
Ke geopolitice 90. let XX. století
Je důležité nejen mluvit o zničení Jugoslávie a rozložení Sovětského svazu, ale i dalších geopolitických změnách.
V roce 1990 došlo ke sjednocení Německa. Němci za tento čin mají co děkovat, především M. Gorbačovi, který nevyslyšel rady F. Mitterranda, prezidenta Francie, a M. Thatcherové, předsedkyni vlády Velké Británie. Ti shodně vyslovili obavy ze sjednocení Německa a jeho následné mocenské politice, jejíž nástup zcela výstižně předpověděli. Gorbačov na jejich varování nedal a souhlas ke sjednocení Německa tragicky vyřkl. A to přesto, že tehdy z Německé demokratické republiky se ozývalo volání, že nejde o sjednocení Německa, ale o anexi NDR. To, co na území bývalé NDR následovalo, dávalo tomuto hodnocení za pravdu.
Německo bylo v tuto dobu Gorbačovovi vděčné. Stal se dokonce čestným Němcem roku. Ale záruky, které mu Západ dal, např. nešíření NATO na Východ, odezněly jen slovně. Tento pán o praktické diplomacii asi moc nevěděl a tak se nechal opít slovy o bezpečnostních zárukách pro tehdejší Sovětský svaz. Netrval na tom, aby všechny sliby Západu, které dostal, byly obsaženy v řádné mezi národní smlouvě. A tak vše zpackal a může být považován za otce současného konfliktního stavu, který mezi EU, USA a Ruskem nebezpečně se rozhořívá. Již za několik let balkánské politiky SRN vypukly v Evropě války. H.D. Genscher, tehdy ministr zahraničních věcí sjednoceného Německa, prosadil svou proti původním představám Evropy a USA, které počítaly se zachováním jednotné Jugoslávie. Německo s podporou Vatikánu podpořilo snahy Chorvatska, bývalého spojence hitlerovského, a Slovinska odtrhnout se od Jugoslávie a vytvořit samostatné státy. Tato podpora nebyla jen diplomatická. Do Chorvatska začaly proudit zbraně a munice. Evropa a i USA opustily své původní představy o jednotné Jugoslávii a začaly podporovat SRN, která působila jako roznětka pro nastávající bratrovražedné boje. H. Kinkel, tehdy šéf německé zpravodajské služby, prohlásil, že Srbsko musí být sraženo na kolena. Jeho vřelá tužba se po několik letech téměř naplnila.
A ještě jednu věc bychom neměli zapomínat. Nově vzniklá geopolitická situace byla porodní bábou, která silně pomáhala i k další změně ve střední Evropě, k tragickému rozpadu Československa na dva státy, na ČR a SR. Nastupujícímu germánskému tlaku ČR nemohla vzdorovat. A tak jsme to dopracovali až do hořkého, pro nás zcela nežádoucího postavení. Jeho charakteristika našich ekonomů, politologů i právníků se sice liší, ale v tom podstatném se shodují. ČR se těší jen omezené svrchovanosti, zásahy EU a Německa do našich vnitřních záležitostí sílí. A v souvislosti s uvedeným i dalším chápeme, že jsme stát stále více závislý na Německu. Je již jedno, jak tento vztah nazveme. „Naši“ diplomaté mluví scestně o tom, že Německo je náš strategický spojenec, jiní tvrdí, že jsme německou polokolonií nebo kolonií, další pak náš vztah k Německu považují za protektorátní.
Není našim cílem dále pitvat česko-německé vztahy, přesněji řečeno česko – „sudeto“- německé, ale ukázat, jak nové geopolitické vztahy, k nimž pan Gorbačov a staronové Německo přispěli, se na nás podepsaly. Dovoluji si tvrdit, že za rozdělením, zničením československého státu stály především zahraniční síly, které již tehdy měly moc podstatně ovlivňovat naše rozhodující politické subjekty. Havel jako prezident Československa se vezl po vlně přání Západu a zájmy republiky a našeho lidu mu byly, a dalším jeho stoupencům, cizí.
Pandořinu skříňku otevřel Gorbačov. On také nese primární vinu za vše, co dnes se v Evropě i ČR a na Slovensku děje. Kdyby dal na varování tehdejších představitelů Francie a Velké Británie, na toto téma přineseme dodatečně stručný text, mohla být situace v Evropě jiná. Je možné, že by dodnes existovalo i Československo, případně jako Česko-Slovensko.
Tři složené slovanské státy byly zničené, zatímco Německo se sjednotilo. Již tento fakt zásadně ovlivnil dění v Evropě. Můžeme říci negativně! Dr. O. Tuleškov
Německo na cestě ke sjednocení a k nové imperiální politice
Již krátce po pádu berlínské zdi se snažil F. Mitterand znovusjednocení Německa blokovat. Snažil se ovlivnit Rusko a dosáhnout trvalého rozdělení Německa. V prosinci 1989 řekl Mitterand v Kyjevě: „Oba německé státy musí respektovat rovnováhu v Evropě. V budoucnosti by se jim nemělo dovolit dělat samostatnou a společnou politiku.“
Mitterand vedl rozhovory s Garbačevem a M. Tchatcherovou. Tvrdil, že pouze jednotná politika Londýna, Paříže a Moskvy může vznik Čtvrté říše „udusit“ v době klíčení.
Michail Gorbačov, ten uspěchaný reformátor („Kdo přijde pozdě, toho potrestá život“.) i F. Mitterand, „kníže pomalosti“ („Času se musí nechat čas“.), byli politickým zemětřesením ve střední Evropě stejně otřeseni. Centrální systémy se roztříštily a Německo rozpoznalo svou šanci vklínit se do „vakua moci“. Jeho politika ze začátku roku 1992 – uznání Chorvatska a Slovinska – ukázala jasně, kdo vstal z popele a stal se vedoucím hráčem na poli Evropy.
Bývalá premiérka Velké Británie M. Thatcherová nevěnovala do podzimu roku 1989 anglicko - německým vztahům žádnou pozornost. Poté však při slově „sjednocení“ slyšela houkat sirény. Na rozdíl od Gorbačova a Mitteranda byly jí důsledky německého sjednocení okamžitě jasné. Stejně jako jednomu z jejích předchůdců Disraeli, který v únoru 1871 řekl: „Sjednocení (Německa
- red.) znamená úplnou změnu Evropy.“
Železné lady se přes všechno úsilí nepodařilo přesvědčit Gorbačova, že jeho proněmecké názory a jednání podkopou jeho autoritu v Rusku. Stejně bezvýznamné bylo její jednání s Mitterandem, který německou realitu vzal postupně na vědomí. Nepodařilo se ho přesvědčit, že má francouzsko – německou osu „vyhodit do vzduchu“ a tím zachránit Evropu. Lady Thatcherová již tehdy jasně viděla, že ve spojené Evropě se vliv sjednoceného Německa pouze zvýší, nikoli omezí. Lady Thatcherová prohlásila: „Německo je jednoduše řečeno moc velké a mocné, aby na evropské hrací ploše bylo pouze jedním z hráčů. Jenom úzká spolupráce mezi Francii a Velkou Británii může vytvořit rovnováhu k síle Němců“. Mitterand bohužel nepochopil. Lady Thatcherová začala proto jednat sama, aby vyšlo najevo, co Francouze a Němce dělí. V létě 1990 se k ní připojil ministr obchodu Velké Británie Nicholas Ridley. Ten poskytl rozhovor časopisu „Spectator“, který je velmi čten zejména konzervativní inteligencí. Ridley doslova řekl: „Němci přebírají Evropu a Francouzi jsou jejich pokojoví psíčkové. Evropská unie je gaunerským tahem Němců a Francouzi jsou tak hloupí, že to nepoznali. A teď jsou pudlíky Němců. To jsme se naší svrchovanosti mohli hned zříci ve prospěch Adolfa Hitlera.“
Timothy Ash, nový hrdina britské konzervativní strany, volá: „Zapomeňme na Evropu. Velká Británie není na EU hospodářsky závislá. Dívejme se směrem k Číně. Na Dálném východě leží mnohem větší zisky. Nechme Evropu Němcům a vezměme si svět.“. Jen Daily Expres se ptá, kdo zastaví tažení císaře Kohla?
Koncem roku 1993 řekla M. Thatcherová Spieglu: „Vy, Němci, nechcete zakotvit Německo v Evropě, vy chcete zbytek Evropy zakotvit v Německu.“
Události probíhají stejně jako po založení Říše v roce 1871. Znovusjednocené Německo chce narušit evropskou rovnováhu. Neboť národní scénář Němců nemá za cíl uspokojení demokratickým národním státem, ale vytvořením středoevropské velkoříše mezi Francií na západě a Ruskem na východě. Tak tomu vždy bylo a bude. Je to nutkavý sen Němců obnovit impérium Římské říše.
Program této mocenské politiky je jednoduchý a téměř stupidní. Jde o věčný trojskok: nejprve Evropa, pak svět a konečně válka. Tento program stojí na nevykořenitelné představě o ohrožení, vyplývající ze zeměpisné polohy, a odtud objektivně odvozené nezbytnosti stát se přední evropskou velmocí.
(Výňatky z knihy „Německo a příští válka“, Wolfgang Michal, Berlín 1995), ČNL
Rozšiřování NATO - Jaké sliby dostal Gorbačov?
29.03. 2018
Počas niekoľkých posledných rokov nás mainstreamové médiá presviedčajú, že nikto Gorbačovovi nesľuboval, že sa NATO nerozšíri (napríklad tento článok z 2015, ktorý odkazuje na The Guardian a vyhlásenia vrcholných predstaviteľov NATO). Tak si teda osviežme pamäť a pozrime sa do niektorých dobových materiálov, aká je pravda.
Keď sa po rozbití Berlínskeho múru rozhodovalo o znovuzjednotení Nemecka, dostal Michail Gorgačov 9. 2. 1990 od vtedajšieho ministra zahraničných vecí USA Jamesa Bakera uistenie, že NATO sa po zjednotení Nemecka nerozšíri na východ – slávnou vetou „not an inch eastward“. Neoconi sa neskôr snažili tento prísľub interpretovať len v kontexte Nemecka, v zmysle – armády NATO nebudú dislokované vo východnej časti. Len nedávno (koncom roka 2017) však boli zverejnené utajené dokumenty, ktoré usvedčujú neoconov zo lži.
Jedným z takýchto dokumentov je americký diplomatický kábelogram o vízii Hansa D. Genschera o novej architektúre Európy z 1. 2. 1990. V tomto dokumente sa na strane 3 v bode 7, že Nemecko považuje svoje členstvo v EÚ a NATO za nezvratné a tak to bude aj po zjednotení. V bode 8 sa však zdôrazňuje, že proces zjednotenia Nemecka nesmie viesť k „oslabeniu sovietskych bezpečnostných záujmov“. Podľa Genschera by malo vylúčiť „rozširovanie svojho územia smerom na východ, teda priblíženie k hraniciam ZSSR“. Dodal, že má obavy aj zo začlenenia územia bývalej NDR do vojenských štruktúr NATO, aby to nesťažilo proces zbližovania medzi Nemcami.
Tento postoj Nemecka potvrdzuje aj ďalšia správa o rokovaniach britského ministra zahraničných vecí s Genscherom z 6. 2. 1990. V zápise z tohto rokovania je podstatný priestor, celý bod 4, venovaný otázke budúcnosti NATO. Genscher spomenul svoj predchádzajúci rozhovor s poľským ministrom zahraničných vecí, v ktorom sa zhodli, že Nemecko by nemalo byť v budúcnosti neutrálne. Genscher v tom videl možný náznak erózie Varšavskej zmluvy, ale NATO by malo pomôcť, aby si ZSSR zachoval tvár. Nemecko nemá záujem NATO rozširovať a vo výhľade by sa krajiny Varšavskej zmluvy mali spojiť so západom cez posilňovanie OBSE. Genscher zdôraznil, že pod nerozširovaním NATO má na mysli nielen NDR, ale aj ďalšie krajiny. „Rusi musia mať nejakú istotu, že keď napríklad Poľsko jedného dňa opustí Varšavskú zmluvu, nevstúpi na druhý deň do NATO.“
Ďalším zaujímavým dokumentom bolo memorandum Paula H. Nitze prezidentovi USA Georgovi Bushovi zo 6. 2. 1990 o priebehu Fóra o Nemecku, ktoré sa aj za účasti vrcholných predstaviteľov Varšavskej zmluvy konalo v Berlíne. Toto memorandum obsahuje aj odstavec tohto znenia: „Bude potrebná dohoda medzi NATO a Varšavskou zmluvou, ktorú by zastrešoval Helsinský proces. V takejto dohode by boli obsiahnuté symetrické ústupky z obidvoch strán, súčasťou toho by malo byť stiahnutie vojsk Východu aj Západu zo zjednoteného Nemecka. Ak sa rozpustí Varšavská zmluva, malo by sa rozpustiť aj NATO.“
O niekoľko dní neskôr prebiehali v Moskve rozhovory medzi ministrami zahraničných vecí Jamesom Bakerom a Eduardom Ševardnadzem. V memorande z 9. 2. 1990 James Baker o týchto rozhovoroch píše: „Samozrejme, bude nutné dať nezlomné garancie, že jurisdikcia NATO, ani jeho vojská, sa nepohnú smerom na východ. A bude nutné urobiť to takým spôsobom, ktorý uspokojí východných susedov Nemecka.“
Dokonca existuje podrobný zápis následného rozhovoru medzi Jamesom Bakerom, Eduardom Ševardnadzem a Michailom Gorbačovom, v ktorom je zaznamenané okrem iného toto:
Gorbačov: V Československu a Rakúsku sú obavy, že by sa v zjednotenom Nemecku mohli objaviť sily, ktoré by trvali na obnovení hraníc z roku 1938 – ide o Sudety, Rakúsko. Samozrejme, dnes také hlasy nie je počuť, ale čo bude zajtra? Vo Francúzsku a Veľkej Británii tiež vyskakujú otázky: ostanú ešte v budúcnosti veľkými hráčmi v Európe? Skrátka, tieto veci sú teraz pre naše dve krajiny ľahšie riešiteľné vďaka našej sile a váhe. Hovoril som s Kohlom a jeho tímom a chápe to.“
Baker: Súhlasím.
Baker: Chcel by som sa vás opýtať jednu otázku a nemusíte odpovedať hneď. Predpokladajme, že dôjde k zjednoteniu. Ktorú z možností by ste preferovali: zjednotené Nemecko mimo NATO, absolútne nezávislé a bez vojsk USA; alebo zjednotené Nemecko, ktoré si zachová svoje väzby na NATO, ale s garanciou, že právna pôsobnosť NATO a jeho vojská sa nerozšíria na východ od jeho súčasných hraníc?
Gorbačov: Všetko si to premyslíme. Chceme tieto otázky podrobne prerokovať na vrcholnej úrovni. Je samozrejmé, že rozšírenie zóny NATO je neakceptovateľné.
Baker: S týmto súhlasíme.
James Baker obratom o tomto rozhovore, práve so zdôraznením vyššie citovanej časti, informoval listom z 10. 2. 1990 Helmuta Kohla. Formuloval to úplne jednoznačne: „…A potom som mu položil túto otázku. Radšej by ste videli zjednotené Nemecko mimo NATO, nezávislé a bez vojsk USA, alebo by ste boli radšej, keby zjednotené Nemecko bolo súčasťou NATO s garanciami, že právna pôsobnosť NATO sa neposunie ani o centimeter na východ zo svojho súčasného miesta? Povedal mi, že sovietske vedenie si to podrobne prediskutuje. Potom dodal, že akékoľvek rozšírenie zóny NATO by bolo neakceptovateľné. (Čo však naznačuje, že NATO v súčasných hraniciach by mohlo byť prijateľné.)“
V behu udalostí je zaujímavá návšteva Václava Havla ako čerstvého prezidenta v USA, jeho slávna reč 20. 2. 1990 pred oboma komorami Kongresu s ováciami postojačky, v ktorej zaznala aj jeho zmienka o amerických vojakoch, keď vyjadril nádej, že nebudú musieť byť odlúčení od svojich amerických mamičiek len preto, že si Európa nevie sama udržať mier. Václav Havel sa predtým aj potom stretol s Georgom Bushom a dostal školenie o význame americkej armády pre Európu, až bolo nutné americkému prezidentovi vysvetliť, že Havel to tak nemyslel a chápe význam USA. V zápise ich rozhovoru 21. 2. 1990 v oválnej pracovni za prítomnosti Milana Kňažka, Alexandra Vondru a Michaela Žantovského zaznelo aj toto:
Bush: …Vráťme sa k vašej otázke, čo máte odkázať Gorbačovovi. Povedzte mu, že my dvaja sme sa zhodli v tom, čo presadzujete v Československu a povedzte, že my sa ohľadom Československa, ani žiadnej inej krajiny, nebudeme chovať takým spôsobom, aby sa skomplikovalo to, o čom Gorbačov so mnou tak úprimne hovoril. Povedzte mu, že nielen USA podporujú jeho perestrojku, ale aj osobne prezident USA žiadal prezidenta Havla o vyjadrenie podpory prezidenta menovite Michailovi Gorbačovovi. Toto je dôležité. Nechceme sa zamotať do vnútorných vecí ZSSR, ale v Gorbačovovi vidíme človeka, ktorý podporuje mierový proces vo východnej Európe. Mám radosť, že si s vami chce sadnúť a vypracovať zvláštnu dohodu o stiahnutí vojsk. Možno môžete využiť svoj dramatický talent a uistiť ho, že prítomnosť vojsk USA v Európe ho v žiadnom prípade neohrozuje, sú stabilizačným prvkom. …
Havel: Chcel by som povedať, že toto vysvetlenie od vás bolo pre mňa veľmi dôležité. Už tomu rozumiem oveľa lepšie a je mi jasné, že prítomnosť vojsk USA v Európe je stabilizujúcim faktorom, a vedia to aj sami Sovieti. Toto je záležitosťou prestíže. Práve kvôli tomu som o novom bezpečnostnom systéme v Európe hovoril bez toho, aby som sa zmienil o NATO. Pretože ak sa NATO rozrastie, bude sa musieť nazývať inak, minimálne z prestížnych dôvodov. Ak sa NATO zmocní Nemecka, bude to vyzerať ako porážka. Ako keby jedna zo superveľmocí porazila tú druhú. Ale ak sa NATO môže transformovať – trebárs v spojitosti s Helsinským procesom – bude to vyzerať ako proces mierovej zmeny, nie porážka.
Bush: O tomto vážne porozmýšľame – ako túto záležitosť prezentovať. Prišli ste s dobrou myšlienkou. Náš postoj je, že NATO bude pokračovať s novou politickou úlohou a budeme pokračovať s procesom OBSE. Porozmýšľame, ako by sme mohli pokračovať.
George Bush sa v rozhovore zmienil o tom, že má kvôli udalostiam so zjednocovaním Nemecka vnútropolitické problémy a čelí kritike. Niektorí kritici vraj tvrdia, že po páde Berlínskeho múru a po tom, ako sa začalo diskutovať o budúcnosti amerických vojsk v Európe a budúcnosti NATO, sa americký prezident necháva zatlačiť do kúta a je pasívny. Bushovi ale záleží, aby veci Gorbačovovi nekomplikoval, lebo podobnej kritike čelí doma aj on a je dôležité, aby proces pokračoval.
Sľuby a uistenia o nerozširovaní NATO teda ostali len sľubmi. Je otázne, či ich vôbec mysleli vážne. Vo svetle občasných zmienok v dokumentoch, že členstvo v NATO legitimizuje v danej krajine vojenskú prítomnosť USA, je úprimnosť týchto sľubov pochybná.
Zdroje:
https://nsarchive2.gwu.edu//dc.html?doc=4325675-Document-01-U-S-Embassy-Bonn-Confidential-Cable
https://nsarchive2.gwu.edu//dc.html?doc=4325676-Document-02-Mr-Hurd-to-Sir-C-Mallaby-Bonn
https://nsarchive2.gwu.edu//dc.html?doc=4325677-Document-03-Memorandum-from-Paul-H-Nitze-to
https://nsarchive2.gwu.edu//dc.html?doc=4325678-Document-04-Memorandum-of-conversation-between
Na jaké planetě žije NATO?
globe-32299_960_720
Příspěvky od messin 25.2.2021
Medea Benjamin a Nicolas J. S. Davies
Únorové zasedání ministrů obrany NATO, první od převzetí moci Bidenem, odhalilo zastaralé 75 let staré spojenectví, které navzdory svým vojenským neúspěchům v Afghánistánu a Libyi nyní obrací své vojenské šílenství ke dvěma dalším impozantním nepřátelům vyzbrojeným jadernými zbraněmi: Rusku a Číně.
Toto téma bylo zdůrazněno americkým ministrem obrany Lloydem Austinem, který v úvodníku pro Washington Post v dostatečném předstihu před zasedáním NATO trval na tom, že „agresivní a nátlakové chování povzbuzených strategických konkurentů, jako jsou Čína a Rusko posiluje naší víru v kolektivní bezpečnost.“ Využití Ruska a Číny k ospravedlnění vojenského nárůstu Západu je klíčovým prvkem nové alianční „strategické koncepce“ nazvané NATO 2030: United For a New Era, která má definovat její roli ve světě na příštích deset let.
NATO bylo založeno v roce 1949 Spojenými státy a jedenácti dalšími západními zeměmi, aby se postavilo proti Sovětskému svazu a vzestupu komunismu v Evropě. Od konce studené války se rozrostlo na 30 zemí, rozšířilo se o většinu východní Evropy a nyní má dlouhou a přetrvávající historii tvorby nelegálních válek, bombardování civilistů a dalších válečných zločinů.
V roce 1999 zahájilo NATO bez souhlasu RB OSN válku s cílem oddělit Kosovo od Srbska. Jeho nelegální nálety během kosovské války zabily stovky civilistů a jeho blízký spojenec, kosovský prezident Hashim Thaci je nyní souzen za šokující válečné zločiny spáchané na základě bombardovací kampaně NATO.
Daleko od severního Atlantiku bojovalo NATO od roku 2001 po boku Spojených států v Afghánistánu a v roce 2011 zaútočilo na Libyi. Zanechalo po sobě zkrachovalý rozpadlý stát a vyvolalo masivní uprchlickou krizi.
První fáze přezkumu nové strategické koncepce NATO se nazývá Zpráva reflexní skupiny NATO 2030. Zní to povzbudivě, protože NATO zjevně a naléhavě potřebuje přemýšlet o své krvavé historii. Proč organizace nominálně zaměřená na odstrašování od války a k zachování míru pokračuje v zahajování válek, zabíjí tisíce lidí a zanechává země po celém světě v marastu násilí, chaosu a chudoby?
Tento druh sebezkoumání bohužel není tím, co NATO míní slovem „reflexe“. Reflexní skupina místo toho chválí NATO jako „nejúspěšnější vojenskou alianci v historii“ a zdá se, že z Obamova scénáře převzala jen „pohled kupředu“, protože se vrhá do nového desetiletí vojenské konfrontace s pevně upevněnými klapkami na očích.
Role NATO v „nové“ studené válce je skutečně návratem k jeho staré roli v původní studené válce. To je poučné, protože to odhaluje odporné důvody, proč se Spojené státy rozhodly v první řadě vytvořit NATO, a vystavuje je nové generaci Američanů a Evropanů ke zkoumání kontextu dnešního světa.
Jakákoli válka USA se Sovětským svazem nebo Ruskem vždy postavila Evropany přímo na frontu jako bojovníky i masové válečné oběti. Primární funkcí NATO je zajistit, aby obyvatelé Evropy nadále plnili tyto přidělené role ve válečných plánech Ameriky.
Jak vysvětluje Michael Klare ve zprávě NATO Watch o NATO 2030, každý krok, který USA s NATO dělají, „je zamýšlen jako jeho integrace do plánů USA bojovat a porazit Čínu a Rusko v totální válce.“
Plán americké armády na invazi do Ruska, který se eufemisticky nazývá „Americká armáda v operacích s více doménami“, začíná raketovým a dělostřeleckým bombardováním ruských velitelských středisek a obranných sil, po němž následuje invaze obrněných sil za účelem obsazení klíčových oblastí a základen, dokud se Rusko nevzdá.
Není překvapením, že ruskou obrannou strategií tváří v tvář k takové existenční hrozbě nemá být kapitulace, ale protiúder proti USA a jejich spojencům jadernými zbraněmi.
Válečné plány USA na útok proti Číně jsou podobné a zahrnují rakety vystřelené z lodí a základen v Pacifiku. Čína nebyla ve svých obranných plánech tak otevřená, ale pokud by byla ohrožena její existence a nezávislost, pravděpodobně by také použila jaderné zbraně, jakoby to v obráceném případě udělaly samozřejmě Spojené státy. Jenže ony nemusí – protože žádná jiná země nemá válečný nástroj, který by potřeboval invazi do Spojených států.
Michael Klare dospěl k závěru, že NATO 2030 „zavazuje všechny členy Aliance k nákladné a náročné vojenské soutěži s Ruskem a Čínou, která je vystaví stále rostoucímu riziku jaderné války.“
Jak tedy Evropané vnímají svou roli v amerických válečných plánech? Evropská rada pro zahraniční vztahy nedávno provedla hloubkový průzkum mezi 15.000 lidmi v deseti zemích NATO a ve Švédsku a výsledky zveřejnila ve zprávě nazvané „Krize americké moci: Jak Evropané vidí Bidenovu Ameriku“. Zpráva odhaluje, že velká většina Evropanů si nepřeje účast na americké válce s Ruskem nebo Čínou a chce zůstat neutrální. Pouze 22 procent respondentů chce podpořit USA při válce s Čínou, 23 procent pak při válce s Ruskem. Evropské veřejné mínění je tedy v přímém rozporu s rolí NATO v amerických válečných plánech.
Pokud jde o transatlantické vztahy obecně, většina evropských zemí považuje politický systém v USA za narušený a politiku svých vlastních zemí za zdravější. Celých 59 procent Evropanů věří, že Čína bude za deset let silnější než Spojené státy, a většina z nich považuje Německo za důležitějšího partnera a mezinárodního vůdce než Spojené státy.
Pouze 17 procent Evropanů si přeje užší ekonomické vazby se Spojenými státy, zatímco ještě méně, 10 procent Francouzů a Němců si myslí, že jejich země potřebují americkou pomoc s národní obranou.
Volba Bidena příliš nezměnila názory Evropanů z předchozího průzkumu v roce 2019, protože trumpismus považují za příznak hluboce zakořeněných a dlouhodobých problémů v americké společnosti. Jak autoři uzavírají: „většina Evropanů pochybuje, že Biden dokáže Humpty Dumptyho dát znovu dohromady.“
Mezi Evropany také dochází ke zpětnému tlaku kvůli požadavku NATO, aby členové vydali na obranu 2 procenta svého HDP, což je svévolný cíl, kterého dosáhlo jen deset ze třiceti členů. Je ironií, že některé státy dosáhnou cíle NATO, aniž by zvýšily své vojenské výdaje, protože COVID snížil jejich HDP, ale je nepravděpodobné, že by členové NATO, kteří ekonomickým potížím, dali přednost vojenským výdajům.
Nesoulad mezi nepřátelským postojem NATO a evropskými ekonomickými zájmy jde hlouběji než jen do vojenských výdajů. Zatímco USA a NATO vnímají Rusko a Čínu především jako hrozby, evropské podniky je považují za klíčové partnery. V roce 2020 Čína nahradila USA jako obchodního partnera Evropské unie číslo jedna a na konci roku 2020 EU navzdory obavám z USA uzavřela s Čínou komplexní investiční dohodu.
Evropské země také mají své vlastní hospodářské vztahy s Ruskem. Německo je i nadále odhodláno stavět plynovod Nord Stream 2, tepnu zemního plynu dlouhou 1.200 kilometrů, vedoucí ze severního Ruska do Německa – i když to Bidenova vláda nazývá „špatnou dohodou“ a tvrdí, že činí Evropu zranitelnou vůči ruské „proradnosti.“
Zdá se, že NATO nevnímá měnící se dynamiku dnešního světa, jakoby žilo na jiné planetě. Zpráva jeho jednostranné Skupiny pro reflexi uvádí ruské porušení mezinárodního práva na Krymu jako hlavní příčinu zhoršování vztahu se Západem a tvá na tom, že se Rusko musí „vrátit k plnému dodržování mezinárodního práva“. Ignoruje však mnohem četnější ignorování mezinárodního práva ze strany USA a NATO a jejich vedoucí úlohu v napětí podněcováním obnovené studené války:
nelegální invaze do Kosova, Afghánistánu a Iráku;
rozbitá dohoda o rozšíření NATO do východní Evropy;
odstoupení USA od důležitých smluv o kontrole zbraní;
více než 300.000 bomb shozených USA a jejich spojenci na jiné země od roku 2001;
americké proxy války v Libyi a Sýrii, které obě země uvrhly do chaosu, oživily Al-Káidu a vytvořily Islámský stát;
americké řízení puče na Ukrajině v roce 2014, který vedl k ekonomickému kolapsu země, ruské anexi Krymu a občanské válce na východní Ukrajině; a
ostrá realita minulosti Spojených států jako sériového agresora, jehož ofenzivní válečný stroj převyšuje ruské výdaje na obranu 11 ku 1 a čínské 2,8 ku 1, a to i bez započítání vojenských výdajů dalších zemí NATO.
Neschopnost NATO vážně zkoumat svou vlastní roli v tom, co eufemisticky nazývá „nejisté časy“ by proto měla být pro Američany a Evropany více alarmující než jeho jednostranná kritiku Ruska a Číny, jejichž příspěvky k nejistotě naší doby při srovnání blednou. Krátkozraké udržení a rozšíření NATO po celou generaci po rozpadu SSSR a konci studené války tragicky připravilo půdu pro obnovení těchto nepřátelských akcí – nebo možná dokonce učinilo jejich oživení nevyhnutelným.
Reflexní skupina NATO ospravedlňuje a podporuje obnovenou studenou válku Spojených států a NATO tím, že svou zprávu vyplnil nebezpečně jednostrannou analýzou hrozeb. Poctivější a vyváženější hodnocení nebezpečí, kterým čelí svět a role NATO v nich, by vedlo k mnohem jednoduššímu plánu pro budoucnost NATO: že by mělo být co nejrychleji rozpuštěno a demontováno.
Překlad Messin
Zdroj: https://www.globalresearch.ca/what-planet-nato-living-on/5738188
Ve vydání listu Gazeta Polska oznámili, že Rusko údajně chce vstoupit do ozbrojeného konfliktu se zeměmi NATO, uvádí agentura РИА «Новости».
Autor článku píše, že Rusko při své konfrontaci s NATO „nevylučuje možnost použití nejsmrtelnějších zbraní“ k neutralizaci sil nepřítele východním směrem, kde jsou rozmístěny síly Severoatlantické aliance. Podle něj by takový útok mohl být proveden z území Kaliningradské oblasti.
„Strategická poloha a rozmanitost typů zbraní, které jsou tam rozmístěny, by zaručily Rusku úspěch v prvních hodinách hypotetické války,“ píše novinář.
Na začátku února, Polská média zjistila, že vedení země zorganizovalo a provedlo největší vojenské cvičení v posledních letech – simulovanou „válku s Ruskem“ .Vojáci s nejnovějšími zbraněmi (včetně systémů Patriot a stíhaček F-35) měli zadržovat ofenzívu po dobu 22 dní, ale podle simulačních výpočtů selhali již pátý den.
Dříve v Norsku média varovala zemi před aktivní účastí v soupeření mezi Ruskou federací a Spojenými státy a konstatovala, že by se jejich území mohlo stát „bojištěm“ mezi mocnostmi.
A švédská armáda zveřejnila sérii videí pod obecným názvem „Když válka začíná“, na kterých ukázala Rusko jako potenciálního protivníka v ozbrojených konfliktech.
Americké vydání časopisu The National Interest uvedlo, co čeká NATO v případě konfliktu s Ruskou federací v Evropě. Tvrdí, že cvičení „Zima-20“ pořádané v Polsku ukázalo, že východní křídlo Severoatlantické aliance je zranitelné vůči „ruské invazi“.
Výsledkem je (podle publikace), že nastal čas, aby Spojené státy posílily svoji přítomnost v regionu, jinak by ruské jednotky snadno rozdrtily polskou a pobaltskou formaci aliance.
A v tomto případě do války vstoupí i Bělorusko. Potom obě armády „obsadí území NATO podél hranic a roztrhnou tak spojenecké síly na polovinu“. To přeruší logistické uzly, které spojují Polsko a Litvu. Pokec24.cz
Turecko, 26. februára 2021 (AM) – USA podnecujú Turecko, aby podniklo kroky proti Ruskej federácii, a logika tureckých úradov, ktoré sú k tomu ochotné, je nepochopiteľná, povedal agentúre RIA Novosti Cem Gürdeniz, turecký námorný admirál vo výslužbe, v rámci komentáru k reakcii Moskvy na americko-turecké vojenské cvičenia v Čiernom mori.
Ako už skôr uviedla oficiálna hovorkyňa ruského ministerstva zahraničia Maria Zacharovová, spoločné cvičenie Spojených štátov a Turecka , ktoré sa vo februári uskutočnilo v Čiernom mori blízko ruského pobrežia, má protiruskú orientáciu a ohrozuje mier a stabilitu.
“Turecko je dnes v obkľúčení, je obklopené nielen Západom, ale aj arabskými krajinami, ktoré podnikajú akcie spoločne s ním. Avšak skutočnosť, že Rusko a Irán sú na východe, je pre odporcov Turecka odstrašujúcim faktorom. Keby ich nebolo, imperialistické sily, rovnako ako počas prvej svetovej vojny, by si už dávno rozdelili krajinu na kúsky, “uviedol zdroj agentúry.
Podľa jeho slov je Rusko v rovnakom postavení. “NATO každoročne zvyšuje tlak na Ruskú federáciu prostredníctvom pobaltských krajín, Poľska, Bulharska, Rumunska, Ukrajiny a Gruzínska. USA otvorene vyhlasujú, že budú tieto krajiny využívať ešte intenzívnejšie. Turecko je nútené hrať rovnakú úlohu v Čiernom mori a je povzbudzované, aby podniklo kroky proti Rusku, “povedal Gürdeniz.
Vyjadril poľutovanie nad tým, že stúpenci euroatlantickej solidarity v Turecku “padajú do tejto pasce”. “Turecko a Rusko dokázali po viac ako sto rokov upevňovať spoluprácu, udržiavať rovnováhu a vzájomný rešpekt. V uplynulých desaťročiach Turecko napriek členstvu v NATO a podnecovaniu zo strany Spojených štátov túto líniu nasledovalo dokonale. Prečo by počas takej geopolitickej búrky malo Turecko vykonávať spoločné cvičenia s americkými loďami v Čiernom mori a podporovať ich strategické bombardéry – to nemožno pochopiť, “dodal admirál vo výslužbe.
The National Interest už skôr písal o príprave Spojených štátov ku konfrontácii s Ruskom v Európe. Pentagon posilní “zadržiavanie” Moskvy vo východnej Európe prostredníctvom niekoľkých iniciatív. K nim patrí vykonávanie mnohonárodných vojenských cvičení, vyvíjanie pozemných riadených striel dlhého doletu a sledovacích zariadení v strategicky dôležitých oblastiach. Podľa autora článku 25. útočná skupina amerických vzdušných síl teraz presúva ťažisko operácií zo Stredného východu, kde bojovala v Afganistane a tiež proti zvyškom ISIS. Teraz bude táto jednotka amerického vojenského letectva vykonávať operácie v Európe. Za týmto účelom bude do Rumunska a pobaltských štátov vyslané prieskumné a útočné lietadlo UAV MQ-9 Reaper. USA majú v prevádzke viac ako sto takýchto strojov.
Podľa autora publikácie sa tento dron, ktorý sa predtým zúčastnil vojenských akcií proti teroristom, môže stať cennou zbraňou v rozsiahlej vojne veľmocí. K tomu prispieva jeho technická účinnosť a presnosť, s ktorou Reaper sleduje a ničí nepriateľské ciele. Okrem toho americké letectvo neustále pracuje na zdokonaľovaní týchto zbraní, aby bolo možné vyrovnať sa s vysoko technologickým nepriateľom. V tejto chvíli MQ-9 Reaper nemá stealth technológiu, spresnil autor. Poznamenal, že vzhľadom na rozľahlosť ruských hraníc môže mať prítomnosť takého dronu podstatný význam.
“Je veľmi pravdepodobné, že budú využívané monitorovacie zariadenia ako v severovýchodnej Európe, blízko pobaltských štátov, ako aj v južných oblastiach východnej Európy, vrátane Čierneho mora a takých krajín, ako je Rumunsko,” uzavrel autor. Karol Jerguš
Obhajoba tzv. humanitárního bombardování Jugoslávie je totálně nemorální, zavání fašismem
Jako občan, který je příbuzný Srbů žijících v Bělehradě i v Černé Hoře, jsem v roce 1999 byl svědkem strašlivých následků této 78 denní války - srbsky "78dana rata". Viděl jsem na vlastní oči, co způsobilo toto bombardování civilnímu obyvatelstvu a majetku země srbské. Viděl jsem porodnici rozbořenou následkem výbuchu rakety. Viděl jsem účinek kazetové bomby, která totálně zničila například budovu ministerstva kultur. Viděl jsem klášter v Rakovici u Bělehradu, rozbořený tlakovou vlnou bomby po náletu na blízký závod na traktorové motory, který byl zcela zničen. Viděl jsem budovy svazu mládeže prostřelené raketami jako řešeto. Viděl jsem hotel zcela zničený kazetovou bombou. Viděl jsem rozbořené mosty v Novém Sadu i jinde. Viděl jsem rozbombardovanou Radioteleviziju Beograd, kde zahynuly ženy reportérky. Projel jsem Jugoslávií až ke kosovským hranicím. Všude byly vidět následky bombardování - a ty, které vidět nebyly, se projeví ještě po desetiletích. Mám i fotografie, mám i videozáznam. Napsal jsem o tom samizdatovou knihu Bělehradské lekce, která vzbudila pozornost především v Srbsku. U nás vyjít nemohla. Nebyl jsem sám, kdo navštívil tehdejší Srbsko. Byl to například doktor Štěpánek z Brna, který jako přednášející na bělehradské univerzitě, zažil celou leteckou válku od počátku až do konce. I někteří reportéři, kteří v té době navštívili Srbsko, mohou potvrdit mé otřesné poznatky.
Všechny mé poznatky lze shrnout do jediného konstatování. Nešlo o žádnou humanitární akci na zničení takzvaného diktátora Miloševiče. Šlo o plošnou vojenskou agresi proti celému Srbsku,proti civilům stejně jako vojákům. Když umírala na následky bombardování sedmnáctiletá studentka angličtiny, nebo cestující v autobuse, nebo děti, které šly po mostě v Novém Sadu, nešlo o žádné stoupence Miloševiče nebo o jeho vojenskou gardu. Klášter, továrna na traktory nebo ministerstvo kultury či nemocnice nejsou žádné vojenské cíle, stejně jako hotel nebo velvyslanectví. Rovněž srbský národ nebyl pouhým zastáncem takzvaného diktátora, nebyl totalitně zglajšaltován jako druhdy Velkoněmecká říše Adolfa Hitlera. V srbském národě byly a jsou různé politické skupiny a proudy počínaje socialisty a konče monarchisty. Všichni Srbové nevzývali Miloševiče jako nějakého Mussoliniho nebo Hitlera. To vše jsou hrubé nepravdy a nepřípustná zjednodušování evropské a americké propagandy.
Proto tvrdě odsuzuji obhajobu pana exprezidenta Havla s jeho tzv."humanitárním bombardováním", kterou dnes provozuje pan ministr kultury Daniel Hermann. Nevím, jak by se panu ministru líbilo, kdyby jeho ministerstvo poté, co by nějaká velmoc označila našeho prezidenta za diktátora, bylo zničeno do základu kazetovou bombou, jak se to stalo v Bělehradě. Pan ministr buďto vůbec nemá ponětí o historických reáliích této strašné letecké války v Srbsku - anebo snad nedej Bůh, lže ve prospěch pana exprezidenta Havla.Jako očitý svědek následků tohoto aktu hrubé agrese velmocí proti suverénnímu státu, který se ničím neprovinil proti mezinárodnímu společenství, trvám na odsouzení obhajoby tohoto bombardování. Mně osobně taková obhajoba zavání dr. Goebbelsem.
Na druhé straně děkuji panu poslanci Foldynovi, panu režiséru Dvořákovi, za všechny jejich akce na podporu léta pronásledovaného srbského národa ,a zvláště za nastavení pravdivého zrcadla paní ministryni Madeleine Albrightové za její zločinnou diplomacii za 78denní letecké války proti Jugoslávii. Oni dokázali, že madam Albrightová se tehdy v Praze zcela sama historicky znemožnila. Stejný dík patří panu universitnímu profesoru Rajko Dolečkovi, který po léta pravdivě informuje o násilí, páchaném velmocemi na srbském národu. Jsem přesvědčen, že křižácká tažení proti slovanským národům, nemůže civilizované mezinárodní společenství nadále trpět - ať to bylo v Jugoslávii a nebo dnes na půdě Ukrajiny či jinde.
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Kreml zamítl příkaz RSLP o propuštění Navalného
Moskva 18. februára 2021 SITA/HSP/
Kremeľ ostro odmietol príkaz Európskeho súdu pre ľudské práva (ESĽP) na prepustenie uväzneného opozičného lídra Alexeja Navaľného. Podľa hovorcu Kremla Dmitrija Peskova je to „neprípustné“ zasahovanie do ruských záležitostí
Rozhodnutie súdu, ktoré v stredu zverejnili na Navaľného webovej stránke, žiada Rusko, aby ho okamžite prepustilo a upozorňuje, že ak to Moskva neurobí, poruší tým Európsky dohovor o ľudských právach.
Navaľného, ktorý je najprominentnejším kritikom ruského prezidenta Vladimira Putina, zatkli minulý mesiac po návrate z Nemecka, kde sa päť mesiacov zotavoval z otravy nervovoparalytickou látkou. Navaľnyj tvrdí, že za jeho otrávením stál Kremeľ, ruské úrady toto obvinenie popierajú. Tento mesiac moskovský súd Navaľného odsúdil na dva roky a osem mesiacov väzenia pre porušenie pravidiel podmienečného odsúdenia počas zotavovania sa v Nemecku. Podmienečný trest dostal v roku 2014 na základe obvinenia zo sprenevery. Podľa Navaľného bolo jeho obvinenie vykonštruované a európsky súd dospel k záveru, že bolo nezákonné.
Moskva sa v minulosti riadila rozhodnutiami ESĽP, ktoré priznávali odškodnenie ruským občanom, ktorí napadli verdikty na ruských súdoch. Nikdy však nestála pred príkazom prepustiť odsúdeného na slobodu, uvádza agentúra AP.
Rusko vlani schválilo dodatok ústavy, ktorý stanovuje prioritu národnej legislatívy nad medzinárodným právom. Ruské úrady by to mohli využiť na zamietnutie príkazu ESĽP. Podľa Navaľného spolupracovníka Leonida Volkova však k naplneniu rozhodnutia súdu Rusko zaväzuje členstvo v Rade Európy. Podpredseda dolnej komory ruského parlamentu Pjotr Tolstoj ale vo štvrtok varoval, že by jeho krajina mohla z Rady odísť, ak by sa ocitla pod tlakom. Keď sa novinári vo štvrtok spýtali Peskova na odchod z Rady Európy, odpovedal, že Moskva nehľadá konfrontáciu.
Destrukce národa aneb Od Čecha k čecháčkovi
Proti smyslu českých dějin
Letošní oslavy pořádané městem Tábor, známé jako tzv. Táborská setkání, se nesly v poněkud rozpačitém duchu.
Jednak se v novém znaku města Tábora, umístěném na zrekonstruované historické budově radnice, neobjevil žádný atribut husitství (např. kalich) či české státnosti (absence českého lva a jeho nahrazení lvem lucemburským), a jednak přišli pořadatelé s další ranou do již tak těžce zkoušených českých státních symbolů.
Oním „hřebíčkem do rakve“ se stala nová verze slavné hymny husitů, bojové písně Ktož jsú boží bojovníci. Tato letošní multi-kulti verze dehonestuje úsilí našich středověkých bojovníků za emancipaci nejen národní, ale i sociální. Nemáme nic proti interkulturní spolupráci, ani proti uměleckému experimentu, avšak nehodláme nečinně přihlížet hanobení našich státních atributů.
Takové počínání (dehonestace státních symbolů) jde totiž zcela proti smyslu našich dějin. A proti národu jako celku. Člověku nezbývá než se ptát, kdo je oním „objednavatelem“ takového prznění a ponižování našich státních a národních atributů.
Přitom se zdaleka nejedná o první pokus ve snaze provádět dehonestaci symbolů české státnosti. Vzpomeňme např. na zneuctění prezidentské vlajky, na placené útoky proti našemu demokraticky zvolenému prezidentu Miloši Zemanovi, na útoky proti památce prezidenta Dr. Edvarda Beneše atd. Likvidace národních dresů ve sportu, zákaz národních vlajek v EU, vymazání husitských a bytostně českých symbolů z městské heraldiky a nyní už i „pokřivení“ husitské hymny.
Je třeba říct na tomto místě jasné a kategorické NE! této zhoubné tendenci!
A pokusme se nalézt odpověď na otázku, kdo má zájem na takové „odnárodňující snaze“, vedené bohužel i z řad našich reprezentantů. Komu vadí husité? Komu vadí kalich? Komu vadí český lev? Komu vadí hymna? Povstaň, povstaň, občane pražský, táborský, či ať jsi odkudkoli!!!
Mgr. Marek Adam, Táborští vlastenci
K tomu video:
https://www.youtube.com/watch?v=ql9NKG9U_4
Kdo z české strany se zasloužil v r. 2020 o prezentaci knihy, která nás viní ze spolupachatelství na holocaustu. Nezapomínejme!
„Německé velvyslanectví v Praze představilo novou knihu Mezi Prahou a Mikulovem (Zwischen Prag und Nicolsburg) s podtitulem Život židů v českých zemích. Kniha obviňuje Čechy ze spolupachatelství na holokaustu.
Prezentace knihy proběhla paralelně také v Berlíně – v kinosále českého velvyslanectví. Vyjde v překladech do češtiny, angličtiny a hebrejšiny (!) celkový náklad je dohadován na několik desítek tisíc výtisků.“
Položme si několik otázek.
Kdo byl v té době, kdy došlo k prezentaci knihy Mezi Prahou a Mikulovem v Berlíně prostorách českého velvyslanectví velvyslancem ČR v Německu?
Byl to Mgr. Tomáš Podivínský, který politicky pochází z hnízda KDU –ČSL. V době svého nepříliš dlouhého velvyslancování v Německu, navštívil dva sjezdy „sudetoněmeckého landsmanšaftu. Na tom druhém, který se konal v červnu roku 2019 v Řeznu, prohlásil:
„Díky Bohu uměli tito moudří, světa zkušení, otevření a kooperativní lidé přesvědčit o této své správné cestě i ostatní a také je vzít s sebou na tuto cestu. Za všechny takové si zde dovolím jmenovitě uvést bývalého bavorského premiéra Horsta Seehofera a bývalého českého premiéra Petra Nečase, kteří učinili s odvahou a odpovědností ty veřejně nejviditelnější kroky, stejně tak jako dnešní premiéry Marcuse Södera a Andreje Babiše, kteří jsou připraveni tento trend vzájemného porozumění a sbližování dále rozvíjet.“
Jak na projev pana velvyslance Mgr. T. Podivínského reagoval sám náčelník sudetů B. Posselt? Zde jsou jeho slova: „Je tu však jedna přímá cesta, která vede k porozumění mezi národy, k dobrému sousedství, ke smíření, k evropské jednotě… Proto, milí krajané, řekněme jasně: Chceme jít dál touto cestou – zprvu s mnoha hosty tohoto sudetoněmeckého dne, poté s vysokými státníky a politiky jako jsou D. Herman a P. Bělobrádek a jiní, a konečně s Tebou, milý Tomáši. To, co jsi dnes řekl, nebylo jen slovo přítele – velvyslanec vyslovil oficiální poselství českého státu. Děkujeme Ti za to! Vidíme, že jsme šli opravdu přímou cestou.
Je téměř jisté, že slova pronesená panem velvyslancem Podivínským, nebyla pouze jeho vlastním dílem, ale byla zformulována ve spolupráce s ministrem T. Petříčkem a s velkou pravděpodobností i na vládní úrovni.
Ano, ministrem zahraničních věcí byl Mgr. Tomáš Petříček a Ing. Andrej Babiš zastával funkci předsedy vlády ČR. A tomu tak je.
Můžeme konstatovat, že jdeme po nějaké cestě, jak vyplývá i z výše uvedeného. Pokud bychom z vlasteneckého hlediska tuto cestu chtěli charakterizovat na základě znalostí základních dokumentů „Sudetoněmeckého landsdmanšaftu“ (SL) a projevů jeho představitelů a určitých aktivit i některých německých ´ústavních činitelů, pak jednoznačně musíme říci, že tato cesta, po níž nás někdo nutí jít, je plná protičeských útoků, zaměřených proti republice, jejímu lidu. Dělá z našich předků zločince dokonce i genocidní. Jsme pro SL a jeho souputníky německými i českými beránkem božím, na nějž nakládají své hříchy, své zločiny. Cílem je přepsat dějiny tak, aby z nás udělali zločince a sami ze sebe nevinné oběti.
Tato skutečnost musí být zřejmá jak panu velvyslanci Podivínskému, tak také i ministru Petříčkovi a premiéru Babišovi. Přesto ke všemu, co se děje mlčí. A nadto mluví ještě o tom, jak česko-německé vztahy jsou vynikající. Pokud nějaký rok budeme takto pokračovat, dojdeme až ke zrušení dekretů prezidenta republiky, k vážnému ohrožení naší státnosti a existence našeho národa.
Němci ruku v ruce s landsmany sami mnoho nezmohou. K dosažení svých cílů potřebují pátou kolonu v ČR, nikoliv jen hrstku germanofilů a sudetomilů, ale především řadu ústavních činitelů. A nyní již víme, alespoň zčásti, kdo tam patří a kdo, ač má hájit zájmy republiky, jejího lidu, v rouše beránčím nás vede cestou do německého chomoutu. Jak demokraticky se těchto „českých politiků“ a podobných zbavit? Máme hlasovací lístky. Ve volbách hlasujme jen pro vlastenecké, nikoliv zrádné, politické strany! Jinak dojdeme až k novému protektorátu, či se fakticky staneme německou kolonií či polokolonií, nebo se budeme „těšit“ jiné formě závislosti na Německu, EU. Dr. O. Tuleškov
Oxfam - Miliardáři všech zemí už jsou spojeni, to jen chudí jsou rozděleni
Václav Umlauf • 24. ledna 2018
Graf 2 Téměř veškerý světový růst bohatství v roce 2017, tj. 82 procent, se týkal pouze nejvyššího 1 procenta. Dolní polovina světové populace, asi 3,8 miliardy lidí, nemá ze zisku vůbec nic.
Poslední studie Oxfamu o rozdělení bohatství za rok 2017 je tak odporná svou nahou pravdou, že naše korporátky to před Drahošovou miliardářskou volbou raději ani nezveřejní. Levice u nás neexistuje, protože levičáci dnes běhají po světě jako bezmozci, čili tvoří ideologické zombie pravice. Tyto mozkem a duchem vyprázdněné levicové pravdoláskaře žijící z dotací moudré a rozvážné pravice částečně nahrazuje neziskovka zvaná Oxfam. Ta sice také dělá za dotace, ale mnohem efektivněji, protože není levičácké zombie. Oxfam používá svou myslivnu dobrým směrem, tedy pro chudé. Připomeňme, že USA a Izrael odmítají platit příspěvky na UNESCO, které se na mezinárodní úrovni OSN rozhodlo dělat totéž.
A nyní ke studii Reward work, not wealth. Téměř veškerý světový růst bohatství v roce 2017, tj. 82 procent, se týkal pouze nejvyššího 1 procenta. Dolní polovina světové populace, asi 3,8 miliardy lidí, nemá ze zisku vůbec nic. V loňském roce došlo k největšímu nárůstu miliardářů po celém světě v historii. Počet dolarových miliardářů v současné době činí 2 043, přičemž nový miliardář se rodí každé dva dny. Blahopřejeme, tady je graf jejich porodnosti.
A nyní se podívejme na ty, kteří k této vysoké porodnosti miliardářů pomáhají svým životem. Bohatství miliardářů vzrostlo během uplynulého roku o 762 miliard dolarů, což by stačilo celkem 7x (!) odstranit extrémní chudobu z celé zeměkoule. Ale k tomu přece bohatství neslouží, že ano. V letech 2006-2015 měl typický dělník na platu průměrný přírůstek pouze o dvě procenta ročně. Srovnejte si to 13% ročním nárůstem bohatství miliardářů. Takže je jasné, komu jde do kapsy globální zisk z práce obyvatel celé planety.
Na obrázku vidíte absolutní a relativní změny světového příjmu obyvatel podle decilů, neboli po 10 % obyvatel v letech 1988–2013. Slavný graf “slonů” zaznamenává silný procentní růst příjmů těch, kteří jsou uprostřed světa (hřbet slona) a vyšší střední třída (chobot). Od neoliberální éry mají jasný propad. Tento graf ukazuje, že poraženy za posledních 30 let jsou střední a nižší třídy v bohatých zemích. Podívejte se na článek Pálení peněz střední třídy na korporátní svatbě, který je pokračováním studie Vznik a vláda globálních parazitů.
A nyní analyzujme absolutní distribuci bohatství, a ne procenta růstu. Jak jsem psal minule. Když si váš soused na vesnici postaví další štokáč, tak vy se automaticky nemáte lépe. A to ukazuje absolutní nerovnost příjmů, což je oranžová čára na obrázku daná jako hokejka. Pak statistický slon zmizí a vítězové jsou pouze superbohatí jednoho procenta.
A tito superbohatí se navíc mohou vyhýbat daním tím, že skrývají své peníze v mezinárodní síti offshore daňových rájů. V souladu s údaji obsaženými v tzv. Panama Papers je zhruba 7,6 bilionů dolarů chráněno před zdaněním. Analýza údajů ekonomem Gabrielem Zucmanem zjistila, že superbohatí nezákonně skrývají před zdaněním asi 200 miliard dolarů prostřednictvím daňových rájů. Alarmující fakta studie jsou v něčem jiném, čemu my na E-republice říkáme korporátní fašismus. Nerovnost je úplně stejně rozdělena do rozvojových i do nejbohatších zemí. Všude platí, že desítka miliardářů vlastní tolik, co všichni ostatní obyvatelé dané země dohromady, kteří na tyto lidi dělají za minimální mzdu. Ta se liší podle ekonomické úrovně jednotlivých zemí. A teď se podívejte, jak bohatne jedno promile, které tady fedruje jednoho nejmenovaného prezidentského kandidáta:
Jde o stejnou logiku jako na předchozím grafu z let 1980–2016. Zkoumá se distribuce světového bohatství podle desetiprocentních bloků populace, pak se skočí v závěru na jedno procento a pak na jedno promile. A nyní se podívejte na celkový mechanismus, jak bohatne jedno promile. Toto schéma globálních procesů vedoucích k ožebračování lidí na celé planetě jednou probereme podrobněji.
Jak vidíte, tak není vůbec špatné být v kategorii jednoho promile, které jde z jedné ekonomické pohádky do druhé, přičemž nám vykládá pravdoláskařské a ideologické pohádky pro lid, protože si na této cestě k úspěchu koupilo všechny politiky a média kolem. Takto megalomansky lze krást jedině tehdy, když zničíte, nebo si koupíte celé státy. O tom jsou i naše prezidentské volby, viz článek Stát pro jedno procento aneb Volby to jistí. Outsidermedia.cz
Co stojí za problémy s vakcínou? Evropská komise tají pravé příčiny, neboť jde o zločin, tvrdí David
Vladimír Franta
Politika, 22:57 23.02.2021(aktualizováno 11:24 24.02.2021
Evropská komise, jež ve svých rukou soustředila logistiku vakcinační kampaně, narazila na průtahy, které předsedkyně Ursula von der Leyenová již vysvětlovala různými příčiny. Europoslanec SPD Ivan David si ale myslí, že přitom nezazněla ta skutečná příčina. A to hlavně proto, že by byla podle Davida pro veřejnost určitě nepřijatelná.
Problémem je podle politika zejména to, jak byla uzavřena smlouva s dodavateli vakcíny. Chybí tam totiž podle něj jakákoliv demokratická kontrola.
„Uzavřeli smlouvu, podle níž platí cizími penězi, penězi poplatníků a utajují obsah smlouvy. To není drobné darebáctví úředníčka městského zastupitelstva, které má naději, že unikne pozornosti. To je zločin, za který v méně „demokratických“ zemích hrozí poprava, v EU nic. To je příliš málo. Jde o desítky miliard a desetitisíce mrtvých,“ tvrdí David.
Europoslanec poukazuje na to, že proces uzavření dohody byl zcela neprůhledný, vzhledem k čemuž dnes již není možné získat odpovědi na řadu jednoduchých otázek.
„Jaké bylo výběrové řízení při výběru dodavatelů vakcín? Žádné, šlo o dohodu za zavřenými dveřmi. Jaká jsou ujednání o cenách a termínech dodávky? To nesmíme vědět. Je toto ujednání plněno? Nekontrolovatelné… Jestliže by nebylo plněno, jaké budou sankce? Sankční ujednání v takové přátelské smlouvě o dodání peněz asi chybí,“ domnívá se David.
V této situace je podle něj logické, že jiné firmy než ty vybrané Evropskou komisí, mají potíže se schválením na evropském trhu. „Příslušná autorita EU pochopitelně není příliš vstřícná a jejich schválení se „kupodivu“ vleče. Za kritické situace je ovšem těžké trestat země, které si nakupují vakcíny bez schválení EU. Česká republika se ovšem vyznačuje zvláštní loajalitou, sice umře pár tisíc lidí navíc, ale nebudeme přece provokovat, to se pro představitele protektorátu nehodí,“ poukazuje David.
„Ta tajná smlouva musí být pěkně vypečená, když se nepřipouští alternativa. Čas plyne, lidé umírají, hospodářství se pomalu hroutí, mnoho lidí má sociální problémy. A „někdo si na spáleništi přihřívá polévku“,“ citoval David Karla Čapka. Vzpomněl si pak i na aforismus Milana Růžičky: „Chtěl být událostí a stal se případem.“
To je dle Davida případ předsedkyně EK, která chtěla posílit prestiž EU, ale nebyla schopna odhadnout možnosti a dosáhla „nepřehlédnutelného selhání“. David se proto diví, že jako politička působící v demokratickém systému ještě neskončila.
„Výsledek? Korupce, neschopnost, nedostatek vakcíny a velké zaostávání za Spojeným královstvím, které již dobrodiní členství v EU nesdílí. A zcela nepochybně mnoho zbytečně mrtvých, kteří se nákaze mohli vyhnout,“ shrnul celou věc Ivan David.
Koronavirus - Jak režim vyrábí „pandemii“
Michal Brand
Chcete vědět, co je nejvýznamnější faktor „strašlivého“ počtu „nakažených“ Covidem v České republice? Vážně? Sedíte? Držíte se židle?
Tak jo:
Nejvýznamnějším faktorem způsobujícím vysoký počet hospitalizovaných osob s diagnózou „Covid“ je vládou aktualizovaná ÚHRADOVÁ VYHLÁŠKA.
Najdete ji v plném znění např. zde:
https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2020-428?text=Vyhl%C3%A1%C5%A1ka%20%C4%8D.%20428%2F2020%20Sb.
Vyhláška č. 428/2020 Sb.
Vyhláška o stanovení hodnot bodu, výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2021
Doposud byly nemocnice a lékaři korumpováni vládnoucím režimem navíc (oproti pacientům bez vyplněné kolonky „covid“) zhruba 16 tisíci korunami za týden za každého pacienta, u kterého bude vykázán Covid a nemá žádné vážnější problémy (takže by měl ležet doma pod peřinou a pít čaj s citronem). 16 tisíc korun za týden NAVÍC, když se vyplní příslušná kolonka. 45 800 korun týdně za ne-covidového pacienta, 62 117 korun za stejného pacienta s vyplněnou kolonkou Covid.
V případě vážnějšího průběhu, případně alespoň volných lůžek na JIPce, aby bylo možné pacienta s vyplněnou kolonkou Covid strčit na takové lůžko a vykázat také jako pacienta „ve vážném stavu“ a tedy s „nadstandardní péčí“, byly doposud nemocnice a lékaři korumpování vládnoucím režimem částkou ve výši 413 448 korun týdně navíc, oproti standardnímu pacientovi na naprosto stejném lůžku v naprosto (nebo třeba i významně vážnějším) stavu, leč bez vyplněné kolonky „Covid? Aber Ja, Sichr!“, za kterého bylo pouhých 166 400 korun týdně.
Viz předchozí komentář:
Nemocnice dostane za běžného pacienta od pojišťoven 45 800 korun za týden. Takže za pacienta na lůžku třeba s obyčejnou chřipkou nebo obyčejným zápalem plic je 45 800 korun za týden. Za stejného pacienta s připsaným slovem „covid“ je pak o 16 317 korun více (tedy o 36% více to je slušný bonus,za jeden stručný zápis, na který nikdy nepřijde kontrola, protože „covid bubububu“.)
Za pacienta na intenzivní péči pak dostávají nemocnice 166 400 korun za týden. Za pacienta s kolonkou„covid“ pak rovnou o 413 448 korun více (o neuvěřitelných 249% více).
Konec citace
A zdroj např.:
Ale to režimu nestačilo. Lidé si čím dál více uvědomovali, že celá pandemie je jeden velký fejk, ojeb, podvod mocenských elit, jehož jediným důvodem a cílem je nastolení naprosto totalitního režimu, tak totalitního režimu, že to lidstvo ještě nikdy nezažilo.
Lidé se začínali bouřit. Objevovaly se demonstrace. Pasívní rezistence občanské společnosti začala nabývat na síle a účinnosti. Obyčejný lidský život, sáňkování na Petříně, návštěvy u příbuzných, procházky v přírodě nebo po městě, sportovní aktivity a další projevy sílící občanské pasívní rezistence začaly znervózňovat vládnoucí režim.
A tak je potřeba přitvrdit. Režim potřebuje vyfabrikovat více „nemocných“. Režim potřebuje vyfabrikovat více „přeplněné“ nemocnice. Režim potřebuje vyfabrikovat více „vyčerpaných lékařů bojujících v první linii“ s narůstajícími počty bezpříznakových pacientů a takových pacientů, kterým je možné dát aspoň na chvíli kyslík.
Režim potřebuje vyfabrikovat více úmrtí „na covid“. Více strachu občanů, více zoufalství lidí, více poslušnosti, více otroctví, více rezignace obyčejných lidí na lidství, na to nejobyčejnější, nejzákladnější lidství i na ten obyčejný prostý lidský život.
Protože režim, jak ten český, tak režimy všech zemí EU i vládnoucí režim bruselské kominterny, chtějí lidi vystrašené a zotročené. Pasívní a svolné k jakémukoli znásilnění jejich životů.
A tak se připraví fabrikování většího počtu „nakažených“, „hospitalizovaných“, „ve vážném stavu“.
Jak? No korupcí.
Máme novou úhradovou vyhlášku.
Podle této nové korupční vyhlášky, ehm. úhradové vyhlášky, se NAVYŠUJE již navýšená úhrada za každého pacienta se zaškrtnutou kolonkou „Covid“ o dalších 39 967 Kč NA DEN!!! Takže za běžného pacienta dostane nemocnice částku cca 6,5 tisíce korun za den. Pokud mu lékař a nemocnice vykáží Covid, dostanou za takového pacienta téměř 50 tisíc denně!!! A to po dobu až 10 dnů. Případně déle, pokud to prospěje finanční situaci nemocnice a bonusům zapojených lékařů. Protože to lze samozřejmě i protáhnout nad těch 10 dnů u lehčích, třebas i bezpříznakových „případů“. „V zájmu civilizace!“, ehm, „v zájmu zdraví občanů“.
Pokud pak jde o situaci, kdy pacient má zaškrtnutou kolonku „Covid“ a vyžaduje jinou péči, než čaj, anebo kdy nemocnice má prostě jen volná lůžka, kam může pacienta umístit a vykázat ho jako „vážný stav“, pak se úhrada navyšuje o 59 064 Kč NA DEN!!!!!
Metodický pokyn Ministerstva zdravotnictví, vysvětlující jakým způsobem mají nemocnice dosáhnout požadovaného počtu vykázaných pacientů (a jak tedy dosáhnout režimem nabídnutého úplatku v řádu desítek tisíc korun denně za každého vykázaného pacienta) je zde:
Dle metodiky např. zde
https://drg.uzis.cz/res/file/metodiky/metodika-uziti-drg-markeru-v017.pdf
postačuje dát pacienta se zaškrtnutou kolonkou „Covid“ na kyslík třeba jen jednou a třeba jen na deset minut, preventivně, pro jistotu, „zdálo se, že se zadýchává“, a místo obvyklých 6,5 tisíce korun denně za pacienta, dostane nemocnice rovnou téměř 67 tisíc korun na den.
(Naplnění kolonky „byl vykázán výkon č. 55227 podle seznamu výkonů nebo některý z DRG markerů č. 90901 až 90907“ dle metodiky korupce Ministerstva zdravotnictví).
Případně lze provést různé jiné úkony a dosáhnout tak naplnění kolonky „OD č. 00051 až 00078 podle seznamu výkonů“, čímž se dosáhne naplnění požadavku korumpujícího Ministerstva „zdravotnictví“ na nárok na příplatek. Například lze dosáhnout velice snadno na „00058 je Ošetřovací den intenzívní péče nižšího stupně o pacienta s TISS 9 14 body“. Podrobnější seznam, jak lze nahonit TISS body je například kalkulátor zde:
http://www.mudr.org/web/tiss-score
Z uvedeného kalkulátoru a seznamu „výkonů“ v něm je i laikovi naprosto zřejmé, že když se chce, lze kohokoli vykázat jako pacienta, za kterého přísluší úplatek, ehm bonus ve výši 40 tisíc na den.
Aby byli lékaři a zdravotnický personál co nejvíce motivováni ke spoluúčasti na podvodu zvaném „pandemie covid“, je výslovně řečeno Ministerstvem „zdravotnictví“, resp. Ministerstvem Strachu a falešné Pandemie, že toto navýšení je přímo určeno na zkorumpování lékařů:
„Toto navýšení úhrady … je určeno na kompenzaci zvýšených osobních nákladů u zdravotnických pracovníků poskytujících péči o pacienty s onemocněním COVID-19“ Přeloženo“ Vykazujte falešné nemocné a falešné vážné stavy, dostanete na bonusech k platu spoustu peněz, tisíce korun denně!“
Ještě si myslíte, že vládnoucím režimům zemí EU, včetně vládnoucího režimu České republiky, jde o zdraví občanů a o boj s „pandemií“?
Pokud ano, tak jste vážně blbci ;-) :-DDD
Post Scriptum:
Prohlášení lékaře s 26 letou praxí, primáře oddělení plicních chorob, nemocnice v Bojnicích, Slovensko:
V bojnickej nemocnici už najmenej druhý týždeň opäť bojujú s nedostatkom lôžok.
„Presne to kopíruje inkubačnú dobu ochorenia, po dvoch týždňoch od testovania sa tie počty vždy zhoršia."
Doktorka Soňa Peková:
To, co na podzim i v zimě mezi námi kolovalo a koluje, jsou podle ní už jiné kmeny, jiné viry, které nejsou potomky toho jarního.
….
Podle ní byla každá vlna způsobena jiným, novým virem a nemá nic do činění s tím jarním, ten vymizel. A britská mutace je už čtvrtým kmenem v pořadí. „Jarní kmen byl první, zářijový druhý, prosincový třetí a nový, britský, je čtvrtý. Já bych to s nadsázkou skoro nazvala, že to na jaře byl SARS-CoV-2, v září SARS-CoV-3, v prosinci až dosud SARS-CoV-4. A britská mutace by se měla jmenovat SARS-CoV-5. Každá vlna se chová klinicky trošku jinak, virus má jiný genom, jiný program, podle něhož je napsán,“ upřesnila Peková.
…
„Moje poselství se od jara nezměnilo: Najděte tu jeskyni, ze které to vylétá, zavřete ji, zavřete její zaměstnance i její management. Mně nikdo nevymluví, že ta mrcha či mrchy nejsou nějak uměle modifikované. Mnozí říkají, že se máme připravit na další pandemie. Panebože, v žádném případě. Tohle se nesmí stát precedentem,“ vyzvala Peková v rozhovoru.
Zároveň dodala, že virus se vůbec nechová tak, jak se chovají přírodní izoláty. „Vymyká se všemu, co jsme kdy viděli. Je z netopýra a je upravený, aby infikoval lidi,“ řekla Peková
Celý rozhovor:
A s tím hledáním „jeskyně“ a zavíráním managementu bych začal v biologických laboratořích americké armády ve Fort Detrick.
Viz podrobný časový rozbor startu a rozšíření „koronaviru SARS-CoV-2“ v předchozích:
„Koronavir US“
„Koronavirus ncov19 / covid19 – stručná chronologie“
„Americké tajné služby věděly, že ve Wuhanu vypukne epidemie koronaviru dříve, než tam onemocněl první člověk“
Za zmínku stojí jistě i perfektní rozbor „španělské chřipky“ Made in USA:
„Ani chřipka, ani španělská“ od autora Jana Vítka.
Lze osobně ověřit - dobové zprávy o tom, že „španělská chřipka“ vypukla v nemocnici US armády ve Fort Ridley a odtud ji zavlekli američtí vojáci do Evropy, lze stále ještě nalézt na netu. Ale na Facebook to nedávejte, nebo budete mít doživotní ban. Protože režimu nepříjemná pravda je „fake news“, jak říkají režimní hlasatelé každodenních režimních skutečných fake news.
Stačí ukrást jednu generaci dětí a společnost může jít…
úplně jinam!
K problematice formování a možného ohrožení českého historického vědomí
V nadpisu dnešního článku parafrázuji výrok paní doktorky Vladimíry Vítové, předsedkyně Českého mírového fóra. Paní doktorka odvážně upozornila na zákeřnou manipulaci dnešních elit s nejmladší generací.
V posledních několika měsících se setkávám též s termínem „ztracená generace“, aniž bych měl přitom na mysli skupinu spisovatelů, kteří prožili první světovou válku.
Někdy se hovoří také o tom, že jsme, po roce 89, v podstatě „obětovali“ celou jednu generaci. Autorkou, která trefně pojmenovala toto smutné konstatování reality, je paní Lenka Procházková.
Paní spisovatelka Lenka Procházková přišla rovněž i s termínem „duchovní bezdomovectví“. Nemýlila se. Vzhledem ke skutečnosti, že školství prochází v posledních letech řadou anomálií, není pochyb o tom, že generace dětí se stává nešťastným nástrojem manipulace vládnoucích elit.
Nebudu ve svém textu popisovat obecně známé jevy, jako jsou inkluze, multikulturalismus či environmentalismus. Nebudu se zabývat ani tzv. konsensuální teorií pravdy, jejíž aplikace v přírodních-exaktních vědách na mě působí přímo děsivě. O tom bylo řečeno a napsáno mnohé.
Já se zaměřím na fenomén problematiky historického vědomí. Úvod svého článku doplním kacířskou otázkou: „Je ohroženo české historické vědomí?“
Prvním aspektem naší problematiky bude již samotná definice toho, co vůbec označujeme termínem „historické vědomí“. Tento fenomén totiž může být nazírán ve 2 rovinách.
První pojetí historického vědomí souvisí s pozitivistickým přístupem založeným na kvantitativních metodách historické metodologie. Historické vědomí je definováno jako jakási množina, penzum znalostí (s důrazem na faktografii).
Druhé pojetí vychází z postmoderní rezignace na jednu univerzální dějinnou koncepci při výkladu světa. Toto pojetí nedefinuje historické vědomí jako „objektivně změřitelnou znalost“, nýbrž jako subjektivní představu jedince o minulosti. Dějiny se tak vrací k „hledání příběhu“ a jsou líčeny jako mytologické vyprávění.
Pokud jde o formování historického vědomí, tak tím, co v dítěti raného věku nejvíc formuje myšlení, je samozřejmě řeč. Prvním faktorem, utvářejícím historické vědomí u nejmladšího lidského jedince, jsou samozřejmě pohádky.
Vyprávěné pohádky. Již v pohádkách se prvně setkáváme s kulturními odlišnostmi a určitými stereotypy. Existuje asi sedm verzí pohádky o Popelce, které jsou absolutně odlišné a ilustrují kulturní mentalitu dané země.
Po pohádkách se dalším zdrojem historického vědomí stávají dětem nejrůznější báje a pověsti. I zde můžeme najít určitá kulturní specifika. Proč jsme dnes doslova zahlceni převahou starogermánských bájí? Náhoda to zřejmě nebude!
Ve škole na prvním stupni základní školy se dítě seznamuje se svou kulturní a historickou identitou prostřednictvím prvouky a posléze vlastivědy. A právě v případě vlastivědy bude nanejvýš nezbytné si důkladně prohlédnout učebnice, které jsou dodávány školám. Jaké ideologie jsou v nich dětem podsouvány? Sledujme také proporci mezi textovou a netextovou částí učebnice. Vedle odborně sdělné funkce představuje mimořádně důležitou roli při výchovně-vzdělávacím procesu také funkce didaktická. Proč se např. v učebnicích o krajině kolem našeho bydliště používají environmentální pojmy typu „biota“? Nebylo by lepší, kdyby dítě školou povinné znalo raději význam slova „za humny“?
Právě ve vlastivědě se formují první historické konstrukty, včetně nejrůznějších stereotypů a kulturněhistorických mýtů. V současnosti dostává nejvíc „na zadek“ právě epocha husitství. Proč právě doba husitská? Protože na ni položil důraz „Otec národa“ František Palacký. Palacký vyzdvihl význam husitské epochy a definoval ji jako vrchol českých národních dějin.
Palackého filosofie dějin totiž prozrazuje jednu velkou a dávnou pravdu. Palackého teze popisující a odhalující neustálé útočení dobyvačných Němců, jejichž agrese brojí proti demokratickým Slovanům, totiž nabývá aktuálnosti čím dál markantněji. Češi se neustále v dějinách museli bránit proti Němcům. Trvá to celá dlouhá staletí!!! A pozorujeme to dnes a denně.
Palackého koncepce dějin hovoří o tzv. řádech slovanských a řádech germánských. A právě v době husitské to plebejští Češi nejvíc „nandali“ aristokratickým a expanzivním Němcům! Husitství navíc zpochybnilo i pokřivenou církevní autoritu Vatikánu…
Proto husitství leží mnohým vlastizrádcům tak v žaludku. Další epochou, již František Palacký vyzdvihl ve své dějinné koncepci, byl bájný slovanský pravěk. Tam si (prý) Palacký mohl vymýšlet… Všimněme si, že Palacký např. nezdůrazňuje vývoj po roce 1526, ale ani příliš „nepřikrášluje“ období vlády lucemburské dynastie. Tam Palacký pozoruje cizí nadvládu. A ona tam skutečně je! Proč jsou dnes tak adorováni např. Lucemburkové a Habsburkové?! Právě proto, že symbolizují závislost českého státu na tzv. Svaté říši římské (později nazývané ještě s přívlastkem „národa německého“).
Snaha o „mnohonárodnostní říši, nad níž slunce nezapadá“ se objevuje v Evropě již odedávna. Velmi kontroverzní osobností v českém historickém vědomí není nikdo jiný než Zikmund Lucemburský. A hle – proč náhle dochází k jakési „rehabilitaci“ nepřítele husitů – Zikmunda – „Lišky ryšavé“? Soudobá historiografie (ale už i některé edukativní materiály) jej líčí jako „zodpovědného evropského panovníka, který prostě musel zakročit proti husitským teroristům“. Takové historické chucpe!!!
O reinterpretaci bitvy u Lipan ani nemluvě. Jaká potřeba „konsolidovat“ rozvrácené Čechy?! Ale pojďme ještě trochu zpět. V česko-německém historickém vědomí představuje velmi problematickou postavu kníže Václav Přemyslovec. Dnes je interpretován jako „slaboch“ a tzv. „demytizován“. Nutno připomenout, že např. v období Protektorátu Čechy a Morava (1939 – 1945) byl kult svatého Václava zneužit nacisty a kolaboranty.
Připomínám zde ono nechvalně známé „udavačské vyznamenání“ za zásluhy pro Říši. „Čestný štít“ s orlicí svatováclavskou „hrdě“ obdrželi zrádcové a kolaboranti. Cílem bylo ponížit českou státnost.
A tah na české národní obrození a jeho představitele je tak silný, že mu v brzké době věnuji samostatný článek. Národní obrození se dnes prezentuje jen jako „zakázka národního projektu“. „Demýtizace“ národního obrození se hystericky prosazuje na univerzitách. Jsou jí věnovány granty z mezinárodních projektů. Náhoda, či záměr?
Soudobá indoktrinace české historické vědy by nejraději vymazala z paměti lidí všechny významné vlastenecké pro-národní osobnosti. Dnes prý vadí i panovníci a kulturní osobnosti vlastenecké scény na papírových penězích…
Již před zhruba patnácti lety se ve školství objevil destruktivní plán na sloučení předmětů dějepis – občanská výchova – zeměpis. Podle mého názoru by se jednalo jen o agitaci globalistů a propagaci Evropské unie.
Ve školské dokumentaci a metodických příručkách „shora“ se často operuje s termínem průřezové téma. Za touto intrikou se však neskrývá nic jiného než indoktrinace školní výuky nebezpečným multikulturalismem.
Při tvorbě historického vědomí hrají nemalou roli také filmy, populárně-naučné časopisy či např. videohry. I ty dnes bohužel sklouzávají k takovým interpretacím, jako že např. „Edvard Beneš je zodpovědný za Mnichovskou krizi“.
Člověk se musí s hořkostí v srdci ptát, kam až sahá drzost, a kde už začíná směšnost. Bohužel jsme obětovali jednu generaci naší mládeže. Jedna generace – to je těch 31 let od „sametového podvodu“.
Paní spisovatelka Lenka Procházková vidí možný záblesk naděje v té příští generaci, která se možná začne ptát a začne se pídit po příčinách dnešního stavu společnosti.
Obávám se, zda už teď není pozdě. Zda historické vědomí není dnes ohroženo do té míry, že už ani nebude možné jej vzkřísit. Co můžeme my udělat pro to, aby se český národ znovu „vzkřísil“? Nemlčet!!!
A v tom spočívá úděl i síla nás, kteří si ještě pamatujeme. My jsme ti, kteří máme osud příští a přes-příští generace ve svých rukách. Povídejme si s dětmi a vnoučaty, jaké jsme prožili dětství a mládí. Vyprávějme jim o historii. Choďme s nimi na vlastenecké procházky a mluvme s nimi o našem státě. V tom tkví naše síla – vrátit naše potomstvo k jeho podstatě!
Národ, který zapomene na svou minulost, bude sám zapomenut ve své budoucnosti. A jak píše (opět citovaná) Lenka Procházková v jednom svém článku: „Budoucnost už (dnes) není to, co bývala!“
Mgr. Marek Adam, Táborští vlastenci, Aliance národních sil
Ústavní soud jako apoštolský úřad?
Tak se mi to jeví po přečtení vynikajících statí pana Schneidera a Bašty.(První zprávy.) Pan Schneider v podstatě chválí ústavní soud, že se dokázal vystavit ve společenském negližé, a splnil jako v Půlnočním království,co sliboval již dávno, a odvolával, co již dávno odvolal. Pan Bašta opět navrhl, aby voliči už zavrhli dávno překonané hlasování a odložili je do politického muzea vedle kolovratu a bronzové sekyry, jak psával zapomenutý sociolog Engels.A co nového navrhl? Aby voliči nehlasovali, ale losovali. Jistě skvělý nápad. Ovšem je tu to všemi vysmívané ALE.
Tento návrh jakoby vypadl ze kultovního britského seriálu Ano, pane premiére. Tam má premiér rozhodovat mimo jiné o dvou kandidátech na biskupství, z nich jeden je horší druhého. Jeden chce z církve vystrnadit Boha, druhý královnu...Tajemník anglikánské církve mu vysvětluje, že kandidáti byli vybráni synodem biskupů státní církve. A ti že jsou součástí apoštolské sukcese. Premiér, vzděláním ekonom, nechápe. Tajemník mu to výstižně vysvětlí: "Pane premiére, Boží vůle". A premiér se optá: Jak Bůh vyjevil svou vůli?" Tajemník odpoví: "V losování". Načež premiér praví,zdali by se to nemohlo vyzkoušet též u biskupů, a jeho vlastní tajemník odpovídá: Není známo,zdali by Bůh věděl, kdo se má stát správným biskupem...
Takže volba zůstává volbou,a losování je zavrženo nejen v seriálů,leč i v naši maličké krásné zemi.
Naši natovští spojenci, Němci, prý praví o Ústavním soudu,který celý tento galimatyáš spískal, překrásné úsloví : ´"Ustavní soud je boží institucí,které je nelépe se zdaleka vyhnout".
Nevím, nevím, zdali i u nás je Ústavní soud boží institucí - někteří drze tvrdí opak! Jisté je, že mele pomalu,ano hodně pomalu - jako anglická justice v podání Julese Verna v románu Ocelové město. Viz protektorátní restituce trvající 28 let a více! Ale každopádně společenskopolitický mumraj, vyvolaný "včasným a případným" rozhodnutím Ústavního soudu, bude stát za to.
Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L.Svobody Brno
Bylo slunné ráno 29. srpna roku 1944 a stovky lidí nepřežily nálety spojeneckých bombardérů na Ostravu. Do akce bylo tehdy nasazeno čtyři sta bombardérů Consolidated B-24 Liberator („Osvoboditel") americké 15. letecké armády. Je dnes poněkud nepochopitelné, proč se cílem nestaly průmyslové nebo vojenské objekty, místo toho bomby padaly na střed města a kvůli tomu zahynulo přes pět set civilistů.
Americká letadla bombardující v roce 1944
Po Ostravě se cílem pro americké bombardéry stala i jiná města, kde byl soustředěn průmysl nebo kde byly rafinérie. Například v říjnu 1944 došlo k bombardování Zlína. Bombardování si vyžádalo desítky lidských životů, poškozeny byly desítky domů, úder zasáhl i Velké kino ve Zlíně, které tehdy bylo svou kapacitou největším kinem u nás. Stejně jako v případě Ostravy bylo pro akce nad Zlínem vytipováno exkluzivní počasí. K dalším městům, která byla zasažena bombami spojenců, patří například Kolín, Pardubice, Ústí nad Labem, Roudnice nad Labem, Kralupy nad Vltavou nebo Brno. V Brně se údajně jednalo o takzvaný nouzový shoz bomb a zahynulo zde na pět set Brňanů.
Nálety spojenců se zaměřily také na Plzeň, na kterou se sesypalo 896 tun bomb z asi dvou set letadel. Byl to necelý měsíc před koncem války, kdy ve dvou dnech v noci ze 16. na 17. dubna 1945 prožilo město jeden z nejničivějších spojeneckých náletů, ve kterém zahynulo 124 Plzeňanů a cílem mělo být nádraží. Další dva nálety 18. dubna si vyžádaly 146 obětí. 25. dubna zaútočilo pět set amerických letounů na Škodovy závody, spadlo 970 tříštivých a 16 tisíc zápalných pum, které zničily sedmdesát procent objektů závodu.
Důvodem bombardování škodových závodů bylo, že se jednalo o poslední provozuschopnou velkou zbrojovku v nacistické moci a zde vyráběné zbraně měly sloužit k ústupu vojsk protivníka do takzvané alpské pevnosti. Navíc v té době nikdo nevěděl, kdy válka skončí.
Zde jsme vyjmenovali některá neznámější nejvíce bombardovaná místa v České republice, ale míst bylo daleko více. Bomby poznalo také Záluží u Litvínova, když se od 12. května 1944 stalo cílem útoků bombardérů. Letadla ale útočila rovněž na Cheb nebo také na některé železniční uzly nebo prostějovské letiště.
Zvláštní kapitolou v bombardování spojenců hraje Praha. V únoru 1945 došlo k velkému omylu u spojenců, záměně Drážďan s Prahou a 14. února bomby spojeneckých letadel padaly především na území Prahy 2. Následkem tohoto bombardování zemřelo přes 700 lidí. Místo nad Drážďany zamířil svazek 62 letadel nad Prahu. Mnohým letcům bylo divné, když se ocitli nad Prahou a bomby shodili raději na Benešovsku. Celkem bylo shozeno 250 bomb, a to v kobercovém náletu od Radlic přes zmiňovanou Prahu 2 až na Žižkov a zničeno bylo 183 budov. 25. března 1945 došlo k druhému útoku spojenců, a to na strategické cíle - továrny ČKD v Libni, Vysočanech a na nedaleká letiště ve Kbelích a v Letňanech. Při tomto útoku bylo usmrceno 235 osob, a to nejvíce v Kbelích, kde lidé utíkali do polí a zasáhly je střepiny z bomb určených pro zásah letadel na letišti.
O čem se dříve málo mluvilo, bylo bombardování sovětskými letadly 8. a 9. května. „O desáté hodině přiletěla nad zdejší prostor skupina ruských letadel a poněvadž Roudnicí nad Labem procházely proudy ustupujícího vojska, respektive vojáků, kteří se již vzdali, domnívali se pravděpodobně letci, že jde o pravidelnou armádu, k jejímuž napadení byli povoláni, a svrhli proto větší počet trhacích bomb.“ To je zápis z četnické kroniky v Roudnici nad Labem. Proč se sovětská armáda rozhodla k bombardování? Kurátor Michal Plavec z Národního technického muzea to mnohokrát vysvětloval, mimo jiné v České televizi: „Někde v okolí Drážďan se slavilo. Byl tam velký banket, tancovali tam sovětští národní umělci, všichni se bavili. Najednou ale vystoupil maršál Koněv a řekl: Němci nám utíkají, to nemůžeme dovolit, my jsme zvítězili, jsou to naši zajatci - a poslal do vzduchu skoro všechny piloty, co měl k ruce, i když v tu chvíli ne úplně střízlivé.“
Tak se stalo, že největší nálet sovětských letadel zažila zejména Mladá Boleslav s Roudnicí, přes něž procházely německé, estonské a litevské jednotky z frontové linie. Počet padlých těchto vojáků nikdo nezná, ale obětí z mladé Boleslavi bylo po několika vlnách bombardování nejméně 148.
Mirko Radušević
František Palacký - Jsem Čech rodu slovanského
Základem českého národního programu bylo jak právo přirozené, tak současně historické. Na jeho tvorbě měl rozhodující podíl František Palacký. Ve svém dopise z 11. dubna 1848 frankfurtskému Vorparlamentu píše:… Právo národův je skutečné
právo přírody; žádný národ na zemi nemá práva žádati, aby k jeho prospěchu soused jeho sebe sám obětoval, žádný není povinen pro dobré souseda svého sebe sám zapříti nebo obětovati. Příroda nezná žádných ani panujících ani služebních národův. Má-li svazek, který spojuje více rozličných národův v jeden politický celek, býti pevný a trvanlivý, nesmi žádný národ míti příčiny obávati se, že tímto spojením přijde o některý z nejdražších statků svých, naopak každý musí míti jistou naději. že v oustředni moci nalezne ochranu a záštitu před možnými přechvaty sousedův přes čáru rovnosti... Jsem přesvědčen, že ani ještě nyní v řiší Rakouské není pozdě, aby základní toto pravidlo spravedlnosti, tato sacra ancora (rozuměj svatá kotva - F. H.) ve hrozícím utonutí lodi prohlásilo se zjevně i upřímně a provedeno bylo spolu ve všem důrazně; „Metternich neklesl jen proto, že byl největší nepřítel svobody, ale také proto, že byl nejlitější, nejouhlavnější nepřítel veškeré národnosti slovanské v Rakousech…A aby zdůraznil rozhodnost nejen svou, svého národa, s hrdosti a rozhodnosti zdůrazňuje: „Jsem (sic!) Čech rodu slovanského, i se vším tím nemnohým, co mám i co mohu, oddal jsem (sic!) se zcela i navždy ve službu svému národu. Tento národ malý sice jest, ale odjakživa zvláštní a sám o sobě stávající; panovníci jeho účastnili se od věkův ve svazku knížat německých, národ ale sebe sám nikdy k národu německému nepočítal, aniž také od jiných po všechna století kdy k němu byl počítán. Celé spojeni země české nejprve se svatou říší Německou a potom s německým Spolkem bylo odjakživa pouhé regale (tj. záležitost panovníků, vztahy mezi panovníky F. H.), o kterém český národ, čeští stavové sotva kdy chtěli věděti, aniž toho sobě všímali. Věc tuto skutečnou vědí všichni němečtí znalci dějin tak dobře jako já…" O nezávislosti a suverenitě země české a svézákonnosti vlády nelze proto pochybovat. ČNL
Potěšující informace
Včera, jsem obdržel mail od kolegy, který naši petici Petičnímu výboru EP i s průvodním dopisem vyvěsil. 25.2.2021 jsem obdržel zprávu od jedné europoslankyně, mail mi přeposlal. Paní poslankyně se přihlásila k naší petici „Požadujeme reparace na SRN a zastavení útoků SRN, Evropské unie proti dekretům prezidenta republiky“. Projevila zájem o spolupráci a o případné členství v našem Petičním výboru. Dnes jsem ji mailem odpověděl. Poděkoval jsem ji za její rozhodnutí i za nabídku další spolupráce. Jakmile od ní obdržím mail zaslaný na mou adresu, zveřejním údaje paní europoslankyně, které poslala. ¨
Zatímco k naší petici “Požadujeme reparace, narovnání vztahů s Německem a referendum“, zaslané premiéru Ing. A. Babišovi dne 17. prosince 2020, se žádný poslanec ani senátor dosud nepřihlásil, na půdě Evropského parlamentu zřejmě budeme mít spolupracující europoslankyni. Dr. O. Tuleškov
Naše média na sociální síti plní svou funkci. Na našich E-stránkách se návštěvnost pohybuje mezi 16 až 17 tisíci měsíčně. Na FB je v současnosti nejnižší, necelé čtyři tisíce měsíčně. Podle našeho názoru dochází k „nižší dostupnosti“ těchto stránek. Podobně je tomu i na webu, přestože jeho návštěvnost přesahuje 6 tisíc hostí měsíčně. Na webu se v archivní rubrice, kterou jsme dnes opětně kontroloval, ztrácí články. Jak? Nevíme. Všechny články současně dáváme do rubriky Nové články na našem webu i do archivní rubriky Publikace základní řada. A právě v této rubrice se články „ztrácejí“. To se také dříve nestávalo.Doufáme, že během několika dní ztracené obnovíme. Budeme muset vše častěji kontrolovat. Nenecháme se tím však znechutit. Budeme dále pravidelně články doplňovat, denně, na každém mediu.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 26. února 2021
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz e-mail:vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz
¨