Překlad původního textu: Christians Beheaded for Christmas, The West Goes Back to Slep, překlad: René David

Den poté, co byly křesťanům v Nigérii useknuty hlavy, papež František napomenul západní společnost. Za lhostejnost k popravě křesťanů? Nikoliv. "Vypněte své mobilní telefony a mluvte spolu při jídle," řekl papež. O strašlivých popravách svých křesťanských bratrů a sester neřekl jediné slovo. Několik dní předtím papež František na památku migrantů utonulých ve Středozemním moři, pověsil ve Vatikánu kříž zabalený do záchranné vesty. Křesťany zavražděné islámskými extremisty nezmínil ani slovem.

Nigerijská katolička Martha Bulus byla unesena islámskými extremisty z Boko Haram, když jela na svoji svatbu. Martha a její přátelé byli sťati a jejich poprava byla nafilmována. Toto video zachycující brutální popravu 11 křesťanů bylo zveřejněno o vánočních svátcích 26. prosince 2019. Připomíná to osud jiných křesťanů oblečených do oranžových kombinéz, skloněných a klečících na pláži – každému z nich přitom držel na krku nůž jeden maskovaný džihádista oblečený v černém. Jejich těla byla pak objevena v masovém hrobu v Libyi.

Oproti jiným pronásledovaným křesťanům v Nigérii měla Martha méně štěstí. Jiná unesená dívka Leah Sharibu je držena v zajetí už skoro 2 roky a právě strávila své druhé Vánoce v rukou Boko Haram. Důvod? Leah odmítla konvertovat k islámu a zapřít svoji křesťanskou víru. Představitelé nigerijských křesťanů protestují také proti "neustálým únosům nezletilých křesťanských dívek muslimskými mladíky...". Tyto dívky "jsou násilně nuceny konvertovat k islámu a vdát se bez souhlasu svých rodičů."

V Nigérii nyní islamisté vedou válku s cílem vymýtit křesťanství. Sekta Boko Haram v severní Nigérii již zničila 900 kostelů. Americký prezident Donald J. Trump byl informován, že od roku 2015 bylo v Nigérii zavražděno nejméně 16 000 křesťanů. V jedné jediné nigerijské katolické diecézi Maiduguri bylo povražděno 5 000 křesťanů. O co brutálnější by musela být tato válka proti křesťanům, aby ji Západ považoval za "genocidu" a jednal tak, aby jí zabránil?

Den poté, co byly křesťanům v Nigérii useknuty hlavy, napomenul papež František západní společnost. Za lhostejnost k popravě křesťanů? Nikoliv. "Vypněte své mobilní telefony a mluvte spolu při jídle," řekl papež. O strašlivých popravách svých křesťanských bratrů a sester neřekl jediné slovo. Několik dní předtím papež František na památku migrantů, utonulých ve Středozemním moři, pověsil ve Vatikánu kříž zabalený do záchranné vesty. V září 2019 papež odhalil památník migrantům na Náměstí svatého Petra, ale křesťany zavražděné islámskými extremisty nezmínil ani slovem.

Německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že její prioritou bude boj s klimatickou změnou. Pronásledované křesťany nezmínila. Francouzský prezident Emmanuel Macron se ve svém "slunovratovém" projevu slovům "Veselé Vánoce" dokonce úplně vyhnul. Naproti tomu deník The Economist napsal, že maďarský premiér Viktor Orbán, vášnivý obránce pronásledovaných křesťanů, tuto kauzu politicky "vytěžil".

"V Evropě a ve Spojených státech proběhly demonstrace proti tragickým úmrtím Palestinců, kteří byli použiti jako lidské štíty Hamásem, teroristickou organizací kontrolující Gazu. Organizace spojených národů vedla vyšetřování a zaměřila svůj hněv na Izrael za to, že se brání a s touto teroristickou organizací bojuje. Ale barbarské vraždění tisíců a tisíců křesťanů se střetává s jejím relativním nezájmem."

Kde byly západní vlády, když tisíce mladých muslimů vtrhly do Sýrie a Iráku a naháněly a vraždily křesťany a ničily jejich kostely a domovy? Západ neudělal nic a za svoji nečinnost zaplatil. Islamisté začali s křesťany na Východě a pokračovali s "postkřesťany" na Západě. Jak řekl francouzský historik specializující se na středověk Rémi Brague: "Síly, které chtějí vyhnat křesťany ze zemí jejich předků, se dříve či později sami sebe zeptají, proč nepokračovat na Západě s dílem, které tak dobře začalo na Východě?"

Useknutí hlav křesťanům nevzbudilo na Západě žádné pohoršení, jen mlčení, přerušované výkřiky "Alláhu Akbar", výstřely a výbuchy bomb. Budoucí učebnice dějepisu nebudou posuzovat tuto zradu Západu laskavě – záleží samozřejmě na tom, kdo je napíše. Konec křesťanství na Východě bude pohromou i pro církev na Západě. V kolébce křesťanské civilizace již nebude žít žádný křesťan.

Co bychom se asi tak dočetli například o tom, kdyby křesťanští teroristé zastavili autobus, roztřídili věřící podle jejich víry, nařídili muslimům konvertovat ke křesťanství, a pak jich 11 zavraždili? Přesný opak tohoto se stal v Keni. Co jsme se o tom dočetli? Nic. V severní Keni islamistická teroristická skupina zastavila 10. prosince 2019 autobus a pak povraždila všechny nemuslimy. My, lidé ze Západu, jsme často dojati pronásledováním té či oné menšiny, ale proč nás nedojímá, když jsou pronásledováni křesťané?

Křesťanofobie muslimských extremistů, kteří masakrují křesťany na Středním Východě a v Africe je ústřední myšlenkou totalitní ideologie s cílem sjednotit muslimy ummy (islámského společenství) do Kalifátu. Nejdříve je třeba zničit hranice národních států a zlikvidovat "nevěřící" – židy, křesťany, stejně jako ostatní menšiny a odpadlíky od islámu. V první linii tohoto dramatu je nyní Nigérie.

Indický premiér Naréndra Módí byl nedávno obklíčen muslimy, protestujícími proti novému zákonu, který nabízí občanství nemuslimům ze sousedních zemí, kteří prchají před pronásledováním. Tarek Fatah v deníku Toronto Sun vysvětlil, že vztek muslimů na nový indický zákon vychází z obavy, "že umožní získávání občanství pronásledovaným pákistánským křesťanům, hinduistům a sikhům, což zvýší podíl nemuslimské populace v zemi a tak zeslabí jejich právo veta, které fungovalo v Indii během posledních 70 let."

"Válka v Sýrii vypukla nanovo. Uprchlíci opět zaplňují ulice a dožadují se našeho soucitu. Ale ti, co nemají tu 'správnou víru', soucit u britské vlády nenajdou. Mezi 16 000 uprchlíky, kteří byli Británií přijati a nalezli v naší zemi bezpečí, stěží najdete někoho z nejvíce pronásledovaných minorit. Mezi přijatými uprchlíky v roce 2015 bylo jen 1,6 % křesťanů. A to navzdory tomu, že v syrské populaci je křesťanů 10 %." Muslimové si pro sebe zabírají náměstí západoevropských měst, ale pro naše pronásledované křesťanské bratry zůstávají tato náměstí nedostupná.

Giulio Meotti je kulturní redaktor deníku Il Foglio, italský novinář a spisovatel.

Francie je znovu hluboce rozdělena v názoru na islám. V neděli 10. listopadu 2019 se v Paříži konal "Pochod proti islamofobii", který byl reakcí na výzvu padesáti veřejně známých osobností včetně několika levicových politiků. V levicovém deníku Libération těchto 50 osobností vyzvalo k "zastavení islamofobie a rostoucí stigmatizace muslimů, obětí diskriminace a agrese."

Dva nedávné incidenty podnítily veřejnou debatu a posloužily jako záminka k uspořádání tohoto protestního pochodu. 26. října 2019 postřelil 84letý muž dva muže, když se pokoušel podpálit mešitu v Bayonne. Začátkem října si při zasedání regionální rady regionu Burgundsko–Franche–Comté člen Národního sdružení (Rassemblement National) stěžoval na přítomnost ženy v islámském šátku v galerii pro veřejnost. Francouzští politici a média oba incidenty téměř jednohlasně odsoudili.

Mezi signatáři výzvy jsou Jean–Luc Mélenchon, předseda Nepoddajné Francie (La France Insoumise), nejvýznamnější levicové politické strany francouzského Národního shromáždění; Benoît Hamon, kandidát Socialistické strany v minulých prezidentských volbách; Philippe Martinez, předák odborového svazu Národní konfederace práce (Conféderation national du travail); Yannick Jadot, prominentní poslanec Evropského parlamentu za Stranu zelených a Edwy Plenel, editor webu Mediapart – úspěšné online zpravodajské platformy – a bývalý redaktor večerníku Le Monde.

Tato výzva vyvolala celostátní debatu. Jak mohly tyto veřejně známé osobnosti podepsat text spolu se známými sympatizanty islamistů, jako jsou Nader Abou Anas (imám, který věří, že "ženy mohou vycházet ven jen se svolením svého manžela") a Marwan Muhammad (bývalý generální ředitel Kolektivu proti islamofobii ve Francii (CCIF), organizace, podezřelé z napojení na Muslimské bratrstvo, která přirovnala situaci muslimů ve Francii k situaci Židů v Německu ve 30. letech 20. století a zašla tak daleko, že tvrdila, že "ve Francii se na mešity střílí z kulometů"?

Debata byla zvláště napjatá na levici. Historicky byla levice ve Francii vždy silným zastáncem sekularismu (ve francouzštině laïcité; výrazné oddělení církve a státu). Nicméně část levice se rozhodla podporovat multikulturalismus a takzvanou "politiku identit" a spojit se s islamisty, jejichž agenda je namířena proti sekulárnímu státu. Spojenectví mezi tradiční levicí a islamisty je často popisováno jako "islamo–levice" ("Islamo–gauchisme"). Situace se stala natolik kontroverzní, že někteří ze signatářů se dokonce rozhodli se pochodu nezúčastnit.

Historicky bylo slovo islamofobie, které v první dekádě 20. století jako první použil francouzský koloniální úředník [2], zřídka používáno až do 90. let 20. století. Po íránské islámské revoluci v roce 1979, zejména po fatvě ájatolláha Chomejního proti spisovateli Salmanu Rushdiemu za jeho román Satanské verše, začal být tento termín používán jako politická zbraň. [3] Zdá se, že cílem užívání pojmu "islamofobie" je učinit islám nedotknutelným postavením jeho kritiky na úroveň rasismu a antisemitismu. Cílem užívání pojmu "islamofobie" je záměrná transformace kritiky náboženství – základního práva v západních společnostech – na trestný čin.

Fobie je extrémní iracionální strach nebo averze k něčemu. Je však strach z islámu iracionální, když teroristé ve jménu jejich boha vraždí a k vraždění vyzývají, přestože pachatelé tvoří jen malou část muslimské populace? Koho by před čtyřiceti lety napadlo, že by ve Spojených státech nebo v Evropě mohly být páchány teroristické útoky ve jménu náboženství? V tomto kontextu není "být islamofobní" (tedy obávat se náboženství) zločinem. A je to na míle daleko od "nenávisti" vůči muslimům pouze proto, že jsou muslimy. Nejde o to, že by lidé "nenáviděli" muslimy ve větší míře, než nenávidějí hinduisty, buddhisty nebo šintoisty. Lidé odsuzují násilí a nátlak v muslimských komunitách, které vyúsťují v terorismus, džihád a svatou válku.

Protestní pochod "proti islamofobii", kterého se zúčastnilo 13 500 lidí, se konal 10. listopadu 2019. Tři dny před pietní vzpomínkou na masivní džihádistické útoky v Paříži v roce 2015 v Bataclanu a na dalších místech, při kterých teroristé zavraždili 131 osob a dalších 413 zranili. Je snad iracionální si pamatovat, kdo za těmito útoky stál?

Sešli jsme se tu, abychom vzpomenuli obětí válek a totalitních režimů, zejména toho, který je nám historicky nejblíž. Dnešní pietní slavnost dostala jméno Mene Tekel. Tato tajemná slova se objevila na zdi paláce Nabukadnesorova syna, když hodoval a zneuctil posvátné nádoby odcizené z Jeruzalémského chrámu. Oznámila pád jeho říše, protože se nepoučil z příběhu vlastního otce.

Jsme přitom na místě, které je symbolem našich národních dějin. Je to chrám, který po staletí vznikal podle přesně stanoveného řádu a stal se ztělesněním ideálu, který vedl naše otce a dědy. Sama o sobě tato katedrála oním ideálem není, protože ten stojí vysoko nad ní směrem označeným odvážně vzpřímenými věžemi. Odtud k lidem promluvil Bůh. Slyšeli jsme jeho slova platná pro Izraelity v zajetí stejně jako pro stavitele tohoto chrámu. Jsou bolestně platná i dnes. Odtud k nám poslal svého Syna, Ježíše Krista, aby nám ukázal, kdo jsme. Že jsme lidé, jen lidé spěchající ke smrti. Ale také, aby nám zvěstoval, že ideálem člověka je být obrazem Boha. Podobat se Kristu. To je pravda života, celý jeho smysl – jít k tomuto ideálu.

Pokaždé tu někdo mluví. Dnes ten úkol připadl mně. Je mi úzko, protože mluvím před Vševědoucím, a uvědomuji si, že nestojím před vámi, ale před těmi, kdo pro tento ideál, pro pravdu života, byli schopni svůj pozemský život nasadit. Dělat to pro sebe by nedávalo smysl. Život se pokládá za druhé. Ti, na něž tu myslíme, to udělali kvůli nám. Je mi určeno promluvit. Zde jsem, abych konal, co mám konat.

Více než vzpomínat, je třeba se poučit. Ti, o nichž přemýšlíme, zemřeli především proto, že si lidé včas nepřipustili, že jsou ohroženi. Je třeba se poučit, neboť jsme opět ohroženi a opět si to nechceme přiznat. Říkáme: Žijeme v míru, přitom se bojuje, útočí a zabíjí. Ve své hlouposti a pýše poučujeme celý svět. Říkáme: Náboženské války jsou středověký nesmysl. Očekáváme, že všichni odhodí svého Boha, protože my jsme to udělali. Ale oni to neudělají, protože na nás vidí, kam to vede – naše kultura se rozpadá a vymíráme. Říkáme, že s nimi musíme vést dialog, ale oni nás nebudou poslouchat, protože chtějí mluvit o náboženství a my žádné nemáme, protože jsme nekonečně liberální. Říkáme, že si máme jeden druhého vážit, ale oni si nás vážit nemohou, protože oni jsou schopni pro svou pravdu položit život, ale my budeme ustupovat a podle jejich diktátu zakročíme proti každému, kdo se přizná ke znamení Kristova kříže. Říkají nám, že nejsme tolerantní, a mají pravdu, protože nejsme tolerantní ani k sobě navzájem. A nedejme se mýlit, naši politici se vůbec nezajímají o Islám, ale o petrolej a prodej obnošených zbraní. My jim to nemůžeme vytknout, neboť je sice máme za krátkozraké hlupáky, ale nesmíme to přiznat, protože jsme je zvolili. Navíc cítíme, že to jsou ti nejhodnější z nás, protože na slovo poslouchají jiné, kteří jim, sami bez tváře, odněkud nařizují. Tušíme, že odněkud, kde se hraje ruleta s fiktivními penězi, které ovšem někdy musí být podloženy naší prací, popřípadě životy.

Usilujeme o mír na Ukrajině, ale sami jsme připustili, aby byl ohrožen, a spěcháme se přiživit, protože nepřiznáme, že nejde ani o Ukrajince, ani o Rusy, ale opět o peníze a rovnováhy bank, které se rozkymácely jako lodě, když se zvednou vlny. Říkáme: musíme být silní, abychom uhájili mír, ale k čemu nám budou zbraně, když nemáme muže, kteří by je zvedli. Proč by to dělali, když nemají ideál? Ideál, za který by někdo byl ochoten zemřít. Jsme věru ubozí a směšní. Vzali jsme své oblasti vazebnost kultury a naše katedrály se hroutí a společenství lidí se mění v hromadu rozhádaných sobců. Ztratili jsme hodnotu a míru člověka, neboť je zcela logické, že když odhodíme své křesťanství a zbavíme se Boha, zbavíme se i člověka, protože přestaneme vědět, jak má vypadat. Jak si nás muslimové mohou vážit, když oni mají Boha a my žádného nemáme. A proč by se měli u nás chovat slušně a jednat s námi lidsky, když vidí, jak se chováme my k sobě navzájem. Hovoříme o míru, chceme ho bránit, ale sami ho nemáme. Ani v sobě, ani mezi sebou. Chceme zachránit spravedlnost, ale jen množíme zákazy. Jenže spravedlnost ani mír nikdo nezavede, protože vyrůstají ze slušnosti.Vím, co teď nastane, co uslyším. Má slova narazí na zeď sobecké spokojenosti, která je jako křivé zrcadlo. Všechno překroutí. Kdybych řekl jakoukoli moudrost, ozvěnou se ke mně vrátí fráze prázdnější než žvást opilce. I kdybych přinesl přímo z fronty usmrcené dítě, ozve se jen lživý nářek představitelů elit, a to takový, jaký si bude přát ke všemu lhostejný dav, který je má znovu postavit do čela. Nikdo se nezvedne, aby se šel pokusit zachránit sourozence či matku toho dítěte.

Ozvou se proti mně hlasy: Na co si hraješ? Nečárej čerty na zeď!..., až zazní protest: Ten blázen nakonec způsobí válku – umlčte ho! Ale já se hrozím toho, co si připravujeme a přivodíme. Našimi nepřáteli nejsou ani Arabové ani Ukrajinci ani Rusové a vůbec nikdo. Stačíme si sami, protože si nevážíme zákona života, zapomněli jsme, že život je láska a láska je oběť. Život bez nich nedává smysl. A to je, na co můžeme zahynout. Neměli bychom žádné nepřátele, kdybychom byli jako tato katedrála, poutáni k sobě pevným řádem, a byli bychom váženi a ctěni jako tvůrci. Jenže my nic nevytváříme, protože za sebe necháváme jedny pracovat a druhé myslet. Podle pokynů shora jen posunujeme dílo těch zdola. Nemáme proč žít. Jsme tu zbyteční. Kdybychom takoví nebyli a byli platnými lidmi, neodvážili by se nás nepřátelé ohrozit, protože bychom byli pevnější, než oni. Naší cestou je návrat k rozumu a jeho zkáznění a důsledné, věrohodné, hluboce žité křesťanství.

„Ne vše je tak, jak by mělo být ve světě, který říká, že je světem demokracie a tolerance. Víme, že vzedmuté vlny antisemitismu, ale také vzedmuté vlny antikřesťanství jsou určitou skvrnou na současné mapě světa a mohou také signalizovat určité nebezpečí,” uvedl Duka. (Z článku „Duka na židovský svátek: Pozor na antikřesťanství)

„Vedoucí činitelé českých křesťanských demokratů zvažují změnu v názvu strany, aby strana mohla získat více voličů. Šéf strany KDU–ČSL P. Bělobrádek řekl deníku „Právo“, že existuje 8 až 10 alternativ. Uvažujeme vynechat v názvu strany slovo „křesťanská“. Budeme to zvažovat na sjezdu strany.“ Sudetendeutsche Zeitung, 13.9.2012, str. 11

A pak zvažovali a zvažovali a na názvu nic nezměnili. Sami sebe však začali označovat nikoliv za křesťanské demokraty, jak to rád a s důrazem dříve říkal pan M. Kalousek, ale za lidovce. Tento název se osvědčil již při volbách. „Lidovci“ přešli pěti procentní hranici a stali se parlamentní stranou. S lidovectvím až dodnes však nemají nic společného. Myšlenky a činnost J. Šrámka a jeho křesťanských sociálů a později lidovců vytvořily obsah pojmu „lidovec“. Letitá činnost bělobrádkovských „lidovců“ je tak vzdálená tomuto pojmu jako původní činnost olomouckých hrubanovců.

P. Bělobrádek provedl konzervativní revoluci ve straně, odvrhnul šrámkovskou praxi a přijal hrubanovské pojetí politiky, umocněné ještě příchylností k „sudetoněmecké věci“. Hrubanovi spíše byla bližší Vídeň než Mnichov, kam přátelsky směřovalia směřují „lidovci“ nového typu od dob, kdy pečoval o zahraniční vztahy v KDU–ČSL ještě Jan Čižinský.

I když slovo „křesťanská“ je v názvu strany zachován, politika KDU–ČSL je od křesťanství velmi vzdálená S tím šrámkovském pojetí politiky, našim cílem je království Boží již na zemi, téměř nic nemá společného. Zasloužil se o to nejen P. Bělobrádek, ale také velkou měrou i Daniel Herman, i mnozí místní politici drží s nimi stále basu.

Starší generace lidovců se značně u veřejnosti zprofanovala. Nic nového od ní nelze očekávat. Za ní však se hlásí ke slovu, zatím převážně v jejich stínu, generace, již reprezentuje triumvirát bratří Čižinských. Nejstarší z nich, Jan, si stanovil za cíl stát se předsedou vlády ČR po příštích parlamentních volbách. Hledá 3000 statečných. Novináři a různí aktivisté se J. Čižinského ptají na program, s nímž hodlá vystoupit. Poslední jeho slova „všichni jsme sociální demokraté“ zavání cílenou propagandou. Je zajímavé, že zatím pan J. Čižinský nehraje německou, přesněji řečeno „sudetoněmeckou“ kartou. Není to tak dávno, co údajně prohlásil, že „sudetští“ Němci nejsou jen minulostí, ale i přítomností a budoucností pro obvod Prahy 7, kde nyní starostuje. Stane–li se však premiérem, pak obvodem, kde „sudetští“ Němci se stanou i budoucností, se zřejmě rozšíří na celou republiku. Proč však nyní o landsmanech mlčí? Nehodí se mu to zatím do krámu?

Ostatně i pan P. Bělobrádek nabyl velké svaly až po volbách. Tehdy sám sebe prohlásil za „sudetského Čecha“ a začal územně vytvářet nové „Sudety“, zřejmě snil nahlas. Jinak se to ve slušnosti ani nedá nazvat. Čeká tedy pan J. Čižinský na volební vítězství, aby pak oznámil překvapenému národu, co vše chce činit? Podle nás by to však nebylo fér. Chce–li získat mandát od voličů k tomu, aby landsmani našli v republice svou „vlast“, o níž tito již nejen sní, ale také mluví, měl by jít s pravdou ven již před volbami. Samozřejmě je pravděpodobné, že by pak volby prohrál a své plány nemohl uskutečnit. Ale to se nedá nic dělat. Nelze si hrát na státotvorného českého vlastence před volbami a po nich nabídnout landsmanům, že se do „své vlasti“ mohou vrátit. To by byl pěkný podraz na voliče. Zřejmě by pak pan politik měl také velký problém. Pochybuji, že by mohl dostat v parlamentě většinu hlasů a tak se stát předsedou vlády republiky. Dr.O. Tuleškov

Pokud jste si přečetli výroky pana B. Staška, P. Bělobrádka a D. Hermana, zřejmě cítíte značný rozdíl mezi nimi. Stašek se ukázal jako český vlastenec, který projevoval i v době velkých rizik svou lásku k české zemi, zatímco oba jmenovaní pánové s vlastenectvím neměli nic společného. Přebírali, a činí tak dosud, „sudetoněmecké termíny“ a z části i hodnocení českých dějin.

Slovo lidovec bylo pouze volebním tahákem, který měl zajistit panu Bělobrádkovi, tehdejšímu novému předsedovi ČSL, aby pohnul některými skutečnými lidovci, aby se vrátili z vandru domů, do řad čekající „obrozené“ KDU–ČSL, či alespoň v naději v lepší zítřek strany, hodili své volební lístky s číslem strany do urny. Tento tah se Bělobrádkovi celkem povedl. KDU se stala opět parlamentní stranou. A pak žádné lidovectví se nekonalo. Termín lidovec, zbavený původního obsahu, však byl nadále užíván. Jen to zbylo s bělobrádkovské obrody strany. Naopak dále se potvrdila věrnost „sudetoněmecké věci“ a česko–německému strategickému dialogu, který nás měl přivést ve státní i v občanské rovině co nejblíže k Německu.

Heslo smíření, samozřejmě česko–německé, bylo velmi frekventovaným slovem, přestože o žádné usmiřování ve skutečnosti nešlo, ale pouze o přejímaní termínů a některých cílů landsmanů. Že by někoho z bělobrádkovských a hermanovských vlastenců napadlo, že jakémukoliv smiřovaní se zahraničnímu subjekty by mělo předcházet smíření vnitřní, v rámci našeho národa, to ani náhodou. Naopak kádeuácká stranická propaganda čas od času notně bila do komunistů a Rusů, dokonce i Čína se stala jejím objektem. Věrnost Evropské unii ve všem a za všech okolností, tedy i v době přepisování evropských dějin, se stala kádeuáckým krédem.

KDU je v současnosti jednou ze stran, tvořících opoblok. Společně „vyhlášení demokraté“ pořádají hony na pana premiéra Babiše a pana prezidenta Zemana. Opoziční celostátní program tyto strany nejsou schopné vytvořit. Proto jejich přirozeným spojencem se stali milionchvilkaři (kdo je vlastně platí?). Otázkou však je, zda tyto v rozhodnou dobu nakonec nepřilnou k hnutí 3000 statečných, vedeným panem J. Čižinským. Ale to je pro nás druhotná otázka. Primárním problémem je říci přesvědčivě veřejnosti, kdo je ve skutečnosti onen hodný a úspěšný pan, který již jako pečovatel o zahraniční otázky na sekretariátu KDU v r. 2012 hrál německou kartou a jehož činy v poslední době předčily značně i jeho politické začátky.

Pokud to lidé pochopí, čím více jich bude, tím lépe, pak přestanou o současných kádeuácích mluvit jako o lidovcích. Média hlavního proudu v čele ČT se však budou držet jako klíště zastíracích symbolů. „Lidovci“ jsou jejich oblíbeným tématem. Obyčejný člověk by však měl říkat pravdu. Kádeuáci nebyli a nejsou lidovci. Nikdy se jimi stát nemohou! Pozitivní změny v této straně mohou nastat, jak se domnívám, jen tehdy, když v parlamentních volbách KDU silně propadne a rozmnoží řady mimoparlamentní opozice.

Do sněmovních voleb, které budou v Česku na podzim 2021, zbývá ještě více než rok a půl, většina politických subjektů ale už nyní pracuje na volebním programu. Jan Čižinský byl jedním z prvních, kdo začal na kampani aktivně pracovat, a snaží se získat tzv. 3000 statečných. Ty shání přes formulář na internetu a sdružuje je i ve zmíněné skupině.

Mělo by jít o lidi, „kteří jsou ochotni pro svou zemi něco udělat”, jak popisoval v prosincovém rozhovoru pro Novinky. Dále uvedl, že chce k politice přitáhnout šikovné lidi a vytvořit politickou sílu, ale zároveň neštěpit jiné strany. Řada jeho sympatizantů však upozorňuje, že vlastně neví, co je skutečným cílem nového uskupení, a ptá se na program a hmatatelné cíle.

„Za mě je stupnice pravice–levice trochu přežitek. Společnost se změnila a platí věta: Všichni jsme sociální demokraté. Ani pravicové strany nezpochybňují základní hodnoty, díky kterým tady můžeme společně žít, aniž bychom se mlátili klacky po hlavách. Nikdo už určitě nechce návrat divokých devadesátek, kdy jsme si mysleli, že nás všechny zachrání opačný extrém proti socialismu, systém divokého západu ,urvi, co můžeš, a kašli na ostatní‘. Ten nás dovedl, kde jsme, a nesmíme v tom pokračovat. Tak to vidím já,” odpovídal Jan Čižinský na dotaz, kde v současném politickém spektru bude jeho síť lidí stát.

Je–li pan Jan Čižinský opravdu autorem následujících slov: „„Měli jsme tu v Praze menšinu židovskou a německou. Ta židovská mluvila částečně německy, částečně česky a nacistické běsnění a potom vyhnání naši čtvrť poškodilo, ztratili jsme část našeho charakteru, ztratili jsme přirozenou dvojjazyčnost, ztratili jsme vzájemné obohacování se,“ řekl. A na závěr svého krátkého projevu podotkl: „Proto velmi vítám takové aktivity, jako je tato, protože naše spolupráce zajišťuje, že sudetští Němci nejsou jen naší minulostí, ale jsou také v naší čtvrti i přítomností a budoucností“, pak se vtírá jedna důležitá otázka.

Je zajímavé, že pro novináře je pan Jan Čižinský, pokud jde o jeho vztah k „sudetským Němcům“, čistým listem, přestože byl jedním z organizátorů Smíření Praha 2016, které se konalo v Praze 7? Jeho společníkem při této akci byl pan Daniel Herman, předseda Sdružení Ackermann–Gemeinde. Je zajímavé, že uvedené skutečnosti se nějak na veřejnost nemůže dostat. Proč asi? J. Kovář

Němci, kteří žili jako menšina v Československu (podobně jako v Polsku i jinde), byli z rozhodnutí vítězných mocností po druhé světové válce od nás (i z jiných zemí) odsunuti do své mateřské, německé říše. Hlavním důvodem odsunu bylo vyloučit pro budoucnost zneužití menšin pro, rozbíječské válečné cíle. Někteří odsunutí však odmítli poluzodpovědnost za rozbití Československa v letech 1938–39 i za válečné útrapy jeho obyvatel po celou dobu války až do osvobození v květnu 1945.

Poslední akce, o které se začalo mluvit nedávno v Brně, je akce Smíření. Smíření Čechů s odsunutými Němci. Myslím, že v duchu našich národních dějin mohu prohlásit, že smíru a smíření si dovedeme vážit. Ale musí to být smíření spravedlivé, nesmí to být jen pěknější označení pro opuštění vlastního stanoviska a přijetí stanoviska druhé strany.

Prezident Edvard Beneš, který všechny své síly věnoval za války obnově státu, zničeného německým fašismem, řekl tehdy, už je to dávno, na adresu odsunu: "Tím rozchodem zabráníme neslýchanému masakru mezi oběma národy. Jen tak můžeme a musíme jednou – až na dnešní bolest zapomeneme – se zase jako sousedé sejít a každý ve svém novém domově bez hořkosti a v míru žíti dále odděleně, jeden vedle druhého."

„Naši puncovaní demokraté“ jsou vším jiným, než skutečnými demokraty. Zpravidla patří ke stranám, které prohrávají jedny volby za druhými, nebo, a to v tom horším případě, se hlásí k milionchvilkařům, kteří se veřejnosti představují téměř jako hlídací psy demokracie, ač tendují, jak je i zřejmé, k autoritářským metodám a ještě k pochybnějším cílům. S demokracii mají společné jen slovo demokracie, jež je součástí jejich názvu. Aby toho nebylo málo, do politických hrátek dále vstupuje „3000 statečných“, vedených politikem, původně kádeuáckým a oddaným přítelem „sudetoněmecké věci“, Janem Čižinským, který založil hnutí „Praha sobě“, jež spolu s oněmi zmíněnými statečnými má jej po vítězných parlamentních volbách katapultovat do funkce předsedy vlády ČR.

Stateční spolu s panem J. Čižinským hledají nyní inspiraci pro svůj „vítězný“ volební program. Pod clonou výroku vůdce hnutí, že všichni jsme sociálními demokraty, se možná i zrodí ustanovení o tom, že landsmani jsou jak naší minulostí, tak i přítomností a budoucností, a to nejen v Praze 7, jak tomu bylo dříve, když se pan Jan Čižinský stal starostou tohoto pražského obvodu. Vítězstvím ve volbách se mohou landsmani stát budoucností i pro celou ČR. Jen nevíme, zda takto odkrytě bude volební program statečných zakotvovat zítřek „sudetoněmeckého landsmanšaftu.“ Pravděpodobně nikoliv. Toto téma je totiž politicky nekorektní. I média hlavního proudu dělají, že o něm nic neví. Novináři, kteří „zpovídají“ pana J. Čižinského, toto téma z „neznámých důvodů“ opomíjejí. Dokonce o něm nemluví ani „investigativní novináři“. Málo se ví i o tom, jak pan J. Čižinský společně s panem D. Hermanem, předsedou Sdružení Ackermann–Gemeinde, organizovali v roce v Praze Smíření 2016, na které přijelo i několik desítek sudetů. Různé smiřovací akce probíhaly dva dny.

Co však nyní vidíme, jsou nové aktivity milionchvilkařů. Rozjíždějí demonstrace na úrovní krajů. I když se jim moc dobře nevede, mohou zde, případně i na nižších úrovních, vytvářet vlastní struktury. Jimi případně nepohrdnou ani ti „stateční“, kteří od milionchvilkařů nemají až tak daleko. O tom, že by již dnes byla ruka v rukávě, nejsou na veřejnosti žádné informace. Faktem je, že kontakty, které mají bratří Čižinští v opostranách i u milionchvilkařů, nelze podceňovat. A pokud budou média o jejich sudetomilství mlčet, zřejmě většina jejich potencionálních voličů se o tom nedozví. Takže šance triumvirátu Čižinských, Jana, Pavla a Kryštofa, který je nejmladší z nich a stojí trochu stranou, uspět ve volbách jsou značné. Pan Pavel Čižinský patří také k těm zasloužilým. Vyznamenal se nejen tím, že byl zvolen starostou Prahy 1, nedávno však byl z funkce odvolán, ale také tím, že byl údajně jedním z těch, kdo založili silně prosudetský spolek „Antikomplex“. Někteří znalci česko–„sudetoněmeckých“ vztahů jej považují za prodlouženou ruku „sudetoněmeckého landsmanšaftu.

Vidíme v přímém přenosu, jaké zlo přináší nelegální imigrace. Řekové protestovali proti výstavbě nových středisek pro migranty na ostrovech Chios a Lesbos. Proti protestujícím občanům zasáhla policie a použila slzný plyn. Dovede se celá situace postupně až ke stavu občané války, kdy bude policie a státní orgány chránit nelegální imigranty a bude zasahovat proti vlastním lidem? Tohle nesmíme v naší zemi dopustit! Nelegální imigranty sem nikdo nezval, tak ať se vrátí odkud přišli! Nelegální imigranty je třeba deportovat!

Rozzlobení obyvatelé ostrova Chios se podle listu Kathimerini pokusili zabránit vyložení stavebních strojů v tamním přístavu, následně zabarikádovali i silnice. Police dav rozehnala zábleskovými granáty a slzným plynem, nejméně tři demonstranty kvůli zásahu museli ošetřit lékaři. Informovala o tom ČTK. Řecko se loni stalo hlavní vstupní branou migrantů z Blízkého východu a Asie do Evropy, když na jeho ostrovy v Egejském moři dorazilo 59 600 běženců. Dalších 14 890 migrantů přešlo podle úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky z Turecka do Řecka přes pozemní hranici. Hnutí SPD nechce, abychom dopadli stejně jako islamizovaná západní Evropa, kde se mnohdy lidé bojí vyjít na ulici, aby je nepobodali či nezavraždili imigranti. Odmítáme masovou imigraci a požadujeme možnost kontroly našich hranic, aby se sem nemohli dostat nelegální imigranti a teroristi.

To je neuvěřitelné. USA nám vyhrožují, že nesmíme zdanit nadnárodní korporace. Americký velvyslanec v ČR Stephen King zaslal členům rozpočtového výboru české Poslanecké sněmovny dopis, ve kterém označil zvažovanou digitální daň za diskriminační a pohrozil zavedením odvetných opatření. Takovéto vyhrožování a vměšování do vnitřních záležitostí považujeme za naprosto nepřípustné.

King v dopise českým poslancům označil sedmiprocentní sazbu za mimořádně vysokou, uvádí iHned.cz. „Navíc, jak jsem již sdělil předsedovi vlády panu Andreji Babišovi a dalším ministerským úředníkům, Spojené státy si ponechávají právo přijmout příslušná opatření na obranu našich inovačních firem, což by mohlo zahrnovat odvetná opatření,“ uvedl podle serveru King. Co je USA do toho, jakou daň u nás přijmeme?

Zavedení digitální daně plánuje kromě dalších států Česká republika a daň by mohla přinést pět miliard korun ročně. Digitální daň zavedly Francie, Itálie nebo Rakousko. Hnutí SPD se domnívá, že firmy, které podnikají na našem území, by na našem území měly i danit. To platí i pro nadnárodní korporace a internetové giganty typu Facebook či Google. Nesmíme si v žádném případě nechat vyhrožovat od USA.

Ukazuje se, že USA nejsou naši spojenci, ale Spojené státy nás berou jako vazalský stát, který je jim dobrý, aby podporoval jejich vojenské invaze v zahraničí, odebíral jejich předražené a nekvalitní zbraňové systémy, odebíral jejich zboží a podporoval jejich studenou válku proti Rusku a Číně. To hnutí SPD jednoznačně odmítá. Musíme mít vlastní suverénní politiku a nesmíme si nechat od nikoho diktovat! Euportal.cz

Velmi zajímavé jsou věty, které Z. Brzezinski napsal o Rusku. „V době bezprostředně po rozpadu Sovětského svazu představoval Jelcinův základní postoj vrchol staré, nicméně v podstatě neúspěšné ´prozápadní´ koncepce ruského politického myšlení: totiž že Rusko patří k Západu, mělo by být jeho součástí a co nejvíce jej napodobit při řešení domácích záležitostí… Záměrně přátelský postoj Západu, zejména Spojených států, k nové ruské vládnoucí elitě povzbudil prozápadně orientované ruské představitele při určování zahraniční politiky jejich země. Když Američané začali pro vztah Moskvy a Washingtonu razit heslo ´vyspělé strategické partnerství´, jako by tím posvětili nové demokratické americko–ruské kondominium, které nahradilo dřívější soutěžení.

Toto kondominium mělo mít celosvětový rozsah… Tento přístup byl však problematický, neboť postrádal patřičnou dávku jak mezinárodního, tak vnitropolitického realismu. Přestože koncepce ´vyspělého strategického partnerství´ vypadala lichotivě, byla zároveň zavádějící. Spojené státy neměly v úmyslu dělit se s Ruskem o vládu nad světem, a ani nemohly, i kdyby o to stály. Nové Rusko bylo příliš slabé.“ (Velká šachovnice., str. 104–105)

„Takto decentralizované Rusko by na druhé straně nemělo mít sklon podléhat imperiální mobilizaci. Volný svazek – složený z evropského Ruska, sibiřské republiky a republiky Dálného východu – … Každá z jeho tří složek by měla být schopna povzbudit svůj vlastní tvůrčí potenciál, jejž po staletí dusil byrokratický moloch Moskvy.“ (c.d., str. 204)

Americký tlak na Rusko, jak vyplývá z výše uvedeného, nezpůsobila žádná ukrajinská krize a připojení Krymu k Rusku, a už vůbec ne ruské „zasahování do amerických voleb“, ale je dlouhodobým trendem americké politiky, která usiluje o zabezpečení americké nadvlády nad celým světem. V současnosti tedy jde o to, zda monopolární „americký svět“ bude ještě nějakou dobu přežívat, nebo se probojují ke svému podílu nově vznikající velmoci, především Ruska a Čína, a svět se stane multipolárním, a proto tedy i bezpečnějším místem i pro obyčejné lidi.

jsme velmi rádi, že držíte, nebo se snažíte držet, slovo, které jste nám kdysi dal. „Ujišťuji Vás“, napsal jste hned na počátku svého dopisu, „že naše vláda rozhodně nehodlá vést se Sudetoněmeckým krajanským sdružením žádná jednání.“ (dopis ze dne 29. ledna 2018, Čj.: 2069/2018–POU). Rádi konstatujeme, že k takovým jednáním, na rozdíl od sobotkovské vlády, skutečně nedošlo. Minule jsme si Vás také dovolili upozornit na jednání, která podle nás byla, alespoň některá z nich, protičeskými útoky, a to nejen ze strany tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), ale dokonce i od některých německých politiků, zejména pak od pana Horsta Seehofera, tehdy ještě předsedy bavorské zemské vlády, který nás obvinil ze zločinů proti lidskosti. Na sjezdech SL se dokonce o nás mluvilo jako o genocidních zločincích. V této souvislosti jsme napsali: „ Prosíme Vás o laskavost. Nechte prošetřit námi uvedené skutečnosti, rádi je upřesníme a doplníme, projevíte–li zájem. Není možné, aby ti, kdož na nás tak útočili, a to dokonce s přímou či nepřímou podporou některých „našich“ politiků, mohli bez jakýchkoliv důsledků vést lživé protičeské útoky a dokonce se vydávat za naše přátele.“

Na uvedené problémy jste obecně odpověděl: „Opíráme se o Česko–německou deklaraci o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji z roku 1997, ve které jsme se společně shodli, že nebudeme zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.“ Takže jste přeložil list zřejmě v dobré víře, v očekávání, že v budoucnosti takové problémy již nenastanou.

Bohužel Vás musíme zklamat. Některé události současné i nedávno minulé nás nutí, abychom se opět obrátili na Vás s prosbou o vysvětlení některých skutečností a případně i na zjednání nápravy ve věcech, které si toho vyžadují. Budeme struční. Dekrety prezidenta republiky se staly znovu objektem opakovaného útoku např. ze strany pana H. Seehofera, současného spolkového ministra vnitra. Seehofer v Berlíně 25.8. 2018 na konferenci „Svazu vyhnanců“ označil ve své řeči Benešovy dekrety za „protiprávní, které nepatří do společného evropského právního bohatství“ a „jako takové budou zrušeny“! Termíny „evropské právní bohatství“ a „Acquis communautaire“ jsou totožné! „Recht und Freiheit, Dekrete des Unrechts, die verschwinden müssen – und ich stimme Dir voll zu, insbesondere die Beneš–Dekrete.“ Toto jsou slova německého spolkového ministra vnitra! a zde je jejich celý záznam na oficiálních www stránkách německého ministerstva vnitra! Svého představeného následoval Stephan Mayer (CSU, státní tajemník německého ministerstva vnitra ). Prohlásil: „Jsem pevně přesvědčen, je to můj osobní názor, že do Evropy práva, bezpečnosti, míru a svobody nepatří takové dekrety,“ prohlásil dnes (Sjezd „sudeťáků“ v Augsburgu) za silného potlesku stovek přítomných. Vyjádřil také přesvědčení, že dekrety, na jejichž základě byli sudetští Němci v Československu po druhé světové válce zbaveni občanství i majetku, odporují mezinárodnímu právu.“ (http://www.obcansky–tydenik.cz/zrada–naroda–nachystana–benesovy–dekrety–budou–v–roce–zruseny/

Na sjezdu SL v Regensburgu došlo opětně do zasahování do našich vnitřních záležitostí. V jednou ze svých projevů v Řeznu řekl B. Posselt následujíci: “Evropa potřebuje silný střed. Tímto silným středem jsme my v jižním Německu a na území bývalé dunajské monarchie, která byla malou Evropou, rozvrácenou před 100 lety pařížskými smlouvami. Toto společenství oživit moderní a demokratickou formou doby a učinit ji srdcem silné Evropy, je úkolem pro bavorskou a českou politiku i v neposlední řadě i pro sudetoněmeckou národnostní skupinu jako přirozený spojovací článek…“ (Pro České národní listy texty volně a kráceně přeložila Ing. arch. Nina Žečeva, Brno, 10.7.2019).

Co mohou jeho slova znamenat z hlediska ČR? Uvedený text chápeme nejen jako nepřípustné hrubé vměšování do našich vnitřních záležitostí, jako úkolování české politiky subjektem, který nemá ani minimum mezinárodněprávní subjektivity, ale zřejmě také jde o výzvu k územním změnám, které by vedly ke změně naší státnosti v zemskost. Země česká by se stala součástí nějakého společenství, které by mělo být byt vytvořeno na území bývalé dunajské monarchie a jižního Německa.

Ale i další citát pana B. Posselta je nesmírně zajímavý. Jeho slova též padla z řezenské sjezdové tribuny. „Milí krajané, to ukazuje, že my jako sudetští Němci jsme se také stali faktorem v sousedských vztazích. Proto chci vyjádřit přání pro naše vztahy. Jsme Starorakušané. Jsme jedním ze dvou národů v českých zemích. Jsme čtvrtým kmenem Bavorska, přestože v něm buď žijeme nebo nežijeme…“. (Pro České národní listy texty volně a kráceně přeložila Ing. arch. Nina Žečeva, Brno, 10.7.2019).

Nikde v našich ústavních normách nenajdeme zakotvení tzv. sudetských Němců jako jednoho ze dvou národů v českých zemích. Dokonce sudeti nejsou ani Starorakušany. Termín Starorakušan vymezují mezinárodní smlouvy, které ČSSR uzavřela v 60. a 70. letech minulého století s Rakouskem. Toto vymezení vylučuje zcela jednoznačně, aby „sudetští Němci“ byli Starorakušany.

Uvedené je jen zlomkem toho, čemu by se měli věnovat naši diplomaté, kteří na sjezdech SL bývají. Jejich informace by mělo mít MZV ČR a to by již dávno mělo informovat vládu ČR, k jakým útokům na ČR na sjezdech SL dochází. Jsme přesvědčeni, že na uvedené by měla důrazně reagovat i vláda, aby k dalším atakům bylo zabráněno. Pokud příslušné ústavní orgány budou mlčet, útoky budou pokračovat a sílit.

Vážený pane předsedo vlády, jsme přesvědčeni, že tentokrát se již nemůžete pouze odvolat na Česko–německou deklaraci (ČND). Když jste tak poprvé učinil, pochopili jsme to. Dnes je situace zásadně jiná. Z německé strany, nejen však pouze od SL, ale také od některých německých politiků, zaznívají naprosto nepřijatelná s pravdou rozporná, slušně řečeno, prohlášení, která mají protičeský charakter. Není přece možné, abychom se stále odvolávali na ČND a mlčeli, zatímco německá strana deklaraci soustavně porušuje. Na tuto skutečnost je zapotřebí nejen jednou za rok či dva důrazně reagovat, ale soustavně, vždy tehdy, když k jejímu porušení dojde. Pokud by k tomu nedošlo, pak ČND, jak jsme přesvědčeni, není tím nástrojem, který může zajistit vyrovnané česko–německé vztahy. Tyto vztahy naštěstí také upravují poválečné mezinárodní smlouvy a mezinárodní právo. Tyto nám poskytují potřebné právní instrumenty, které bychom měli bez dalšího užívat.

Dochází k němu, poněvadž celá léta jsme nedbali o dějinnou pravdu. Kolem nás jdoucí roky hromadily jednu lež za druhou, aniž bychom jim kladli náležitý odpor. Když odcházel T.G. Masaryk v roce 1915 za hranice, aby zvedl prapor odboje proti Rakousku–Uhersku, již věděl o tom, že po vítězné válce pro Centrální mocnosti má dojít ke germanizaci českého národa. V roce 1938 světlo světa spatřil Karlovarský program SdP a tzv. Memorandum Hergel. Toto zcela jasně je dokladem násilného řešení německo–českých problémů. „Herglovy“ téze mluví jasnou řečí:

a) Česko–německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“

Po druhé světové válce jsme v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi přesídlili německé obyvatelstvo z Československa do Německa. Když vznikl tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL), který přijal stanovy i svůj 20 bodový program z roku 1961, nebraly jsme jím vytýčené nároky na původní vlast a další, dostatečně vážně. Téměř na každém sjezdu docházelo k protičeským útokům, byli jsme obviňování nejen z válečných zločinů, ale i ze zločinů proti lidskosti a dokonce i z genocidy. Na těchto sjezdech po roce 1989 byli zpravidla i naši diplomaté. SL byl a je podporován některými německými politiky. Na jejich útoky neodpovídáme. Tak postupně jsme dopustili, že ze lží se stávala „pravda“. A v současnosti naši politiku dokonce již úkoluje i B. Posselt, např. ve svém projevu, který přednesl minulý rok v Řeznu. Opět tento vykřikoval do světa, že „sudetští Němci“ jsou druhým národem v českých zemích. Ale oficiální zástupci ČR nejenže neuváděli lži na pravou míru, ale dokonce někteří naši politici přebírali „sudetoněmeckou“ terminologii a i některé programové cíle SL. Evropou i světem zněla pouze německá, převážně tzv. sudetoněmecká dějinná verze, nikoliv pravda.

My jsme – doma i ve světě – k tomu převážně jen mlčeli a mlčíme dosud. Tak jsme se dostali do situace, kdy dědici těch, kteří náš národ chtěli fyzicky likvidovat, z nás dělají spoluviníky některých zločinů svých dědů či otců. Snad v tomto dalším historickém zlomu bychom se tentokrát měli ozvat a promluvit pravdu o všech dějinných skutečnostech, které nás provázely od 30. let minulého století. Pokud to neuděláme nyní, zítra to bude ještě těžší, pokud to bude vůbec ještě možné.

Na německé ambasádě v Praze a současně v kinosálu českého velvyslanectví v Berlíně byla představena německy psaná kniha „Mezi Prahou a Mikulovem (Zwischen Prag und Nicolsburg)“. Knihu vydala německá nezisková organizace Adalbert Stifter Verein, která se zabývá vydáváním knih, nabízející německý pohled na české dějiny (Z článku „Češi a holocaust“, https://www.arfa.cz/cesi–zacali–holokaust). Češi se údajně zásadním způsobem podíleli na holokaustu, zakládali židovská ghetta dobrovolně, bez příkazu německých okupantů, uvádí autoři díla.

Knihu jsme nečetli, nebudeme dělat závěry. Je třeba si počkat na její vydání v češtině a její recenze, zpracované českými vědci. K jednomu však nemělo dojít. Aby prezentace předmětné knihy proběhla i na našem velvyslanectví v Berlíně. Tím ji dopředu dáváme určitý punc důvěryhodnosti. Kdo o tom rozhodl? Pokud to byl pan ministr zahraničních věcí T. Petříček, měl by vysvětlit své rozhodnutí. Domníváme se, že MZV ČR by mělo činit kroky, které by více odrážely naše státní a národní zájmy. Pokud to nedokáže, pak by vláda ČR jeho kroky měla náležitě korigovat, a o to prosíme. Již nejednou nás naši diplomaté v terénu i naše MZV nehezky překvapili.

Již delší dobu se mluví o tom, že opodemokraté, mezi něž zahrnujeme i piráty, za sebou nic pozitivního nenechají. Do nedávné doby se jejich aktivity zaměřovaly zejména na některé politiky. Především všemi silami tlačili na premiéra A. Babiše. V klidu nenechávali ani pana prezidenta M. Zemana. Útočili i na další ústavní činitele. Vše zpravidla prohrávali. Hlasování v parlamentu jakbysmet. Někdy i s velkou ostudou.

Když zjistili, a to dokonce sami, že takto to dál nepůjde, nechali vyrůst vedle sebe milionchvilkaře. Těm se protestní akce „daří“. Ovšem je tady jedna zdánlivá maličkost. Nemají nic společného s demokracií. Demokraté počítají hlasovací lístky ve volbách. Bratři kočičí packy počítají lidi na akcí, z nichž ovšem žádný zastupitelský mandát nemůže vzniknout. Vbrzku chtějí demonstrovat proti dr. Křečkovi, který byl řádně parlamentem zvolen do funkce ombudsmana. Ale to jim nevadí. Prostě se jim dr. Křeček nelíbí a tak na svých demonstracích mu dají pořádně zabrat. Jistě ne méně, než dříve těm ostatním. Ale velmi pravděpodobně s tímtéž výsledkem. Zakřičí si… a rozejdou se.

Ale pozor! Unikají nám již další aktivity opodemokratů, zvláště v Praze, kde vládnou. Co všechno v posledních několika měsících stačili? Rozhodli o stěhování pomníku maršála Koněva z Dejvic. kolik frašek kolem něj sehráli, snad nelze ani spočítat. Náhradou za něj postaví v Řeporyjích pomník vlasovcům. Jak tvůrčí, jak vlastenecké!
Na Staroměstském náměstí nám opět chtějí vztýčit „Mariánský sloup“. Musí nám přece připomínat „slavnou minulost“. Popravu 27 českých pánů, okradení českých evangelíků, šlechticů i měšťanů, a jejich vyhnání ze země. Majetkové poměry v zemích Koruny české se díky Habsburkům a jejich českým pomocníkům změnily zcela nevídaným způsobem. Naše bohatství se přelilo do cizích rukou, nové katolické šlechty a zejména do bezedných kas rodu habsburského. A žádné restituce této zlodějny se netýkaly.

V Praze 6 má vyrůst nový pomník Marie Terezie. Do podzimu má být hotový. Och, jak zaplesá srdce každého Čecha! Pomník císařovny konečně i u nás. Jistě bude doprovázen instalovanou bronzovou deskou, v níž budou zásluhy „naší“ panovnice vyzdviženy. Doufejme, že nebude opomenuto, že to byla právě Marie Terezie, která nám prohrála ve válkách s Pruskem téměř celé Slezsko, a to dokonce i za českou krev a české peníze.

Nedaleko odsud však je stále prázdné místo po pamětní desce paní Hany Benešové, která byla v roce 2005 instalována na domě, kde jako vdova léta žila. V r. 2012 však byla „odborně sejmuta“, aby mohla být provedena rekonstrukce domu a fasády. Je rok 2020. A dodnes pamětní desku paní Hany Benešové postrádáme. Píšeme o tom pánům starostům z MČ Prahy 1. Dokonce jsme je upozornili, že již nějaký rok mají sloupy na své vnější straně fasádu hotovou. Vnitřní strana sloupu, kde pamětní deska byla, potřebuje pár hodin práce a mohlo by dojít ke slavnostní instalaci pamětní desky za účasti veřejnosti. Dojde k tomu v nejbližších měsících? Nebo bude tato deska sdílet osud pamětní desky, která připomínala Pražanům a všem dalším podíl Rudé armády na osvobození Prahy? Nerozhodl o ní zcela náhodou pan primátor Hřib v době, kdy nová fasáda na Staroměstské radnici byla hotová, že deska nově instalována nebude? Jaký státnický čin vykonal tím pan primátor?

Ale jsou i další „pomníkové akce“. Co znovu vystavit sochu maršála Radeckého? Ale v současnosti se opodemokraté již dali i do dalších činností. Chtějí náměstí před ruskou ambasádou poctít jménem Borise Němcova. Mají velkou oporu údajně v tom, že asi 4,5 tisíce občanů Prahy si to přeje. Kdyby „naši ultraliberální konšelé“ skutečně dali na petice, nechť se svou demokratičností závazně veřejně pochlubí. My jim můžeme dodat petici s větším počtem podpisů, než na jaký se odvolávají. A na přejmenování náměstí můžou pak zapomenout. Ale dá se těm pánům ještě věřit?

Již v období před listopadovým převratem v r. 1989 tento problém zatěžoval společnost, která se však rozhodla jej řešit, komplexně. Vše, co se týkalo malých dětí, až po vytvoření podmínek pro mladé lidi, aby mohli založit rodinu, se dostalo do centra pozornosti. V 70. letech minulého století nově počet narozených dětí, kterým se říkalo Husákovy děti, rychle stoupal. Cíle bylo dosaženo. Kdyby G. Husák již nic dalšího pozitivního neudělal, zasloužil si již tímto své místo v dějinách českého i slovenského národa.

Položme si otázku, zda můžeme v současných podmínkách nejen snít o větší porodnosti, ale také ji ve skutečnosti dosáhnout? Předcházející článek nás přivádí do tvrdé současné reality. Mladí lidé se netěší podpoře společnosti, jíž by měli mít, aby mohli zakládat rodiny. Často bydlí u rodičů. Na nájem, zvláště ve velkých městech stěží dosahuji, o pořízení vlastního bytu si mohou ve velké většině jen zdát.

Naše společnost víceméně jen mluví o podpoře mladých lidí. Skutečnost je však jiná, tvrdá. Mezi politiky se dosud nenašel nový Gustav Husák, který by důslednou prorodinnou politikou dosáhl obdobných výsledků. O problémech se mluví, jejich skutečné řešení je v nedohlednu. Ani mladí lidé, kteří se již protloukají životem a nabyli od něj již kdejaký šrám, si velmi často neuvědomují své základní zájmy, neangažují se pro jejich naplnění. Můžeme je naopak vidět, část z nich, na demonstracích milionchvilkařů, jak vykřikují hesla proti panu prémiéru Babišovi, prezidentu Zemanovi a nové proti dr. Křečkovi a kdekomu dalšímu.

To pak je až k pláči. Cožpak si neuvědomují, že hesla o demokracii a svobodě naplňována odporem k tomu či onomu ústavnímu činiteli, vládnímu politikovi, je nepřivedou k lepšímu životu? Pláčou na špatném hrobě. Je to totiž vláda, která může zlepšit jejich životní podmínky, pokud se o ně budou konkrétně a důrazně hlásit. Milionchvilkaři a opodemokraté demonstracemi a zmatenými hesly odvádějí mladé lidi od zápasu za lepší život. Kdy tohle všechno si nastupující generace uvědomí? Čím dříve, tím lépe! Chápeme–li demokracii jako vládu lidu, lidem a pro lid, pak si můžeme poměrně rychle uvědomit, jak daleko je milionchvilkařské pojetí demokracie od skutečné lidovlády. J. Kovář

Nikdo také nenutil vládu a vládní úřady, zaměstnance veřejné správy, soudů a škol, aby se učili česky. Čech na veřejnosti musel mluvit německy, jinak se nedorozuměl. A tak to bylo od r. 1627, kdy vítězný pobělohorský panovník Ferdinand II. vydal „Obnovené zřízení zemské“ a v něm byl i článek o ustavení německého jazyka jako rovnoprávného s dosavadním oficiálním státním jazykem českým. A protože český národ přišel o všechny pronásledované vedoucí vrstvy, které musely zemi opustit, a byly vystřídány preferovanými vrstvami cizími, zůstal český mateřský jazyk jako prostředek komunikace jen na venkově, nevolníkům, kteří nesměli opustit půdu. Města a městečka se rychle poněmčovala. Roztrpčený hlas na obranu národa a jazyka českého zvedl tehdy Bohuslav Balbín. V letech 1672–3 napsal latinsky spis „O šťastném někdy, nyní však přežalostném stavu království českého, zvláště pak o vážnosti jazyka českého čili slovanského v Čechách, též o záhubných úmyslech na jeho vyhlazení a jiných věcech k tomu příslušejících rozprava krátká, ale pravdivá.“ Historik B. Balbín byl sice členem jezuitského řádu, ale pro své smýšlení upadl u svých představených v nemilost. Dílo, v kterém zdokumentoval pobělohorský úpadek naší vlasti pro odmítavou cenzuru za svého života zveřejnit nemohl. Vyšlo až po 100 letech, vydal je F. M. Pelcl jako příspěvek pro oživení historické paměti v zájmu českého národního probuzení.

Odnárodňovací proces za vlády Habsburků pokračoval. Dekret Marie Terezie z r.1763 konstatuje: “Čeština v království Českém a markrabství Moravském chýlí se k úpadku tolik, že největší díl starostů a úředníků jazyka toho je neznalý, ano že u zemských a vrchních soudních úřadů, jakož i při městských magistrátech velký nedostatek osob česky umějících se jeví...“ Školská reforma z r.1774, Schulordnung, zavádí povinnou školní docházku do škol s vyučovacím jazykem německým. Jen žáčci počátečních tříd triviálních škol na venkově a prvního ročníku škol hlavních ve městě se učí v mateřském jazyce. Poněmčovací stav je tím zpečetěn.

Teprve s příchodem osvobozených nevolníků do poněmčelých měst se probouzí potřeba uznání a zrovnoprávnění českého jazyka, jedna z hlavních obrozenských idejí. Je zahrnuta i mezi požadavky revolučního programu r. 1848. Revoluční petice mimo jiné žádá zavést český jazyk ve školách a na soudech vedle němčiny. Žádost je ovšem porážkou revoluce a utužením absolutismu v bachovském režimu smetena. Policejně stíhaná obroda českého národa zase na čas ustrnula.

Představitel mladší generace, Josef Jungmann (1773–1847), již horuje pro lásku k vlasti a pro šíření českého jazyka ve společnosti. Věří v obrodu národa, jazyka, literatury. Ale není to snadné. Města jsou spravována německy, kupecká administrativa se vede německy. Neexistuje český tisk, divadlo, neexistují české školy. (Krom těch malých venkovských triviálek, v nichž málo vzdělaní učitelé znají jen češtinu nevalné úrovně). Městské vrstvy jsou asimilované s německým prostředím. I příslušníci druhé generace buditelů vyrůstali v takovém prostředí, vzdělávali se, četli a psali německy. Tyl (1808), Mácha (1810), Erben (1811), Němcová a Mánes (1820), Smetana (1824). Mácha psal své první verše německy. M.D.Rettigová (1785) radí mladičké Němcové, aby hodně četla české knihy a tak se zdokonalila v češtině. Ona sama prý také byla až do svých 34 let „spící Češka“, také uměla jen německy. A Havlíček, když pospíchá, píše své dopisy německy. Nemá čas myslet na český pravopis. Přitom Havlíček bojuje za právo národa na vlastní jazyk a žádá, abychom čelili němčině němčinou. Dokud si nevytvoříme vlastní vzdělanost, musíme používat němčinu. (Teprve r. 1850 se otvírá v Praze první české gymnázium – akademické.)

Představitelem generace této vrcholné fáze našeho obrození se stal František Palacký (1798–1876), vynikající historik. Stal se i politikem. On stál v čele politického a spolkového života národa.Vedl jej. A vedl jej se svou zásadou z let mladosti: „Já aspoň, kdybych byl třeba cikánského rodu a poslední jeho potomek, ještě za povinnost bych si pokládal, aby aspoň čestná památka po něm zůstala v dějinách člověčenstva.“

Po pádu bachovského absolutismu došlo v habsburské monarchii k určitému uvolnění. Po vyrovnání Rakouska s Maďary žádali i Češi o vyrovnání. Setkali se však s bouřlivým německým odporem proti „poslovanění“ říše. Napětí českých politiků ve vztahu s vídeňskou vládou se tím vystupňovalo. Co znamenalo „vyrovnání“ s Maďary, co znamenalo soustátí Rakousko– Uherska? Bylo to popření práv a tradic Českého království i svébytnosti Slováků a dalších Slovanů, kteří všichni zůstali v područí a pod nadvládou Rakouských Němců a Maďarů. Celé další půlstoletí obnoveného ústavního života (1860–1914) v habsburské monarchii je pak plné politických půtek, národnostních manifestací a demonstrací. Postižení se brání a postižen je každý nesvéprávný národ, jeho identita, samostatnost, jazyk, vzdělávání. Škola a školství. Kultura. Tak je tomu i u nás.

Teprve r.1866 bylo v Čechách 10 gymnázií přeměněno na české ústavy. Na Moravě byla r.1867 otevřena 2 „slovanská“ gymnázia, jedno v Brně, jedno v Olomouci. Se stejnými potížemi jako při zřizování škol středních zápasili samosprávní činitelé při budování školství odborného. Všude byly favorizovány školy německé, český jazyk potlačován. Trvají zápasy o uznání českého jazyka ve školách a v úřadech, spory se vedou o zřízení každého jednotlivého českého gymnázia, každé odborné školy. R.1882 je rozdělena pražská universita na českou a německou. Ta česká byla jen velmi chudě vybavena a jen někteří profesoři tu byli schopni přednášet česky.

Postavení českého jazyka v české zemi nevyřešily ani „fundamentálky“, ani „punktace“, ani Badeniho návrhy jazykových zákonů. Vyřešila je až 1. světová válka a vznik samostatného Československa. Tam byl konečně státním jazykem ustaven jazyk československý, ve znění českém nebo slovenském. „Hle, jak úžasným tempem pracovaly dějiny – od skepse vlastenců, proucích se před staletím, ovšemže v jazyce německém, lze–li vůbec doufat, že by si český národ stvořil vlastní literaturu, od let, kdy nebylo jediné české vyšší třídy obecné školy a kde společenský, literární i úřední styk vzdělaných vrstev českého původu byl skoro naskrz německý, až k dnešku, kdy bohatstvím výchovných ústavů všeho druhu i kvantem produkce duševní můžeme se měřit čestně s nejpokročilejšími zeměmi světa – od let všeobecného německého poddanství...kdy země naše byla nesvobodnou provincií státu nám cizího až k státu československému, až k plné samostatnosti...!“ (Josef Pekař)

Panu Koudelkovi jsou k dispozici četné spisy historiků, historiků české školy a školství a historiků české kultury, v nichž nalezne bohatství dokladů o tom, že v našich zemích v době habsburské monarchie vládla němčina a že se Češi ve městech museli z existenčních důvodů učit německy. Bude stále trvat na tom, že „nikdo Čechy nenutil učit se německy?“

Nikdo nepochybuje ani dnes o tom, že Německo bylo agresorem a my, i řada dalších států, jeho obětí. Tedy povinnost Německa nám zaplatit reparace stále trvá, je nepromlčitelná. Jaká je však situace? Němci republiku vykrádali šest let, vyváželi od nás, na co si jen vzpomněli. Hospodářsky nás zcela vysáli. O tom, že jsou nám povinni zaplatit cca 360 miliard předválečných korun a příslušné úroky snad nikdo nepochybuje. Přesto nám dosud zaplatili ani ne půl procenta z dlužné částky.

Již v 70. letech minulého století kancléř W. Brandt, když byl na státní návštěvě Prahy, prohlásil, že Německo nám zaplatí reparace, jakmile se sjednotí. Tento slib opakoval začátkem 90. let i H.–D. Genscher, tehdejší ministr zahraničních věcí. Jen potřeboval, jak tvrdil, ještě jedno malé posečkání. Nejdříve to bylo kvůli sjednocení Německa, podruhé z důvodu konání celoněmeckých voleb. A pak? Němci se o reparacích s námi již nechtěli bavit. Jak takové jednání kvalifikovat?

A pak přišla Česko–německá deklarace (ČND). Jí jsme se měli údajně vzdát reparací, které nám Německo dluží. Co k tomu tvrzení říci? Že je to vše zásadně jinak. Povinnost Německa zaplatit reparace vyplývá jak z Pařížské reparační dohody (PRD), tak i z mezinárodního práva. PRD je multilaterální mezinárodní smlouvou. My jsme též její signatáři. Měnit její ustanovení nebylo možné ČND. Jí jsme samozřejmě ani nemohli měnit principy mezinárodního práva. Pokud někdo tvrdí opak, pak se hrubě mýlí, v tom lepším případě. ČR a SRN nevytvořily PRD a ani nevytvořily mezinárodní právo. Nemůžeme v této česko–německé sestavě ani je rušit.

vím, že do funkce starosty MČ Praha 1 jste byl zvolen teprve 14. ledna 2020. Přesto si dovoluji na Vás obrátit v záležitosti, jež dlouhou dobu trápí nejen mne osobně, ale celou řadu dalších lidí. Na téma odstranění a navrácení pamětní desky paní Hany Benešové na dům v Loretánské ulici č. 2, kde paní Hana Benešová dlouhá léta žila jako vdova, jsem si psal již s dvěma Vašimi předchůdci. Pamětní deska na domě, kde je nyní Knihovna Václava Havla, byla slavnostně odhalena 16. května 2005.

Pan Ing. O. Lomecký, jeden z Vašich předchůdců ve funkci starosty, nás ve svém dopisu z 31. ledna 2018, Čj.: UMCP1 008050/2018, zn.: STA 22/2018, informoval, že z uvedeného domu byla pamětní deska paní H. Benešové odborně sejmuta již v srpnu roku 2012. V současné době se má nacházet v péči (nikoliv v majetku) Galerie hl.m. Prahy. Čeká ji též renovace. Na fasádu uvedeného domu má být vrácena, jakmile dojde k řádné kolaudaci rekonstruovaného domu, tedy i fasády.

Poslední informaci o desce jsme měli od pana ing. O. Lomského z 31. ledna 2018. Proto jsem se obrátil otevřeným dopisem z 19.11. 2019, tedy téměř po dvou letech, na pana Mgr. Pavla Čižinského, s prosbou, aby nám sdělil, co v předmětné záležitosti je nového. Když neodpověděl ani po šesti týdnech, napsal jsem mu další dopis v domnění, že tentokrát odpoví. Pan starosta Mgr. P. Čižinský však byl odvolán. Napsat mi zřejmě neměl ani čas. Budu velmi rád, když nyní tak učiníte Vy. Je dobrým zvykem, že starostové se ujímají záležitostí, které jeho předchůdci nestačili vyřídit.

Současně bych si Vám dovolil sdělit některé skutečnosti, týkající se předmětné desky. Jestliže „úřední výhled“ jejího umístění počítá ještě s delší dobou, případně i několika dalšími lety, navrhujeme něco zcela jiného. Myslíme si, že by bylo možné, vzhledem k tomu, že vnější část sloupů podloubí v Loretánské ulici má novou fasádu, a to již nějaký rok, instalovat desku na vnější stranu sloupu, nebo řádně upravit fasádu vnitřní části sloupu, kde deska byla, tak, aby mohla být znovu instalována. V tomto druhém případě jde o práce v rozsahu několika hodin a vše může být k plné spokojenosti všech zainteresovaných subjektů finálně dokončeno.

A nyní závěrem, jak vidíme z širšího hlediska celý „problém“. Jistě i Vy víte, že na Staroměstské radnici byla pamětní deska, která připomínala podíl sovětských vojsk pod vedením maršála Koněva na osvobození Prahy. Je neoddiskutovatelnou skutečností, že osvobození Prahy by nebylo možné, pokud by existovala v Čechách bojeschopná milionová armáda maršála Schörnera. Její porážka a současně i útěk její části směrem na západ a kapitulace Německa, teprve vytvořily širší podmínky pro osvobození Prahy od německých okupantů. Přes tuto historickou skutečnost zmíněná pamětní deska po opravě fasády již nebyla vrácena na své původní místo. „Ztrácejí“ se i další pamětní desky, jak o tom nedávno obsáhle mluvil jeden z našich předních politologů.

Mluví se o stěhování pomníku maršála Koněva v Praze 6 a vybudování pomníku Marie Terezie též na Praze 6. Podle informací, které byly nedávno publikované, má výstavba pomníku Marie Terezie začít na jaře letošního roku. Na podzim má být již hotov. Takže nový pomník, jeho výstavba a dokončení, mají trvat několik měsíců, kdežto pamětní deska paní Hany Benešové již osmý rok není na svém místě. A dokonce ani nevíme, kdy se na původní místo vrátí. Z hlediska uvedeného jsou naše obavy oprávněné. Domníváme se, že se do našich představ dovedete i vžít. „Válka“ proti některým pomníkům a pamětním deskách bohužel probíhá.

Paní Hana Benešová, manželka prezidenta E. Beneše, muže, který se zasloužil o stát, byla sama účastníci protiněmeckého odboje. Když ovdověla, žila po celá léta v Loretánské ulici č 2. Lidé ji k domu, kde žila, přinášely květiny. Vážili si ji, byla jim blízká. Mluvili o ní s úctou. Nikomu neublížila, spíše pomáhala. S velkou slávou byl 16. května 2005 odhalen nejen pomník prezidenta E. Beneše na Loretánském náměstí, ale i její pamětní deska. Je možné, vážený pane starosto, nejpozději do 16. května letošního roku opět slavnostně instalovat pamětní desku paní Hany Benešové za účasti širší veřejnosti? Děkujeme za vše, co v této záležitosti vykonáte.

„…Pokud předně běží o Němce v našich zemích, je náš program znám dávno; území, obývané Němci, je území naše a zůstane naším. My jsme vybudovali svůj stát, my jsme jej udrželi, my jsme jej budovali znova; přál bych si, aby naši Němci při tom pracovali s námi – to by byla lepší politika než jejich pochybené úsilí nynější. Pochybuji ovšem, a počítám s tím, že jsou v těžké situaci; přiznávali, bohužel, pangermánský výbojný program protičeský příliš ochotně, nepochopili světovou situaci, byli zpiti prvotními zdánlivými úspěchy; naši Němci stali se obětí falešného prolhaného rakušáctví a krátkozrakých Habsburků. Je psychologicky pochopitelné, že teď nemile nesou, že se tak osudně zklamali a že jsme měli a máme pravdu my.

Opakuji: my jsme vytvořili náš stát; tím se určuje státoprávní postavení našich Němců, kteří původně do země přišli jako emigranti a kolonisté. Máme plné právo na bohatství našeho území, nezbytného pro průmysl náš i Němců mezi námi. My nechceme a nemůžeme obětovat naše značné menšiny české v takzvaném německém území. My jsme také přesvědčeni, že hospodářský prospěch odkazuje naše německé krajany k nám. Závisí na nich, aby se k nám postavili správně. Ať si vzpomenou, že roku 1861 spotu s námi žádali císaře, aby se dal korunovat na českého krále. Přeji si upřímně, abychom se co nejdříve dohodli. Přiznávám se, nám je těžko zapomenout, že naši Němci a Němci v Rakousku vůbec přijímali nelidské krutosti rakouské a maďarské soldatesky bez protestu, nám je těžko zapomenout, že naši Němci dávali nejzuřivější kontingent pangermanismu. Ale přesto je přijmeme rádi, jestliže se rozhodnou ke spolupráci. Nikdo nám nemůže zazlívat, budeme–li po tolika trpkých zkušenostech opatrní, ale ujišťuji, že minority v našem státě budou požívat úplných národních práva občanské rovnoprávnosti. Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky. Přímočaré rozdělení pro velikou a zvláštní smíšenost není možné, a problém není pouze národnostní, nýbrž také a do značné míry sociální…“

Diplomat a politik, který má stálé místo v našem národním povědomí. Třetí ze čtyř dětí našeho prvního prezidenta T. G. Masaryka a jeho ženy Charlotty. Jan Masaryk je se svým otcem spojen mimo jiné i numericky zajímavým způsobem. Narodil se 14. září 1886. Jeho otec zemřel 14. září 1937. T.G.Masaryk se narodil 7. března 1850, jeho syn zemřel 10. března 1948.

Jan prožil pohnutý život syna společensko–politicky vysoce angažovaného otce v intelektuálně i morálně velmi náročném prostředí na sklonku Rakousko–Uherska, za první světové války, za první republiky a po otcově skonu v období druhé světové války a v době nástupu socialismu. Dospívání nadaného chlapce bylo poznamenáno duševní labilitou, zděděnou po matce. Jako dospělý a zmoudřelý se chtěl podílet na otcově díle a pro své zahraniční zkušenosti a jazykové znalosti se stal diplomatem. V diplomatických kruzích se osvědčoval jako laskavý a vtipný společník, jako schopný charismatický řečník. Vypracoval se ve zkušeného politika, který má stále na zřeteli bezpečnost Československa a jeho spolupráci s demokratickými státy, starost o národ a prosté lidi.

Zlom v jeho životě znamenal "Mnichov" a následný osud Československa. Odešel do exilu a zde jako člen exilové vlády (stal se mnistrem zahraničních věcí) podporoval úsilí a snahy prezidenta E.Beneše. Mimořádnou oblibu si získal u svých krajanů doma. Byli uvězněni v područí německého protektorátu a on k nim mluvil na vlnách rozhlasového vysílání z Londýna. Vysílání československého rozhlasu z Londýna zahájil r. 1939 právě Jan Masaryk. A v tom je jeho nezapomenutelný, trvalý odkaz. Dodával porobenému, potupenému, poníženému národu na pokraji záhuby naději.

Zde jsou Masarykova zahajovací slova:"Hodina odplaty nadešla, boj o vyhlazení nacismu započal. Při jméně, které nosím, zde prohlašuji, že tento boj vyhrajeme a pravda zvítězí. Naším programem je svobodné Československo ve svobodné Evropě." Zahraniční rozhlas byl doma poslouchán tajně a s rizikem trestu smrti, bude–li prozrazen. Mapoval tehdejší historické dění, viděné očima exilu a přispíval trvale a nezapomenutelně k uvědomělosti a odhodlanosti národa. Dával mu naději, ztmeloval jej. Inspiroval a integroval. Šťastné vítězství bylo potvrzením správnosti úsilí zahraničního i domácího odboje, bylo satisfakcí i pro Jana Masaryka.

Věnoval se, mimo jiné, činnosti v OSN, měl aktivní podíl na formulaci mezinárodního paktu o lidských právech. Přál si svět jako Federaci volných lidí, v tom viděl záruku trvalého míru. Jako uznání zásluh o blaho národa se mu dostalo, mimo jiné, čestného doktorátu na Masarykově universitě v Brně. Zatím však přicházel nový zlom. Poválečný svět se dělil na dva znepřátelené bloky, spustila se "železná opona". Nastávala studená válka. Nic z toho si Masaryk nepřál. Odmítal všechno, co protiřečilo ideálům humanity, odkazu a památce i jeho otce. Bylo východisko?

Brožurky, které vydáváme, zvláště České národní listy a Křesťanský sociál jsou určeny především našim lidem, kteří nemají přístup k internetu nebo jejichž možnosti pracovat s dostupnými údaji na e–médiích jsou značně omezené. Další brožurky jsou zpravidla tématicky vymezené a některé z nich představují širší souhrn informací o vybraném tématu. I s brožurkami mnozí z adresátu úspěšně pracují řadu let. Pokračujte, prosíme, i nadále v zaběhnuté praxi. Důležité jsou i adresy našich e–médiích, které naleznete na poslední stránce brožurky. Pokud budete tyto adresy šířit, přispějete i k větší návštěvnosti našich médiích.

Můžeme říci, že po těžším období, kdy jsme přecházeli od jedné hostingové firmy ke druhé, ta původní nám dala výpověď údajně proto, že hostingové služby nadále již nebude poskytovat, takže jsme neměli na vybranou, se nyní pomalu dostáváme k normálu. Podle údajů o tomto období jsme na webu ztratili přes 2200 čtenářů. Dnes návštěvnost naší webové stránky se dostává k obvyklým hodnotám. Pod „ochrannou rukou“ jsme i na ES a na FB. Zatím se nám publikované články nevytrácejí, zatím ani jeden nezmizel. Ale návštěvnost klesá, místo toho, aby stoupala, když vyvěsíme články, které obsahově jsou sice politicky „nekorektní“, ale pravdivé a tématicky zvlášť závažné. Je otázkou, zda Zuckerbergovo prohlášení o nevhodnosti cenzury, se dostane také k nám a pokud ano, kdy to bude? Je také otázkou, jak se „dozor“ nad vlasteneckými médií uplatňuje?

Náš obvyklý formát již dlouhodobě přesahují texty, které mají širší společenský obsah. Jde zejména o otevřené dopisy, petice. Některé z nich přebírají i jiné weby, zatímco další z nich se jich jaksi „ostýchají“. Nevíme proč. Ale je to tak. Doufáme, že se jejich praxe časem změní. Přebírání textů je nejednoduší formou spolupráce vlasteneckých subjektů.

Pakliže vlastenecké subjekty nevytvoří Informační centrum (IC), nebudeme slyšet a dále vidět. Budeme se společně potácet v nevědomosti bez znalosti potřebných informací. Těžko budeme hledat jednookého mezi slepými. IC automaticky též plní funkci jednotící, informace spojují a ukazují společnou cestu. V tomto směru se budeme dále snažit.

Každý z nás je důležitý. Na místní úrovni může vykonat hodně drobné každodenní práce. Ta je předpokladem kroků dalších. Právě v terénu v živém kontaktu s realitou, s lidmi, se často s rodí velkolepé texty, které oslovují mnohé. Rádi je vyvěšujeme. Úspěšní budeme tehdy, pakliže budeme i nadále spolupracovat, mezi sebou i s dalšími subjekty. –red.