Křesťanský sociál
listopad, prosinec 2019
ročník XXVIII.
Křesťané jsou masakrováni, média to nezajímá
napsal(a) Giulio Meotti
26. září 2019, Překlad původního textu: Christians Massacred, Media Look the Other Way Překlad: Libor Popovský, Helena Kolínská
"V týdnu, ve kterém se stal hrozný útok na mešitu ve městě Christchurch na Novém Zélandu... bylo v Nigérii zavražděno více než dvě stě křesťanů. Světová média se však o těchto událostech téměř nezmínila. K uctění památky křesťanských mučedníků nebyly zorganizovány žádné pietní akce a nezvonily žádné kostelní zvony. Neobjevila se žádná trička se sloganem 'Je suis Charlie'... veřejnost nebyla pobouřena." – Otec Benedict Kiely, Crisis Magazine, 4. září 2019.
Satelity NASA monitorují amazonské požáry a to přimělo světové lídry, aby se zavázali deštné pralesy zachránit. Upalování, útoky sečnými zbraněmi a vraždění křesťanů však satelity nesledují a jejich utrpení není vidět na našich televizních obrazovkách ani v novinách. Západ tak žije v mylném dojmu, že žádná perzekuce křesťanů neexistuje.
Vatikán a papež František mají na výběr: Mohou na tyto pronásledované křesťany upozorňovat nebo být obviněni z úmyslné slepoty... Vatikán by jim měl věnovat příští synodu.
V říjnu 2017 Vatikán konstatoval: "V amazonském deštném pralese, který má pro planetu zásadní význam, způsobily dlouhodobé lidské zásahy související s "kulturou plýtvání a bezohlednou těžbou přírodních zdrojů" hlubokou krizi. "Amazonie je multietnický, multikulturní a multináboženský region s bohatou biologickou rozmanitostí. Problémy v Amazonii jsou typické pro celou planetu. Přežití Amazonie vyžaduje jak strukturální tak i osobní změnu chování všech lidských bytostí, národů a církve."
Z těchto důvodů byla svolána biskupská synoda o Amazonii, která se uskuteční v Římě od 6. do 27. října 2019. V rozhovoru pro italský deník La Stampa papež František uvedl, že jednou z největších výzev pro amazonský region je "ohrožení života obyvatel a destrukce jejich území, což je obojí důsledkem ekonomických a politických zájmů dominantních skupin společnosti."
Program "Synody pro Amazonii" v Římě mimo jiné hovoří o "ohrožení života", "inkulturaci (zkulturňování) a interkulturalitě", "destrukci v důsledku těžby surovin" a o "domorodých lidech". Existuje však i jiná skupina "domorodých lidí", jejichž život je v "ohrožení" a kteří žijí s hrozbou existenciálního fyzického zničení. Jsou to pronásledovaní křesťané a Vatikán by jim měl věnovat příští synodu.
Nigerijský křesťan Enoch Yeohanna nedávno podrobně vylíčil vraždu svého otce v roce 2014: "Požádali ho, aby zapřel Krista, a když odmítl, usekli mu pravou ruku v zápěstí, když odmítl zapřít Krista podruhé, tak mu usekli ruku v lokti. Potom ho střelili do hlavy, krku a hrudi." Utrpení nigerijských křesťanů bylo označeno za "globální bezpečnostní noční můru". Podobná situace však je v mnoha zemích.
Otec Benedict Kiely, zakladatel charity Nasarean.org pomáhající pronásledovaným křesťanům nedávno napsal: "Pronásledování křesťanů na celém světě patří mezi největší zla naší doby." "Je pozoruhodné, že mainstreamová média o útocích na křesťany mlčí. V týdnu, ve kterém se stal hrozný útok na mešitu ve městě Christchurch na Novém Zélandu – ohavný a odsouzeníhodný zločin – bylo v Nigérii zavražděno více než dvě stě křesťanů. Světová média se však o těchto událostech téměř nezmínila. K uctění památky křesťanských mučedníků nebyly zorganizovány žádné pietní akce a nezvonily žádné kostelní zvony. Neobjevila se žádná trička se sloganem 'Je suis Charlie'... veřejnost nebyla pobouřena."
Teroristé z Boko Haram nedávno při nočním nájezdu na převážně křesťanské město v severním Kamerunu uřízli uši křesťanským ženám. Organizace Barnabas Fund o tom napsala toto: "Islámští extremisté vtrhli do domů, popadli ženy a odvlekli je na předměstí města Gagalari v okrese Yagoua, a tam každé ženě uřízli jedno ucho." O několik dní později, také v Kamerunu, byl rozčtvrcen překladatel Bible Angus Fung, jeho ženě usekli ruku. V Nigérii byl zavražděn katolický kněz David Tanko a jeho tělo shořelo v jeho zapáleném autě. V Nigérii byl v srpnu 2019 zavražděn další kněz Paul Offu a v loňském roce se tam jen při jednom jediném útoku stalo obětí 13 věřících a dva kněží. V Burkině Faso byli nedávno zavražděni čtyři křesťané za to, že měli na krku křížky. "Islamisté přišli a přinutili všechny lehnout si čelem k zemi," řekl biskup Laurent Birfuoré Dabiré z diecéze Dori. "Potom je prohledali. Čtyři lidé měli na krku křížky. Ty zavraždili, protože to byli křesťané a pak varovali všechny ostatní vesničany, že pokud nekonvertují k islámu, tak dopadnou stejně."
V Mali, kde bylo v červnu 2019 v převážně křesťanské vesnici Sobame Da zavražděno 100 mužů, žen a dětí, "uprchly ze svých vesnic před útoky islamistických extremistů stovky zoufalých křesťanů včetně 433 dětí."
David Curry, prezident americké nevládní organizace Open Doors, která monitoruje pronásledování křesťanů, označil křesťanky za "nejvíce pronásledovanou skupinu na světě". Jejich útlak a fyzické utrpení je nepředstavitelné. V Nigérii drží Boko Haram stále v zajetí unesenou dívku Leah Sharibu. Mohla být propuštěna spolu se svými spolužačkami, ale odmítla se zříct své křesťanské víry. Křesťanky jsou unášeny a zotročovány také v Pákistánu. "Každý rok je nejméně tisíc dívek uneseno, znásilněno, přinuceno konvertovat k islámu, a donuceno vdát se za své trýznitele," uvedl Tabassum Yousaf, katolický právník spolupracující s italskou nevládní organizací St. Egidio. Něco podobného se děje také v Egyptě, kde křesťanky čelí "epidemii únosů, znásilnění, bití a mučení".
Nejznámější z těchto pronásledovaných křesťanek, Asia Bibi, byla nespravedlivě odsouzena za "rouhání" a strávila téměř deset let v pákistánském vězení – většinu času v cele smrti – než byla osvobozena. V květnu 2019 jí bylo konečně umožněno odletět do Kanady, kde se sešla se svou rodinou. Paní Asia Bibi řekla: "Když mě mé dcery navštívily ve vězení, tak jsem před nimi nikdy neplakala, ale vždy, když návštěva skončila a ony odešly, tak jsem plakala, protože jsem cítila hlubokou bolest a zármutek. Neustále jsem na ně myslela, měla jsem starost, jak se jim beze mne vede."
Satelity monitorují amazonské požáry a to přimělo světové lídry, aby se zavázali deštné pralesy zachránit. Upalování, útoky sečnými zbraněmi a vraždění křesťanů však satelity nesledují a jejich strašné utrpení se neobjevuje ani na našich televizních obrazovkách, ani v novinách. Západ tak žije v mylném dojmu, že žádná perzekuce křesťanů neexistuje. Vatikán, papež František, ostatní duchovní a média mají na výběr: Mohou na tyto pronásledované křesťany upozorňovat nebo čelit obvinění z úmyslné slepoty.
Giulio Meotti je kulturní redaktor deníku Il Foglio, italský novinář a spisovatel.
https://cs.gatestoneinstitute.org
Papežská nadace Kirche in Not – Náboženská svoboda by měla být prioritní v agendě velkých mocností
Řím. „Křesťané jsou nepronásledovanější náboženskou skupinou – téměř 300 milionů věřících zažívá každodenní pronásledování. Islámský fundamentalismus se přesunul z Blízkého východu do Afriky a Asie“. Tyto dva údaje vyplývají ze studie Papežské nadace Kirche in Not (známé také jako „Pomoc trpící církvi“), která byla dnes zveřejněna v římské bazilice sv. Bartoloměje na Tiberském ostrově. Tento kostel, v němž dnes promluvil rovněž prefekt Kongregace pro východní církve, kard. Leonardo Sandri, je památníkem mučedníků 20. a 21. století.
Studie o pronásledování křesťanů v letech 2017–19 nese výmluvný název „Pronásledovanější než jindy“ a sleduje vývoj ve dvaceti zemích (od Saúdské Arábie přes Středoafrickou republiku po Súdán či Pákistán), kde mezi okolními čtyřmi miliardami obyvatel žije křesťanská menšina v nejobtížnějších podmínkách. Ve zmíněném období se situace nejenom nezlepšila, nýbrž seznam sledovaných zemí se bohužel rozšířil o další tři státy – Kamerun, Burkina Faso a Srí Lanku.
„Naše zpráva dokazuje, že čistě vojenské řešení nepostačuje“, prohlásil při prezentaci studie Alessandro Monteduro, ředitel nadace Kirche in Not. „Od porážky tzv. Islámského státu ve velké části Sýrie a na severu Iráku migrovali teroristé do jiných částí světa, zejména Afriky a jižní a východní Asie. Obhajoba náboženské svobody by proto měla být prioritním zájmem velkých mocností a nadnárodních institucí“, zdůraznil. Předseda italské sekce papežské nadace, Alfredo Mantovano, vysvětlil, že zlepšení diplomatických vztahů mezi západními zeměmi a Severní Koreou nebo Čínou automaticky nevede ke změně životních podmínek pro tamější křesťany: „Nesmíme propadat iluzi, že případné omezení zbrojních dodávek anebo smlouvy o hospodářské spolupráci přispívají ke zmírnění náboženského pronásledování. V Číně (jedné ze sledovaných zemí) dosud není povoleno projevit víru na veřejnosti a mnohdy ani v soukromí“, připomenul Mantovano.
Rektor svatyně sv. Antonína ve srílanském Colombu, o. Jude Raj Fernando, v Římě zastoupil zemi, která o letošních Velikonocích utrpěla nejzávažnější protikřesťanský atentát. „Navzdory této hluboké ráně jsme vytrvali v pevné víře, která nám umožňuje, abychom odpustili svým pronásledovatelům. Odpouštíme, ale nadále se dožadujeme spravedlnosti pro našich 258 obětí a denně se za ni modlíme“.
Zpráva Kirche in Not zároveň upozorňuje na dramatickou situaci v Africe. Z patnácti afrických kněží násilně usmrcených v tomto roce pocházeli tři z Burkina Faso, dosvědčuje o. Roger Kologo. „V naší zemi probíhá skutečný hon na křesťany, které džihádisté napadají při procesích a dokonce i v jejich domovech. Od začátku roku položilo život za víru nejméně šedesát věřících. Spolu s nimi často umírají představitelé místní správy, kteří chtějí zabránit teroristickému násilí, i muslimové, shromáždění v mešitách (16 jich zemřelo při útoku na mešitu 11.10.)“, uvedl burkinafaský kněz. Za všechny tyto mučedníky se dnes večer římská bazilika sv. Bartoloměje rozzářila rudou barvou. Radiovaticana.cz
V Austrálii schválili legální možnost vraždy dítěte až do dne porodu
Zbyněk Pazder, 5.10.2019
V Austrálii schválili legální možnost vraždy dítěte až do dne porodu. Nevím, proč se tomu manipulativně říká potrat, když jde o cílené usmrcení živého člověka, který vnímá lásku, bolest a chce žít. Kecy o právu na rozhodování se o vlastním těle jsou v takovém případě absurdní. Budoucí matky mohou dítě předem svěřit do cizí péče.
Prej právo rozhodovat si o vlastním těle.. to je neuvéřitelnej blábol, nechápu, jak ho může bez komentáře papouškouvat tolik médií a zákonodárců. Od momentu početí už to není JEN vlastní tělo, jsou to těla dvou lidí, z nichž jedno na tom druhém závisí. Horolezec neodřízne svého kamaráda, který na něm doslova (zá)visí, jen z plezíru, že ho bavilo plánovat výstup, ale teď si to rozmyslel. Když na někoho míříte zbraní ve své ruce, taky neříkáte, že jste rozhodli o svém prstu na spoušti: Ne, rozhodli jste se zabít dalšího člověka. Pokud to nebylo v sebeobraně, nebo v situaci, kdy tak zachráníte jiné, je to vražda. Potrat zdravého dítěte zdravé matky není ničím jiným.
Právo s sebou kdysi, ještě tu dobu pamatuju, neslo i odpovědnost za následky a povinnosti. Jde o základní právní princip. Pokud máte právo držet, nosit a použít zbraň, vždy z toho vyplývá odpovědnost za následky a povinnost čelit jim.
Právo mít sex mimo manželství, kdykoliv a s kýmkoliv si liberální a sekulární společnost vydupala. A jak už to mezi liberály bývá, často se domáhají práv a zapomínají na odpovědnost a povinnosti. Když na vás závisí jiné životy v důsledku vašeho svobodného rozhodnutí, musíte nést i následky, vše ostatní je vražda.
Proč nejdou liberálové dle své logiky (já první) ještě dál? Proč dítě nezabít ještě v roce, v pěti, nebo treba v osmnácti, třeba když neodmaturuje podle jejich představ? Závislé jsou na vás postižené děti, nesvéprávní rodiče, to vše vás přece taky obtěžuje, stojí vás čas, úsilí, peníze. Nehodil by se i tam nějaký potrat? Mohli byste mu říkat treba "ukončení aktivní součinnosti", nebo "legální a humánní vražda v zájmu ušetřeni výdajů a času na péči o svěřenou osobu".
Jak by byl svět jednoduchý a krásný, kdyby bylo možné takto potratit všechny, kteří vás obtěžují, štvou, dovolují si s vámi třeba nesouhlasit. Jen pomyslete, o kolik by klesly emise CO2, které by kandidáti potratu v budoucnu emitovali, kolik by se ušetřilo peněz z vašeho, ze státního, kolik by se uvolnilo bytů pro mladé, potřebné a progresivní revolucionáře? Máte na to přece právo! Proč by mělo končit jen porodem?
Euportal.cz
150 bábätiek narodených po neúspešných potratoch nechali zomrieť
5. 10. 2019
Ottawa 5. októbra 2019 (HSP/lifenews.com/Foto:TASR/AP–Gregory Bull)
Jedna z najlepších pro–life blogeriek Pat Maloneyová, ktorá nebojácne využíva právo na slobodný prístup k informáciám, odhaľuje šokujúce a jasné fakty o špinavom potratovom režime v Kanade. Vďaka jej pátraniu po 491 deťoch (r.2000–2009), ktoré sa narodili živé po neúspešných potratoch, avšak nechali ich zomrieť, začal National Post skúmanie prípadu s výzvou na zapojenie sa polície (RCMP)
Čeká bílé Evropany vymření?
napsal(a) Drieu Godefridi
25. října 2019
Překlad původního textu: Europe: The Great White Death?
Překlad: Helena Kolínská, Libor Popovský
Bude to trvat jen 30 až 40 let, než se muslimská menšina stane ve Francii většinou. – Charles Gave, francouzský finančník, webové stránky Institut des Libertés.
* Znepokojující je, že existuje podskupina evropské populace, která velmi efektivně likviduje sama sebe.
*Vyslovení této pravdy způsobuje v médiích pozdvižení a zuřivé odsouzení, a to znamená, že v Evropě umírá nejen "domorodá" populace, ale také svoboda projevu.
Významný francouzský finančník Charles Gave publikoval 4. září 2017 na webových stránkách svého think tanku "Institut des Libertés" strhující článek, který vyvolal ve Francii značné pozdvižení. Autor si položil v článku otázku: Čeká bílé Evropany vymření?
Jeho odpověď zněla "Ano!": "Není to ani dobré, ani špatné. Zkrátka to tak prostě je," napsal Charles Gave. Jeho základní argument je, že když budeme vycházet z počátečního stavu muslimské populace ve výši 10 % obyvatelstva, tak při "domorodé" míře plodnosti 1,4 dítěte na ženu [1] a "imigrantské" tj. muslimské míře plodnosti 3,4 až 4 děti na ženu, to bude trvat jen 30 až 40 let, než se muslimská menšina stane ve Francii většinou. Skutečně, píše Charles Gave, při míře plodnosti "domorodých" žen 1,4 bude za pouhé dvě generace ze 100 novorozenců jen 42 "domorodých" dětí.
Jak se dalo očekávat, byl Charles Gave za to, že přijal za svou teorii známou ve Francii jako "velká náhrada" ("le grand remplacement"), téměř okamžitě označen jako krajně pravicový šílenec. Tato teorie říká, že původní populace bude nahrazena populací novou, imigrantskou. Tato teorie byla již dříve šířena spisovatelem Renaudem Camusem, který měl blízko k "Národní frontě" (dnešnímu "Národnímu sdružení"), politické straně vedené Marine Le Pen.
Jako odpověď uveřejnil deník Libération rozzuřený a jedovatý článek – v porovnání s nímž vypadají deníky The New York Times a The Washington Post jako pravdivé a vyvážené – o "bláznivých výpočtech" Charlese Gavea. Komentář argumentoval, že muslimové netvoří 10 % francouzské populace, ale poněkud méně, že plodnost žen původní populace je 1,8, nikoliv 1,4, a že míra plodnosti imigrantek z Maghrebu je 3,53 spíš než 4. A nakonec komentátor deníku Libération prohlásil, že pojem "muslimský původ" je stejně nesmyslný.
Kdo má tedy pravdu, Charles Gave nebo jeho kritici? Začněme tím, že rozebereme chatrné argumenty komentáře publikovaného v deníku Libération. Charles Gave píše, že míra plodnosti muslimských imigrantek je mezi 3,4 a 4 – ne 4, jak nepravdivě tvrdí Libération (Gave napsal: mezi 3,4 a 4, Libération píše 3,53, to je de facto to samé číslo). Navíc nikdo nezná přesný podíl muslimů ve Francii – francouzské zákony výslovně zakazují jakýkoli druh náboženského nebo rasového sčítání lidu – a v této situaci je 10 % docela střízlivý odhad.
Deníku Libération také unikla jediná skutečná chyba, které se Charles Gave ve svém výpočtu dopustil: při porodnosti 1,4 a u výchozího počtu 100 dětí, přičemž nezohledňujeme žádné další faktory, nenarodí se po dvou generacích 42 dětí, jak uvádí Gave, ale 49 (100 x 0,7 = 70 x 0,7 = 49, nikoli 42). [2]
Gaveův článek však vychází z několika předpokladů, s nimiž nesouhlasím:
1."Ti, kteří se dnes narodí, zde za třicet let budou, a ti, kteří se nenarodí, zde nebudou. Toto je zaručené," napsal Charles Gave. Já bych k tomu ovšem poznamenal, že podobnou jistotu měli zřejmě také lidé v letech 1913, 1937 nebo těsně před strašnými epidemiemi jako byla například "Černá smrt".
2."Počítat s tím, že se ceny nemovitostí zvednou, když budeme mít pouze 42 kupců na 100 prodejců, je zajímavé, ale logika mi uniká," píše Charles Gave. Přitom on sám se ale právě zmínil, že imigranti původní obyvatelstvo nahradí – ve skutečnosti neměla Francie nikdy tolik obyvatel, jako má dnes.
3.Charles Gave dospěl k závěru, že původní evropská populace za 40 let zmizí: "Ohromující zprávou za příštích třicet nebo čtyřicet let bude vymření bílých Evropanů, jejichž předci vytvořili moderní svět." Pokud vezmeme v úvahu míru plodnosti 1,4 pro "původní obyvatelstvo", tak to bude trvat déle než 40 let, než zmizí z povrchu Země, a to nebereme v úvahu "smíšená" manželství a jiné faktory.
4.Nejdůležitější však je, že islám není rasa. Islám je náboženství a ve skutečnosti je to mnohem víc než jen náboženství, je to doktrína, politické hnutí, ideologie a kompletní soubor společenských norem (islámská právní věda ve formě Koránu, Sunny a Fiqhu), které řídí všechny detaily lidské činnosti. Protože to je doktrína, tak je možné se k ní připojit a k islámu konvertovat. Člověk může také islám opustit, ovšem trestem za "apostázi" (odpadnutí od víry) je smrt.
Existují nicméně lidé, kteří se sami definují jako "bývalí muslimové", i když jsou zatím nepočetnou menšinou. Nemá smysl předstírat, že jsme schopni předpovědět 40 let dopředu, jaká bude budoucnost jakékoliv víry, vyznání, ideologie nebo kultu, zejména v Evropě a západním světě všeobecně. Jak se říká: "Je těžké cokoliv předpovídat, zejména budoucnost."
Jen před dvěma nebo třemi generacemi klečelo několik desítek milionů Evropanů několikrát týdně v kostelích, aby tak prokázalo svou zbožnost. Přešlo čtyřicet let a toto náboženské zanícení v Evropě téměř úplně vymizelo. Místo toho zde máme "dekristianizaci", jev který zasáhl celou Evropu.
Charles Gave má ale vcelku pravdu, i když s několika detaily nesouhlasím. Upřímně řečeno, Evropané už neprodukují děti. A to nemá nic společného s islámem, tuto "nemoc" si způsobili sami.
Americký biolog Paul Ehrlich ve své knize "The Population Bomb" ("Populační bomba"), vydané v roce 1968, napsal, že nejlepší metodou ke snížení počtu obyvatel je legalizace potratů. A to přitom vůbec nebral v úvahu dopad antikoncepce.
Když Evropané začali před 40 lety postupně legalizovat jak antikoncepci, tak potraty, varovala katolická církev před nástupem "morbidní civilizace". Když se belgický parlament v roce 1990 rozhodl legalizovat potraty, tak belgický král, hluboce věřící katolík, tento zákon odmítl podepsat. Tehdy došlo v Belgii ke "crise de régime" ("krizi režimu") a tehdejší premiér byl nucen vymyslet ústavní kličky, aby navzdory králi mohl tento zákon vejít v platnost. Ačkoliv se toto odehrálo před relativně krátkou dobou, tak se nám nyní zdá postoj belgického krále nepochopitelně zpátečnický.
Dnes o čtyřicet let později víme, že jak Paul Ehrlich, tak i katolická církev měli pravdu: Evropané mají očividně lepší věci na práci, než se starat o děti.
V poslední době jsou počty potratů v zemích jako Švédsko nebo Francie na bezprecedentně vysoké úrovni. Ve Francii se nyní provádí 200 000 potratů ročně. Pro srovnání – ve Francii se každoročně narodí kolem 750 000 dětí. Francie tedy v současné době každoročně usmrcuje 20 % svých nemluvňat / plodů / embryí / buněčných shluků – vyberte si slovo, které vám nejlépe vyhovuje.
Francouzský parlament nedávno učinil právo na potrat právem absolutním: Jedná se o zákon Vallaud–Belkacem z roku 2014. Před přijetím tohoto zákona musela být matka "ve stavu nouze", aby byl potrat legální. Tato "podmínka", kterou stejně nikdo nikdy neprověřoval, byla nyní odstraněna a potrat je nyní samozřejmým právem, takovým jako je například právo řídit auto nebo koupit si sendvič.
Francouzský parlament také nedávno schválil jeden z těch zákonů, ve kterých si Francie tak libuje. Tento nový zákon zakazuje "digitální obstrukce potratů" a stanoví, že šíření "nepravdivých informací" o potratech za účelem ženy od potratu odradit je trestným činem. Co je však "nepravdivé"? Je "nepravdivé" tvrdit, že psychologické důsledky potratů jsou často zničující? Je "nepravdivé" zobrazit, jak skutečně vypadá klinický postup při potratu? Je "nepravdivé" mluvit o hodnotě lidského života, hodnotě, která je nade vším? Mimochodem, pokud "svoboda projevu" nezaručuje právo říkat "nepravdivé" nebo dokonce odporné věci, tak jsme již svobodu projevu ztratili. 99,9 % webových stránek amerického hnutí "pro–life" by tento zákon porušovalo. Američané, buďte na pozoru! Ve Francii je nyní právo na potrat již dogmatem.
Na potraty chodí ženy z "domorodé" populace, která žije ve Francii po generace, i ženy, které přišly do země jako migrantky. Po nějaké době se míra potratů "migrantek" přibližuje míře potratů v "domorodé" populaci.
Ale toto není důležité. Znepokojující je, že existuje podskupina evropské populace, která velmi efektivně likviduje sama sebe. Pokud počítáme s počáteční plodností 1,4, tak se "nativní, tj. západní" skupina 100 lidí neúprosně zmenšuje – 70, 49, 34, 24, 17, 12, 8, 6, 4, 3, 2, 1 – během třinácti generací. Tato čísla jsou neúprosná, je to matematický výsledek.
K demografickému propadu by samozřejmě mohlo dojít, i když by nebyly povoleny potraty – kvůli válce, nemocem, politice "jednoho dítěte" čínské vlády (politice, která někdy znamená nucené potraty) a podobně (viz agregovaný model blízkých determinant Johna Bongaarta, "Demographic Research", 33, 19: 535–560, 2015). Dalo by se teoreticky uvažovat o populaci, kde jsou potraty legální, ale míra plodnosti má v dlouhodobém horizontu hodnotu 3. Avšak pokud vím, není v rozsáhlé literatuře na toto téma [3] uveden jediný příklad populace, která by neklesla poté, co se staly potraty široce dostupné a zejména, jako ve Francii, kde se staly "právem".
Nejde o to, zda je potrat "špatný" nebo nemorální, nebo zda by měla být tato politika zvrácena. Chceme zde ukázat, že "bílá smrt" (rozuměj zánik původního obyvatelstva) Evropy je tvrdá matematická realita a že jsme si tuto morovou ránu způsobili sami. Současný trend demografického poklesu původní populace je důsledkem legalizace "plánování rodičovství" a potratů a začal dávno před masivním přílivem muslimských migrantů.
Touto situací se často zabývaly i takové respektované osobnosti jako je filosof Raymond Aron (autor knihy In Defense of Decadent Europe (Obrana dekadentní Evropy), bývalí premiéři Michel Rocard a Alain Juppé nebo dokonce bývalý prezident François Mitterrand, který se specificky zmiňoval o "demografické sebevraždě". Vyslovení této pravdy způsobuje v médiích pozdvižení a zuřivé odsouzení, a to znamená, že v Evropě umírá nejen "domorodá" populace, ale také svoboda projevu.
Drieu Godefridi je belgický spisovatel, liberál podle klasické definice, a zakladatel l'Institut Hayek v Bruselu. Obdržel doktorát filosofie na Sorbonně v Paříži a věnuje se investicím do evropských společností.
(Odkazy vynechány). https://cs.gatestoneinstitute.org/
Každý pátý obyvatel EU je na pokraji chudoby, píše Euronews
Redakce AC24
Zároveň se Lotyšsko a Litva ocitly mezi zeměmi EU s nejhoršími ukazateli, uvádí Euronews. Slábnoucí světový hospodářský růst bude pro země s oslabenou ekonomikou stále obtížnější dostat se z chudoby a obchodní napětí situaci ještě zhorší, varují odborníci. (Foto: Flickr)
Každému pátému Evropanovi, nebo 109 milionům lidí, podle Eurostatu hrozí, že bude na okraji společnosti nebo mezi chudými (Euronews sám v lednu hovořil o 113 milionech ohrožených lidí – pozn. red.). Jedná se o splnění alespoň jednoho ze tří kritérií: nízký příjem, těžká materiální deprivace nebo bydlení v domácnosti s nízkou úrovní.
Ženy byly v tomto ohledu zranitelnější. Evropská statistická agentura zveřejnila výsledky studie před Mezinárodním dnem za odstranění chudoby. Zpráva zdůrazňuje, že každá země EU má svůj vlastní rozsah problému.
Každý čtvrtý Evropan je v sedmi státech Společenství ohrožen chudobou. První tři místa v tomto seznamu obsadily Bulharsko, Rumunsko a Řecko. Následuje Lotyšsko, Litva, Itálie a Španělsko.
Každý 17. obyvatel Evropské unie je v obtížné finanční situaci. Evropané, kteří spadají do této kategorie, nemohou platit účty za byt, elektřinu a plyn včas nebo dokonce udržovat dům v teple, nemluvě o tom, že nemohou strávit týden volna mimo místo svého bydliště.
Alarmující statistiky pro EU se zveřejňují jen několik dní po udělení Nobelovy ceny za ekonomiku. Francouzská ekonomka Esther Duflová a američtí vědci Abhijit Banerjee a Michael Kremer získali prestižní cenu za „experimentální přístup ke snižování globální chudoby“.
S oslabením globálního ekonomického růstu bude pro rozvojové země obtížnější se dostat z chudoby. Situaci zhoršuje obchodní napětí.
Podle hlavy MMF je nutné těžit z obchodních vztahů, protože obchod je důležitý pro hospodářský růst, trh práce a zmírnění chudoby. Stabilní příjem z obchodu a vývozu zlepšuje finanční situaci zemí. To umožňuje investice do rozvoje infrastruktury a vytváření pracovních míst, což je zásadní pro vymýcení chudoby.
V těchto úvahách ale zcela zjevně chybí metodika, která rovněž brzdí potlačení chudoby, a tou je naprosto nespravedlivé přerozdělování bohatství a oligarchizace kapitalistického systému.
Zdroj: euronews.com, pz.cz
Proč třetina Čechů prohlašuje, že v socialismu se žilo lépe?
24. 10. 2019 facebookový profil Jiřího Kobzy a PrvníZprávy
„Pokud máme 1 milion lidí pod hranicí chudoby a 2 miliony přežívají těsně nad ní, potom ta 1/3, která si myslí, že se za socíku žilo lépe, docela sedí!" konstatoval poslanec Jiří Kobza.
„ČT řeší, proč 1/3 Čechů prohlašuje, že v socialismu se žilo lépe. Čistá propaganda o tom, jak to lidi nechápou, jak se mají dobře. Jenže diskutují s lidmi 40+, kteří si pamatují, jak to bylo doopravdy, ne jak to prezentuje Česká televize. Vadí jim nedostatečné sociální jistoty, a svoboda žít na ulici nebo v jeskyni jim to nějak nenahrazuje, navíc, když o tom vypráví nadprůměrně vydělávající moderátor a sluníčkový propagátor ekonom Zahradník," napsal poslanec Jiří Kobza po sérii pořadů v České televizi, které se zabývaly názory lidí k životu v době socialistického Československa před rokem 1990.
„Myslím, že po 30 letech demokratury s ní máme téměř tolik zkušeností jako se 40 léty socialismu. Srovnání osmdesátých let socialismu a životní situace 1/3 národa nyní je tristní vysvědčení liberálů, občanské společnosti a vůbec všech kavárníků," konstatoval dál poslanec SPD.
„O to více se snaží vymývat hlavičky našich dětí, aby se udrželi u moci a jejich chlebodárci u zdrojů a oněch 460 mld. Kč každoročně mohlo dál odtékat do zahraničí," uzavřel svůj komentář Jiří Kobza.
Komentář vyvolal mnoho dalších komentářů ...
"Měli bychom se finančně lépe dnes, ale museli by vrátit ceny před rok 89," míní jeden ze čtenářů.
„Celá ta otázka je postavená naprosto chybně. Srovnávat "dnešek", což je opravdu špatná doba, se "socialismem", což byla doba dlouhá a měla své různé fáze. Jsem přesvědčen, že kdyby byl dotaz směrován na 90. vs. 80. nebo 70. léta, vyhrála by ta 90. léta. To byla doba svobody, tvůrčího vzepjetí a naděje," napsal další diskutující.
„Dnes je totiž už vyžráno vše, co bylo vybudováno před 89 a není kde brát. Zbývá jen to, co nám milostivě dají.....," připojil se k diskusi autor komentovaného komentáře Jiří Kobza. „Tak jednoduché to není – ale to víme oba a taky víme, že by to byla debata do rána," připojil další čtenář svůj názor.
„Když si navíc uvědomíme, cca 38% občanu pod 30 let socik nezažili vůbec, a cca 14% ve věku 30 až 40 jen jako velmi malé děti, jde o více než 70% z těch, kteří tu dobu zažili a vnímali, i z hlediska komparace, reálné a hlouběji..." mínil další komentátor.
„Ono se to nedá pořád všechno počítat jen na peníze, i když si nikdo z nás nedovolí popírat, jak jsou v dnešní době důležité. Samosebou kdo pamatuje dobu před hadrákem ví o čem je řeč. Ano, nebyl průměr platu třicet tisíc ale taky se platil nájem 150 korun," píše se v dalším komentáři. „Pokud máme 1 mil.lidí pod hranicí chudoby a 2 mil přežívají těsně nad ní, potom ta 1/3, která si myslí, že se za socíku žilo lépe, docela sedí!" poznamenal Jiří Kobza. „Dnes třeba není drahá a je dostupná elektronika a spotřebiče, ale to se nekupuje každý den. Ale ceny potravin, nájmu bytu, koupě bytu není adekvátní k platům lidí co mají nižší příjmy. A takových je hodně. Spousta lidí si nemůže dovolit dovolenou a jiné," píše další komentátor.
Celý život pomáhala, teď málem zemřela hlady
27.10., Stáňa Seďová , Právo
Stařenka, která celý život jako lékařka pomáhala, málem zemřela hlady. Sama, v bytě, v Praze. Život jí zachránila sociální pracovnice, jež ji našla.
Nyní za ní chodí třikrát denně pečovatelka, kterou platí nadační fond. Staré paní zbývá po zaplacení nájmu tak tak na jídlo. Jen Charita Praha–Holešovice se stará o desítky seniorů přežívajících na hranici chudoby.
„Paní Jindřiška trpěla podvýživou, protože jí mozek nedal impulz, aby se najedla. Ona sama nemá vedle sebe nikoho, kdo by jí mohl pomoci, soběstačná není. Má málo peněz, proto si nemůže hradit péči sama. Po zaplacení všech výloh jí zbývá něco málo na stravu. Proto veškerou péči o Jindřišku hradíme z darů Nadačního fondu Agora 7,“ řekla Právu Veronika Fajstavrová, manažerka sociálních služeb Charita Praha–Holešovice.
Paní Jindřiška, která letos oslavila 94. narozeniny, celý svůj život zasvětila pomoci druhým jako praktická lékařka v lázeňském zařízení. I ve svém úctyhodném věku plynně mluví třemi světovými jazyky, a to navzdory svému onemocnění – stařecké demenci 3. stupně.
„Nemoc ji limituje v úkonech běžné denní potřeby, kdy se zapomíná najíst, její byt byl ve značně zanedbaném stavu a bohužel absentovala i osobní hygiena, protože na ni prostě zapomínala. Paní Jindřiška se špatně orientuje v čase, převážně žije minulostí,“ popsala stav bývalé lékařky Fajstavrová.
Pečovatelky z holešovické charity za ní docházejí třikrát denně pět dní v týdnu, aby mohla žít v důstojných podmínkách. „Děkuji za to, že díky vaší pomoci mohu zemřít doma se svými knihami a vzpomínkami,“ říkává ošetřovatelkám seniorka z Prahy 7, které nezbyl na světě žádný příbuzný.
„Jsou to často lidé kolem devadesáti let, kteří už nikoho nemají a ze svých nízkých příjmů si nemohou platit péči. Nebo se o ně zbylí příbuzní nestarají. Jsou i jiné případy – paní je 97 let, dceři sedmdesát. Jak ta může své matce finančně pomoct? Mezi takové lidi rozdělujeme péči, kterou nám hradí Nadační fond Agora 7. Každý měsíc 35 tisíc korun,“ vysvětluje manažerka charity.
Už nyní ale mají měsíční limit téměř vyčerpaný, proto velmi pečlivě zvažují, kterého klienta bude fond sponzorovat.
Chudý je každý desátý Čech
„Jakmile je někomu schválen příspěvek na péči od státu, který jeho potřeby pokryje, hned ho vyškrtneme, abychom se mohli starat o dalšího nemohoucího seniora,“ dodala Fajstavrová.
V Česku je chudobou ohrožen každý desátý člověk, vůbec nejohroženější skupinou jsou právě senioři. Tato situace se bude se zvyšujícím se věkem dožití stále zhoršovat. Upozorňuje na to Evropská síť proti chudobě a sociálnímu vyloučení. Podle ní v celé Evropské unii žije téměř 119 milionů lidí na hranici chudoby a sociálního vyloučení, což je téměř 24 procent všech obyvatel EU.
I tak obyčejná věc, jako je ovoce a zelenina, chybí důchodcům i v Praze, jednom z nejbohatších evropských měst. Charita v Holešovicích je proto každý měsíc rozdává mezi své klienty.
„Bohatý a vyvážený jídelníček je pro naše klienty luxus. Na nákup ovoce a zeleniny v potřebném rozsahu jim nezbývají prostředky. V minulém roce jsme rozdali 829 kilo ovoce a zeleniny,“ dodala pracovnice charity s tím, že pro jejich klienty je to často mimořádný zážitek.
„Poděkujte, prosím, těm hodným lidem, od kterých ovoce dostávám. Každý měsíc se na ně těším, jako děti na ježíška. To nám napsal například pan Miloš,“ říká Fajstavrová. Novinky.cz
Čoraz viac ľudí odmieta bruselskú ríšu, chcú radšej spojenectvo európskych národov.
Maďarsko už nie je ďalej ochotné financovať falošné občianske organizácie
Budapešť 29. septembra 2019 (TASR/HSP/Foto:SITA/AP–Ronald Zak)
Dnešné Maďarsko stojí na pôde kresťanskej demokracie, a nie liberalizmu, vyhlásil v nedeľu v Budapešti po znovuzvolení predseda vládnej strany Fidesz Viktor Orbán
Na snímke Viktor Orban
Za súčasného premiéra na zjazde hlasovalo 1406 delegátov. V prejave podľa spravodajského servera Origo.hu Orbán vyjadril vďaku za to, že ho zvolili za predsedu “jedinej strany, ktorá v krajine dokáže vládnuť”. Fidesz je podľa jeho slov v usporiadanom stave, má jasný program, pričom opozičné strany čoraz viac slabnú.
Premiér a predseda Fideszu podotkol, že v Európe už čoraz viac ľudí odmieta “bruselskú ríšu”, chcú radšej spojenectvo európskych národov, a zdôraznil, že Maďarsko už nie je ďalej ochotné financovať falošné občianske organizácie viažuce sa k americkému finančníkovi Georgeovi Sorosovi.
Staronový predseda Fideszu opätovne odkázal Taliansku, že pomôže chrániť jeho štátne hranice a že pomôže prepraviť migrantov z Talianska do ich domova.Z vnútropolitických cieľov Orbán vyzdvihol likvidáciu chudoby či riešenie rómskej otázky.
Zvyšky slovenskej suverenity sa otriasajú
Niektorí európski politici presadzujú projekt európskeho superštátu. Pred pätnástimi rokmi sa Slovensko spolu s Českou republikou, Maďarskom, Poľskom, so Slovinskom, s Cyprom, Maltou a pobaltskými štátmi stalo členským štátom Európskej únie. V čase nášho vstupu do tohto ekonomického, hospodárskeho a najmä politického spoločenstva sme sa tešili, že toto členstvo prinesie pre Slovenskú republiku a jej občanov mnohé výhody. Bola to pravda. No akosi sa zabudlo pripomenúť, že sa časom môžu objaviť aj mnohé nevýhody, ktoré Slovenská republika ako členský štát Európskej únie nedokáže ovplyvniť. Mnohí z nás stále majú v pamäti ratifikáciu Lisabonskej zmluvy. Od vstupu Slovenskej republiky do Európskej únie sme mohli sledovať výrazné posilňovanie kompetencií ústredných európskych orgánov na úkor členských štátov.
Lisabonská smlouva
Tento stav umožnila práve Lisabonská zmluva, ktorá revidovala všetky zakladajúce zmluvy, pričom vytvorila aj legislatívno–právne predpoklady na výrazné posilňovanie ingerencie spoločenstva v rozhodovacích procesoch a pozícií medzinárodného postavenia Európskej únie. V skratke by sme mohli povedať, že táto zmluva autoritatívne vyžaduje od členských štátov ich lojalitu k Európskej únii a k jej zahraničnej politike. A to nie je všetko. Niekoľko článkov Lisabonskej zmluvy posilňuje nadnárodný charakter samotnej európskej integrácie. Čo to znamená? Nadnárodný princíp predpokladá, že národné štáty vrátane Slovenska postupne odovzdajú svoju suverenitu v prospech európskych byrokratických inštitúcií. Týmto by sa však samotný integračný proces neskončil. V novodobej histórii európskej integrácie proti sebe stáli politici presadzujúci spoluprácu suverénnych národných štátov a eurofederalisti, ktorí sú za vytvorenie akýchsi „Spojených štátov európskych“.
Čo by to pre Slovensko znamenalo? Prípadným vznikom tohto umelo vytvoreného európskeho „štátneho celku“ by stratilo aj posledné zvyšky svojej suverenity. Európska vláda a parlament by svojimi právomocami podľa eurofederalistov priamo ovplyvňovali politické, spoločenské a kultúrne smerovanie ktoréhokoľvek európskeho štátu. Národné vlády by stratili svoje opodstatnenie a stali by sa len obyčajnými a bezvýznamnými sprostredkovateľmi a vykonávateľmi spoločnej európskej politiky. V prípade Slovenska by sa mohlo stať, že spoločný európsky parlament konštituovaný na základe celoeurópskych parlamentných volieb, vyslovujúci dôveru európskej vláde vytvorenej na základe straníckeho kľúča, by mohol na základe svojej kompetencie spoločne s európskou vládou na Slovensko implementovať zákony a nariadenia napríklad v oblastiach migračnej politiky, registrovaných partnerstiev alebo daní. Okrem toho by sme stratili aj vlastnú zahraničnú politiku, ktorú by po novom vykonával európsky minister zahraničných vecí a všetky medzinárodné zmluvy by schvaľoval európsky parlament.
Jeden evropský národ
Podľa eurofederalistov sú národné štáty prežitkom z minulosti a ich cieľom je postupné vytvorenie spoločnej „európskej identity“ s jednotným „európskym národom“. Keďže Veľká Británia ako hlavný predstaviteľ koncepcie spolupráce suverénnych európskych národných štátov svojím odchodom z Európskej únie uvoľní cestu európskym federalistom, európska integrácia môže smerovať opäť bližšie k vytvoreniu „Spojených štátov európskych“, o ktorých už v prvej polovici 20. storočia snívali mnohí európski politici, filozofi či právnici. Riešenia na prekonanie následkov z nedávnej globálnej finančnej krízy, energetickej krízy či stále prebiehajúcej migračnej krízy slúžia aj ako zámienka na hlbšiu integráciu s postupným odovzdávaním posledného zvyšku národnej suverenity členských štátov Európskej únie do rúk bruselského centra. V prípade, ak sa nezmenení tento súčasný nadstavený politický kurz, môžu sa „Spojené štáty európske“ stať o pár rokov realitou. Musíme si položiť otázku, či sa nájdu na európskej a národnej úrovni takí politici, ktorí budú presadzovať spoluprácu suverénnych národných štátov s tým, že vrátia väčšinu kompetencií späť do rúk členských štátov Európskej únie, pričom ich spoločným cieľom bude len ekonomická a bezpečnostná spolupráca.
Matej Mindár, snn.sk
Angela Merkelová – Multikulturalismus v Německu naprosto selhal
25. 10. 2019
Německá kancléřka Angela Merkelová uvedla na setkání mladých členů CDU v Postupimi, že její pokus o vytvoření multikulturní společnosti „naprosto selhal“. „Tento multikulturní přístup selhal, naprosto selhal," řekla Merkelová na setkání v Postupimi. Vzhledem k tomu, že konzervativní Němci pokračují v „přestupu“ od Merkelové pravicové strany CDU k výslovně pravicové Alternativě pro Německo (AfD), Merkelová se dostala pod tlak ze strany své vlastní strany, aby zaujala tvrdší postoj k migrantům, kteří se nechtějí integrovat.
Přiznání Merkelové o selhání přichází jen několik týdnů poté, co bývalý ředitel německých zpravodajských služeb, Dr. August Hanning, uvedl, že v Německu vytvořila Merkelová „bezpečnostní krizi“ díky její politice, podporující masovou migraci.
Dnes v Německu žije více než 4 miliony muslimů, z nichž většina se do německé společnosti řádně integrovala. Německý Spolkový úřad práce minulý měsíc zveřejnil údaje, které odhalily, že 40 procent všech příjemců sociálních dávek v Německu jsou cizinci. Během svého projevu Merkelová také přiznala, že od migrantů se v minulosti vyžadovalo příliš málo. Rovněž uvedla, že vzdělávání nezaměstnaných Němců by mělo mít přednost před dovozem zahraničních pracovníků. Tvrdila však, že Německo nemůže přežít, aniž by přivedlo kvalifikované zahraniční pracovníky – což je bod, se kterým mají mnozí problém.
Když se však Merkelová pokoušela uklidnit konzervativní křídlo CDU, tak bývalá spolková ministryně práce a sociálních věcí Ursula von der Leyenová požadovala snížení překážek pro vstup kvalifikovaným zahraničním pracovníkům. „Kdekoli je to možné, musíme snížit vstupní překážky pro ty, kteří posunou zemi vpřed," řekl avon der Leyenová. Přesto Horst Seehofer, předseda Křesťanské sociální unie (CSU), sesterské strany CDU, signalizoval von der Leyenové, když prohlásil, že Německo již nemá prostor pro „cizí kulturu“.
(rp,prvnizpravy.cz,voice,foto:arch.)
Místo aby bažinu ČT vysušili, tak ji zakonzervovali
Lubomír Man, 26.10.2019
Ve čtvrtek 23. října měla sněmovna poslanců ČR jedinečnou možnost skoncovat s vládou jedné strany, a to strany TOP 09, v České televizi. Jde o světový unikát, kdy strana, honosící se zhruba pětiprocentní podporou českého občanstva, plně a bezkonkurenčně ovládá celonárodní médium, které se svém kodexu zavazuje k tomu, že bude sloužit občanům všem (a tedy celému stu procentům občanů ČR), že „představuje fórum pro veřejnou diskuzi, v níž je možno vyjadřovat nejširší možné spektrum názorů a hledisek ... že poskytuje nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře... a že si musí zakládat na otevřenosti, nestrannosti a nezávislosti.“
Což jsou zásady, které se ve srovnání s tím, jak jednostrannou propagandou nás tato televize denodenně zahlcuje, stávají tak obludně cynickými, že ani Hamletovi, princi dánskému, by na řádné vypořádání se s nimi nestačilo jen jeho proslulé: SLOVA, SLOVA, SLOVA, ale navzdory vší své nerozhodnosti by se proti nim i proti těm, kteří ji proměnili ve výsměšný škleb, vrhl taseným kordem a bodal, bodal a bodal.
Podobnou možnost měla onen minulý čtvrtek naše poslanecká sněmovna, ale nebodala – hladila. Schvalovala se zde zpráva o hospodaření a činnosti ČT za roky 2016 a 2017 a kdyby poslanci obě tyto zprávy, či i jen jednu z nich, neschválili, vedlo by to k odvolání televizní rady ČT, která volí a též odvolává generálního ředitele. Takže spolu s televizní radou ČT by z Kavčích Hor odešel i pan generální. A poctivá republika by se mohla radovat z naděje v lepší příští.
Ale nestalo se. Nejdříve se hlasovalo o hospodaření a činnosti ČT za rok 2016. Pro schválení hlasovalo 120 poslanců ze všech klubů, kromě poslanců KSČM, SPD a poslanců nezařazených (sněmovna má 200 členů). Nu a pak se hlasovalo o tomtéž za rok 2017 a hlasování dopadlo podobně.
A proč to dopadlo, jak dopadlo? Zklamali poslanci ANO, s čestnou výjimkou poslance Juříčka, a též poslanci ČSSD s čestnou výjimkou poslance Foldyny.
Uvádí se, že na hlasování poslanců za ANO a snad i za ČSSD měl vliv výrok premiéra Babiše, že nemá zájem o vznik nové televizní krize. Což se dá se vzpomínkou na tu poslední částečně i pochopit.
Ale nebyla by z hlediska mravního krize poctivější než trvalá a na věčné časy vyhlížející zpustlost a nízkost, jejichž přísun do našich domovů nám ČT denodenně a nikoli bezplatně zajišťuje? Zvědavec
Když přijdeš do Říma, a nelíbí se ti svatý Jan,nelíbí se ti betlém, nelíbí se ti kříž, vrať se zpátky domů
a dělej si, co chceš. Protože to nejsme my, kdo má změnit způsob života a myšlení, vzkázal Matteo imigrantům
Autor: Radim Fiala, 27.10.2019
Na demonstraci s názvem „Italská hrdost“ na podporu italského vlastence a exministra vnitra Mattea Salviniho se sešlo až 200 tisíc lidí. Tito lidé protestovali i proti sluníčkářské probruselské vládě socialistů a pěti hvězd. „Léta Vás obviňovali, že jste fašisti, nacisti, rasisti, populisti. Toto není náměstí extremistů, ale Italů hrdých na to, že jsou Italové,“ řekl správně při svém vystoupení Salvini. „Žádní extrémisté, normální lidé, lid proto elitám, náměstí proti paláci,“ pokračoval Matteo. „Ve vládě sedí lidé, kteří mají ruce od krve,“ uvedl k migrační politice a vzkázal imigrantům, kteří se nechtějí integrovat, ať se vrátí domů. Matteo má naši plnou podporu při obraně před imigrací a v hájení národní identity a suverenity. „Toto je Itálie, která pracuje a trpí, Itálie, která sní a doufá…Jsme lid, který stojí proti elitě, změníme historii této země,“ řekl Matteo.
Matteo podotknul, že chce žít ve svobodné zemi, kde nemusí čekat na telefonát od Macrona nebo Merkelové a na rozkazy z Berlína či Paříže. „Itálie Italům,“ řekl s tím, že Itálie by měla být spravována Italy a pro Italy. My v hnutí SPD také říkáme, že naše země je naše a patří českým občanům.
„Chceme být přátelé všech, ale ničí otroci,“ řekl Salvini trefně. A také zdůraznil, že chce Itálii předat dětem stejně tak, jako ji otcové a dědové předali jemu – Itálii krásnou, hrdou, svobodnou a suverénní. „Pro Vás, pro svoje děti a pro svou vlast jsem v případě potřeby ochoten položit život,“ zdůraznil Salvini. „Když přijdeš do Říma, a nelíbí se ti svatý Jan, nelíbí se ti betlém, nelíbí se ti kříž, vrať se zpátky domů a dělej si co chceš. Protože to nejsme my, kdo má změnit způsob života a myšlení,“ vzkázal Matteo imigrantům, kteří se nechtějí přizpůsobit.
Matteo připomněl, že když vstupoval do vlády, tak mu všichni říkali, že s migrací nelze nic dělat a nelze ji zastavit. Matteo ale ukázal, že to jde a zavřel přístavy. EU je podle Mattea financována Sorosem. Vzkázal do Maďarska, že podporuje Orbána při obraně jeho země.
Matteo se postavil proti vyhlazování Kurdů Turky a připomněl i tureckou genocidu Arménů. Turecký režim podle něj neztratil svůj „zlozvyk“ vyhladit menšiny, které žijí na území Turecka – nejprve křesťany, pak Armény a nyní Kurdy.
Šéf Ligy se též přihlásil k odkazu proti–islamistické spisovatelky Orianny Falaci. Připomněl také, že Beppe Grillo z hnutí Pěti hvězd by chtěl sebrat volební právo důchodcům. Toto ostatně občas navrhují i někteří sluníčkáři u nás a pro hnutí SPD je to naprosto nepřijatelné. Postavil se i proti zvyšování daní: „Jenom kretén, který v životě nepracoval, dokáže takhle odírat Italy!“
Salvini též připomněl, že demokracie byla oloupena, čímž hovořil o tom, že hnutí Pěti hvězd vytvořilo koalici se socialisty, proti kterým se před volbami nejvíce vymezovalo. Italský příklad je pro hnutí SPD další důkaz, že potřebujeme zavést přímou demokracii, referenda a přímou odpovědnost a odvolatelnost politiků pro případ, kdy takto flagrantně politici zradí své voliče a dělají totální opak toho, co voličům slíbili ve volbách. Podobný případ je i brexit, kdy britští poslanci pošlapávají vůli Britů vyjádřenou v referendu.
Hnutí SPD hájí podobné věci jako Matteo a tyto uvedené věci, které řekl, můžeme jednoznačně podepsat. Česká republika na prvním místě a tato země je naše! Pokud chcete to samé, podpořte nás prosím!
https://www.facebook.com/hricalubos1/videos/1283815088465740/
euportal.cz
Evropa je na pokraji nové uprchlické krize,
ještě větší, než v roce 2015 – německý ministr vnitra
Zveřejněno 9.10.2019
Evropa může brzy čelit masivnímu přílivu uprchlíků a migrantů, který bude ještě větší než na vrcholu neslavné krize, varoval německý ministr vnitra Horst Seehofer a naléhal na pomoc Řecku a Turecku.
„Musíme udělat více, abychom našim evropským partnerům pomohli s kontrolou na vnějších hranicích EU. Nechali jsme je příliš dlouho,“ řekl ministr německým novinám Bild am Sonntag po jeho návštěvě v Řecku a Turecku, kde také diskutoval o migrační politice.
Pokud tak neučiníme, budeme znovu čelit uprchlické vlně jako v roce 2015, nebo možná ještě větší.
Seehofer také varoval, že pokud Evropa nenajde „sílu k vyřešení tohoto problému“, může dojít ke „ztrátě kontroly“ v případě, že vypukne další uprchlická krize. Ministr, který hovořil s Turky a Řeky a s nastupující předsedkyní Evropské komise Ursulou von der Leyenovou, slíbil, že tyto dvě země udělají „vše proto, aby se to už neopakovalo“.
Ministr již slíbil větší podporu oběma národům, ačkoli tyto sliby zatím nebyly přeloženy do žádných konkrétních kroků. Mezi možnosti pro Řecko patří vyslání německých migračních agentů a IT specialistů, aby vyškolili místní personál a pomohli s žádostmi o azyl a zpracováním údajů a posílili síly pobřežní stráže. Atény však rozhodují o tom, jaký druh pomoci potřebují.
Pokud jde o Turecko, Seehofer řekl, že „je zřejmé, že nemůžeme řídit budoucnost pomocí zdrojů z minulosti“, očividně s odkazem na dohodu z roku 2016 mezi Bruselem a Ankarou. Turecko souhlasilo s návratem uprchlíků, kteří přicházejí na řecké pobřeží na lodích výměnou za finanční pomoc a že Evropa vezme některé uprchlíky přímo z tureckého území.
Na otázku, kolik peněz by Turecko mělo získat kromě 6 miliard EUR, které získalo v rámci dohody z roku 2016, však Seehofer řekl, že takové rozhodnutí nemůže učinit sám.
Prohlášení německého ministra skutečně přichází uprostřed rostoucího počtu nových příjezdů na řecké pobřeží. Podle Agentury OSN pro uprchlíky (UNHCR) překročilo v průběhu devíti měsíců letošního roku více migrantů z Turecka do Řecka po moři než v roce 2018.
Německé noviny Welt am Sonntag citovaly interní zprávu Evropské komise, podle níž do konce září přijelo do EU z Turecka více než 46 000 uprchlíků a migrantů, což je o 23 procent více než ve stejném období loňského roku. http://svobodnenoviny.eu
Svědek kolapsu
P.C.Roberts
Mráz mi běhá po zádech, když vidím, jak rychle se konečné zhroucení přibližuje. Tak rychle, že se ho snad dožiji ještě i já sám.
Předseda britské Labour Party Corbyn předpokládá, že zvýší svou naději stát se příštím britským premiérem, když slíbí, že otevře hranice své země všem dalším cizím příchozím a všechny je zde pohotově ubytuje, což by ovšem Britanii, jako takové, přineslo zkázu. Ale Corbyn je přesvědčen o tom, že právě tohle je ona platforma, která labouristům přinese vítězství ve volbách.
Současný francouzský prezident, německá kancléřka a téměř všichni šéfové EU uvažují stejně. Takže Evropy už nebude. A jedině Maďarsko, Itálie a Polsko nesouhlasí a trvají na tom, že zůstanou Maďary, Italy a Poláky i nadále.
Demokratická strana USA Corbynův postoj sdílí. Jedním z důvodů, který stojí za jejím usilováním zbavit Trumpa úřadu je ten, že Trump jako hlava výkonné moci se pokouší zpřísnit imigrační zákony USA. A tak se prokazuje, že američtí demokraté trpí zvláštní vadou: vidí jen to nejbližší, co se jejich zraku nabízí, a důležité je jen to, co mohou získat právě teď: víc peněz, když vyšlou své pracovní příležitosti za oceán a když otevřou své hranice pro lidi příchozí, kterým budou moci platit méně, než platí lidem svým.
A Ameriko – buď sbohem.
Ale až se to blízké a krátké prodlouží na dlouhé, ocitne se země v rukou imigrantů Třetího světa.
Sněmovna reprezentantů schválila impeachment proti prezidentu Trumpovi, i když si byla dobře vědoma faktu, že pro něj nemá žádné důkazy, a že Senát tudíž impeachment neschválí. Ale nicméně tak učinila, a to ve víře, že něco z bláta, které na prezidenta během projednávání impeachmentu nahází, se na jeho figuře uchytí a zvýší tak šance demokratů v příštích volbách. A současně sníží šance Trumpa na znovuzvolení prezidentem.
Pokud jde o ono obvinění, že ukrajinský prezident byl požádán o laskavost výměnou za peníze, mluví záznamy naprosto jasně. A to tak, že Biden dal ukrajinskému prezidentovi šestihodinovou lhůtu na to, aby splnil, oč je žádán anebo přijde o miliardu dolarů posbíraných z kapes amerických daňových poplatníků. Vždyť Biden se tímto vyděračstvím, které mělo úspěch, Radě pro zahraniční vztahy otevřeně pochlubil, a jeho chlubná řeč je zachycena i na videu na internetu. A sám ukrajinský žalobce poskytl místopřísežné svědectví o tom, že byl ze svého úřadu vypuzen na Bidenův příkaz. (šlo o žalobce, který předtím vyšetřoval ukrajinskou firmu, z niž Bidenův syn „vytáhl“ závratné sumy peněz – a to výměnou za „ochranu“, kterou této korupčnické firmě Biden st. přislíbil).
Ale co slyšíme z médií, zvláště pak ze CNN nebo NPR? Slyšíme, že útoky na Bidena jsou jen politikařením, ale že útoky na Trumpa jsou takového druhu, že vyžadují, aby byl zbaven úřadu.
Takto tedy vyhlíží celkový obraz demokratické strany a celkový obraz amerických médií, popírajících pravdu a spoléhajících na „výživnost“ opakovaných lží, jež mají všechny důvěřivé přesvědčit o tom, že volba demokratů je volba správná. Nu a až přijde čas, kdy i Američané přijmou Corbynovu platformu, naplní se i osud Spojených států.
USA i Velká Britanie byly kdysi svobodnými národy oddanými občanských svobodám, morálnímu svědomí, svobodnému vyjadřování názorů, křesťanským morálním hodnotám a vládě práva.
Nic z toho už ale nezbylo. Britský soud vyhodil ze zaměstnání britského lékaře za to, že odmítl nazvat 180 cm vysokého a vousy zarostlého muže „madam“, a odsoudil ho za „ nevíru v transgenderizmus, což se neslučuje s lidskou důstojností a je v rozporu se základními právy jiných lidi.“ https://www.rt.com/uk/470190–transgender–bible–doctor–fired–uk/
Řečeno jinak: doktor nesmí používat svůj vlastní mozek, protože do úvahy se berou jen mozky lidí ve vyšších postaveních. A jestliže vás udivuje dnes už totální neexistece investigativní žurnalistiky ve Velké Britanii a její zkomírající podoba v USA, nahlédněte do dokumentů britského ministerstva obrany, ve kterých jsou investigativní novináři označeni za hrozbu britské národní bezpečnosti.
Svoboda tisku je tedy shledána jako neslučitelná s národní bezpečností. Kterýmžto výrokem jsou osudy Juliana Assange a Manninga už nadobro zpečetěny.
Jak nedávno napsala Karen Kwiatkowska: „Je čas utéct!“ Ale kam? Vždyť v celém západním světě je to stejné“.
Vybral a přeložil Lubomír Man
EU rozhodla – ČR musí zavést institut strpění cizince
Redakce AC24
Česká republika zavede institut strpění cizinců ze třetích zemí na svém území. Reaguje tak na letošní rozhodnutí Soudního dvora EU, podle kterého se i cizinci, který není hoden azylu, musí přiznat práva uprchlíka a není možné ho vyhostit, ač představuje nebezpečí pro stát nebo byl odsouzen pro závažný zločin. (Foto: Pixabay)
Vyplývá to z novely azylového zákona, která byla předložena do připomínkového procesu. Institut strpění už má dlouhodobě ve své legislativě například Německo.
Jednání k vypořádání připomínek se uskuteční dne 11. listopadu 2019 v prostorách ministerstva vnitra, informuje předkladatel návrhu novely azylového zákona.
Kromě zavedení institutu strpění navrhuje ministerstvo vnitra rovněž i novou definici azylanta. Azylantem má být nově nikoli ten, komu byl azyl udělen, ale už ten, kdo o azyl požádal. Postavení azylanta pak bude mít žadatel po celou dobu procesu vyřizování žádosti včetně soudního řízení u Nejvyššího správního soudu v případě odmítnutí azylu.
Nová definice azylanta v §2 azylového zákona má vypadat takto:
Azylantem se rozumí cizinec, kterému bylo doručeno rozhodnutí o udělení azylu, a to po dobu platnosti rozhodnutí o udělení azylu. Azylantem se rozumí dále cizinec, u kterého bylo zahájeno řízení o odnětí azylu, a to do doby nabytí právní moci rozhodnutí ministerstva o odnětí azylu, po dobu běhu lhůty pro podání žaloby podle § 32 nebo kasační stížnosti a po dobu soudního řízení o žalobě a kasační stížnosti proti rozhodnutí ministerstva podle soudního řádu správního.
Návrh rovněž kodifikuje nové důvody neudělení azylu. V §15, odst. 3 navrhovatel zákona rozšiřuje důvody, pro které nelze azyl udělit o tyto dva důvody: c) existují oprávněné důvody považovat cizince za nebezpečí pro bezpečnost státu, ve kterém se nachází, nebo d) cizinec byl pravomocně odsouzen za zvlášť závažný zločin a představuje tak nebezpečí pro společnost.
Oba důvody, pro které nelze udělit zločinci a nebezpečné osobě azyl, se podle návrhu nově stanou důvodem, pro který bude muset stát na svém území takové osoby strpět, pokud o to požádají.
Nově zavedený institut strpění bude podle nového odstavce 8) § 28 vypadat takto:
Cizinec, kterému nelze udělit azyl podle § 15 odst. 3 písm. c) nebo d), a cizinec, kterému byl odňat azyl podle § 17 odst. 1 písm. i) a j), je v případě, že by jinak splňoval důvody pro udělení nebo ponechání azylu, způsobilý k právům uvedeným v článcích 3, 4, 16, 22, 31, 32 a 33 mezinárodní smlouvy22). Tento cizinec je oprávněn požádat o potvrzení o strpění na území podle § 78b, pokud doloží adresu místa hlášeného pobytu na území. Dobu strpění na území stanoví ministerstvo na dobu nezbytně nutnou a je oprávněno dobu strpění na území opakovaně prodlužovat. Ustanovení § 78d odst. 2 až 6 a § 79 odst. 5 se neuplatní.
Podle důvodové zprávy jde o aplikaci judikatury Soudního dvora Evropské unie z letošního roku. „Úpravy v ustanoveních § 15 odst. 3, § 17 odst. 1 a vložení nového odstavce 8 reagují na judikaturu Soudního dvora EU. Konkrétně se jedná o rozsudek Soudního dvora (velkého senátu ze dne 14. května 2019 ve spojených věcech C–391/16, C–77/17 a C–78/17. Podstatou uvedeného rozsudku je výklad ustanovení čl. 14 odst. 4 až 6 kvalifikační směrnice . V rozsudku Soudní dvůr jednoznačně uvádí, že výše uvedená ustanovení kvalifikační směrnice nejsou v rozporu ani s čl. 78 odst. 1 Smlouvy o fungování EU, který stanoví povinnost mít unijní azylovou politiku souladnou s Úmluvou o právním postavení uprchlíků ani s článkem 18 Listiny základních práv Evropské unie, který upravuje právo na azyl. Dochází tak k doplnění již proběhlé transpozice kvalifikační směrnice a doplňuje se stávající provedení tzv. vylučující klauzule v § 15 odst. 3, kde se doplňují dva nové důvody pro vyloučení z možnosti udělit azyl a to i v případě, pokud by dotčená osoba na udělení azylu měla nárok. Konkrétně jde o situace podezření, že dotčený cizinec může být nebezpečný pro stát, kde se nachází nebo byl odsouzen v trestním řízení. Dále dochází v § 17 odst. 1 k precizaci použité formulace tak, aby lépe odpovídala kvalifikační směrnici,“ uvádí se k novým důvodům neudělení azylu.
Podle předmětného rozhodnutí i podle zmíněné kvalifikační směrnice se pak pro tyto osoby zavádí předmětný institut strpění: „Nové ustanovení § 28 odst. 8 pak transponuje odstavec 6 čl. 14 kvalifikační směrnice, který přiznává osobám, které nejsou hodny udělení azylu či jim byl azyl odňat určitá základní práva,“ uvádí ministerstvo vnitra v důvodové zprávě.
Jak vyplývá z předmětného rozsudku, šlo o řízení o předběžné otázce, kterou kromě České republiky položila Belgie celkem ve třech případech, kdy se zločinec odsouzený za závažný zločin, domáhal soudně azylu. Žádost o zodpovězení předběžné otázky ohledně uvedených případů položilo Soudnímu dvoru EU české ministerstvo vnitra a belgická Rada pro spornou cizineckou agendu.
V České republice jde o případ Čečence, který spáchal před udělením loupež a byl odsouzen na tři roky do vězení. Po udělení azylu spáchal další loupež a dopustil se vydírání. Jako recidivista byl odsouzen k devíti letům. Rozhodnutí, že Česká republika této osobě odnímá azyl, napadl zločinec soudně.
V prvním belgickém případu Belgii pak jde o případ osoby z Pobřeží slonoviny, která byla odsouzena k čtyřem letům za znásilnění dítěte ve věku mezi čtrnácti a šestnácti lety. Proto této osobě Belgie odmítla přiznat statut uprchlíka. Osoba X se ho domáhá soudně.
V druhém případu Belgie odňala azyl občanovi Konga odsouzenému na 25 let za loupež a zabít s odůvodněním, že „s ohledem na zvlášť závažnou povahu trestných činů, které X spáchal, představuje X nebezpečí pro společnost ve smyslu tohoto ustanovení.“
Soudní dvůr EU (SDEU) v rozhodnutí konstatuje, že ani zločinec nepřestává být uprchlíkem, i když mu stát nepřizná tento statut a může na území pobývat zákonně. Společný azylový systém EU vycházející z Ženevské konvence včetně zásady nevracení uprchlíka do země, kde mu hrozí mučení nebo nelidské zacházení je nutné bezpodmínečně dodržovat, uvádí v rozhodnutí SDEU.
9.10.2019, zdroj: ceska–justice.cz
Strašidlo neomarxismu
Českou politikou obchází strašidlo neomarxismu. Nejnověji vykouklo na ustavujícím sjezdu strany Trikolóra v Brně. Její předseda označil boj s neomarxismem za prioritu své strany. Chce přitom bojovat proti těm, kdo redukují politiku na prosazování práv nejrůznějších menšin, kdo usilují o co nejužší integraci Evropské unie a kdo vítají migranty.
Takový program je docela legitimní a uvidíme, jak bude bodovat v soutěži politických stran. Není však jediný důvod označovat nositele názorů, proti kterým se Trikolóra vyhraňuje, za nějaké neomarxisty. To, s čím chce Václav Klaus mladší v politice soupeřit, nemá s marxismem a dokonce ani s neomarxismem nic společného. Jsou to postoje pravicových liberálů z TOP 09, kteří se vydávají za konzervativce, a ideologie takzvané nové či liberální levice, která sráží volební preference socialistických stran po celé Evropě.
Používat v souvislosti s těmito subjekty výraz neomarxismus je naprosto nesmyslné. Sugeruje to představu, že jakási odnož marxismu je základem světonázoru většiny senátorů, pražské buňky ČSSD a některých redakcí České televize. To je jednak nepochopení ideového profilu české politické scény, jednak urážka marxismu.
Ve vývoji Marxova myšlení najdeme mnoho různých motivů a jejich interpretací se zabývaly celé generace filozofů. Nikde však nenajdeme cokoliv, co by bylo použitelné například při obhajobě masové migrace. Friedrich Engels v práci o postavení dělnické třídy v Anglii z roku 1845 věnuje jednu kapitolu migraci chudých rolníků z Irska. Ani v nejmenším jí nefandí, naopak ukazuje její neblahý dopad na anglické dělníky a rozebírá způsoby, jimiž z ní profituje nenasytná buržoazie. Marxismus pojednává o tom, že diskriminované vrstvy z různých zemí se mají navzájem podporovat v třídním boji. Nikoliv o tom, že mají být sestěhovány do Evropy.
Václav Klaus mladší mluvil na ustavujícím sjezdu své strany o tom, že spousta studentů studuje naprosto neužitečné obory místo toho, aby pracovali. Pokud by jen nahlédl do neužitečného oboru zvaného dějiny filozofie, jistě by si projevy o neomarxismu ušetřil. Prof. J. Keller, přišlo e–poštou
Nemecko sa oficiálne začína vydávať na cestu liberálneho fašizmu!
Podobné kroky preto čoskoro možno očakávať aj u nás
Publikované 08.10. 2019
Nemecko sa oficiálne začína vydávať na cestu liberálneho fašizmu! Nemecká ministerka spravodlivosti Christine Lambrecht z SPD nedávno oznámila, že vláda plánuje sprísniť právne predpisy v oblasti držania a vlastnenia zbraní, a to takým spôsobom, že všetkým nemeckým občanom, ktorí budú členmi nejakej „extrémistickej“ skupiny alebo strany bude môcť kedykoľvek odobrať strelné zbrane.
Po prejdení daného návrhu nemeckým parlamentom tak bude vláda môcť nielen odoberať občanom zbrojné preukazy a tým pádom aj strelné zbrane, ale aj žiadateľom o nové preukazy odoprieť ich získanie. A to všetko len kvôli tomu, že budú dané osoby zaradené do zoznamu „extrémistov“, resp. členmi organizácií a politických strán, ktoré vláda označí za „extrémistické“.
Každý už dnes isto tuší čo sa chystá a voči ktorej politickej strane je zákon mierený. Áno, je to AfD. A organizácie napr. ako Pegida a ďalšie. Nikoho však už nezaujíma, že pojem extrémizmus je umelo vymyslený a nie je doposiaľ zadefinovaný ani v Trestnom zákone. Ide o čistý výmysel liberálnych kruhov, ktorý používajú na diskreditáciu svojich odporcov. Niečo na spôsob konšpirátor. Oficiálnym dôvodom pre tento krok majú byť údajne vyhrážky zo strany „extrémistov“ komunálnym politikom a aktivistom, ktorí podporujú masovú migráciu do Nemecka. Aj keď daný krok vlády možno znie navonok ušlachtilo, opak býva v takýchto prípadoch pravdou a pravým cieľom bývava vždy niečo iné. A v tomto prípade ide o to, v čo najväčšej možnej miere odzbrojiť domáce obyvateľstvo, aby sa nemohlo účinne brániť, a to nielen voči zločinnosti migrantov, ale najmä voči ďalším krokom nemeckej vlády.
Okrem tohoto absurdného protiústavného návrhu chce ministerka spravodlivosti Christine Lambrecht z SPD tiež pritvrdiť v boji proti nenávisti na internete a sociálnych sieťach. Oba návrhy však s najväčšou pravdepodobnosťou prejdú parlamentom, pretože ich podporujú ako socialisti z SPD, tak Zelení a pravdepodobne aj Merkelovej CDU. Ide tak o postupné zavádzanie tvrdých totalitných praktík, ktorými chce súčasná slniečkárska nemecká vláda dosiahnuť odzbrojenie domáceho obyvateľstva, ktoré by v prípade tvrdého nesúhlasu s jej budúcimi krokmi nebolo schopné odporu.
A keďže za extrémistu a nenávistný prejav možno v súčasnosti označiť kohokoľvek a čokoľvek, bude mať vláda účinný nástroj na odzbrojenie a spoločenskú likvidáciu akýchkoľvek nepohodlných osôb. Liberálny fašizmus tak začína naberať reálne kontúry. A prejdením vyššie spomínaného zákona Bundestagom by došlo k prvému kroku jeho zoficializovania. Po tom však bude len otázkou času, kedy to, čo sa deje v Nemecku, príde aj do iných európskych štátov. Konieckoncov o plošné obmedzenie legálnej držby zbraní sa dlhodobo snažia aj byrokrati z Eurokomisie, a to napriek faktu, že zbraňová politika nie je v ich kompetencii, ale je vo výlučnej kompetencii národných štátov a Eurokomisia nemá kompetencie do tejto oblasti akokoľvek zasahovať… Martin Bago, blog hs.sk
https://www.spiegel.de/plus/christine–lambrecht–die–justizministerin–ueber–waffengesetze–und–hass–im–netz–a–00000000–0002–0001–0000–000165695573
https://www.zeit.de/politik/deutschland/2019–08/christine–lambrecht–justizministerin–waffenrecht–verschaerfung–mord–walter–luebcke
https://www.handelsblatt.com/politik/deutschland/innere–sicherheit–justizministerin–lambrecht–will–waffenrecht–verschaerfen–und–erntet–kritik/24961688.html?ticket=ST–18234518–PdF1yqFDLETTJzPhsSMr–ap6
Politika EU se stala nebezpečnější pro svět než politika USA
Alexandr Bělov • 8. října 2019
Pokud kterýkoli region v nejbližší době vtáhne svět do recese, pak to spíš bude EU, a konkrétně Německo, a ne Spojené státy, Čína nebo asijské země. Bez ohledu na chmurné titulky zpráv o tom, že obchodní válka povede k recesi v USA nebo hospodářskému poklesu v Číně a dalších zemích Asie, poslední statistické údaje ukazují úplně jiný obrázek. Hospodářství USA a ČLR ukázaly docela slušný růst, který v podstatě odpovídá prognózám, publikovaným ještě před vypuknutím obchodní války mezi Washingtonem a Pekingem. Hlavní obětí se přitom ukazuje být EU – píše Anatol Kaleckij v článku periodika „Project Syndicate“.
Díky kvartálním přehodnocením ekonomických prognóz MMF lze docela přesně vypozorovat, nakolik neočekávaně se přerozdělily hospodářské ztráty. Podle údajů publikovaných koncem letošního července se předpokládal růst světové ekonomiky v roce 2019 o 3,2 %. V říjnu 2018 MMF předpovídal růst světové ekonomiky o 3,7 %, nicméně přehodnocení ekonomických prognóz směrem ke snížení nesouviselo ani s USA, ani s Čínou. Očekává se, že čínské hospodářství poroste o 6,2 %, což plně odpovídá prognózám publikovaným před rokem. Podle posledních předpovědí, by mělo americké hospodářství růst o 2,6 %, což je o 0,1 % víc, než kolik se předpovídalo loni.
Předpovědi hospodářského růstu Japonska a dalších asijských ekonomik se prakticky rovněž nezměnily. Takže vychází, že odpovědnost za globální pokles plně lehla na ramena EU.
Podle nedávných prognóz MMF by měla eurozóna růst o 1,3 %, což je o 0,6 % méně, než ukazovaly předpovědi loňské. Německé hospodářství by podle předpovědi růst o pouhých 0,7 %, zatímco loni se očekávalo 1,9 %. Pokud některý region v nejbližší době vtáhne svět do recese, bude to nejspíš EU a konkrétně Německo, a nikoli USA, Čína, nebo asijské země.
Příčiny vyšších ztrát evropského hospodářství oproti kterékoli ze zemí bojujících v americko–čínském konfliktu jsou tři:
1. EU je neobyčejně zranitelná negativními důsledky obchodní války, protože velmi závisí na obchodu. Export činí 28% HDP eurozóny, ve srovnání s 12% v USA a 19% v ČLR.
2. Navíc, EU prakticky vždycky provádí nesprávnou politiku vzhledem k hospodářským otřesům. Když USA nebo ČLR narazí na hrozbu zpomalení hospodářského růstu, obvykle na to odpovídají preventivní a proticyklickou stimulací poptávky. V podmínkách obchodní války správní rada US Fedu prakticky hned změnila kurs měnové politiky a začala snižovat úrokové sazby. Čína rozšířila finanční, úvěrovou a daňovou politiku v zájmu toho, aby spotřeba, bytová výstavba a výdaje na infrastrukturu kompenzovaly ztrátu exportu a soukromých investic. V EU naopak oslabují poptávku: když hospodářský růst zpomaluje, evropské vlády zvyšují daně a snižují státní výdaje, aby si zachovaly „kontrolu“ nad deficitem rozpočtu. Přitom finančně regulativní orgány EU zpřísňují úvěrové podmínky tlačením na banky, aby navyšovaly kapitál a rezervy na riskantní úvěry.
3. EU postihly dva vnitropolitické šoky ničivější než obchodní válka mezi USA a Čínou. V létě 2018 došlo ke konfliktu mezi Evropskou komisí (EK) a novou populistickou vládou Itálie kvůli rozpočtu, což vyvolalo obavy z měnového a bankovního krachu, který mohl být ještě nebezpečnější než deset let stará krize eura. A v březnu, kdy napětí kolem Itálie poněkud ochablo, narazila EU na novou vážnou hrozbu: Brexit bez dohody. S ohledem na to, že EU exportuje do Británie skoro dvakrát víc zboží než do Číny, může být náhlé pozastavení obchodních vztahů s Británií stejně ničivá jako finanční krize roku 2008.
Teď pohovořme o příznivých zprávách. Dvě ze tří uvedených příčin – chybná makroekonomická politika a konflikt s Itálií nebo Británií – mohou být brzy urovnány. Nadměrná závislost EU na exportu začíná být chápána jako strukturální zranitelnost, a ne jako znamení „konkurenceschopnosti“ nebo zásadního ekonomického blahobytu.
Dnes se skoro v každé evropské zemi vážně posuzuje otázka změkčení daňové a rozpočtové politiky. V největší ekonomické zóně Evropy, v Německu, zatím přežívá silný odpor k jakémukoli podstatnému zvýšení rozpočtových výdajů, nicméně tento odpor pravděpodobně brzy povolí pod souhrnným tlakem slabého hospodářského růstu, obav z populistických stran a stále ostřejší kritiky se strany EK a ECB. Pokud se dokonce Německo bude po jistou dobu bránit, ostatní evropské země se vydají směrem ke snížení daní a zvýšení státních výdajů.
Podle míry zlepšení politického a makroekonomického klimatu může EU dostat možnost k překonání strukturálních omezení nadměrného exportu a vyhnout se recesi. Pro světové hospodářství je důležité, že EU jako celek prodělá silnou rekonstrukci hospodářství. Šance na to je dnes podstatně vyšší než před několika měsíci.
Zdroj: IA Regnum, překlad: st.hroch 191007, outsidermedia.cz
Proč v kauze Koněv nebyla podána stížnost z podezření pro porušování zákona?
Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno
Čím více v kauze Koněv rostou různé protesty proti neandertálskému zacházení s pomníkem maršála Koněva – a nejen jeho, ale i Rudé armády –, tím více mi připadá podivné, že doposud nebyla podána stížnost pro podezření z porušení zákona a mezistátní smlouvy s ruskou stranou. Čtenář se patrně zarazí, jaký zákon, památkový? Nikoli, o památkový zákon v první řadě nejde. Sice je samozřejmé, že by takový pomník měl spadat i do gesce zákona o kulturních památkách, ale pro kauzu je podstatný jiný zákon.
V této republice znají zákon 122/2004 Sb. především specialisté, zabývající se památníky válek a válečných událostí, pak pohřebníci, a rovněž orgány Ministerstva obrany ČR. Dále z povinnosti obecní, městské a krajské úřady, které mají povinnost registrovat objekty spadající pod tento zákon do registru Ministerstva obrany. (Žel z vlastní zkušenosti vím, že mnozí výkonní úředníci, nemám na mysli MO, ani neznají tento zákon...) Ten zákon se jmenuje Zákon o válečných hrobech a pietních místech. Chrání jak válečné hroby, tak i pietní místa, pod nimiž lze rozumět i tzv. kenotafy – symbolické pomníky a pamětní desky na válečné události.
Pomník se sochou maršála Koněva v Praze, za rozdíl od pomníků rudoarmějců v Brně, kde jsou přímo padlí pochováni, není válečným hrobem. Je však pietním místem – kenotafem válečné události osvobození Prahy. Symbolizuje v personě maršála oběť všech sovětských vojáků, padlých za osvobození nejen Prahy, ale i země. Tudíž spadá rovněž pod gesci vykonavatelů zákona 122/2004 Sb. Nejen Olšanské hřbitovy, ale i památník maršála Koněva je ze zákona pietní místo, a do nedávna byl místo odporných útoků i předmětem společenské piety, což se sice děje i dnes, ale v konfrontaci s útočnou tlupou odpůrců.
Proto je nesmírně zarážející okolnost, proč ještě žádný právník nevznesl stížnost , případně trestní oznámení na činnost vyvolávající dojem přípravy skutkové podstaty odstranění pomníku, jenž by měl být ze zákona nejen registrován, ale i vlastníkem chráněn podle požadavků zákona. Všechny dosavadní protesty se zabývají pouze kulturní a morální stránkou kauzy. Ani jeden neřeší právní podstatu kauzy. Jsou indicie, že byla vykonávána činnost přípravy porušení zákona a porušení mezistátní smlouvy o ochraně památníků sovětských osvoboditelů mezi oběma zeměmi, podepsaná presidentem Havlem z naši strany. Tak právníci, konejte! Vypracujte rozbory stavu kauzy a podávejte podněty na řešení. Buďto u nás zákony a mezistátní smlouvy platí,a naplňují se, anebo jsme území bez ochrany památníků Osvoboditelů?
Kdo hájí Beneše a dekrety, hájí republiku.
Kdo haní Beneše a omlouvá sudety, je nepřítel republiky
Současné Česko je rozděleno na tři velké tábory Jeden presidenta Beneše hájí. Druhý Beneše haní, pomlouvá a nepříčetně o něm lže. Třetí tábor je mlčící a ten žel nevědomě nahrává pomlouvačům. V republice existují dva deklaratorní zákony: jeden i druhý praví totéž. Že TGM a Beneš se zasloužili o stát. Žádný stát světa by nemohl ustanovit takové zákony, které by stejně uznávaly zásluhy presidenta Osvoboditele i presidenta Budovatel, o němž hanobitelé tvrdí, že to byl zrádce! Odpůrci presidenta Beneše nemohou dokázat z dějin NIC se svých lží a pomluv.
První lží o Benešovi je monotónní pomluva o jeho údajně "zradě roku 1938". President Beneš nezradil. Zradili jeho tehdejší domácí a zvláště zahraniční protivníci. Zradu nastartovala již roku 1934 polská vláda (nikoli polský lid!). Odpůrci dodnes zatvrzele mlčí a utajují v dějinách první pakt polské vlády s Hitlerem na 10 let o neútočení a spojenectví! Již tehdy si president Beneš předvolal vyslance Grzybowského a pravil: Rozbíjite kolektivní bezpečnost celé Evropy, opouštíte duch Ženevy a ženete nejen Polsko, ale i nás a Evropu do konfliktu a záhuby! Velvyslanec se chabě bránil – Poláci chtěly ukázat svou "nezávislost na politice Francie a Anglie"! Beneš marně přemlouval zástupce Malé Dohody Rumuny a Jugoslávce, k společnému odporu k Němcům. Tehdejší spojenci provedli opak – smlouvali se s Hitlerem! Británie nechala ČSR na holičkách diplomaticky, Francie nakonec i vojensky. Francouzská zrada byla do nebe volající – čs.důstojníci po Mnichovu ve štábu v Račicích strhali všechna britská a zvláště francouzská vyznamenání! Dnes jediný státník, který veřejně připomněl pak pakt Beck – Hitler dávno před Molotovem –Ribbentropem, byl president Putin.
Druhá hlavní pomluva je o "Benešově lokajství Západu". Přitom Beneš nebyl jen jakýsi lokaj Západu a sluha plutokratů, jak o něm tvrdil kolaborant všech kolaborantů historický Moravec. Svou politiku kolektivní bezpečnosti založil i na spolupráci s tehdy (i dnes) proklínaným SSSR. Nejdříve vojenskou smlouvou z roku 1935 a misí gen. Krejčího u Rudé armády. Poté smlouvou o vojenská spolupráci z roku 1941 a nakonec smlouvou z r.1943 o vojenské a poválečné spolupráci. Tragedií, kterou Beneš nezavinil, ale zavinila ji celá vláda, byla u první smlouvy doložka o nutném souhlasu kolaborantské Francie. Největší veřejný ideový odpůrce Mnichova, L. Rašín, psal dr.Benešovi do Británie do exilu souhlasný list, kde vysoce ocenil jeho postoj v době krize. Podle Rašína Beneš volil ne jako generál, ale jako státník. Za pár měsíců po zničení tzv. II. republiky dějiny daly Benešovi stoprocentně za pravdu. Hitler okupací ČSR roztrhal Mnichov jako cár papíru. Kde byli všichni Chamberlainové, Daladierové, Lavalové Déatové, Pilsudští, Horthyové a další nepřátelé a zrádci ČSR se svými žvásty o stoletém míru a rušení územních požadavků???
Co dělal Beneš v exilu ? Šel pohodlně do U.S.A., jež mu to nabídly, schovat se před Hitlerem? NE! Šel do Británie, do boje, nechal se ohrožovat bombami jako královská rodina a všichni Britové!
TGM již za života pravil o I.odboji: Bez Beneše bychom republiku neměli! Toto se naplnilo i za II.odboje.
Kde zůstali generálové, Syrový a Prchala? Jeden šel sloužit protektorátu. Druhý beznadějně prchal z Polska přes Rumunsko (nome omen!) do Británie a copak tam dělal? Místo odboje se hanebně spojil se sudety proti Benešově vládě. Ideově zradil ČSR podruhé po válce, když se ideově spojil s F.Peroutkou a proti hlasu celého čs. exilu se jednal se sudety o jejich návratu! (Viz F.D.Raška, Opuštění bojovníci, Academia Praha 2009,str.116,180–189 aj.)
Naproti tomu bez Beneše by nebylo ani jediné čs. perutě v RAF, nebylo by boje letců v Británii, nebylo by I. čs.armádního sboru v SSSR pod plukovníkem Svobodou, nebylo by Buzuluku, ani Sokolova, ani Kyjeva, ani Dukly, ani osvobozeni Rudou armádou ve spojení s čs.armádním sborem. A nebylo by ani čs. Tobruku ani čs. Dunkirku. A ani SNP. Bez Beneše by nebylo vyhlášení válečného stavu s Německem a Maďarskem, které nás vrátilo mezi antifašistickou koalici a na stranu vítězných mocností. Po válce by nebylo spořádaného odsunu, za který ČSR dostala nejvyšší ocenění mezinárodního Červenoho kříže, páni Posseltové, Seehoferové, Zeihzelové a paní kancléřko Merkelová. Odsunu, jež navrhli Britové, a schválily velmoci v Postupimi.
Nikdo se neodvažuje napadat velmoc Britanii a předáky Chamberlaina, který byl před smrtí ideovým otcem odsunu, ani W.S.Churchilla a A.Edena, praktické tvůrce koncepce odsunu Němců z ČSR, Polska a Jugoslávie. Jen president Beneš se stal vítaným hromosvodem zahraničních i domácích lhářů o odsunu. Jen protože ČSR nebyla velmoc?? Jen protože byla a je pokládána za slabý článek antifašistické koalice se strany Německa, což dokládají i neomluvitelné výroky paní spolkové kancléřky Merkelové o tom,že prý "pro odsun nejsou žádné morální a politické důvody". Paní kancléřka by se měla vrátit do školských škamen a poučit se o reáliích barbarské okupace ČSR, k níž nepřispěli "národnostně nehmotní nacisté", ale říšští a zvláště sudetští Němci,jak to konstatoval americkým žalobcem Aldermannem i Norimberský soud! (Ečer, Norimberský soud,Praha 1946, 102, 107,159 "Sudetští Němci ve službách zločinu"). Po válce by nebylo spořádaného odsunu, ale byla by tu občanská válka a řež, jaká byla například v Chorvatsku a Slovinsku, kde titovci bojovali jak s nacisty, tak s domácími ustašovci. Odpůrci Beneše, páni Pithartové, Hermanové, občan kníže a další, by měli mlčet, sypat si popel na hlavy a poučit se z vlastních dějin.
Co znamená prolamování dekretů presidenta a Národního shromáždění vidíme včera v rozsudku o rodu Salmů a dnes v rozsudku o rodu Walderode,což obojí vynesl hradecký soud. Dle nás pozůstalých po obětech nacismu to byly rozsudky kontraverzní a antidekretální. Zatímco v případě Salmů již rozhodl Ústavní soud dle dekretů, kauzu Walderode to teprve čeká.
Všichni nepřátelé Benešovy republiky se nad rozsudkem Walderode radují a chystají se na další křižáckou kořit rvanou z těla nebohé republiky. Jen málo vlastenců tomu brání a snaží se hradit tento protistátní příval.
Základní neduh vlasteneckého tábora spočívá mnohdy v pozici "mrtvého brouka" vůči Benešově odkazu. Vlastenecké spolky svými ústředími pohříchu vesměs mlčí a praktikují postoje "za buky" Projevy odporu a rozkrývání fakt jednotlivci nestačí. Je třeba ocenit zásadový postoj zatím jediné vlastenecké skupiny, která nejen nemlčí, ale zaujímá jednoznačný postoj k obraně Beneše, dekretů, odsunu a k nepřátelské činnosti landsmanschaftů. Jsou to Kluby českého pohraničí a Kruh vyhnaných, jinak též Hraničáři. Za to jim budiž čest a sláva věch věrných republice.
Pokud nevznikne jednotná benešovská fronta odporu, nepřátelé republiky – nová panská jednota proti republice – ji zakopou do druhého protektorátního hnoje jako ti, co vykládají, že republika by mohla být další spolkovou zemí mocného souseda.
K tomu nechám zaznít varovná slova presidenta Beneše ze 14.prosince 1945:
"Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očišťovat z toho,co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit,až tyto své nové lži budou přednášet. Říkal jsem při jiných příležitostech, že máme všecko zaznamenat a povědět to, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. Ne snad jen proto,abyste nám všem řekli o svém trápení,ale proto,abyste se mohli znovu bránit, až oni začnou s tou svou "očišťovací kampaní"....Že začnou, o tom buďte přesvědčeni. A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou." (konec citátu).
Poslední desetiletí se naplnují prognostická slova presidenta Budovatele. Zahraniční nepřátelé Benešovy ČSR – pan Seehofer, Zeihsel, madam Steinbachová a žel i madam Merkelová, opět útočí. Bez důkazů, bez opory mezinárodního práva, s vynecháním zvěrstev III.říše a sudetů proti ČSR. Shrneme to takto:
Za první.
Útočí na právní řád republiky snahou prorazit dekrety presidenta a Národního shromáždění, legitimované ratihabicí, a politicky je znemožnit, když to nelze učinit právně.
Za druhé.
Útočí na revoluční vymoženosti národně sociální revoluce let 1945–1947. Především na konfiskace německého majetku vlastizrádců, legitimované nejen dekrety (5,12,16,33,100 a 108), ale především Pařížskou reparační dohodou z r.1945 (ve Sb.zákonů č.150/1947Sb.), které je republika právoplatným signatářem,a již nezrušila žádná deklarace!
Za třetí.
Útočí na odsun vlastizrádných alias sudetských Němců ( loajálních 220 tisíc Němců v ČSR mohlo zůstat!) a Maďarů, legitimovaný protokolem Postupimské konference antifašistické koalice. Třicet let tak bezostyšně a lživě útočí na republiku ex–europoslanec Posselt a jeho společníci, jež si dnes nasadili masku usmíření.
Nakonec útočí na požadavek reparací od Německa. Nepřátelé státu útočí na požadavek nevyplacených reparací od Německa za všechny škody utrpěné okupací, když životy 360 tisíc padlých obětí 350 tisíc vyhnaných Čechoslováků již nahradit nelze a žádný Fond budoucností to nenapraví! Nepřátelé vznáší kopu právních pseudoargumetů proti vyplácení reparací republice. Podobně jako vůči Polsku a Řecku. Kvaky o promlčení a neplatnosti reparací nemají v mezinárodním právu místo.
Tomu všemu musí vlastenecké organizace bránit, bránit a ještě jednou bránit. A nejen ony Ale také zástupci samosprávy a státních orgánů všech úrovní, kteří zastávají obranu republiky. Nelze připustit, aby odkaz Beneše byl stále pošlapán. Aby se republika změnila v kolonát cizích mocností. Aby se stala jakýmsi druhým protektorátem nebo spolkovou zemí cizí země. Síly, jež o to usiluji,zejména domácí kolaboranty toho typu, musí občané včetně oné dosud mlčící většiny, zastavit všemi legálními prostředky. Jednotlivci nemohou být blanickými rytíři, nezmohou sami mnoho. Je nutná nová jednotná lidová národní fronta benešovců. Fronta, která se znovu husitsky postaví na obranu republiky a naplní heslo Hraničářů:
"Jen tehdy zůstane–li naše pohraničí české, zůstane českou i celá naše zem!"
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, Společnost L.Svobody, Brno, hlavní projev v Táboře, akce Hraničářů a Aliance národních sil pod záštitou presidenta republiky Ing. M. Zemana.
Táborský manifest
Dvacátý osmý říjen 1918 je nejvýznamnějším svátkem všech občanů ČR, kteří uznávají dílo T. G. Masaryka, E. Beneše a M. R. Štefánika jako základ pro zachování odkazu husitů, národních obroditelů, československých legionářů, hrdinů 1. a 2. odboje pro budoucnost českého národa.
Jméno EDVARD BENEŠ je jedním ze symbolů české státnosti získané po 300letém útlaku Čechů v Rakousko–Uherské monarchii, při budování a obraně ČSR v letech 1918–1948. Edvard Beneš byl také mezinárodně uznávaným státníkem a představitelem ČSR.Tuto skutečnost vyjádřil prezident Zakladatel ČSR T. G. Masaryk rčením: "Bez Beneše bychom republiku neměli."
Za mimořádné zásluhy byl E. Benešovi udělen titul "Prezident Budovatel" a v roce 2004 schválil Parlament ČR zákon "Edvard Beneš se zasloužil o stát".
Jako pokračování imperiální politiky nacistického Německa a za projev revanšismu považujeme sílící útoky bývalých občanů ČSR a jejich potomků, tzv. sudetských Němců, na významného představitele ČSR prezidenta Dr. Edvarda Beneše a též hrubé urážky, kterými jej častují představitelé sudetoněmeckého landsmanšaftu .
Za závažné a nebezpečné pro český národ a naši vlast považujeme výroky kancléřky SRN A. Merkelové, které pronesla v Berlíně 20. června 2018, když mimo jiné řekla: "Pro vyhnání Němců ze zemí střední a východní Evropy po druhé světové válce neexistovalo morální ani politické ospravedlnění."
Za skandální považujeme také názory a stanoviska mnohých českých politiků, urážející odkaz a osobnost prezidenta Edvarda Beneše a podporující požadavky sudetoněmeckého landsmanšaftu.
Negativním příkladem a dokladem této skutečnosti jsou známé výroky představitelů KDU–ČSL Pavla Bělobrádka a Daniela Hermana, zakladatele TOP 09 Karla Schwarzenberga, bývalého europoslance za ČSSD Libora Roučka, bývalého primátora Brna Petra Vokřála a mnohých dalších českých politiků.
Za akt ponižující suverenitu ČR považujeme vyslání velvyslance ČR ve SRN na letošní sjezd landsmanšaftu v Řezně ministrem zahraničí vlády ČR Tomášem Petříčkem z ČSSD. Jeho dosavadní působení ve významné státní funkci neodpovídá národním a státním zájmům České republiky.
Pro naši vlast a její perspektivu jsou nepřijatelná rozhodnutí soudních orgánů ČR, která jsou de facto prolamováním platnosti prezidentských dekretů zejména v oblasti konfiskace majetku etnických Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a ztráty státního občanství Němců a Maďarů.
Prohlašujeme, že poválečné prezidentské dekrety byly konkrétní aplikací jurisdikce podložené rozhodnutím vítězných mocností SSSR, USA a Velké Británie na Postupimské konferenci 2. srpna 1945 a byly v zájmu demokratického a bezkonfliktního vývoje ČSR v období po druhé světové válce.
Odmítáme obvinění, že odsun bývalých občanů ČSR německé národnosti byl vyhnáním a porušením principu kolektivní viny. V ČSR mohli nadále zůstat němečtí antifašisté a lidé, kteří se neprovinili proti demokratické Československé republice a českému národu.
Do odsunu byli zařazeni Němci, kteří se aktivně podíleli na rozbití ČSR a dopustili se zločinů proti zemi, ve které požívali nadstandardní výsady národnostní menšiny. Ti, kteří pod prapory a hesly "HEIM INS REICH", "EIN FÜHRER, EIN REICH, EIN VOLK" vítali v ČSR svého zločinného vůdce, vyháněli z domovů české občany, terorizovali, vraždili a unášeli je na území Velkoněmecké říše, kteří se podíleli na 360 tisících zmařených životů občanů ČSR a na nejkrvavější genocidní válce lidské historie vyvolané nacistickým Německem.
Byli to také ti, kteří se nepoučili ani po prohrané válce a zejména v pohraničních oblastech se dopouštěli ve formacích organizací Wehrwolf, Guttenberg a Zeppelin teroru na českých občanech a sabotovali úsilí československých úřadů k obnově hospodářského a společenského života v českém pohraničí.
Připomínáme fakt, že 1 162 617 sudetských Němců bylo vyznamenáno Adolfem Hitlerem za aktivní podíl na rozbití předválečné ČSR.
POŽADUJEME omluvu sudetských Němců za lidské oběti a materiální škody, na kterých se za nacistické okupace podíleli, ale také za hrubé urážky demokraticky zvoleného prezidenta ČSR Dr. Edvarda Beneše, které považujeme za urážky a opovržení českým národem.
POŽADUJEME – aby vláda ČR zabezpečila výchovu mladé generace a činnost veřejnoprávních médií v souladu s historickou pravdou.
POŽADUJEME – aby vláda ČR neumožnila konání sudetoněmeckých sněmů na území ČR a takovou činnost sudetoněmecké kanceláře v Praze a prosudetských spolků v ČR, která nebude v souladu s Česko–německou deklarací z 21. 1. 1997.
POŽADUJEME – aby vláda ČR připravila návrh na zakotvení českého národa a českého jazyka do Ústavy ČR a aby jej parlament přijal ještě v tomto volebním období.
POŽADUJEME – aby římskokatolická církev ctila zájmy českého národa a výroky svých představitelů nenahrávala revanšistickým zájmům landsmanšaftu.
Nejdůležitějším požadavkem současnosti a budoucnosti je zachování světového míru a přátelských vztahů mezi státy a národy. Vážíme si proto také činnosti mírových organizací ve SRN a jinde ve světě a jsme připraveni k takovým vztahům přispět za předpokladu, že nebude nastolován požadavek likvidace dekretů prezidenta Budovatele ČSR Dr. Edvarda Beneše.
Konstatujeme, že narůstající požadavky landsmanšaftu neprospívají přátelství mezi českým a německým národem, ani míru ve světě.
Cesta ke smíření nemůže vést nastolováním revanšistických požadavků, ale jen vzájemným pochopením a praktickým uplatněním historické pravdy.
V Táboře 26. října 2019 Účastníci manifestace ke 101. výročí vzniku ČSR
Jaký je obsah Česko–německé deklarace z 21. ledna 1997, na níž se Táborský manifest odvolává?
Česko–německá deklarace o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji
(Zde naleznete text česko–německé deklarace, který podepsali tehdejší český ministerský předseda Václav Klaus, německý spolkový kancléř Helmut Kohl a oba ministři zahraničí obou zemí v Praze dne 21. ledna 1997.)
Vlády České republiky a Spolkové republiky Německo majíce na paměti Smlouvu mezi Českou a Slovenskou Federativní Republikou a Spolkovou republikou Německo o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, kterou si Češi a Němci podali ruku,
oceňujíce dlouhé dějiny plodného a pokojného soužití Čechů a Němců, během kterého bylo vytvořeno bohaté kulturní dědictví působící až dodnes,
přesvědčeny, že spáchané křivdy nelze odčinit, ale nanejvýš zmírnit, a že při tom nesmí docházet k novým křivdám,
vědomy si, že Spolková republika Německo plně podporuje přijetí České republiky do Evropské unie a do Severoatlantické aliance v přesvědčení, že to je ve společném zájmu, přihlašujíce se k důvěře a otevřenosti ve vzájemných vztazích jako předpokladu pro trvalé a do budoucnosti zaměřené usmíření
společně prohlašují:
I
Obě strany jsou si vědomy svého závazku a odpovědnosti dále rozvíjet česko–německé vztahy v duchu dobrého sousedství a partnerství a přispívat tím k utváření sjednocující se Evropy. Česká republika a Spolková republika Německo dnes sdílejí společné demokratické hodnoty, respektují lidská práva, základní svobody a normy mezinárodního práva a jsou oddány zásadám právního státu a politice míru. Na tomto základě jsou odhodlány přátelsky a úzce spolupracovat ve všech oblastech důležitých pro vzájemné vztahy. Obě strany jsou si zároveň vědomy, že společná cesta do budoucnosti vyžaduje jasné slovo o minulosti, přičemž příčina a následek ve sledu událostí nesmějí být opomíjeny.
II
Německá strana přiznává odpovědnost Německa za jeho roli v historickém vývoji, který vedl k Mnichovské dohodě z roku 1938, k útěku a vyhánění lidí z československého pohraničí, jakož i k rozbití a obsazení Československé republiky. Lituje utrpení a křivd, které Němci způsobili českému lidu nacionálněsocialistickými zločiny. Německá strana vzdává čest obětem nacionálněsocialistické vlády násilí a těm, kteří této vládě násilí kladli odpor.
Německá strana si je rovněž vědoma, že nacionálněsocialistická politika násilí vůči českému lidu přispěla k vytvoření půdy pro poválečný útěk, vyhánění a nucené vysídlení.
III
Česká strana lituje, že poválečným vyháněním, jakož i nuceným vysídlením sudetských Němců z tehdejšího Československa, vyvlastňováním a odnímáním občanství bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny. Zejména lituje excesů, které byly v rozporu s elementárními humanitárními zásadami i s tehdy platnými právními normami, a nadto lituje, že bylo na základě zákona č. 115 z 8. května 1946 umožněno nepohlížet na tyto excesy jako na bezprávné a že následkem toho nebyly tyto činy potrestány.
IV
Obě strany se shodují v tom, že spáchané křivdy náležejí minulosti, a že tudíž zaměří své vztahy do budoucnosti. Právě proto, že si zůstávají vědomy tragických kapitol svých dějin, jsou rozhodnuty nadále dávat při utváření svých vztahů přednost dorozumění a vzájemné shodě, přičemž každá strana zůstává vázána svým právním řádem a respektuje, že druhá strana má jiný právní názor. Obě strany proto prohlašují, že nebudou zatěžovat své vztahy politickými a právními otázkami pocházejícími z minulosti.
V
Obě strany potvrzují své závazky z článků 20 a 21 Smlouvy o dobrém sousedství a přátelské spolupráci ze dne 27. února 1992, v nichž jsou zakotvena práva příslušníků německé menšiny v České republice a osob českého původu ve Spolkové republice Německo. Obě strany jsou si vědomy, že tato menšina a tyto osoby hrají důležitou roli ve vzájemných vztazích, a konstatují, že jejich podpora je i nadále v oboustranném zájmu.
VI
Obě strany jsou přesvědčeny, že vstup České republiky do Evropské unie a volný pohyb v tomto prostoru dále usnadní soužití Čechů a Němců. V této souvislosti vyjadřují zadostiučinění, že na základě Evropské dohody o přidružení mezi Českou republikou a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy bylo dosaženo značného pokroku v oblasti hospodářské spolupráce včetně možností samostatně výdělečné a podnikatelské činnosti podle čl. 45 této Dohody. Obě strany jsou připraveny v rámci svých platných právních předpisů brát při posuzování žádostí o pobyt a přístup na trh práce zvláštní zřetel na humanitární a jiné důvody, zejména na příbuzenské vztahy a rodinné a další vazby.
VII
Obě strany zřídí česko–německý fond budoucnosti. Německá strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 140 miliónů DM. Česká strana prohlašuje, že je připravena vložit do fondu 440 miliónů Kč. Obě strany uzavřou zvláštní dohodu o společné správě fondu. Tento společný fond bude sloužit k financování projektů společného zájmu (jako jsou setkávání mládeže, péče o staré lidi, výstavba a provoz léčebných ústavů, péče o stavební památky a hroby a jejich obnova, podpora menšin, partnerské projekty, česko–německá diskusní fóra, společné vědecké a ekologické projekty, jazyková výuka, přeshraniční spolupráce).
Německá strana se hlásí ke svému závazku a odpovědnosti vůči všem, kteří se stali oběťmi nacionálněsocialistického násilí. Proto mají být projekty, u kterých je to vhodné, ku prospěchu především obětem nacionálněsocialistického násilí.
VIII
Obě strany se shodují v tom, že historický vývoj vztahů mezi Čechy a Němci zejména v první polovině 20. století vyžaduje společné zkoumání, a proto se zasazují za pokračování dosavadní úspěšné práce česko–německé komise historiků.
Obě strany zároveň považují udržování a péči o kulturní dědictví, které spojuje Čechy a Němce, za důležitý příspěvek k budování mostů do budoucnosti.
Obě strany dohodnou zřízení česko–německého diskusního fóra, které bude podporováno zejména z prostředků česko–německého fondu budoucnosti a na němž se bude pod záštitou obou vlád a za účasti všech kruhů, majících zájem na úzkém a dobrém česko–německém partnerství, pěstovat česko–německý dialog.“
Doporučujeme pečlivě prostudovat text uvedené deklarace. Mnozí z vás mohou být nejistí ve svém výkladu obsahu deklarace. Proto doporučujeme se vnímavě seznámit s Memorandem, v němž skupina uznávaných odborníků a českých vlastenců odmítla Česko–německou deklaraci z r. 1997, jehož text, včetně signatářů, přinášíme:
Memorandum pracovní skupiny k parlamentnímu projednávání
Česko–německé deklarace
o vzájemných vztazích a jejich budoucím rozvoji,
předané předsedovi Poslanecké sněmovny M. Zemanovi
Vzhledem k závažnosti chystané parlamentní rozpravy o česko–německé deklaraci považujeme za svou povinnost upozornit na některé vady tohoto dokumentu a jejich možné důsledky pro politiku českého národa a státu, na vady, jež činí tento dokument v předložené podobě nepřijatelným.
Z celého komplexu problémů upozorňujeme na své výhrady politické, historické i právní.
V politické rovině by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.
Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi.
Deklarace neuzavírá minulost, jak bylo slibováno, zakládá naopak nejistotu o politických, majetkových i jiných otázkách v budoucnosti.
Historická východiska návrhu deklarace zkreslují česko–německé vztahy v minulosti. Návrh deklarace vychází z nepravdivého předpokladu, že odsun byl pouze dvoustrannou záležitostí Československa a Německa. Dále nesprávně tvrdí, že rozhodujícím hlediskem pro odsun byla příslušnost k sudetským Němcům, zatímco ve skutečnosti se odsun vztahoval pouze na Němce, kteří se provinili proti ČSR.
Právní podoba parafovaného znění deklarace tyto naše názory úplně potvrzuje: V deklaraci není vyslovena neplatnost Mnichovské dohody a nejsou v ní potvrzeny a stvrzeny závazky, které po druhé světové válce přijala německá strana, a to zejména v Postupimské dohodě a v Pařížské dohodě.
Deklarace se vyhýbá jednoznačnému konstatování odpovědnosti a viny Německa a českých Němců za rozbití Československa a vychází dokonce vstříc nepravdivým tvrzením funkcionářů bývalých českých Němců o tom, že tito Němci jsou pouze nevinnými Hitlerovými oběťmi.
Na základě tohoto stanoviska odmítá pak deklarace přímé odškodnění dosud žijících českých obětí nacistického režimu, přestože jeho obětem ve všech jiných státech odškodnění německý stát poskytl. Pojem „sudetský Němec“, vyskytující se v návrhu deklarace, je prvním uvedením tohoto pojmu do mezinárodního práva, a to se všemi možnými důsledky. Deklarace dále tím, že užívá nových pojmů pro označení některých politicky i právně legitimních skutečností (např. odsunu), umožňuje, aby byly tyto skutečnosti napříště shledávány v rozporu s právem a aby z toho byly vyvozovány politické i právní důsledky.
Již samy tyto skutečnosti bez přihlédnutí k dalším nesprávným a problematickým pasážím navrhované deklarace jsou dostatečným důvodem k tomu, aby byla deklarace ve svém parafovaném znění shledána nevyhovující a jako taková nebyla přijata.
Při této příležitosti odmítáme tvrzení, že výhrady k deklaraci mají jen tzv. extremistické síly, neboť tím se brání odpovědné analýze, diskusi o předloženém textu, jako problému celého národa a státu. …“.
PhDr. Lubomír Boháč, dr. Boris Čelovský, generálmajor Josef Hyhlík, dr. Miroslav Ivanov, ing. Slavomír Klazan, dr. Ota Klička, ing. Josef Lesák, univerzitní profesor dr. Radomír Luža, univerzitní profesor dr. Václav Pavlíček, ing. Dalibor Plichta, mgr. Jana Seifertová–Plichtová, generálmajor Antonín Špaček, univerzitní profesor dr. Jaroslav Valenta
(Poznámka redakce: Podpisů pod Memorandum v tehdejší době by byly tisíce. Nutnost co nejrychleji Memorandum postoupit M. Zemanovi, tehdejšímu předsedovi Poslanecké sněmovny PČR, však rozsáhlejší podpisovou akci vyloučila).
Vlastenecký tábor, pokud nebude jednotný, nebude mít dostatek sil, aby bránil a ubránil české národní a státní zájmy
Vážení přátelé, je na vás, abyste se na základě studia přiložených dokumentů, příp. i dalších, rozhodli, zda souhlasíte s odvolávkou Táborského manifestu na Česko–německou deklaraci a považujete ji za správnou, nebo zda se postavíte na stanovisko, které zcela jasně a jednoznačně vyjádřili signatáři Memoranda.
Jsme názoru, že stanovisko Memoranda je správné a odvolávka Táborského manifestu, jež jinak obsahuje celou řadu pozitivních požadavků, na Česko–německou deklaraci (ČND) je zcela zásadně chybná. Jen několik následujících vět z Memoranda ukazuje skutečnou tvář ČND:
„V politické rovině by totiž znění navrhované deklarace znamenalo počátek zcela nové politické orientace, rozchod s více než stoletým českým usilováním o vymanění se z neblahé jednostranné závislosti a snahami o vlastní stát. Kromě toho bychom takovým zněním deklarace opustili své spojence v druhé světové válce (spojence, kteří ostatně byli u zrodu naší samostatnosti po světové válce první). Vzdali bychom se opory mezinárodních smluv, jako je především Postupimská dohoda a Pařížská smlouva, o nichž návrh deklarace významně mlčí. Vzdali bychom se možnosti opírat se o solidaritu vítězných mocností a přešli bychom na německou pozici.
Takový krok nejen není v zájmu českého státu a národa, je naopak v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi…“
Signatáři Memoranda, zejména prof. JUDr. V. Pavlíček, profesor dr. Radomír Luža, profesor dr. Jaroslav Valenta, dr. Bořivoj Čelovský, byli a jsou pro nás, vedle našeho vlastního hodnocení a zkušeností z česko–německých vztahů, tou nejvyšší a nejspolehlivější zárukou správnosti dokumentu, který podepsali. Vlastenecké skupiny i jednotliví vlastenci jsou v současnosti nuceni vzniklou situací přimknout se k jedné z uvedených alternativ. Rozhodnout se, jak říká Memorandum, pro zcela novou politickou orientaci, která je v příkrém rozporu s národním cítěním a našimi dějinnými zkušenostmi, nebo trvat na stanovisku signatářů Memoranda.
Proces, který vede k nové politické orientaci „vlasteneckého hnutí“ nebo k potvrzení původních zájmů našeho národa a státu, k původní vlastenecké koncepci, může vést k dělení a rozdělení vlasteneckých subjektů. K tomu již dochází. V žádném případě bychom neměli však dopustit, aby vedle zmíněného rozdělení vlasteneckých sil došlo i k projevům vzájemného nepřátelství. Chyba, jíž někdo udělal, je sice hrubým nedostatkem, který může vést k „k nové politické orientaci“ českých národovců, ale může být napravena, pokud nešlo o vědomý zásah do našich vnitřních vztahů ve prospěch vnějších, nám cizích subjektů. Čas ukáže, jak se věci mají. Podle toho budeme reagovat. Celým problémem se budeme dále zabývat.
Mějme na paměti varovná slova prezidenta E. Beneše, která pronesl v prosinci 1945: „A konečně přijdou opět, aby od očištění přešli k útoku. Bude to nová reakce, která opět spojí útok na pokrok sociální s útokem na naši svobodu národní a lidskou." Nyní již mají v úmyslu přijít dokonce až k nám a sněmovat v České republice. Následně sní i o tom, že se přetvoří v další státotvorný národ v českých zemích, který s námi vytvoří česko–německou federaci. Po zkušenostech i Smolíček–pacholíček věděl, že po prvním, druhém prstíčku, může následovat celá ruka jako začátek nechtěného pokračování. Ano, otevřeně říkáme, stejně jako pan prezident Beneš a další velcí čeští vlastenci, že je nejlepší, když landsmani nadále budou žít v Německu, které je jich vlastí, a my, Češi, v České republice. Pokud se konečně zdrží útoků proti nám, lživě nás obviňují, kromě dalšího, ze zločinů proti lidskosti a z genocidy, aniž by se za tyto protičeské ataky dosud omluvili, můžeme v budoucnosti žít vedle sebe, nikoliv tedy společně, jako sousedé každý ve své zemi, ve své vlasti. To by však „sudetoněmecký landsmanšaft“ musel opustit své sny o sjednocení toho, co bylo před 100 lety rozbito, jak žalobně vyhlašuje.
Dr. O. Tuleškov
Pokusme si vzpomenout na dobu, kdy se projednávala
Česko–německá deklarace
Samozřejmě jsme byli proti jejímu přijetí. Deklarace obsahoval několik termínů vlastních tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu, tak i některé jeho pohledy na dějinné události. Přesto landsmani byli proti jejímu schválení. V průběhu diskuse o Česko–německé deklaraci (ČND) podal V. Filip dokonce návrh, jehož první bod požadoval odmítnutí deklarace.
V České republice z 200 poslanců dalo souhlasné stanovisko pro podpis dvoustranné smlouvy 131 (3 poslanci byli nepřítomni). Proti podpisu byli Sládkovi republikáni, komunisté a několik sociálně–demokratických poslanců.[5] Komunisté byly ve velké většině proti podpisu Česko–německé deklarace, rovněž tak i funkcionáři a členové KČP. Takže odkaz Táborského manifestu na Česko–německou deklaraci bychom mohli chápat jako určitou změnu jejich původního stanoviska. Ale tato změna narušila dosavadní jednotu národovců ve vztahu k ČND. A proto ji lze vnímat negativně. Jaké skutečnosti ovlivnily takovou proměnu KČP ve vztahu k ČND? Můžeme se jen dohadovat. Doufáme, že vlastenecké veřejnosti důvody změny postoje k ČND vysvětlí, a to racionálně, bez zbytečných emocí. Dluží jí to! Přesto chceme jednoznačně říci, že my i nadále na původním stanovisku k ČND stojíme. Jednoznačně považujeme tento postoj za správný. K problémům, vzniklým postupem těch, kteří zvedli ruku pro „táborský manifest“, se vbrzku vrátíme. Zdůrazňujeme, že my zachováváme kontinuitu v hodnocení ČND, „manifestníci“ ji viditelně narušili a tak vznesli símě rozporů mezi vlasteneckou veřejnost. – red.
Z diskusního vystoupení Vojty Filipa o Česko–německé deklaraci v PSP ČR:
… Nedávno vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze Sborník statí českých právních expertů, který nesl název "Právní aspekty odsunu sudetských Němců". Celý ten název je v uvozovkách právě z pohledu pojmu sudetských, protože v samotném sborníku tento pojem je vykládán, a je samozřejmě odmítnut jako součást právní teorie. Sborník je odborně kritickým pohledem i na současnou diskusi o Česko–německé deklaraci. Závěry obsažené v jednotlivých statích usvědčují autory deklarace z věcných omylů, politické účelovosti a z neoprávněné revize platných mezinárodních smluv. Česko–německá deklarace především zpochybňuje samotný odsun Němců z poválečného Československa. Abych podpořil tento svůj názor, budu citovat pana prof. Potočného, který ve stati Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa shodně s ostatními autory uvádí – cituji: "Druhou světovou válku v Evropě vyvolalo Německo svými agresivními činy proti četným státům, nejprve vůči sousedním včetně Československa. Tím se dopustilo zločinu proti míru." Musím se zeptat: Jde skutečně jen o hru se slovy, která je na vysoké – řekl bych – teoretické úrovni? Odpověď zní: Ne. Klíčem ke zpochybnění – a deklarace otvírá prostor ke zpochybnění a revizi kontinuity našeho právního řádu – je právě ono slovo, o kterém jsem začal hovořit. Je to slovo vyhnání, resp. slovo Vertreibung a tedy tvrzení, že jsme si nesprávně vysvětlili smysl německého slova vyhánění. A tento náš omlouvačný tón je podle mne z našeho pohledu, naší právní teorie, lživý. Nahlédneme–li totiž do výkladového slovníku Brothaus Waren Deutsches Wörtebuch, dozvíme se skutečný význam slova Vertreibung: jednostranné státní donucovací opatření k trvalému vysídlení části národa neb národnostních skupin. To byl citát. Důraz je položen na slovo jednostranný, a to je právě to, oč v německé diplomacii v souvislosti s odsunem sudetských Němců vždy šlo. Vymanévrovat českou stranu z možnosti opřít se o rozhodnutí velmocí z Postupimi. Toto trestuhodně pominuli čeští vyjednavači, česká vláda a dnes v dalším období – pokud deklaraci schválíme – poneseme před budoucností i my jako poslanci tohoto zákonodárného sboru svou vlastní zodpovědnost…
Proto si dovolím navrhnout jiný návrh usnesení k Česko–německé deklaraci, a to:
1. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky
a) neschvaluje česko–německou deklaraci,
b) trvá na tom, že Mnichovská dohoda ze dne 30. 9. 1938 je nulitní od samého počátku a žádá vládu Spolkové republiky Německo, aby tuto nulitu uznala také v zájmu zlepšení budoucích vzájemných vztahů,
2. trvá na tom, že dekrety prezidenta Beneše jsou nedílnou součástí českého právního řádu. Pro to máme oporu v deklaraci uznáním toho, že stojíme na jiném právním výkladu,
3. Spolková republika Německo je povinna vyplatit České republice válečné reparace podle Pařížských dohod,
4. trvá na tom, že bod 3 Česko–německé deklarace používáním termínu poválečné vyhánění odporuje Postupimské dohodě,
5. trvá na tom, že použitý termín vyhánění je zásadním politickým ústupkem Německu a jeho snahám odmítat Postupimskou dohodu a odsun jako protiprávní a tedy nepřípustný.
Bod 4 a 5 mi dovolte odůvodnit. Jde o hlasování o něčem jiném. První je stanovisko Parlamentu, druhé – bod pět – je můj nesouhlas s vládní politikou, tedy vyjádření nedůvěry k tomu, co vláda dojednala.
6. trvá na tom, že k revizi Postupimské dohody není oprávněno ani Německo, ani Česká republika, která je jedním ze sukcesorů Československa jako jednoho ze signatářů dohod o poválečném uspořádání v Evropě po porážce nacistického Německa,
7. Poslanecká sněmovna trvá na tom, že vztahy mezi lidmi obou zemí musí být vztahy mezi plnoprávnými občany dvou sousedních suverénních států.
Z protokolu Poslanecké sněmovny PČR
Die Welt – Konflikt v Sýrii vedl ke globální porážce Západu!
Syrský konflikt byl strategickým selháním Spojených států a evropských zemí, což vedlo k tomu, že nyní je osud Sýrie zcela v rukou Ruska, píše Die Welt pod titulkem „Západ kapituloval“. Podle publikace porážka Západu v Sýrii povede ke globálním změnám ve světovém pořádku: zejména Evropa bude s největší pravděpodobností stále více respektovat strategické požadavky Moskvy.Americké stažení ze severní Sýrie zpočátku vypadalo jako slabost tváří v tvář vojenské operaci Recepa Erdogana, ale ve skutečnosti to byla mnohem globálnější událost, tvrdí Die Welt: šlo o skrytou kapitulaci před Bašárem Asadem a s ním spojených Ruskem a Íránem. Kromě toho je to symbol toho, že se USA stáhly z role spolehlivého globálního vůdce v demokratickém světě.
Podle publikace se tak Putinův kalkul po turecké invazi plně opodstatnil: nejenže učinil z Turecka svého partnera, ale také donutil kurdské síly, aby uzavřely otevřenou alianci s Bašárem Asadem. Vyhlášením režimu „příměří“ Washington ve skutečnosti to oficiálně legitimizoval.
Strategické selhání Spojených států a předních evropských zemí, které se znovu schovávají za americkými zády, má historii, která začala dlouho před tím, než se k moci dostal Donald Trump, píše Die Welt. Po mnoho let Západ sledoval vývoj občanské války v Sýrii a do konfliktu zasáhl jen v omezené míře, takže Asad a jeho spojenci mohli svobodně potlačit syrskou opozici. Nyní je budoucí osud Sýrie zcela závislý na Putinovi. Damašek, Ankara a Teherán budou pod jeho dohledem moci jednat o svých zájmech bez zásahů: Spojené státy a evropské země již v tomto procesu nehrají žádnou roli… Die Welt: Proč by mělo Rusko a jeho spojenci převést část svého syrského území pod mezinárodní kontrolu? Publikace připomíná, že mandát Rady bezpečnosti OSN pro takovou misi lze získat pouze se souhlasem Moskvy. Realizace plánu Kramp–Karrenbauerové by byla možná pouze s výraznou změnou rovnováhy moci v Sýrii.
Podle publikace bude mít neúspěch Západu v Sýrii katastrofální důsledky pro globální rovnováhu moci a pro celý světový řád. Například Putin a Erdogan mají nyní působivou páku tlaku na evropské země: mohou pravidelně vyhrožovat propuštěním syrských uprchlíků do Evropy, což přispívá k její další destabilizaci. V důsledku toho se evropské státy budou stále více podřizovat strategickým požadavkům Ruska. Podle Die Weltu nemohl Vladimir Putin ve své snaze zbavit USA status ručitele liberálního světového řádu najít lepšího pomocníka než Donalda Trumpa. Chaotická a absurdní zahraniční politika amerického prezidenta měla pouze jeden trvalý rys: pokles globálního vlivu Washingtonu. Evropané zároveň nevnímají hrozbu pro demokracii, ale naopak hledají způsoby sblížení s Moskvou. Emmanuel Macron již obhajoval vytvoření evropské bezpečnostní architektury, která bude zahrnovat Rusko a poskytne větší nezávislost na Spojených státech.
…Die Welt, jako obvykle západní mainstreamová média, s oblibou zapomíná kaskádovitou chronologii chybných postupů Západu vůči Sýrii. Podpora džihádistů proti režimu Asada byla vyvolána především nepodřízenosti Sýrie vůči požadavkům USA. Syrské „demokratické“ síly prakticky neexistovaly. Asadův režim, jakkoliv nepřijatelný autoritářský z evropského pohledu, a který se v postupech nijak nelišil od diktátorských režimů v oblasti Perského zálivu, které však byly spojenci Západu, měl jednu pozitivní realitu – jednalo se o sekulární režim, který vždy vadil islámským radikálům. Postrčit je proti Asadovi a označit to za občanskou válku nebyl tedy problém.
Óvšem kvůli nedostatku „demokratických“ sil v Sýrii, vznikající kritice podpory islamistů, a následného ruského zásahu Moskvy (která sama měla obavy z návratu džihádistických skupin) si Západ (resp. USA) vzpomněl na boj proti teroristickým islamistickým militantům – v podobě "Islámského státu" (když předtím koketoval se syrskou odnoží Al Kaidy – an Nusra) a obrátil se na Kurdy. Ale těm od počátku nikdo na Západě neslíbil autonomii a už vůbec ne vlastní stát. Takže když je nyní nechaly Spojené státy na holičkách, je to jen pokračování letité agresivní a vadné politiky s jediným cílem – zbavit se Asada, jako každého, kdo Západu nevoní anebo se před ním nesklání. A že se přitom rozpoutala kolosální uprchlická vlna, která zasáhla Evropu, byl jen důsledek této západní politiky vměšování, posedlostí měnit vlády a režimy, vyvolávání konfliktů (ostatně nadějné „arabské jaro“ a „demokratizaci“ nechaly Západ v arabských zemích klidně vykrvácet, protože jim stačilo, že se k moci v těchto zemích dostali autoritáři, kteří mu deklarovali loajalitu). A proto pláč nad důsledky, které jaksi „nevyšly“ v Sýrii, je naprostým pokrytectvím. To ostatně platí i pro západní politiku na Ukrajině.
(kou, prvnizpravy.cz, welt.de, foto: arch.)
Co se vlastně stalo v Itálii a proč byla Liga Mattea Salviniho vyšachována z vlády.
Role imigrace a Angely Merkelové, Autor: Monika Pilloni, 5.9.2019
Italský premiér Conte slíbil kancléřce Merkelové už v lednu věrnost a zřízení náhradních leteckých cest pro ilegální migranty, když to po moři tehdy nešlo.
Mnozí pozorovatelé politického dění se nyní podivují nad tím, co se to vlastně odehrává na italské vnitropolitické scéně, kde před několika dny premiér Giuseppe Conte oznámil svou demisi. Včera večer se dva levicové subjekty, tj. doposud vládní Hnutí pěti hvězd a doposud opoziční Demokratická strana, dohodly na vytvoření nového kabinetu. Dosavadní ministr vnitra Matteo Salvini končí, přestože doufal vyvolat předčasné parlamentní volby, v nichž průzkumy jeho – dnes už s největší pravděpodobností opoziční – straně Liga předpovídaly velké vítězství. Salvini, který na sebe upozornil razantní protiimigrační politikou, se přepočítal, volby nebudou. Staronový premiér Conte od prezidenta získal pověření k sestavení nové vlády.
Elity dostaly strach z přání lidu
Je nutné konstatovat, že mnozí komentátoři nepochopili gesto lídra politické strany Liga (dříve Liga severu), vicepremiéra a ministra vnitra Mattea Salviniho, který ještě před včerejší vládní rošádou prohlásil, že když bude i nadále jeho silnější koaliční partner, Hnutí pěti hvězd, blokovat a sabotovat realizaci již dříve koaličně dohodnutých záležitostí, tak jsou namístě předčasné volby jako politicky nejčistší řešení nastalého stavu… Co se týká rozložení voličských stranicko–politických preferencí podle celé řady průzkumů veřejného mínění, je dnešní situace výrazně jiná, než byla po posledních volbách, které proběhly 4. března 2018. Tehdy obdrželo vítězné Hnutí pěti hvězd, mj. zřejmě především díky předvolebnímu slibu zavedení tzv. nepodmíněného příjmu (poznámka redakce: Parlamentní listy to komentovaly například ZDE) přes 30 procent hlasů a Liga něco málo přes 17 procent. Nyní se ovšem preference Ligy pohybují v intervalu 35 až 40 procent, čímž je de facto dokonán její přerod z formace čistě regionálního typu na klasickou celostátní tzv. catch–all party. Preference Hnutí pěti hvězd klesly na 15 až 20 procent. A toto je také jednoznačně nejpodstatnější příčina a důvod současného chování a jednání všech zainteresovaných aktérů.
Vše ve prospěch neziskovek a pašeráků lidí
Jednání na vnitrostátní i mezinárodní úrovni o tom, jak Ligu (a hlavně Salviniho) vyšachovat minimálně z exekutivy, ne–li z politické scény vůbec, probíhají už delší dobu. Signifikantní byla zejména lednová schůzka italského premiéra Conteho (nominant Hnutí pěti hvězd) s kancléřkou Merkelovou. Z jejich rozhovoru na toto téma u baru existuje i videozáznam a jeho přepis. Premiér Conte se tam tehdy s Merkelovou radil o tom, jak pomoci Hnutí pěti hvězd odvrátit dlouhodobý a stále pokračující propad volebních preferencí a jejich přesun k Lize, způsobený zejména nekompromisní Salviniho migrační politikou zhmotněnou například v uzavření italských přístavů pro lodě neziskových organizací a pašeráků lidí, což jsou často jedni a titíž. Conte tehdy mj. prohlásil, že Hnutí pěti hvězd je věrným přítelem Německa, a že se osobně postará o otevření náhradních leteckých cest pro ilegální migranty, když to nyní po moři (dočasně) nejde…
Za poslušnost bude shovívavost
Dalším střípkem do mozaiky byl Conteho souhlas s přijetím určitého množství migrantů v době Salviniho státní návštěvy Polska, což se stalo přes jeho předchozí odmítavý postoj a rozhodnutí. Všech čtrnáct europoslanců Hnutí pěti hvězd pak hlasovalo pro Ursulu von der Leyenovou při volbě předsedkyně Evropské komise, zatímco Liga byla jasně proti. Jen na okraj, von der Leyenová byla zvolena většinou devíti hlasů…Conte v této souvislosti obdržel i explicitní pochvalu od francouzského prezidenta Macrona a končícího předsedy Evropské Donalda Tuska. Pohlaváři Německa, Francie a orgánů Evropské unie se už ani netají vyjádřeními v tom smyslu, že pokud se Conte a spol. na vládní úrovni Ligy (a v prvé řadě Salviniho) zbaví, bude EU k Itálii mnohem shovívavější, například v otázce sankčního řízení za porušování rozpočtových kritérií. Mezinárodněprávní princip nevměšování se do politických záležitostí suverénního státu zatím pláče v koutě…
Ve srovnání s Renzim je Merkelová umírněná
Posledním hřebíkem do rakve dřívější italské vládní koalice pak bylo parlamentní hlasování zákonodárců Hnutí pěti hvězd proti projektu stavby rychlodráhy TAV mezi Turínem a Lionem, který už měl dokonce předchozí „požehnání“ vlády a premiéra. Minulý týden učinil Conte docela vážnou chybu, když v Senátu pronesl při projednávání demise vlády nenávistný projev osobního rázu proti Salvinimu. Obdobné aktivity se většinovému voliči všude ve světě vesměs příčí. Bojkot a blokace činnosti bývalé koaliční vlády ze strany Hnutí pěti hvězd bylo , viděno u vědomí všech relevantních souvislostí, součástí dlouhodobé snahy o překreslení formátu podoby a struktury italské vlády. Není náhodou že skončilo, tak jak skončilo, a Liga byla v kabinetu nahrazena levicově–liberální Demokratickou stranou bývalého premiéra Renziho, která v „poměrné“ části loňských voleb (Itálie má tzv. smíšený volební systém) obsadila druhé místo se ziskem cca 19 procent hlasů. Co se týká počtu získaných mandátů, skončila v Poslanecké sněmovně na třetím a v Senátu na čtvrtém místě. Jde o stranu, která má zásadní podíl na současných italských závažných makroekonomických problémech, a zejména o stranu, která v Itálii v minulosti otevřela stavidla nekontrolované ilegální migraci z Jihu, a to se všemi negativními důsledky. S určitou drobnou nadsázkou lze říci, že oproti Renzimu a Demokratické straně je i kancléřka Merkelová v oblasti migrace umírněnou a zdrženlivou političkou…V uvedeném kontextu je docela pikantní i skutečnost, že před loňskými parlamentními volbami (a dlouhou dobu i po nich) označovala Demokratická strana Hnutí pěti hvězd za naprosto nepřijatelného koaličního partnera, v čemž hrálo prim hlavně křídlo Demokratické strany okolo expremiéra Renziho…
A pak vystoupili nelegální migranti na břeh
Malou ukázkou toho, jakým směrem se bude nová koalice Hnutí pěti hvězd a Demokratické strany ubírat, je fakt, že ihned poté, co Salvini před časem formuloval požadavek na předčasné volby, povolila ministryně obrany Elisabetta Trentová (Hnutí pěti hvězd), s výslovnou podporou premiéra Conteho a přes nesouhlas Ligy, přistání lodi plné nelegálních migrantů. Ti následně vystoupili na břeh. Plavidlo patřilo španělské neziskové organizaci Open Arms. Salviniho reakce a pozice byla před včerejšími událostmi jednoznačná. Jeho prioritou bylo rozpuštění (dvoukomorového) italského parlamentu a předčasné volby, které by znovu rozdaly politické karty. Cílem bylo dosažení stavu, kdy by mohla Liga sestavit svou jednobarevnou vládu, případně aby ji ke zisku vládní většiny postačoval jeden malý, ideově blízký, partner, například konzervativní strana Bratři Itálie. Na tomto místě je velmi důležité doplnit i to, že Itálie je jednou z mála evropských zemí, kde mají obě parlamentní komory naprosto rovnocenné postavení (jde o tzv. dokonalý bikameralismus), což se projevuje mj. i tím, že vláda musí disponovat důvěrou (většinou mandátů) jak v Poslanecké sněmovně, tak v Senátu. V celém procesu pak hraje klíčovou roli prezident republiky, který disponuje například pravomocí rozpustit Parlament.
Nutno podotknout, a vývoj poslední situace to potvrzuje, že – velmi eufemisticky řečeno – prezident Matarella není zrovna velkým fanouškem Mattea Salviniho…To už opakovaně prokázal v minulosti například při sestavování vlády po posledních volbách, kdy Lize vetoval několik kandidátů na ministry a dlouhou dobu dokonce odmítal jmenovat premiérem osobu, kterou mu Liga (a Hnutí pěti hvězd), navrhovaly.
Zároveň reálně zvažoval možnost jmenování vlastní, „prezidentsko–úřednické“ vlády v rozpory s vůli voličů.
Křičte nahlas
Hnutí pěti hvězd i Demokratická strana velmi dobře vědí, že, vlivem mnoha okolností, z nichž některé jsem zmínili, by v nových volbách uspěli významně méně než v roce 2018. Proto se jim zatím úspěšně vládní rošádou snaží vyhnout. Svého dosáhly cestou redefinice vládní většiny a sestavením nové „proevropské“ vlády. Nyní ovšem lze očekávat, že se poměrně nahlas vyjádří i občané v ulicích italských měst. Nejde jen o příznivce Mattea Salviniho, protože z diskusí na oficiálních webových a facebookových stránkách Hnutí pěti hvězd jasně vyplývá, že drtivá většina jejich sympatizantů s postupem stranického vedení rozhodně nesouhlasí.(Autory článku jsou Monika Pilloni (politoložka a publicistka žijící v Itálii) a ekonom a politolog Tomáš Doležal)
euportal.cz
Proč asi Pražané volí jak voli
Že Praha volí jako rozšířený ústav pro choromyslné, je věcí známou a ostatním lidem českým, moravským i slezským svorně proklínanou. Vždyť to byla právě Praha, která se v posledních sněmovních volbách a to doslova v posledních hodinách těchto voleb zasloužila o to, že občanům naší vlasti se o další čtyři roky prodloužila smrtící lhůta každodenního vystupování nejnenáviděnějšího českého politika na obrazovkách jejich televizorů. A přitom ještě dvě hodiny před konečným vyhlášením voleb vypadalo vše co nejrůžověji, v tajně otevřených hospodách se číšníci mohli utrhnout, jak od štamgastských stolů sbírali objednávky ve stylu: rychle s tím sem, ať tu politickou mrtvolku zapijeme, otvírala se okna domů, ze kterých se do dalších otevíraných oken neslo radostné volání, že konečně máme s tím strašným chlapem pokoj, když vzápětí po této téměř celonárodní veselici přišla mrazivá sprcha: Přestaňte juchat, protože výsledky nejposlednějšího sčítání hlasů z pražských volebních obvodů rozhodly, že trápení s „tím chlapem“ se na další volební období prodlužuje.
A tak to, co ostatní republika odmítla, Praha přijala. Ale přijala to tak jaksi podivně. A to tak, že město neviditelnou linií rozdělené na starousedlíky a tzv. náplavu, to je lidi, kteří se v posledních několika desetiletích do Prahy přistěhovali z venkova (od roku 1930 se hlavně díky tomuto přesunu zvýšil počet obyvatel Prahy o téměř půl milionu), se začalo vzájemně obviňovat, kdo za tuhle šlamastiku vlastně může. Starousedlíkům to bylo jasné: Jistě, to jenom ta naše nešťastná náplava nám dělá v republice takovouhle nebetyčnou ostudu, křičeli všichni svorným hlasem, zatímco náplava odpovídala: Kdepak, to ti staří Pražáci, co se už od času Přemysla Oráče žení a vdávají stále jen mezi sebou, jsou už tak zdegenerovaní, že neví, či jsou, a volí proto jak voli.
Z tohoto vzájemného obviňování vcelku plyne, že Pražané se z faktu, že volí prakticky opačně, než zbytek republiky, hrdostí nikterak nenaparují, ale jsou z něj spíš nešťastní. Ale jaksi nemohou jinak, je to v nich, nemohou si prostě pomoct, a jakmile zjistí, co se chystají většinoví lidé v republice volit, jdou, a jako by byli obluzeni jakousi speciální drogou, vyluhovanou z vody potoka Botiče, volí jinak. A pak se nešťastně chytají za hlavu, litují se, navzájem se z té volby obviňují – a náramně se v tom podobají opilci, který též ví, že by měl jít s výplatou domů, ale jaksi nemůže, táhne ho to jinam, nejčastěji do hospody, a pak složený kdesi pod schody neznámého domu, dumá, proč své opilecké vášni povolil zajít tak daleko. Pro vyléčení opilců z opilství máme léčebná sanatoria, ale kdo nám z neduhu, který se opilství tak neuvěřitelně podobá, vyléčí naše Pražáky? Víte to někdo?
Lubomír Man
Vážení přátelé,
důležité informace, o kterých v tomto čísle KS mluvíme, jsme dostali na poslední chvíli, kdy KS byl celkově hotov. Museli jsme udělat v jeho obsahu potřebné změny.
Prosíme o další spolupráci, prosíme o dobrovolný finanční příspěvek na další rok. Jen společně můžeme nechat viditelnou stopu, byť nepatrnou, v běhu příští doby a pomoci při obraně a prosazování našich národních a státních zájmů.
Milostiplné Vánoce, Boží požehnání v novém roce přeje redakce ČNL.
Redakce: J. Skalský Připravil: dr. O. Tuleškov
Vydává PÚV Křesťanskosociálního hnutí. Uzávěrka tohoto čísla byla 30. října 2019
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
estranky: www.ceske–narodni–listy.estranky.cz