Vzpomínám na polovinu 50. let minulého století. Křesťanství u nás bylo již několik let potlačované. Křesťané, kteří se se svým přesvědčením netajili, prožívali i krušné chvíle. Věřící působili i jako převaděči na hranicích. Byli to někteří kněží, kteří jim doporučovali ohrožené lidi k převodu přes čáru. Tato práce byla velmi riziková. Někteří z nich byli postupem doby zatčeni, odsouzeni a dodáni jako pracovní síla do jáchymovských pracovních táborů, kterým se tehdy ozdobně říkalo nápravná zařízení. Pokud si myslíte, že tito „muklové“ jen počítali dny, které je ještě dělí od „svobody“, pak se mýlíte. Byli to křesťané, kteří na Jáchymově dělali „zázraky“. Vytvářeli skupiny, jež měly vazby, prostřednictvím některých z těchto nebojsů, i na muklovské táborové vedení. Získali též kontakty na civilní zaměstnance Jáchymovských dolů a tak zajišťovali spojení s „vnějším světem“. Postupovali obezřetně. Postupně k sobě přivíjeli další mukly. Zakázané knihy mezi nimi kolovaly. I jídlo navíc se dostalo těm nejpotřebnějším. Dopisy chodily bez cenzury. Tím i oním směrem. Civilní zaměstnanci vše zprostředkovali. I já sám jsem dostával knihy, jídlo, byl jsem totiž dlouhodobě na trestním baráku. Z počátku spoluvězeň, který spal nade mnou, prohlašoval, že už nemůže, zda si od něj to, či ono vezmu. A já si bral. Až po čase jsem se dozvěděl, že šlo o pomoc adresnou a dobrodincem je člen jezuitského řádu. Velmi důležité byly i kroužky, volně složené ze „zasvěcenců“. Ty tvořily pro každého z nás důležité společenství. Z části jsme se znali. A to bylo velmi důležité pro vzájemnou oporu. Občas přišel někdo za mnou se sdělením, že bude „šťára“, půjčenou knihu jsem svěřil do rukou oznamovatele, který ji odnesl na bezpečné místo. Když prohlídka proběhla, knihu mi některý z kolegů vrátil. Jeho prostřednictvím jsem získával další nové knihy. Byly velmi důležité pro přežití v táborovém prostředí.

Zima tehdy byla zimou. Byly velké mrazy. Když jsme vyfárali, fáráky na nás zmrzly. Byly jako krunýř. Na staré Mariánce jsme chodili v pěticích v koloně v lanech. Ti první, co vyfárali, museli čekat i na ty poslední, a pak, po odpočítání, se kolona pohnula z dolu Eva na tábor stará Mariánská. To byl původní způsob. Na táboře „Rovnosti“ byl uranový důl jen kousek od tábora. Když jsme přišli, pospíchali jsme na chladnou umývárku. Tekla ledová voda, zpravidla, málokdy vlažná. Byli jsme však zvyklí na nepohodu. Osprchovali jsme se i tak.

Měl jsem možnost i volně psát, či zaslat nějaký vzkaz. Dokonce mě občas v i dolu nabídl nějaký civilní zaměstnanec jídlo. Nešlo o nějakou náhodu, jak jsem později usoudil, aniž by mě někdo něco potvrdil. Na táboře, nová Mariánská, sloužil pater Machač i mše. Vše bylo řádně zabezpečeno. Před blokem hrála na kytaru a zpívala skupina mladých nadšenců. Byli informováni, oč jde. Uvnitř bloku, na chodbě, byla ostraha. Vše vždy proběhlo bez komplikací.

Co jsem tímto vzpomínáním, chtěl dosáhnout, říci? Křesťanství v té době bylo živé. Lidé pro své přesvědčení obětovali své kariéry, ohrožovali vlastní rodiny, svobodu. Kněží, kteří byli v jáchymovských táborech, pak plněním svých povinností riskovali i své životy. Ti neposlušní byli odesíláni na tábor, myslím, že se nazýval „Káčko“, kde mlela uranová ruda. Mluvilo se v muklovské hantýrce o „mlýnech smrti“. Tyto mlýny, dříve či později, umleli mnohé provinilce. Pokud vyvázli z takovéhoto mlýna, odnášeli si újmy na zdraví.

Přežít v první polovině 50. let minulého století takovéto ústavy nápravných zařízeních nebylo lehké, spíše velmi těžké. Mluvit však těchto táborech jako o koncentračních táborech, které provozovali v době druhé světové války Němci, je zásadně nesprávné. Začátkem 50. let 20. století se o tehdejších vězních na Jáchymovsku mluvilo jako o muklech. Co to slovo znamenalo? Muž určený k likvidaci. Pokud někdy na přelomu 40. a 50. let snad tento název odpovídal cílu věznění, pak později již nikoliv, i když slovo mukl bylo ještě nějaký rok hodně užívané.

Pamatuji si na příhodu na dolu Eva. Náčelník staré Mariánské potrestal více vězňů způsobem, který se odrazil na jejich pracovní výkonnosti. To velmi pobouřilo sovětského vedoucího dolu, zřejmě šlo o vyššího důstojníka sovětské bezpečnosti. Prohlásil, že je nutné, aby vězňové chodili do práce nikoliv hladoví, unavení, ale nasycení a odpočinutí, aby mohli plně pracovat a tak plnit plán. Podle lidového podání dokonce vyhrožoval náčelníku tábora zbraní.

Taková maličkost k dokreslení. Jedním z naddůlních na Evě byl Ukrajinec Ševčenko. Měl zajistit splnění určitého zvýšeného úkolu ve stanovené době. Přišel sám agitovat mezi nás. Zda máme dost jídla a zda chodíme odpočinutí do práce, ptal se. Samozřejmě, že jídla jsme měli málo, slíbil ty nejlepší táborové stravenky, slíbil i více klidu a méně brigád na táboře. V podstatě svůj slib dodržel. Zvýšené výkony jsme však nepodávali. Vězeňských „úderníkú“ jsem se stranili. Jen výjimečně mezi nimi byli političtí vězňové. Přesto Ševčenko byl spokojen. My také, i když vše nebylo jen růžové.

Po úraze na šachtě jsem po uschopnění začal pracovat na úpravně rudy a nakládání rudy i smolky na auta. To již bylo na táboře Rovnost. Pracoval tam s námi i Adolf Schwarzenberg, slušný starší pán. Nemohl stačit tempu při nakládání. Pravidelně jsme ho vyřazovali z nakládacího řetězu. Byl nám velmi vděčný. Udělali bychom to však pro každého staršího člověka. Nadto jsme věděli, že pan Adolf je nemocný.

V těch těžkých táborových dobách bylo naše křesťanství skutečně živé. Pomáhali jsme si navzájem, pomáhali jsme i dalším potřebným, pokud to bylo v našich silách. Snili jsme též o samostatné republice, kde si budeme vládnout jen sami. Československá republika sociálně spravedlivá byla jedním z dalších našich snů. Masaryk a Beneš majákem pro naši loď života. A co nám zbývá z toho všeho dnes?