Krematoria nestačila. Byly vykopány veliké jámy

(Z knihy „V německém zajetí“, autor Jiří Beneš)

Stejně jako nyní řečtí židé byli vydrancováni i židé holandští, belgičtí, francouzští, čeští, slovenští. Každý týden přijelo několik transportů a my jsme nemusili pracovat. Většinou však byli do plynu dopravováni i muži. Řečtí židé z onoho transportu byli výjimkou. Byli zabiti až po roce. Zatím postavili regulační hráz u řeky Soly. Po každé kanadě

Bylo tam pět krematorií, ale ta nestačila. Proto byly vykopány veliké jámy a do nich složena vrstva dříví, vrstva mrtvých, znovu vrstva dříví a vrstva mrtvých atd. Každá jáma byla na tisíc lidí. Když byla plná, byly dříví a mrtvoly polity naftou a zapáleny.

Někdy přijelo několik transportů najednou, plynová komora nestačila a pak byli lidé upalováni jen »s dřevěnou narkózou«. Hnali je biči k jamám, bili je palicemi do hlava házeli do ohně. Šílené matky chtěly chránit své děti v náručí, ale esesmani bili je biči tak, že i s dětmi je k jamám dohnali. Esesman vytrhl matce dítě z náručí, jediným úderem o zem rozbil mu hlavičku a hodil je do ohně. Jindy je tam hodil, aniž se zdržoval zabíjením. Stalo se někdy, že člověk šílený strachem a vztekem strhl s sebou dolů do ohně i esesmana. V takovém případě všichni z celého transportu byli svázáni a dopraveni do krematorií, kde byli pokládáni na rošty k pomalému upalování.

Pro upalování bylo určeno zvláštní komando. Nejhorší práci měli vězňové, kteří musili dlouhými okovanými tyčemi strhávat zpět do ohně ty, kdo měli dost síly, aby ještě utíkali z plamenů. Kdo to nechtěl dělat nebo nepracoval dost ochotně, byl bez milosti sražen dolů.

Ale ještě horší práci měli vězňové, kteří byli vedoucími lékaři a pod trestem smrti musili denně nebo dvakrát týdně vybírat předepsaný počet musulmanů pro ohně. A takové bylo darebáctví esesáckých lékařů, že předepsali vždy více, než chtěli mít, a vždy pak vraceli z každé dávky pět až deset zpět do života. Nenávist vězňů k takovým lékařům-vězňům byla hrozná, neboť věřili, že lékaři-vězňové schválně pro dobré oko lékařů-esesmanů vybírají více, než je třeba. Kromě toho pak vězňové, odvážení do plynu, stále ještě doufali a jejich odpor nebyl tak šíleně zoufalý. Dlouho, velmi dlouho jsem nemohl uvěřit pověstem o Birkenau, o plynových komorách, krematoriích a spalovacích jámách. Když my jsme přišli do Auschwitzu, bylo spalování živých již dosti omezeno a rovněž výběr musulmanů nedál se již tak často. Ale nové transporty židů a cikánů a někdy i árijců byly dále vozeny do plynových komor a spalovacích jam a denně jsme viděli kouř a zář krematorií a hranic. Sám jsem několikrát viděl výběr a nakládání musulmanů.

Na konci karantény, když už jsem byl velmi nemocen a velmi sláb, nechal mne několikrát kápo doma a já pracoval na bloku. Vždy v úterý a v pátek v devět hodin dopoledne hlas trubky ohlásil »Lagergpeere«. Musili jsme všichni do bloků a dveře i okna zavřít. Právě proti našemu bloku byl nemocniční barák pro vnitřní choroby a odtud začali vynášet a biči vyhánět musulmany. Házeli je na auta jako polena, jen tak v košilích, a z druhé strany na tatáž auta házeli nahé mrtvoly. Musulmani věděli, co je čeká, a pohled na jejich zoufalství byl opravdu hrozný.

Zprávy o plynových komorách a upalování mrtvých i živých v Birkenau jsou neuvěřitelné. Všechno o nich může vypovědět Margit Kohnová z Pribovce u Turčanského Sv. Martina, která přijela do Birkenau s transportem prvních slovenských židů, byla blokovou a prožila celý Birkenau od počátku. Všechno o Birkenau ví i dr. Ella Kleinová ze Sušice, která byla vedoucí lékařkou na jednom z nemocničních bloků v Birkenau. Nejhorší doby v Birkenau prožil i major generálního štábu čs. armády Vladislav Šoffr. Stejně i Zdeňka Lassnerová, manželka důstojníka z Českých Budějovic, Marie Chlajnová, žena důstojníka z Českých Budějovic, Pavel Kozák, student z Mladé Boleslavi, který sám už byl na cestě do plynu a jen náhodou zachráněn, a tisíce jiných.

Nejvíce ze všech však asi o tomto hrozném místě ví profesor doktor Hanák, školní inspektor na Moravě. Byl sám přímo déle jednoho roku zaměstnán v krematoriu v Birkenau. Zachránil se, protože byl jedinečným odborníkem ve sportovní masáži a lagerkomandant v Auschwitzu si ho vybral za svého osobního maséra. Ještě když jsem se s dr. Hanákem seznámil, byl to muž ze železa.

Sto kilo svalů a kostí, muž, který na rovině dovedl dělat salto do předu i dozadu bez viditelné námahy. Klidný, rozvážný, silný, to byl celkový dojem. Bylo těžko přimět ho k vyprávění o Birkenau. Když si konečně dal říci a vyprávěl, tento muž jako hora, člověk, který před soudem se nebál říci soudcům do očí, že žádným zabíjením se český národ porobiti nedá, který esesmanům v cele řekl, že je mistrem v džiu-džitsu a že tedy týrání bude oboustranné, jestliže esesmani se odváží, tento vzor síly a vzdoru se třásl, zajíkal a byl na kraji nervového zhroucení, když mi vyprávěl, jak esesmani upalovali.

Kdyby se jiného zločinu Němci nedopustili, kdyby ve všech jiných případech se chovali jako lidé kulturní, peklo, jež učinili z Birkenau, odsuzuje je provždy. Není zvíře, s jehož krutostí by bylo možno srovnat krutost esesmanů. Nic nebyl Attila, nic neznamenal Čingischán. Když jsem o dvě léta později viděl zděšený útěk Němců, zoufalství matek, jimž se ztratily děti, měl jsem sám někdy pocit soucitu. Když jsem viděl zničená německá města a cítil zápach z mrtvol v sutinách pohřbených, měl jsem i já pocit lítosti. Ale stačila vteřina vzpomínky na musulmany v lágrech. Jen tím, že by Němci měli zaplatiti mučednickou smrt statisíců a milionů v Birkenau?

A Birkenau nebyl jediný. Bylo mnoho lágrů v Německu, každý z nich byl jevištěm hrůzy a vražd. Bylo mnoho, velmi mnoho krematorií a spalovacích jam. Byly statisíce esesmanů. Byli politickým i mravním výkvětem Němců, co činili, jménem a za souhlasu německého národa činili. Nyní vidíme v Německu pracovat Němce na opravách silnic a tratí. Pracují pomalu. Dostávají 700 gramů chleba a dvakrát masitou polévku denně, dostávají kávu, cukr a tabák. Voják, který je hlídá, má přísný zákaz někoho z nich uhodit.

Je to správné? Jistě je to správné. Ale české a slovenské ženy, které prožily a přežily Birkenau, hledí teď na Němce s námi a pláčí. Pláčí pocitem křivdy, že vina nebyla potrestána.