K pochopení současných vztahů mezi Německem a Tureckem

Jedním z těžišť německé strategie, podobně jako za doby císařství, je bratrství ve zbrani s Tureckem. Vojensky Turecko patří k NATO. Od roku 1964 vyvezlo Německo do Turecka zbraně a válečný materiál v hodnotě 6 miliard DM. Od rozpuštění Lidové armády Německé demokratické republiky je Turecko přímo přecpáno zbraněmi z její výzbroje. V roce 1993 se SRN v obchodu se zbraněmi dostala z 5. na 2. místo ve světě.

Celá turecká armáda byla vyzbrojena. Získala 2.400 tanků, 4.500 bojových letadel, 70 lodí, 51.000 vojenských vozidel. V průběhu války proti Iráku dostalo Turecko v rámci „zvláštní pomoci“ ještě 1.000 nákladních vozidel, 300 pancéřů, 5.000 kulometů, 100.000 granátů, 250.000 protitankových raket, 250.000 kalašnikovů a mnoho desítek tun munice. Vše za 1,5 miliard marek. Obrana Ankaru dnes přijde na 1/4 státního rozpočtu.

Mnohé zbraně, které dodávají Němci do Turecka, nasazují Turci proti Kurdům, což ovšem německou vládu nijak neznepokojuje. Podle slov politika Křesťanskodemokratické strany, Karla Lamerrse, pracujícího na ministerstvu zahraničí SRN, je Kurdům úplně jedno, zda budou zabiti německými nebo ruskými zbraněmi. Němci chtějí být důslední při dodržování lidských práv. Proto při každém masakru, jako např. při kurdské slavnosti Nového roku, dodávky zbraní zastavují. Bohužel však nejdéle na dva měsíce. Pak zbraně dodávají dál a ještě pilněji. Turecko slibuje, že bude německé zbraně používat pouze v rámci NATO: Tento rámec se ale od roku 1991 rozšířil i na boj proti teroristům. Zbraně spolkové armády, ale neslouží k potlačování Kurdů ve východní Anatolii: Bohužel se dostávaly oklikou přes Istanbul i do Kosova a tím do rukou bosenských Muslimů.

V obou směrech spolupracuje Německo a Turecko ruku v ruce. Společně usilovali o nasazení jednotek NATO v Bosně, společně chtěli zrušit embargo proti Muslimům, společně pěstují své vztahy v Iráku.Zatímco se Turecko považuje za ochranou mocnost všech Muslimů na Balkáně. Německo se snaží být mocností garanční.

Výňatek z knihy „Německo a příští válka“, Wolfgang Michal, Berlín 1995